Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Johann Löffelmann (* 1939)

• narozen 27. listopadu 1939 v Nýrsku (Neuern)

• rodiče Margarete (narozena 1. června 1901 v Bratislavě) a Johann (narozen 2. února 1906 v Röthenbach an der Pegnitz)

• otec jako voják wehrmachtu padl na ruské frontě 13. října 1942

• sestra Margarete 1933-2015

• v listopadu 1946 první odchod do Furth im Wald jedním z posledních transportů

• po osmi dnech návrat, v květnu 1948 druhý odchod do Furth im Wald

• v květnu 1948 druhý sňatek matky s bývalým německým farářem Georgem Metznerem

• první německá škola v Ochsenfurthu, první trvalý pobyt v Tauberzell

• 1954-7 vyučen pekařem v Mnichově, dnes žije v Baldhalmu

• po roce 1990 pravidelné návštěvy Nýrska

Z války si nic nepamatuji

Johann Löffelmann se narodil německým rodičům 27. listopadu 1939 v převážně německém městě Nýrsku na Šumavě. Jeho matka Margarete pocházela z Bratislavy a do Čech odešla za svým mužem Johannem Löffelmannem. Již v roce 1933 se manželům v Mariánských Lázních narodila dcera Margarete. Prarodiče Papis a Margarete Löffelmann pocházeli z bavorské obce Stangel, ale také žili v Nýrsku. Do vypuknutí druhé světové války pracoval otec jako řidič náklaďáku v nýrské firmě Edegger. V roce 1939 musel narukovat do wehrmachtu a padl 13. října 1942 na ruské frontě. Na otce nemá Johann žádné vzpomínky, zná ho jen z fotografií. Jeho matka to měla jako válečná vdova s dvěma malými dětmi těžké, a často se jim proto dostávalo úlevy ze soucitu.

První Johannovy vzpomínky sahají do období příchodu Američanů a bombardování Nýrska. Hodně informací o tomto období se však zároveň jako dospělý dozvěděl z knih. Před bombovými útoky se běhali schovávat do sklepa. Zasažena byla nýrská optická továrna, kostel a pár okolních domů. Když přijely první americké tanky, rozptýlení němečtí vojáci se ještě pokoušeli střílet, ale brzy prý bylo po všem.

Američané vjeli do města jako osvoboditelé, rozdávali sladkosti a kávu. Sestře Margaretě vtiskli do ruky pomeranč a posadili ji na tank, kterým projeli celým Nýrskem. Z dnešního pohledu se mohlo jednat o živý terč, popisuje Johann, aby na ně poschovávaní vojáci už nestříleli. Matka ze strachu před americkými vojáky spálila všechny fotky z období Hitlerjugend. Sestra s bratrancem chodili do nýrských tančíren krást cigarety. Balili cigarety z oharků a směňovali je za jídlo, dokud nebyli nachytáni. Matka dostala od jednoho amerického vojáka plnou krabici laskomin, ženy vůbec bývaly vojáky obdarovávány.

Začátek mojí historie

Hned v květnu 1945 docházelo k prvním odsunům. Do roku 1946 bylo celé Johannovo příbuzenstvo vystěhováno. Na transport prarodičů si dobře vzpomíná. Vlak jel nejprve do Železné Rudy a pak se měl vracet přes Nýrsko do Furth im Wald. Johann s matkou spěchal na nádraží v domnění, že babičce a dědovi podstrčí proviant na cestu, ale vlak nezastavil a jenom je viděli mávat z nákladního vagonu. Prarodiče, tety i strýc se usadili ve Winnenden u Stuttgartu, kde se s nimi Johannova rodina setkala v roce 1948.

Johann se sestrou a matkou zůstali v Nýrsku mezi posledními Němci, kteří ještě nebyli odsunuti, a matka sama rozhodla: „Bude to jen dočasné. Taky se vystěhujeme a potom se vrátíme.“ A tak se stalo. Rozhodli se pro odchod jenom proto, aby následovali zbytek rodiny. Bez rozkazu a s pár kufry se připojili k jednomu z posledních transportů a na náklaďáku, nikoliv dobytčáku, odjeli do utečeneckého tábora ve Furth im Wald. Jeden z možných důvodů, proč nebyli s matkou nuceně vystěhováni, spatřuje Johann v polehčující okolnosti, že matka pocházela z Bratislavy. V táboře na bavorské straně hranice je čekala bída a davy lidí. Po osmi dnech matka usoudila, že bude lepší se vrátit. Bez obtíží překročili hranici. Od sestry se později dozvěděl, že matka celníky údajně podplatila zlatým prstenem. Bez úhony se vrátili do rodného města a svého bytu, který zel prázdnotou. Ze sběrných míst ho dovybavili skromným nábytkem a rozhodli se pro život v nově osídlovaném Nýrsku.

Mezi dvěma odchody klid

Ve městě se podle Johannových slov nezměnilo nic, až na to, že byli obklopeni novým českým obyvatelstvem. Do té doby neměli s Čechy téměř žádný kontakt. Johann musel nastoupit do české školy bez sebemenší znalosti češtiny, opisoval, memoroval, ale mnoho znalostí nepobral. Ve třídě se přátelil s českými dětmi, ale největší zábavu mu skýtala řeka Úhlava. Starší děti hledaly a odpalovaly munici po vojácích a Johann lovil v řece německé ocelové helmy. Moc jiných hraček nebylo, ale na svou sbírku asi 20 helem byl pyšný. Jednalo se o helmy, které němečtí vojáci odhazovali do řeky při útěku do Německa. Sám žádného takového vojáka neviděl. Johannovy ostatní hračky směňovala matka za jeho hlasitého protestu u sedláků za potraviny. Jednou Johann své dřevěné kostky tak moc oplakával, že matka druhý den uprosila sedláka o vrácení.

Zachovalé domy a vily obsadili Češi, ale ty rozbité a opuštěné skýtaly tehdejším dětem další prostor pro hraní. Pro Johannovu třináctiletou sestru ovšem dětství skončilo. Na rozdíl od Johanna už do školy nenastoupila a musela se s matkou starat o obživu. Pod heslem „na tři hladové krky dva pracující“ získaly práci v místním družstvu. Na sestru byla práce příliš těžká, a tak musela jezdit na venkov na opuštěné statky paběrkovat na místních polích. Sbírala zahradní i sadové ovoce, každý den na jiném místě, kde většinou pracovala sama o chlebu a vodě. Někdy se hodně bála, když zaslechla z opuštěných stavení různé rány a praskání. Šla po zvucích a vždycky pak zjistila, že to spadl kus nábytku nebo se zbortila celá stěna ve zdevastovaných interiérech.

Cestou do školy chodil Johann s matkou kolem jednoho domu, kde bydlel bývalý německý farář Georg Metzner. Matka se s ním začala přátelit a v květnu 1948 měli v Klatovech svatbu. Georg Metzner byl vdovec s jedním synem narozeným v roce 1943. Za války byl zadržen gestapem, vězněn a nesměl dál vykonávat kněžské povolání. Poté pracoval jako účetní. O jeho minulosti Johann za jeho života nic nevěděl, v rodině se o tom nikdy nemluvilo. Až po jeho smrti, po 42 letech, otevřeli jeho krabici, kde našli kněžská roucha a duchovní knihy, které věnovali jednomu klášteru.

Po volbách v květnu 1948, kdy vyhrála v Československu komunistická strana, se po dobu dvou týdnů nehlídala státní hranice, což umožnilo hromadnou emigraci. Johann Löffelmann sice žádné československé emigranty neznal a v té době o nich nevěděl, ale stejně jako oni využili tenkrát jeho rodiče situaci a ve stejnou chvíli se rozhodli k druhému definitivnímu odchodu z vlasti. Důvodem druhého odchodu byla opět touha setkat se nejen se svými příbuznými, ale i s rodinou otčíma Georga Metznera. Tentokrát naložili dva náklaďáky celým svým majetkem, který vyložili za hranicí ve Warzenriedu a otčímův bratr věci postupně převezl na žebřiňáku do své kamenické dílny v Neukirchenu. Tam je na nějaký čas uskladnil. Z Neukirchenu pokračovala rodina pěšky jen s nejnutnějšími zavazadly do utečeneckého tábora ve Furth im Wald.

Dlouhá cesta novou vlastí

Na uvítanou museli v táboře povinně projít odvšivením. Dodnes má Johann odvšivovací potvrzení a na jazyku pachuť tamějšího jídla, hrachové polévky a vařené bílé ryby. Bylo tam méně lidí než před dvěma lety a po 14 dnech pokračoval Johann s rodinou transportem do Ochsenfurtu u Würzburgu. V Ochsenfurtu bydleli rok v sále místní hospody s dalšími čtyřmi rodinami. Většinu času trávili paběrkováním obilí, které loupali, pražili a vyráběli z něj náhražku kávy, nebo ho směňovali u mlynáře za mouku. Odsunutí Němci tenkrát dostávali malé zahrady o výměře 50m² na pěstování vlastní zeleniny. Na této „uprchlické zahrádce“ pěstovali brambory, okurky, řepu a rajčata. Na vydražených ovocných stromech sbírali jablka, která krájeli na kostky, sušili a vařili z nich jablečný čaj.

Po roce získal otčím práci na pile v obci Tauberzell a rodina se přestěhovala. V Tauberzellu získali první trvalý pobyt a mohli si přivézt svůj uskladněný majetek z Neukirchenu. Otec vydělával 25 marek týdně „plus ubytování, strava a svícení zdarma“. Sestra pracovala ve stejném podniku jako pokojská a matka zůstávala v domácnosti. Johann pokračoval v základním vzdělání, tentokrát v rodném jazyce, musel se hodně doučovat. Z Tauberzellu se přestěhovali do obce Dietramszell a následně do obce Freyung. V roce 1954 odešel Johann na učení do Mnichova, kde se po třech letech vyučil pekařem. V armádě sloužil u letectva a kromě běžných dvanácti měsíců mu vojenskou službu kvůli stavbě berlínské zdi prodloužili o tři měsíce až do prosince 1961. Roku 1968 se oženil a po dvou letech přišla na svět jeho jediná dcera. Po dlouholeté práci v oboru odešel ze zdravotních důvodů do předčasného důchodu a dnes žije ve vlastním bytě v obci Baldham u Mnichova.

Hrdý na svou první vlast

Své dětství strávil Johann Löffelmann výhradně v části obce Dolní Nýrsko. Do Horního Nýrska chodil pouze na místní koupaliště, ostatní místa ve městě i mimo něj nenavštěvoval. Dcera majitele koupaliště se však spřátelila s Johannovou sestrou, po válce se provdala do Prahy a zůstala v Československu. Se sestrou si po celé roky dopisovaly, a tak byla Johannova rodina průběžně informována o vývoji situace v Československu. Věděli o strhnutí jejich domu, kdy byl zbourán kostel i o dalších změnách v rodném městě. Sestra dokonce navštěvovala Československo i před pádem železné opony. Johann jel do Nýrska poprvé v roce 1990 a žasl, kolik míst a detailů si pamatoval a opět je našel, stejné fasády, jámy po granátech. Na místě jejich domu vyrostlo nákupní středisko. Ze svého poválečného období v Nýrsku měl jednoho kamaráda ze školy, ale jméno už si nepamatoval, s žádným pamětníkem své doby se už nesetkal.

Teprve v dospělosti začal číst knihy o své historii, válce, odsunu Němců a historii Československa. Rád každoročně jezdí do Nýrska a ukazuje své rodině a přátelům oblíbená a pro něj důležitá místa. Na svou první vlast je svým způsobem hrdý. 

Ve škole jsem vždy doháněl jazyk

Do první třídy nastoupil Johann po válce v roce 1945. Jiné než české školy v Nýrsku už nebyly a Johann neuměl ani slovo česky. Neměl do konce války žádné kontakty s českými dětmi. Zpočátku měl proto špatný prospěch, ale velmi rychle se česky naučil a česky zase rychle zapomněl, dodává. Dnes sotva napočítá do deseti, ale jako dítě četl české knížky ještě na bavorské straně hranice. Když se rodina chystala na druhý definitivní odchod, doslechli se, že je v Německu velká bída. Všechny úspory proto utratili za zásoby jako cukr, školní a šicí potřeby atd. „Až do šesté třídy jsem psal do českých sešitů,“ vzpomíná Johann.

V roce 1948, když se rodina usadila na rok v obci Ochsenfurt, nastoupil Johann poprvé do německé školy. Tentokrát zase neuměl číst ani psát německy, a proto musel jít o dva ročníky níž. Třetí a čtvrtou třídu dokončil v Tauberzellu a další tři třídy v Dietramszellu. Po sedmé třídě byl ze školy propuštěn a hledal si učňovské místo na pekaře.

Nábytek - tichý svědek 

To hlavní, co Češi rodině Löffelmannů v poválečném období odsunu odcizili, bylo veškeré původní vybavení nýrského bytu - nábytek, knihy a příbory. Kvalitní nábytek patřící Němcům stejně jako pěkné byty a domy si Češi velmi rychle rozebrali. Vybavení bytu Johannovy rodiny zmizelo během pouhých osmi dnů, co byli za hranicemi. Johann však vzpomíná, že nebyl problém získat jiný, méně kvalitní nábytek, který byl k mání na sběrných místech. Pamatuje si na jedno takové sběrné místo pod mostem, kam s matkou šli a byt si rychle a zadarmo opět vybavili. Nemuseli se nikde registrovat ani oficiálně o nic žádat. Když opouštěli Nýrsko s otčímem v roce 1948 podruhé, veškerý majetek si odvezli s sebou a Johannovi rodiče užívali nábytek z nýrského bytu až do konce života. Přechodně byl sice uskladněn v Neukirchenu u nevlastního strýce v kamenické dílně, ale bez nejmenšího poškození ho dopravili na místo jejich prvního trvalého bydliště v Tauberzellu.

S nábytkem si Johann spojuje jednu vzpomínku, kdy šli s matkou a sestrou v Nýrsku kolem jedné vily a na zahradě uviděli viset jejich koberec. Otevřeným oknem spatřili další kusy jejich nábytku. „Sestra byla k nezadržení,“ popisuje Johann, „mermomocí chtěla dovnitř a vzít si alespoň náš koberec, ale matka jen řekla: jsme tu cizinci, nech to být!“