Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Rudolf Lux (* 1939)

• narozen 14. března 1939 v Loučné nad Nisou do rodiny řezníka a provozovatele hostince Modrý Dunaj

• otec Rudolf sloužil v československé armádě, okolo Mnichova utekl před mobilizací a byl za to v roce 1945 odsouzen

• na sklonku roku 1945 musel zbytek rodiny opustit dům, internováni byli nejprve v táborech Rajnovice a Rychnov (pořadí neznámo, ale pravděpodobně takto)

• přibližně od počátku roku 1946 so konce roku 1948 byla rodina v oblastním sběrném středisku v Liberci, pan Lux navštěvoval tamní „školu“ ve školních letech 1946/47 a 1947/48

• v roce 1948 po otcově propuštění rodina odsunuta do Západního Německa, rodina se zpočátku živila jen příležitostnými pracemi

• v roce 1954 dostal otec příležitost založit vlastní řeznictví, řezníkem se vyučil i Rudolf

• v roce 1961 sloužil v bundeswehru na hranici s ČSSR

• pracoval jako řezník na různých místech v SRN, oženil se ve Stuttgartu, potom se vrátil do Bavorska

• doma se stále cítí v Jizerských horách, často navštěvuje ČR i rodnou Loučnou

V obci Loučná nad Nisou v blízkosti Jablonce se zastávka autobusu dodnes jmenuje Modrý Dunaj, ale málokdo už ví proč. Je to proto, že tamní výhybna dnes zrušených tramvajových linek nesla název zájezdního hostince, který do roku 1945 provozovala německá rodina Rudolfa Luxe. Jeho syn, taktéž Rudolf, strávil s rodinou tři roky ve sběrných střediscích v Rýnovicích, Rychnově a v Liberci, než byli odsunuti do Bavorska. Dodnes se ale cítí doma v Loučné a v Jizerských horách a mrzí ho, že hostinec jeho rodičů už nestojí.

Hostinec a řeznictví Modrý Dunaj

Rudolf Lux se narodil 14. března 1939 v Loučné nad Nisou (Lautschnei), okres Jablonec, do rodiny řezníka a hostinského Rudolfa Luxe a Elisabeth, rozené Fleischmannové, původem ze sklářské rodiny. Do konce války se mu narodili další čtyři sourozenci, po odsunu v Německu další dva. Otec v Loučné propachtoval hostinec Modrý Dunaj v blízkosti přestupní stanice tramvajových linek, který dobře prosperoval, protože místní „skláři měli vždycky žízeň“. Provozoval i drobné řeznictví, maso dovážel z jatek z Jablonce na malém vozíku taženém párem bernardýnů, kteří ve volných chvílích vozili i malého Rudolfa se sestrou za prarodiči. Otec Rudolf si odsloužil povinnou vojenskou službu v československé armádě u jezdectva, kde „Němci fasovali ty nejhorší herky“. Před mobilizací v čase okolo mnichovské dohody se ale otec se skupinkou dalších Němců rozhodl utéct „Němcům v ústrety“, byl ale zadržen. To se mu stalo osudným po válce, kdy byl odsouzen za dezerci ke dvaceti letům odnětí svobody, z nichž si odseděl a odpracoval tři. „Já bych z české strany pochopil, že ty lidi nemohli potřebovat, když měli narukovat a bránit zemi, a utekli. To pochopitelně nejde, dneska to také tak vidím, ale na druhou stranu taky chápu, že to spousta Němců udělala, to musím také říct,“ hodnotí to dnes syn Rudolf. Válečným bojům se ale otec nevyhnul – jakožto říšský občan musel narukovat do wehrmachtu, bojoval a byl těžce zraněn v SSSR, přes dva roky strávil v lazaretu v bavorském Regensburgu. Syn Rudolf otce v útlém dětství příliš nevídal a měl k němu odtažitý vztah, vousatý otec při občasných setkáních na tvářích „píchal“ a odpuzovala ho i dlouhá jizva, kterou si přivezl z Ruska. Rodinný podnik řídila za války matka s pomocí české služky a ukrajinské chůvy. Matka uměla slušně česky, v mládí pracovala i ve vnitrozemí Československa. Doma se ale mluvilo výhradně německy, respektive dialektem „paurisch“.

Sověti v Loučné a otcovo zatčení

Kromě jednoho bombardování byla Loučná válečných útrap ušetřena. Otec Rudolf na sklonku války sloužil znovu na východní frontě, tentokrát v kuchyni. V posledních dnech války se ale objevil doma, „utekl před Rusy“, ti ale mezitím dorazili i na Jablonecko. Malý Rudolf byl svědkem jejich příjezdu, vybavuje si třídenní průjezd vojenské techniky i sovětské jezdkyně na koních, které před sebou hnaly nepodojené krávy, jimž teklo mléko (za války vzácnost) z vemen. Jeden sovětský voják pronikl i do hostince Modrý Dunaj a pokusil se matku znásilnit. Malý Rudolf slyšel její jekot a předpokládá, že matka vojáka svým křikem zahnala. Jinak chodili Sověti do hostince kvůli zbytkům piva a klobás. Po skončení války, byla už zima a rodina na poli asi sbírala brambory, byl malý Rudolf svědkem otcova zatčení českými úřady. Přijela pro něj limuzína jak z filmu, otce odvedli čtyři muži v pláštích, matka a babička plakaly. Děti to tolik neprožívaly, protože otec „stejně skoro nebyl doma“. O svých dalších zážitcích otec nemluvil, Rudolf ale předpokládá, že mohl být mučen a bit, podobně jako zajatci v jednom z táborů, v nichž sám pobýval. Ví také, že později byl otec nasazován na práce v lese.

Sběrné tábory Rýnovice, Rychnov a Liberec

Okolo Vánoc roku 1945 musel domov opustit i zbytek rodiny, tedy babička, matka a pět dětí (otcovi rodiče byli tehdy již odsunuti do sovětské zóny), každý si s sebou mohl vzít třicet kilogramů, zabaleno měli všichni dopředu. Bedny z tábora má Rudolf Lux stále doma. Pobývali postupně v táborech v Rýnovicích, Rychnově a potom v Liberci. (Pamětník si nevybavuje, zda první z táborů byl Rýnovice, či Rychnov, ovšem Rýnovice jsou blíž Loučné.) V prvním z nich byli ještě váleční zajatci, Rudolf Lux ví, že byli bičováni a nuceni plazit se po štěrku a v noci se ozývaly výkřiky. Přímé svědectví ale podat nemůže, protože matka se ho jako dítě od podobných zážitků snažila uchránit. V dalších dvou táborech se již nic takového neopakovalo. Bezmála tři roky strávila rodina v táboře v Oblastním sběrném středisku v Liberci; bylo to blízko koupaliště, odkud se ozýval výskot českých dětí. Pár chlapců koupaliště zlákalo a pokusili se prostříhat plotem okolo tábora, byli ovšem přistiženi a potrestáni. Rudolf Lux ví, že tábor byl původně zřízen pro nucené pracovníky z Reichsarbeitdienst, byly v něm palandy po třech a plynovalo se proti parazitům. Trpěla zejména Rudolfova sestra, která byla celá poškrábaná a pokousaná štěnicemi. Strava byla na táborové podmínky relativně obstojná, nekvalitní, ale třikrát denně. Rodině pomáhalo i to, že matka byla zaměstnána v kuchyni, Rudolfův bratr přesto v táboře odmítal jíst. „Když jsme se pak dostali na Západ, byl ještě ve čtrnácti letech vysoký jako jedenáctiletý, měl ptačí hrudník a propadlá ramena,“ vzpomíná Rudolf Lux. Protože se matka dokázala domluvit česky s vedením tábora, směla čas od času tábor opustit a malý Rudolf ji doprovázel. Na pažích museli nosit pásku s nápisem „N“. O nedělích byly v táboře slouženy mše, kněz uměl německy.

Lagerschule – táborová škola

Rudolf měl do první třídy nastoupit už na podzim 1945, ale nestalo se tak. Během tří let v libereckém táboře navštěvoval střediskovou školu (německy Lagerschule), kde se dospělí v táboře pokoušeli dětem vštípit základní vědomosti. Nakolik šlo o oficiálně organizovanou aktivitu, pamětník neví, dodnes ale má velitelem tábora podepsaná vysvědčení, která si po propuštění odnesl (ta potvrzují školní docházku v letech 1946/47 a 1947/48). Škola probíhala každý pracovní den, účastnily se všechny děti v táboře, i Rudolfovi mladší sourozenci. Ve škole se učilo německy, pouze číst, psát a počítat. Zatímco počty byly ve škole na obstojné úrovni, číst se žáci učili z náhodně dostupných knih a psát po celých slovech, pamětník má dodnes problémy s pravopisem a čte do značné míry fotograficky. Po odsunu do Německa chodil ještě pár let na základní školu, pokus vystudovat reálku ale selhal, chyběly mu základní znalosti z většiny předmětů, a proto se vyučil řezníkem. Přestože má značný společenský a jako aktivní člen liberální strany i politický přehled, v obchodní a jiné korespondenci zůstal po celý život odkázán na pomoc manželky.

Odsun a začátky v Německu

Rodina Luxových byla odsunuta do Bavorska na sklonku roku 1948, po otcově propuštění. Jela nejprve nákladními auty a později posledními z dobytčích vlaků. V Eschenbachu se jich ujal otcův bratr, celá rodina ale musela obývat jedno nevytopené podkroví a děti musely psát školní úkoly v postelích. Otec musel vzít zavděk příležitostnými pracemi, zedničil a pracoval v továrně na potraviny, až v roce 1954 dostal příležitost založit si řeznictví (to už měl sedm dětí). Postupně se otci též podařilo do Bavorska přesídlit většinu členů své rodiny, odsunutých do NDR. V otcově řemesle pokračoval i syn Rudolf, který před návratem do Bavorska žil na různých místech Německa; oženil se ve Stuttgartu. V roce 1961 sloužil v Bundeswehru poblíž městečka Regen, kde pomáhal strážit hranici NATO s tehdejší ČSSR. Blízkost své bývalé vlasti ale nijak zásadně neprožíval, vnímal spíše napětí v mezinárodních vztazích (stavěla se berlínská zeď).

Návštěvy Čech a domov

Rudolf navštívil Čechy poprvé po odsunu ještě před pádem železné opony, stále se cítí doma v Jizerských horách a při vzpomínce na domov se dokáže rozplakat. Při návštěvách rodné Loučné neopomene navštívit místní kostel, kde byl pokřtěn a pro který jeden z odsunutých přátel jeho otce nechal před lety vyhotovit kopii původního oltářního obrazu. Při jeho první návštěvě před rokem 1989 fungoval kostel ještě jako sýpka. Navštívil i rodná místa svých rodičů a čas od času sleduje na Google Earth, zda domy ještě stojí. S oblibou jezdí na dovolené po Čechách.