Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helmut Meewes (* 1929)

• 1929 geboren in Hamburg

• 1943 Eintritt in die Hitlerjugend, erlebt die Bombardierung Berlins

• Herbst 1943 erlebte er die Evakuierung des Gymnasiums nach Krynica, Polen

• August 1944 erlebte er die Evakuierung der Schule nach Řevnice bei Prag

• März 1945 wurde er mit seinen Mitschülern zur Ausbildung in die Kaserne in Pilsen gebracht

• Mai 1945 erlebte er die letzten Feuergefechte des Krieges in Prag

• Mai 1945 absolvierte einen viertägigen Kriegsgefangenenmarsch in ein Waldlager an der tschechisch-österreichischen Grenze

• Juni-November 1945 - Einsatz zur Arbeit auf einem Bauernhof bei Telč, gefoltert in Třebíč

• November 1945 - November 1948 Zwangsarbeit in Bergwerken in Ostrava

• Heirat mit Marianne Geissler und später Natalie Dieah

• studierte Design, widmete sich der Filmproduktion und der künstlerischen Malerei, Autor des Films „Das Mahnmal von Nandor Glid in Dachau“

• 2016 erster Besuch in Ostrava und auf dem Bauernhof bei Telč seit seiner Entlassung

Dětský voják. Úkaz, který dnes známe z problematických oblastí střední Afriky, Blízkého východu či jihovýchodní Asie. Helmut Meewes byl ale takovým vojákem v Praze, v květnu roku 1945. Neměl v zásadě moc na výběr, jeho rodičů se také nikdo neptal. V roce 1944 jeho berlínskou školní třídu evakuovali do Řevnic u Prahy, odtud ho posléze esesáci odvedli do výcvikového centra v Plzni. Když se v Praze na Václavském náměstí zúčastnil 9. května 1945 jedné z posledních přestřelek druhé světové války, bylo mu patnáct a půl. V kontingentu válečných zajatců potom absolvoval vyčerpávající pěší pochod k rakouským hranicím, pobyt v lesním zajateckém táboře, pracovní nasazení u sedláků a několik let nucených prací v ostravských dolech. To vše jako nezletilý. Přesvědčený pacifista a vegetarián, v šedesátých letech příznivce kultury hippies, se nakonec vypracoval v úspěšného filmaře a natočil mimo jiné umělecký snímek Pomník v Dachau. Od dětství až dodnes také maluje obrazy. Ty podepisuje pod neněmecky znějícím jménem – Francisco.

Wagner, jazz a bomby v Berlíně

Helmut Meewes se narodil 15. listopadu 1929 v severoněmeckém Hamburku. Na přístavní město žádné vzpomínky z raného dětství nemá, jako pětiletý se totiž s rodiči stěhoval do Berlína, do moderního domku se zahradou ve čtvrti Brix. Tamní jabloně a švestky, stejně jako klukovské gangy, ovlivnily jeho dospívání v podobné míře jako přísní rodiče. V rodině velel otec, matka se ve všem podřizovala, přes tvůrčí vlohy potlačila i své umělecké ambice. Otec byl svým založením nacionalista, na demokracii shlížel svrchu. Odstup si ale udržoval i od nacistů, odmítal demonstrativně vyvěšovat vlajky s hákovým křížem či jinak prokazovat loajalitu nastupujícímu režimu. Oblíbenou hudbou otce byly ovšem skladby Richarda Wagnera.

Zato Helmutovi příbuzní z Hamburku, strýc a teta, byli fanoušky jazzu a odpůrci diktatury. Odmítavý postoj k nacismu a zejména válce měl i matčin otec, hamburský bohém a malíř. Na vnuka měly názory svobodomyslného dědy velký vliv, imponovalo mu, že ho brával do vináren a trousil tam vtipy o Hitlerovi. Doma si ale Helmut dával pozor na jazyk. Když mu přišla poštou výzva, aby se přihlásil k Hitlerjugend, koupil mu otec uniformu a šátek a poslal ho tam. Helmut se dva dny docházce vyhýbal. Poštou ale na jeho absence došla stížnost, pak už ho otec chodit přiměl.

Nedlouho poté začalo bombardování Berlína, psal se rok 1943. Vzduchem létaly bomby, ale i speciální světlice zvané „vánoční stromky“. Děti z HJ začaly být pracovně nasazovány, po desáté hodině večer musely z rozbombardovaných budov vynášet suť, ale i zraněné a mrtvé. Zásah dostala i Helmutova škola, gymnázium Albrechta Dürera. Učit se v budově nedalo, žáci proto byli spolu s tisícovkami dalších z Berlína evakuováni. Helmutova třída tak na podzim 1943 bez rodičů odjela pokračovat ve výuce do polské Krynice, v tehdejším východním gouvernementu.

Vlak do Auschwitzu a „poslední naděje“

Helmut odjel do Krynice sám, v Krakově na nádraží přestupoval. „Viděl jsem, jak okolo mě úplně pomalu projíždí vlak, který jel do Auschwitzu. S okenicemi zadělanými ostnatým drátem. Lidé vevnitř, poznal jsem je podle těch pruhů, pruhovaného oblečení, se na ty dráty zavěšovali. Drželi se jich a křičeli: ‚Chceme na svobodu, chceme na svobodu.‘ A já jsem si to potom zjišťoval, ten vlak jel do Auschwitzu. Možná dokonce odsud z Terezína. Byl to vlak, na který nikdy nezapomenu. A později jsem v jednom podobném vlaku sám seděl,“ vzpomíná Helmut Meewes. Byl to pro něj rozhodný okamžik, obraz vlaku ho týdny po nocích pronásledoval, celý jeho pohled na svět to postavilo vzhůru nohama. Od té chvíle tušil, že zvěsti o existenci koncentračních táborů se zakládají na pravdě.

V samotné Krynici studenti učení moc nedali, výchova tam byla značně militaristická. V zimě se ráno myli ve sněhu, lyžovali v Tatrách, chodili po horách. Hlídali je němečtí vojáci, v oblasti v té době už působili partyzáni. V červenci 1944 odjel Helmut na dva týdny domů, jel s rodinou k moři. Do Krynice už se nevrátil, během jeho studijního volna totiž kvůli postupu Rudé armády třídu evakuovali na bezpečnější místo. Do tehdejšího protektorátu, konkrétně do Řevnic u Prahy. To Helmut uvítal, kdyby zůstal v Berlíně, musel by totiž k protiletecké obraně.

Z Berlína do Prahy jel v srpnu 1944 vlakem. V Řevnicích byla třída ubytována v budově Bulova u Berounky u jezu (pravděpodobně jde o dům židovské podnikatelské rodiny Bulovových – poz. ed.), školu měli jen dopoledne, v jarních odpoledních se koupali v řece, pokuřovali první cigarety. Večer losovali, šťastlivci vyráželi potají do Prahy, kde ještě na Václaváku fungovaly biografy a po ulicích chodila děvčata. Spolužák Manfred byl z antifašistické rodiny, měl speciálně upravený rozhlasový přijímač Volksempfänger, na kterém kluci poslouchali BBC. Dozvídali se pravdu o situaci na frontě, poznali, že do konce války už příliš času nezbývá. Některá odpoledne jezdili také z rozkazu Hitlerjugend na pražská nádraží pomáhat uprchlíkům. Jednou byli též na branném cvičení ve výcvikovém středisku u Benešova (pravděpodobně cvičiště SS na Sedlčansku.) Ředitel školy byl přesvědčený nacista. Sem tam před studenty dával najevo přesvědčení, že právě oni budou „poslední nadějí pro konečné vítězství“. Tehdy se mu za zády smáli.

Koně a esesácká uniforma

Smích je přešel v březnu 1945. „Měli jsme právě angličtinu a uprostřed hodiny angličtiny někdo rozrazil dveře. Náš učitel angličtiny se postavil, my jsme se podívali jeden da druhého a pak na dveře a v nich stál esesák, důstojník, s obrovským řádem na hrudi,“ vzpomíná Helmut Meewes. Esesák nedbal na odpor učitele, žáky svolal dolů na dvůr. „Na školním dvoře už stála auta od wehrmachtu a polovina jednotky esesáků. Psací stůl stál na školním dvoře a u něj někdo s kalamářem.“ Volba, před kterou výrostky postavili, zněla děsivě: „Buď se dobrovolně přihlásíte do služby, nebo pojedete hned na frontu, dostanete tam zbraň a hned vás nasadí do bojů.“ Všichni podepsali, i antifašista Manfred. Ten ale během noci z internátu utekl, pamětník se s ním setkal až po letech v Německu. Ráno všichni ostatní odjeli do Plzně.

V kasárnách SS chlapce cvičili ve zbrani, Helmut se ale podle svých slov na to nehodil. Musel se učit i střílet a házet granátem, nechávali ho však prý raději vypomáhat v kuchyni anebo malovat – oblíbené činnosti, pro niž zdědil vlohy po dědovi, se věnoval i při jiných příležitostech. V Plzni prý vymaloval stěny výtvarnými motivy. Také se naučil starat o koně. „Byl jsem jezdec,“ vypořádává se pan Meewes dnes se svým členstvím v SS. Přiznává ale, že nosil jezdecké boty a esesáckou uniformu. Pozoruhodné je, že nedostal tetování se svojí krevní skupinou, neklamné a nevyvratitelné znamení příslušnosti k jednotkám. To by ho pravděpodobně po válce stálo v Československu život, ačkoli mu na sklonku války nebylo ani šestnáct let.

9. květen 1945 v Praze

Koncem dubna 1945 byla již kasárna v pohotovosti. Helmut pořád čistil zbraně, uměl je rozebrat a složit, ale střelba mu nešla. 8. či 9. května dostali rozkaz pomoci obklíčeným zbytkům německých jednotek v Praze. Helmut byl svěřen do péče dvěma dospělým esesákům. Jeli do Prahy v opancéřovaných vozech, zastavili se až na Václavském náměstí. „Na to se pamatuju dobře, protože jsem Václavské náměstí moc dobře znal ze svých nočních návštěv. Věděl jsem – tamhle bývalo tehdy kino a tamhle to a to… A jak jsme vjeli na Václavák, už nás z druhé strany náměstí ostřelovali ze střech, ze samopalů, z kulometů. A moji dva (kolegové) řekli, nezůstávejme dlouho vevnitř, pojďme, vystoupíme. A v jeden okamžik, když střelba na chvíli ustala, říkalo se tomu tehdy tak pěkně, feuerpause, povídá jeden z nich: ‚Vyskoč, kluku, utíkej k nejbližší řadě domů na druhé straně a počkej na nás‘,“ vzpomíná Helmut Meewes. „Tam jsem na ně čekal, tam ti dva přišli a potom se zase ozvala střelba. A já uviděl dva svoje spolužáky, jak chtěli taky vystoupit, ale trefili je a zhroutili se na zem…“ Samotné vozidlo poté dostalo zásah z pancéřové pěsti.

Helmut a dva dospělí esesáci doběhli do dvora jednoho z činžáků na Václavském náměstí. Odhodili zbraně a uniformy, obvázali si paže bílou páskou na znamení, že se vzdávají. Po několik hodinách skrývání se nakonec dali do řeči s obyvateli činžáku. Ti vyšli do dvora poté, co nabyli dojmu, že boje a s nimi válka je u konce (zřejmě po ohlášení kapitulace). Slavili a s trojicí Němců prý v euforii  vycházeli dobře, prý jim dali i najíst a napít. Němci nicméně přesto v noci po oslavách Prahu opustili, chtěli se dostat na západ k Američanům. Na předměstí Prahy se jim podařilo zastavit odjíždějící vozidlo wehrmachtu, které mířilo stejným směrem a vzalo je s sebou. Helmut ležel na korbě vozu se zraněnými vojáky. Auto jelo možná hodinu, pak došel benzín.

Pevné boty a pěší pochod

Dál už šel Helmut a jeho doprovod (Karl a Heinz) zase pěšky. Mohli jít několik hodin, když narazili na řeku, večer 9. či 10. května. Všichni tři se uložili na noc u břehu, že ráno přeplavou a půjdou dál. Když se Helmut ráno vzbudil, byli esesáci ti tam. Buď mu utekli, aby je nezdržoval, nebo jeho naopak nechtěli ohrožovat svojí přítomností. Šel dál sám. Když se svlékl, že řeku přeplave, překvapili ho dva ozbrojení Češi s rudými páskami (dost možná příslušníci Revolučních gard či obdobné formace). Smáli se, že chytili dítě v uniformě, a odvedli ho k vozovce, kde shromažďovali německé vojáky, chycené na útěku. Věděli, co ho čeká, a zachovali se na poměry slušně – vyměnili mu jeho sice drahé, ale měkké jezdecké boty za pevné, vhodnější na chůzi. Brzy to ocenil, odvedli ho totiž na stanici Rudé armády a předali Sovětům.

Ti Helmuta zařadili do dlouhé kolony otrhaných, vyhladovělých a někdy i poraněných vojáků, sem tam se mezi nimi našel i civilista. Šli a šli, někde před Prahou se napojili na nekonečný proud pochodujících lidských těl. Šlo se stále dopředu, zastavit téměř nebylo možné. Všichni doufali, že už brzy dojdou do některého tábora, ale nedělo se tak. „Dohromady jsme pochodovali čtyři dny. Ušli jsme přibližně 35 nebo 40 kilometrů za den. Průběžně jsme měli pár přestávek. Když se něco přihodilo, někdo v koloně spadnul, dostal infarkt nebo tak něco, tak ho buď odvezli autem Červeného kříže, nebo ho Rusové po straně eliminovali,“ vzpomíná pan Meewes. „Ta kolona měla svůj vlastní rytmus. Když se vepředu ve vzdálenosti tří kilometrů něco stalo, tak se tam ten proud zúžil a potom jsme náhle museli zastavit. To bylo do jisté míry moc pěkné, protože jsme si potom mohli trochu odpočinout. Vepředu jel jeden Němec s žebřiňákem. Měl koně a malý žebřiňáček. A ten mi dovolil, abych se vzadu za ten vůz přidržoval. Jednou rukou jsem se držel, to mi pochod dopředu usnadňovalo. A dokonce jsem se později, v průběhu dnů, naučil nakrátko usínat. Za pochodu a za držení. To se dá…“

Pochod řídili a regulovali Sověti pomocí tlampačů, slibovali vždy, že následujícího dne už dojdou do tábora a dostanou najíst. Tichá pošta šířená mezi zajatci ale hovořila o Sibiři. Když procházel pochod českými vesnicemi, část obyvatel jim hrozila pěstmi, našli se ale i tací, kteří jim dávali jídlo a vodu, Helmuta chtěli někteří z průvodu vyjmout, hlavně ženy. Bylo jim jasné, že je ještě dítě. Sem tam dostal i něco k snědku, ale silnější chlapi v průvodu mu to většinou vytrhli z ruky. Místy po cestě kvetl šeřík. Helmut si vzpomněl na chuť lektvaru z šeříkových kvítků, které si proto natrhal a vysával. Od německého sedláka dostal také pytlík ovsa pro koně. Pít musel často z louží, od dohlížitelů najíst nedostal.

(Podle vlastní pozdější lokalizace byl Helmut Meewes zadržen v Pňovanech u Plzně, pochod vedl přes Přeštice, Nepomuk, Blatnou, Veselí a Jindřichův Hradec.)

Tábor a hlad, sedlák od Telče

Pátého dne dorazili do lesního tábora u rakouských hranic (pozn. ed.: mohlo jít o Staré Hobzí, podle lokalizace pamětníka ale spíše o Český Rudolec). Spalo se na zemi na jehličí, tábor byl ohraničen třímetrovým plotem z ostnatého drátu. Uprostřed tábora byl hluboký příkop posypaný vápnem, který zřejmě ukrýval těla zemřelých. Byla tam taky permanentně obsazená dlouhá latrína, velká část zajatců měla úplavici. Helmut se zahrabal do jehličí a usnul. Jednoho rána je svolal tlumočník k registraci k „transportu do Německa“. U registračního stolu stála sovětská důstojnice, která se nad chlapcem slitovala, z transportu (který nakonec údajně stejně mířil na Východ) ho vyňala, dokonce mu dala balík s jídlem a cigaretami. Spolu s několika dalšími takto vybranými jedinci je odvedli do blízkého českého městečka, na fotbalové hřiště.

„Na tomhle hřišti nebylo vůbec nic k jídlu. Okolo hřiště byla postavená zeď, ale ne nově, ta už tam stála. A přes tu zeď, když jsme tam byli tak hodinu dvě (já jsem si zalezl do staré fotbalové branky, tam jsem se schoulil do rohu, ostatní si také někde polehali), tak začaly přilétat balíčky,“ vzpomíná pan Meewes. „To, co nám lidé přes zeď házeli, k tomu přiběhli tři čtyři chlapi a rvali se, vytrhávali si chleba z ruky. A chleba potom spadl na zem, oni po něm šlapali, jen se prali, protože jeden myslel, že druhý dostal víc. To jsem poprvé ve svém životě viděl, co může hlad udělat s lidskými city. Když člověk nemá nic jiného v hlavě, než jak se dostat ke kousku chleba.“

Na hřiště po nějaké době přišli sedláci, kteří si Němce rozebrali na polní práce. Ti zajatce odvezli za město a tam jim dali poprvé pořádně najíst. Na práce ve Vanově u Telče, kde od června do listopadu 1945 pobýval na statku, vzpomíná Helmut Meewes v dobrém. Pracoval tvrdě, zejména v čase žní, dostával ale dobře najíst. Staral se o koně, hrával si s dcerami sedláka, začínal se učit česky. Chtěl tam vlastně zůstat. Je pravda, že ho od sedláka jednou odvezli do Třebíče, kde ho spolu s dalšími asi dvaceti zajatci ve sklepě vězení celou noc krutě mučil někdejší vězeň nacistického koncentračního tábora, než si pro ně sedláci zase přijeli. O tom ale před kamerou mluvit nechtěl a podrobnosti si nechal pro sebe. Celkově šlo přesto o nejšťastnější období jeho zajetí. Obě dcery sedláka také navštívil roku 2016, když se poprvé odvážil do ČR.

Důl Zárubek a pěkný Gottwald

Na podzim 1945 přišel od armády příkaz, aby sedláci vrátili „zapůjčené Němce“. Helmut musel pěšky do Třebíče, odtud cestovali tři dny a tři noci za otřesných hygienických podmínek dobytčákem do Ostravy. Ve vlaku „oslavil“ šestnácté narozeniny. Nejprve byli Němci ubytováni ve starém táboře bez topení uprostřed černého sněhu, potom šli na práce do Dolu Zárubek. První fárání do obrovské hloubky, na začátku nic neuměli a nikdo jim ani nic neukázal. Němci pracovali často už v opuštěných šachtách, kde to bylo nebezpečné a nízké (někdy jen 60 cm). Hrozívalo zhroucení stropů, sbíjelo se vleže. Byla to neskutečná dřina, časem se ale zlepšilo ubytování, když se přestěhovali do blízké školní budovy, kterou už nacisté za války používali pro politické vězně. K jídlu zpočátku dostávali jen vodovou polévku a dvacet deka chleba denně. Z prachu ze sbíjených kamenů má Helmut Meewes dodnes poškozené plíce.

Po tři čtvrtě roce byl přeřazen na menší důl, kde byla přátelštější atmosféra a nepracovali tam jen váleční zajatci. Helmut jako nejmladší ze zajatců se brzy naučil česky natolik, aby mohl fungovat jako zprostředkovatel a tlumočník. I tady byl věrný své vášni – pořád něco kreslil a maloval, hlavně ilustrované dopisy pro svého nedávno narozeného bratra do Německa, které se dodnes zachovaly. Stal se tím známým, nejprve dozorcům maloval za výhody portréty manželek a milenek.

„No a pak jsem se pomalu dostal k tomu, že se mě zeptali, jestli dokážu udělat i velké věci. A já jsem řekl, že ano, samozřejmě. A tak mě stáhli z práce,“ vzpomíná Helmut Meewes. „ A pak jsem řekl: ‚Jak to chcete mít veliké?‘ A oni: ‚Tak tři na pět metrů to potřebujeme, my to pak vystavíme nahoru, aby každý mohl vidět, jak Gottwald horníky vítá. S takovým tím gestem.‘ A pak mi dali výstřižky z novin, jak Gottwald vypadá, protože toho já jsem v životě neviděl, a já si z těch výstřižků udělal zvětšeninu a potom povídám: ‚Tak, teď už budu pracovat jen na těch velkých plátnech a to bude trvat přinejmenším týden, jestli ne víc.‘ ‚Ano, ano, máš volno prozatím na týden a pak se uvidí!‘ A tak jsem měl jeden pěkný týden. Už bylo pomalu jaro, já jsem si seděl pěkně na slunci a říkal jsem si: ‚To je vlastně úplná nádhera, moci pracovat tady na povrchu.‘ Takže se mi vedlo vlastně velice dobře a byl jsem šťastný. A pak jsem to prostě namaloval velké, tím stylem, jakým byla ve všech komunistických zemích zobrazována přítomnost. Všichni pořád zářili od ucha k uchu, i když třeba těžce dřeli, pořád s úsměvem. A Gottwald, no ty fotky nebyly žádná sláva, ale on musel samozřejmě zářit a vypadat dobře. Tak jsem jim namaloval pěkného Gottwalda.“

Pěkné vzpomínky chová Helmut Meewes i na vstřícného štajgra, který se k němu choval lidsky a dokud ho někdo neudal, bral ho do rodiny na návštěvy. A také na setkávání s jednou rodinou z Hlučínska, když už směl v posledním období před propuštěním dokonce na venkovní vycházky. I na „první lásku“, jednorázové setkání s dívkou Lenou na tancovačce v Hlučínsku. Na lágrový jazz band, který založil, když se rozpomenul na svou minulost houslisty v berlínském mládežnickém orchestru. A na to, jak byl ke konci nasazován na lehčí práce k ženským poté, co si cíleně zlomil ruku, aby už nemusel fárat.

Návrat do Německa a Pomník v Dachau

Helmutu Meewesovi nakonec vyjednala propuštění jeho matka přes Červený kříž, domů se směl vrátit po pobytu v táboře Praha-Motol v listopadu 1948, v devatenácti letech. V Motole pochopil, že se nesmí nechat propustit do NDR, kde by ho mohlo čekat další vězení. Jel tedy nejprve za dědou do Hamburku, do amerického sektoru Berlína se potom dostal komplikovaně na palubě jednoho z nákladních zásobovacích letadel. Právě totiž probíhala blokáda západního Berlína.

Otec chtěl mít z Helmuta po návratu podnikatele v pojišťovnictví, jako byl on sám. Syna ale lákalo umění. Vztahy s rodiči mu navíc komplikoval odlišný pohled na nacistickou válečnou minulost Německa. Helmut, který hned po svatbě začal preferovat jméno Francis, se v souladu s převládajícím trendem ve své generaci postavil k nacistické, ale i nacionalistické minulosti kriticky. Vystudoval  užité umění a design. Vzal si Marianne Geissler z východního Berlína, která ještě před stavbou zdi utekla za ním. Nechal si narůst dlouhé vlasy, vedl grafické ateliéry v reklamních agenturách, navrhoval plakáty, začal fotografovat. Přes fotografii se dostal k filmu, jako kameraman i režisér má na svém kontě přes 250 filmů, většinou reklamních, ale i hraných. A nakonec se vrátil ke své staré vášni, která ho provázela roky války a zajetí – k umělecké malbě. Své obrazy, v souladu s přáním své první ženy, ale i z úcty ke Španělsku, kde dnes částečně žije, podepisuje jménem Francisco.

Mezi filmy, ke kterým má nejblíže, patří nepochybně Pomník v Dachau. Dokumentární film o vzniku díla bělehradského sochaře židovského původu Nándora Gida, který sám financoval a natáčel mimo jiné i ve zbytcích táborových staveb v Dachau. Film je upomínkou na zvěrstva páchaná nacistickým režimem za holokaustu, téma, které ho celý život zaměstnává. Mimo jiné proto, že žije v berlínské čtvrti Wannsee, místě neblahé konference z roku 1942. A také ve vile, v níž se po celou válku úspěšně skrýval její židovský uprchlík, s nímž se Helmut Meewes později setkal.

Po smrti své první ženy se Helmut Meewes roku 2015 oženil s britsko-karibskou zpěvačkou Natalie Dieah. Ta ho přiměla zajet o rok později do Ostravy i Vanova u Telče, aby se vyrovnal s tím, co tam prožil. Prahu a Václavské náměstí navštívil poprvé roku 2022 speciálně kvůli rozhovoru pro Paměť národa.

Pozn. editora k časové ose příběhu: Vyprávění vykazuje na některých místech diskrepance ohledně časové osy příběhu. V jednom momentu tvrdí, že do kasáren SS v Plzni přijel již v listopadu 1944 a strávil tam Vánoce. Lze se domnívat, že si to spletl s Ostravou a rokem 1945. Zároveň ale na jiném místě udává, že byl ve „vojenském táboře“ už od května 1944. Délka jeho pobytu v plzeňských kasárnách SS i detaily toho, co se tam dělo, jsou proto do jisté míry obestřeny tajemstvím. Při zpracování příběhu jsme vycházeli z časové osy, kterou pamětník na vyžádání v písemné podobě zaslal po rozhovoru a která je k nahrávce přiložena mezi dokumenty. Elementy vyprávění, které jsou na nahrávce s touto časovou osou v rozporu (koupání se v Berounce na jaře, uprchlíci na nádraží v Praze při prvním příjezdu do Protektorátu) jsme za tím účelem v textu potlačili.