Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Herbert Meinl (* 1940)

• geboren 4 April 1940 in Nejdek

• 1946, Familie wird nach Deutschland deportiert, lies sich in Burgau in Bayern nieder

• 1959, beendete Oberschule und studierte in München; lebenslange Karriere als Flugzeugbauer

• seit 1995 aktiv im Maximilian-Kolbe-Werk

• er lebte die meiste Zeit seines Lebens in Deutschland, er fand Heilung für sein leeres Herz an dem Grab seines Großvaters in Nejdek

„V těsné blízkosti našeho domu vedla železniční trať Karlovy Vary - Johanngeorgenstadt. Roku 1940 procházela nějakými úpravami a na práci zde byli nasazeni váleční zajatci. Dohlíželi na ně dva ozbrojení vojáci. Má matka pravidelně předstírala, že má v blízkosti trati nějakou práci. Ve skutečnosti tam však v nestřežené chvíli přinášela zajatcům jídlo. Zajatci si možná všimli, že mladá žena je den ze dne kulatější. Pak nějakou dobu nepřišla vůbec, ale když se znova objevila, byla už zase štíhlá jako dříve a na obvyklém místě jim znova připravila jídlo. Muži pochopili, že porodila dítě. Druhý den pro ni připravili kytici květů.“

Dítě, které se tehdy rodičům Meinlovým v Nejdku narodilo, byl Herbert Meinl (nar. 4. dubna 1940). „Matka mi o tom nikdy nevyprávěla. Nyní už nežije a nemůžu se jí na to zeptat, ale příběh má pro mě veliký význam – neskutečně její odvahu obdivuji.“

Otec (roč. 1903) pocházel ze sedlácké rodiny a měl dvanáct sourozenců, on sám byl předposlední. Vystudoval veřejné finance a po roce 1930 převzal starost o obecní kasu v Nejdku. „Otec mě naučil dvě věci. První: z peněz, které jsou ti svěřeny, si nikdy nesmíš vzít ani fenik. A ta druhá: když vyúčtování o jeden jediný fenik nesedí, musíš ho udělat znova. Neexistuje, abys to třeba doplatil ze svého. To by se pak mohlo stát, že tím jen zakryješ nějakou vekou chybu. Pamatuji si, jak otec někdy do noci pracoval, aby ve vyúčtování bylo všechno v pořádku. Nejdek bylo městečko s deseti tisíci obyvateli, nacházel se tu těžký průmysl. Otec neměl jednoduchou práci, ale dělal ji velmi dobře a všichni si ho za to vážili.“ 

Tatínkova rodina pocházela z části města Tellerer, kde stály pouhé tři domky. Dědeček s babičkou zde hospodařili. Maminka pocházela z místní části Tisová. Její otec padl v první světové válce, babička přišla při pracovním úrazu o ruku. Herbertova matka a její sestra musely hodně pracovat, aby rodinu vytáhly z dluhů a uživily. Po sňatku byla v domácnosti a k obživě rodiny přispívala domácí výrobou rukaviček. Herbert měl také sestru Hertu, která byla o celých čtrnáct let starší.

Nejstarší Herbertova vzpomínka na dětství se pojí právě s Tellerer, s místem, kde žili prarodiče z otcovy strany: Herbertovi mohou být asi tři roky a stojí na vrchu kopce Tellerer. Druhá nejstarší vzpomínka je pravděpodobně z počátku roku 1945: „Je noc, vytáhli mě z postele, na ulici bylo mnoho lidí a na obzoru zářilo světlo. Prý hoří Drážďany. Jasná zář na obzoru.“ Třetí vzpomínka je mladší jen o několik měsíců: „Můj otec mluví s dvěma vojáky. Hledali matku a sestru. Ty byly schované v lese.“

Po válce se do spodního patra domu, kde bydleli Meinlovi, nastěhovala česká rodina. Měli malého syna, který byl podobně starý jako Herbert. Ačkoliv chlapci neznali jazyk toho druhého, vzájemné komunikaci to nevadilo. „Domluvili jsme se spolu! On nerozuměl, proč mluvím tak divně, já jsem nerozuměl, proč on mluví tak divně, ale dobře jsme spolu vycházeli.“

Situace však neodvratně spěla k tomu, že Němci budou z Československa vystěhováni. „V otcových dokladech jsem našel, že československé úřady uznaly jeho velké odborné znalosti, lidskou integritu a politicky bezchybné chování. To jednoduše znamenalo, že to nebyl nácek. Proto mohl ve své funkci zůstat i po válce. Dokonce mu bylo nabídnuto, aby zůstal i nadále, a tak by mohli rodiče v Československu zůstat. Odmítli to však. Všichni příbuzní byli pryč, všichni sousedé byli pryč, náš dům jsme museli opustit. Co bychom tam dělali?“

„Ještě si pamatuji, jak rodiče balili. Měli takový jeden dřevěný kufr, do něj ukládali věci. Diskuse, co vlastně s sebou vůbec vezmou. Mé věci jsme vzít nemohli. Měl jsem jedno takové šlapací auto, to muselo zůstat. Moje sestra hrála na citeru, tu otec úmyslně rozbil. Babička si vzala svůj kroj. Dlouhé roky pak u nás stála bedna, kde byl uložený. Myslím ale, že už si ho nikdy na sebe neoblékla.“ Na počátku dubna ještě malý Herbert doma oslavil své šesté narozeniny, o několik dní později, 6. dubna 1946, nastoupila rodina na svou cestu do neznáma. Stalo se tak právě na Velký pátek. Pro řadu lidí, také pro Herbertovu matku, to bylo symbolické datum – absolutní konec.

Ačkoliv dospělí měli z cesty velké obavy a vystěhování snášeli velice těžce, z perspektivy dítěte vnímal Herbert situaci jinak: cesta dobytčím vozem pro něj byla dobrodružstvím. Se svým kamarádem seděli na dřevěné bedně a vesele zpívali píseň Auf der schwäbischen Eisenbahn. V rodině se nicméně uchovala historka, jak chtěl malého chlapce na nádraží v Karlových Varech zatknout český policista: měl totiž na sobě bundičku a kalhoty, které mu sestra ušila z pevné vojenské látky, aby mu nebylo zima. Svým oblečením vzbudil pozornost policisty, který ho pokládal za malého vojáka, teroristu.

Transport, kterým jeli Meinlovi, směřoval do Burgau (okr. Günzburg) v bavorské části Švábska. Zde byla rodina dočasně ubytována v budově bývalého soudu. Otci se velmi brzy podařilo znovu si najít práci, díky svým znalostem a schopnostem se ujal vedení uprchlického tábora v Günzburgu. Podobně jako mnozí další vysídlenci, i Meinlovi se snažili co nejrychleji postavit na vlastní nohy a postavit si vlastní bydlení. „Má matka pracovala pozdě do noci. Myslel jsem, že je to kvůli mně, tak jsem jí říkal, ať to nedělá. Ano, bylo to kvůli mně, ale bylo to také proto, že chtěla rodinu udržet pohromadě.“

Herbert Meinl vnímá, že rodina byla v Burgau přijata velmi dobře. Obklopili ji lidé, kteří jí chtěli pomoct a materiálně ji podporovali. Možná to souvisí i s povahou jeho rodičů, kteří byli v okruhu svých známých velmi oblíbení. „Obzvlášť chci poděkovat klukům, kteří se mnou chodili do školy. Velmi dobře mě přijali. Strávili jsme spolu čtyři roky a vzniklo mezi námi velmi silné emocionální pouto. Dodnes se stýkáme a tyto vztahy jsou pro mě velice důležité. Obyvateli Burgau jsme byli přijati opravdu velmi dobře.“ Herbert nastoupil na gymnázium v Günzburgu, kde roku 1959 odmaturoval, a odešel studovat do Mnichova. Stal se z něj konstruktér letadel. Hezká kariéra.

----------------------------

Jak si ale v Německu zvykli rodiče? Vůbec nikdy a nijak. „Rodiče byli ve svém okolí velmi vážení a oblíbení. Matka však pořád trpěla vyhnáním. Moc o tom nemluvila, jenom pořád plakala. Byla velmi pobožná a to jí hodně pomohlo. Často se chodila modlit křížovou cestu, nikdy se s tím nesmířila.“

V únoru 1960 přišla z domova smutná zpráva: otec spáchal sebevraždu. „Otec byl naprosto skvělý člověk. Srdečný, velmi vážený všemi lidmi, kteří ho znali. Měl funkci, kde mohl lidem pomáhat, a dělal to až na hranici svých možností. Sebevraždu spáchal bez jakýchkoliv navenek zjevných důvodů. Neměli s matkou finanční problémy, neměli manželské neshody. Utopil se v řece, kde jsem se naučil plavat. Nevíme, proč to udělal. Dnes jsem přesvědčený o tom, že to mohlo mít nějakou souvislost s vysídlením. Není to žádné obvinění, nevytvářím žádné souvislosti, vůbec ne.

Lidé, kteří byli vyhnaní, byli velmi traumatizovaní. Veškerý jejich dosavadní život byl zničen, ztratil veškerou hodnotu. Nikdo se o ně nezajímal, měli jen to, co si přinesli v dřevěném kufru. Budoucnost byla příliš rychlá. Jakou budoucnost vůbec měli mít? Nový začátek… Můj otec tvrdě pracoval. Ale stejně to žádná budoucnost nebyla. Je mnoho lidí, kteří si vybrali jinou cestu. Můj otec si však zvolil tuto.“

Dospělí si někdy myslí, že malé děti jsou moc malé a že nic nechápou. Ale tak to není, malé děti vnímají všechno velmi intenzivně. Události, které Herbert zažil v dětství, jej do budoucna výrazně ovlivnily. „Já sám jsem měl velkou část svého života pocit, že nikam nepatřím. Pocit, že nemám vlast, že nemám domov. Heimatlosigkeit. Poprvé jsem ho zažil o Vánocích 1946. Právě jsme dorazili do Bavorska a byli jsme ubytovaní v ohromné staré budově bývalého soudu. Byl Štědrý den a už i Štědrý večer. Vyběhl jsem z našeho pokoje, toulal jsem se po chodbě, hrál jsem si. Najednou jsem se ztratil. Nevěděl jsem, kde jsem, já, šestiletý. Šel jsem okolo jedněch dveří a všiml si, že pod nimi prosvítá světlo. Vešel jsem dovnitř, všechno bylo krásně osvětleno, stromeček, dárky, kočka, rodina se třemi dětmi. S tím nejmladším jsem se později spřátelil. Ale kde jsem to byl? Sem nepatřím. Rodina mě sice vlídně přijala, byla to rodina jednoho zaměstnance u soudu a byli rádi, že mě vidí, dali mi dárky. Mě ale neopouštěl pocit, že sem nepatřím. Pak mě zavedli domů za mojí rodinou. Velmi silně si na to vzpomínám. Sem nepatřím, tady jsem špatně. Tento pocit mě v životě neopouštěl. Sem nepatřím, Heimatlosigkeit.

V Burgau, kde jsem vyrostl a chodil do školy, tam už se ve mně vyvinul pocit spřízněnosti. Kluci, lidé, kteří nás přijali. Vždycky, když projíždím vlakem z Ulmu do Mnichova a míjíme Burgau, mé srdce se zaraduje. Je to pocit domova, ale není nosný, protože vím, že z Burgau nepocházím. Devět let jsem žil v Mnichově. Mluvím zdejším dialektem a to tak, že jsem ho přijal za vlastní, nemusím ho napodobovat, prostě jím mluvím. Nikdo by o mě neřekl, že nejsem Mnichovan, ale já o sobě vím, že nejsem. Existuje asi jen jedno město, kde bych mohl žít - New York. Ale kdo tedy jsem, kam patřím? Tento pocit se později kultivoval. Stal se ze mě vlk samotář, který se protlouká světem. Žil jsem v Berlíně, ale nestal se ze mě Berlíňan.

---------------------------------------------------------

Když jsem byl mladý, stará vlast mě vůbec nezajímala. Necítil jsem, že bych s ní měl něco společného. Bylo mi šest, když jsme museli odejít, moje zájmy byly někde úplně jinde. Když jsme měli návštěvu a mluvilo se o bývalé vlasti, říkal jsem si, co zase mají, teď jsme přeci tady, tehdy jsem těm lidem vůbec nerozuměl. To všechno se ale razantně změnilo před dvaceti lety.

---------------------------------------------------------

Tehdy jsem si zabalil svůj ruksak, nasadil pohorky a vydal se do Nejdku. Pozdě odpoledne jsem procházel městem. Jsem horal, vyznám se všude. Další den jsem šel na Tellerer. Zhruba jsem si pamatoval, kde stával dědečkův dům, dnes je tam hustý les. Aby Češi zamazali vzpomínky, nechali místo zarůst lesem. Zmar, hluboký les. Najednou jsem stál před tím domem. Myslel jsem, že do mě udeřil blesk. To byl ten dům. Ta zeď. Minulost se znovu vynořila. Poté, co byla šedesát let schovaná. Tady stála kuchyň, tady bylo hnojiště, odtok ještě fungoval, dalo by se tam znova hospodařit. Porazilo mě to. Tady se narodil otec, všech třináct dětí. Nebyl jsem schopný to pobrat. Prodíral jsem se houštím, musel jsem skoro šplhat. Pilíře zdí ještě stály, až na dřevo tam všechno ještě bylo. Byl to neobyčejně silný zážitek.

Druhý den jsem navštívil nejdecký hřbitov. Procházel jsem se a tu jsem nečekaně narazil na několik německých hrobů. Byly dokonce ještě dobře zachovány. A najednou jsem stál před náhrobním kamenem mého dědečka z Tellerer. Něco takového jsem nečekal. Znovu mě převálcovaly emoce.

Poprvé ve svém životě jsem měl pocit domova, pocit vlasti, pocit, že někam patřím. Nikdy v životě jsem nic takového nezažil. Vlk samotář, co se protlouká světem, ale uvnitř je mu prázdno. Když jsem stál před dědovým náhrobkem, cítil jsem, že to prázdné místo v mé duši se teď konečně zaplnilo. Sem patřím. Tady jsem doma.

Já jsem jinak dosti racionální člověk. Jsem inženýr, operuji s čísly a tvrdými fakty. Ale tady mě to dostalo. Něco, co bylo hluboce potlačeno, se znovu vynořilo. Pocit, že jsem konečně celý. Pocit osvobození. Najednou vím, kam patřím.

To je teď jedna věc, kterou bych chtěl zdůraznit. Všichni vystěhovalci mají duševní zranění, traumata. Ztratili veškerou svou minulost. Domy, všechno, co vybudovali. Nejenom to, všechny své vzpomínky. Léčit taková traumata je velmi těžké. Mnohdy zůstanou v člověku po celý život. Dá se s nimi pracovat jen tak, aby život dále nedeterminovaly. Každý se s nimi vyrovnává po svém. Často se předávají na další generace.

Kde vznikla duševní zranění, která jsem si odnesl já, přesně nevím. Možná tím, že jsem musel doma nechat svoje šlapací auto? Těžko říct. Pamatuji si, že moje matka byla neskutečně dobrá žena. Všichni ji milovali. Nemohla mi však věnovat tolik pozornosti, zaměstnávaly ji jiné věci. Pracovala dlouho do noci, aby rodinu podržela. To pak nezbývá moc prostoru, abyste se mohli mazlit s dětmi a tak dále. Snad je to něco, co také přispělo k prázdnému místu v mé duši. Matka za to nemůže, nikdo za to nemůže, ale je to znovu něco, co ukazuje, co vyhnání udělalo s lidmi. Předává se to na další generace a já se jen ptám, co z toho přenáším na své děti já?

Minulost se prostě nedá zakrýt. Na nějakém místě se vždy znovu vynoří.“

Herbert Meinl je dnes již v důchodu, přesto je pořád velmi aktivní. Už od roku 1995 působí v organizaci Maximilian-Kolbe-Werk, která podporuje přeživší holocaustu žijící ve střední a východní Evropě. Jednou z jejich činností je také to, že pro tyto lidi připravují ozdravné pobyty v Německu. Jednou se takového pobytu v Mnichově účastnil i pan Hanuš Hron. Na Meinla neskutečně zapůsobilo, že vitální důchodce Hron vytáhl z vlaku kolo a rozhodl se, že s ním pojede za společným autobusem. Jak se brzy ukázalo, oba muže spojuje ještě další věc – Nejdek. Meinlovo rodiště je nyní Hronovým domovem.

„Nejdek už není německým městem. Už to není město mých rodičů a mých prarodičů. Je to město lidí, kteří tam žijí dnes. A mě neskutečně zajímá, jak v něm jeho současní obyvatelé dnes žijí. Kde jsou hospody, kde jsou kavárny, co dělá starosta, co se děje ve školách, kolik škol tam vůbec je? Kolik je tam různých náboženství a vyznání, co je dnes ve škole, kam chodila moje sestra, co je v tomto domě a co je tam, kde byla dříve cukrárna? Chci prostě získat pocit z tohoto města, chci poznat lidi, kteří tam dnes žijí. A toto objevování chci podnikat společně s Hanušem.“