Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Markus Rindt (* 1967)

• narozen 1967 v Magdeburku, NDR

• prarodiče pováleční vyhnanci z Podkrkonoší, žili v blízkosti Železné opony

• v září 1989 dokončil studium hry na lesní roh v Drážďanech

• 3. – 4. října 1989 uprchl na velvyslanectví NSR v Praze, byl mu umožněn výjezd do západního Německa

• pokračoval ve studiu a působil v orchestru v Kolíně nad Rýnem, kde se oženil

• 1996 vrátil se na východ Německa, založil orchestr Dresdner Sinfoniker

• řídí orchestr, angažuje se i v projektech s politickým obsahem, zejména proti mentálním i fyzickým hranicím a oponám, například projet Tear Down the Wall na americko-mexické hranici

Dětství ve stínu železné opony

Markus Rindt se narodil roku 1967 v Magdeburku v tehdejší Německé demokratické republice do rodiny klasických hudebníků – matka Brigitte Ebel byla zpěvačka, otec Heinz Rindt houslista. V průběhu dětství se Markusova rodina přestěhovala do Drážďan, jeho otec ale pocházel z českého Podkrkonoší, jako dvouleté dítě byl s rodinou odsunut do tehdejší sovětské okupační zóny Německa. Ke své původní vlasti si Heinz Rindt zachoval kladný vztah, malý Markus s ním proto často Čechy navštěvoval, pokoušel se dokonce učit česky a vyrůstal na pohádkách českých Němců, zejména těch o Krakonošovi – Rübezahlovi.

Určujícím faktorem Markusova dětství byla ale přítomnost Železné opony. Jeho prarodiče byli po odsunu usídleni v pásmu na německo-německé hranici, Markus je směl navštěvovat jen se speciální, dlouho dopředu žádanou povolenkou. Když se tak stalo, vodíval ho děda do blízkosti hraničních zátaras a plotu a ukazoval mu přes ně nepřípustný Západ. Od těch dob měl Markus utkvělou představu, že chce překonat železnou oponu, překračovat hranice. Doma snil o cizích zemích nad globusem, pilně cvičil na  lesní roh, aby jednou směl s orchestrem na Západ, osnoval ale i smělejší plány – přeletět hranici pomocí nafukovacích balónků, utéct v převlečení za jelena či podkopat se pod zemí.

Když se se svými sny svěřil rodičům, báli se a varovali ho, aby o nich nemluvil ve škole, kde vládly ideologie a propaganda. „Cítíte se zde uvězněné, děti?“ ptala se soudružka učitelka dětí v návaznosti na články v západních médiích. „Nééé!!!“ volaly bezelstně děti a Markus s nimi. Přesto otázka železné opony ve východoněmeckých třídách sem tam přišla na přetřes. Děti se tak mohly dozvědět, že NDR otevře své hranice až poté, co zavládne všude komunismus a všude bude stejně dobře. To Markusovi vrtalo hlavou a neváhal se v hodině občanské nauky zeptat, kdy že už konečně nastane na celém světě komunismus. Asi tak za tisíc let, dozvěděl se ke svému překvapení od soudružky. Tak dlouho se mu ovšem čekat nechtělo.

Zakázaná hudba a rozhodnutí emigrovat

Jak dospíval, setkával se Markus Rindt s dalšími stinnými stránkami života v tehdejší NDR, zejména s atmosférou všudypřítomné nedůvěry. Každému bylo podle jeho slov třeba nejprve nevěřit, společnost byla prorostlá špicly tajné služby Stasi. Vadilo mu, že se smí číst jen určitý druh literatury, poslouchat jen určitý druh hudby, stejně jako předpis, že 60 procent hudby hrané v NDR musí pocházet z Východu. Zakazované desky a knížky (v němčině!) si východní Němci jezdili nakupovat hlavně do Maďarska, ale i do tehdejší ČSSR.

Markus studoval hudbu, k čemuž byly potřeba hlavně píle a nadání, od hudebníků se prý v NDR nečekalo, že se budou politicky angažovat. Mezi jeho spolužáky převažovali věřící, kteří vstup do církve stvrzovali v obřadu konfirmace, sám Markus mezi ně ale nepatřil a absolvoval tak sekulární obřad zvaný Jugendweihe, tedy státní náhražku náboženského rituálu.

K Markusovu rozhodnutí emigrovat přispěla rozhodující měrou známost s tehdejší přítelkyní, která nesměla studovat a odmítala nabídky spolupráce se Stasi. Její rodiče opustili NDR již na jaře 1989, bylo jen otázkou času, kdy je ona společně s Markusem bude následovat. Předzvěstí změn byl dlouhodobý pobyt občanů NDR na západoněmecké ambasádě ve Varšavě v jarních měsících 1989, po němž se směli beztrestně vrátit domů. Inspirovali tak řadu dalších, kteří začali žádat o azyl na ambasádách v Budapešti a Praze. Markus Rindt ale tehdy ještě nevěřil, že by komunistický režim mohl padnout, a navíc neměl chuť čekat měsíce a měsíce na vyřízení úřední žádosti, u něhož nebylo jasné, jak dopadne. Chtěl uskutečnit svůj dětský sen a utéct dobrodružným způsobem.

Plány na dobrodružný útěk

V červenci 1989 se Markus setkal s emigrovavšími rodiči své přítelkyně v Maďarsku u Balatonu, od plánu přeplavat Dunaj do Jugoslávie ale upustil, protože ho považoval za moc riskantní a chtěl také nejprve dostudovat – v září ho čekaly závěrečné zkoušky na akademii a nástup do orchestru. Vrátil se tedy domů. Během léta ovšem Maďarsko otevřelo pro občany NDR hranice na Západ, NDR na oplátku zavedlo vízovou povinnost. Markus se svojí přítelkyní proto pojali nový plán – vycestují do ČSSR, kam víza zatím nebyla potřeba, a do Maďarska se dostanou tak, že přeplavou hraniční řeku Tisu. Aby nevzbudili pozornost východoněmeckých pohraničníků, vybavili se jako turisté, balili spacáky, matrace, vařiče. Nesměli mít sebou naopak žádné západní peníze, adresy známých na Západě, vlastní diplomy či hudební nástroje.

Dne 3. října se vydali na cestu, na hranicích ČSSR s NDR stály fronty a zejména mladí východoněmečtí občané byli důkladně kontrolováni. Markus s přítelkyní překročili hranice u Hřenska, vyslýcháni byli každý zvlášť, naštěstí si oba dobře pamatovali dohodnutý plán předstírat smyšlenou cestu po Česko-saském Švýcarsku. Za hranicemi čekal v autě Markusův otec Heinz, mladý pár předstíral, že stopuje, a otec jim zastavil. Účelem bylo nevzbudit pozornost východoněmeckých pohraničníků – ve dnech, kdy stovky východních Němců proudily na pražské velvyslanectví NSR, by mladý pár s autem pravděpodobně hraniční kontrolou neprošel. Ještě téhož dne koneckonců NDR své hranice s ČSSR na přechodnou dobu zcela uzavřela. Otec vezl mladé utečence mlčky, nehlásil se k nim ani při namátkové kontrole československého vojáka. Dovezl pár do Mělníka, na odvoz do Prahy už neměl čas. Při loučení mu syn musel slíbit, že se navzdory svým plánům pokusí zjistit, jak vypadá situace na pražské ambasádě NSR. Markus si od toho nic nesliboval, věděl, že 1. října 1989 byl povolen odjezd tisícům východoněmeckých občanů z Prahy na Západ, a nečekal, že se to bude opakovat. Slovo dané otci ale chtěl dodržet.

Osudná noc v Praze

Cestu autobusem z Mělníku do Prahy zvládl mladý pár bez problémů, tam ale nastala první komplikace. Kam dál? Budova ambasády SRN totiž nebyla zakreslena na žádných mapách. Společně s dalšími východními Němci zíral Markus bezradně do plánu na autobusovém nádraží, vzájemně si ale nevěřili a distancovali se od sebe. Až turisté z Bavorska, které Markus identifikoval podle oblečení a dialektu (ani Stasi nedokáže fingovat bavorský dialekt, pomyslel si), vzbudili jeho důvěru a poradili mu. Přes Karlův most šel již Markus v davu východních Němců, všichni mířili na ambasádu. V ulici Tržiště je ale čekalo nemilé překvapení.

„Stála tam zleva napravo řada vojáků, se zbraněmi. Vypadalo to hrozivě, bylo zcela jasné, že nechtějí, abychom prošli. Z druhé strany ale přicházely masy lidí, zeširoka se tam rozprostřely. Mezi tou ulicí a námi vedly tramvajové koleje. Přicházelo stále víc lidí, prostor se zaplňoval. Nějakou dobu jsme tam stáli a nikdo si netroufal něco udělat, jít dál. Nevěděli jsme, jestli by stříleli, nebo co by se dělo. Najednou vyrazil jeden tatínek se dvěma dětmi a ženou přes ulici přímo proti vojákům. Všichni jsme zadrželi dech a koukali, co se stane. A potom se ti vojáci trošku rozestoupili a nechali ho projít. V tom okamžiku, jako po výstřelu ze startovací pistole, se všichni dali do pohybu. Vojáci se prostě rozestoupili, rozpustili kordon a my jsme všichni prošli a šli dál ulicí nahoru,“ vzpomíná dnes pan Rindt. „Nechali nás projít a právě tímhle činem přispěli k tomu, že celý ten socialistický systém, celý ten východní blok dále oslabil.“

Budova velvyslanectví i přilehlá zahrada ale byly zcela zaplněny, nově příchozí se museli provizorně ubytovat na náměstí před ambasádou, celou oblast přitom uzavřely československé bezpečnostní složky. Jediný obchůdek na náměstí, v němž si Markus Rindt koupil lahev Bohemia Sektu, zel brzy prázdnotou. Pražané z přilehlých domů dávali uprchlíkům jídlo, pouštěli je na toalety. Bylo ale jasné, že situace je dlouhodobě neudržitelná. Ještě téhož večera zazněla z tranzistorových rádií uprchlíků radostná zpráva – již následujícího dne budou moct i oni vycestovat do západního Německa. Chladná noc (ne každý měl spacák a matraci jako Markus) byla plná očekávání a příslibů…

Vlak do svobody

Dne 4. října večer nastal odjezd. Všichni východoněmečtí občané, včetně těch na náměstí před velvyslanectvím, nastoupili po kontrole do přistavených východoněmeckých autobusů, které se potom jako had vinuly přes celé město až k vlakovému nádraží. Tam byli lidé přesazeni do vlaků, v každém vagóně byl jeden západoněmecký diplomat, který ujišťoval, že sice pojednou ve východoněmeckém vlaku přes teritorium NDR, ale nemůže se nic stát. V Děčíně na hranicích ale vlaky zastavily, v Drážďanech na nádraží totiž panovaly občanské nepokoje, lidé tam na vlaky čekali. Ty se proto rozjely až po půlnoci, kdy již byla nádraží v NDR vyklizena. Vlaky projížděly liduprázdnou krajinou, vyklizená nádraží zela prázdnotou, již jen tu a tam narušovaly siluety policistů. Pouze z jednoho vzdáleného osvětleného činžáku mávali lidé, v určitých rozestupech postávali u kolejí vojáci. Zem na osvětleném hraničním nádraží byla poseta východoněmeckými penězi a klíči, které tam na rozloučenou vyházeli uprchlíci z oken vlaků. Následovalo nádraží v západoněmeckém Hofu, kde uprchlíky nadšeně vítaly tisíce lidí, kteří jásali a objímali je. Uprchlíci si mohli i zavolat domů, ovšem Markusovi rodiče neměli domů zavedenou telefonní linku. Po několikadenním pobytu v bývalých kasárnách v táboře Aalsfeld začal Markus řešit, co dál se svým naplněným dětským snem.

Tear Down the Wall

Markus Rindt se brzy dostal do Kolína nad Rýnem, kde dále pokračoval ve studiu hry na lesní roh, dostal místo v orchestru a začal cestovat po světě. Doma v NDR byli ale všichni uprchlíci ještě považováni za kriminální živly, nesměli proto zpátky do země ani po otevření hranic 9. listopadu 1989, když už východní Němci směli na západ cestovat legálně. Až díky amnestii ke konci roku směl strávit Vánoce 1989 opět v rodinném kruhu v Drážďanech, žít ale zůstal v Kolíně, kde také potkal svoji budoucí ženu, taktéž hudebnici. Ta se s ním  nakonec v roce 1996 odstěhovala na Východ, kde Markus založil orchestr Dresdner Sinfoniker, v jehož čele dodnes stojí.

Nadále má zájem překonávat a bořit hranice a zdi – angažoval proto svůj orchestr mimo jiné i v hudebním projektu „Tear Down the Wall“ na americko-mexické hranici, který měl upozornit na nesmyslnost hraničních zdí. Váží si sjednocené Evropy a myslí si, že by Evropa i nadále měla nabízet útočiště politicky pronásledovaným uprchlíkům. Věří, že kdyby Západ v roce 1989 odmítal přijímat uprchlíky, režim v NDR by se tak rychle nezhroutil.