Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dr. Hubert Roiss (* 1947)

• narozen 21. listopadu 1947 ve Windhaagu u Freistadtu v Rakousku

• otec Karl (1921–2012) pocházel z Cetvin

• matka Gertrude Schilling (1922–2001) pocházela z německé rodiny z Prahy

• otec za války sloužil ve wehrmachtu a skončil v britském zajetí

• matka byla krátce po válce odvedena na nucené práce u českého sedláka

• rodina se usadila v Rakousku

• Hubert studoval gymnázium, UNI Salzburg a postgraduál St. Gallen

• v letech 1976 až 2009 působil jako učitel na VOŠ Bad Leonfelden a gymnáziu ve Freistadtu

• v letech 1979–1991 byl starostou Windhaagu u Freistadtu

• zastával funkci předsedy „Fora pro budoucnost“

Historie rodiny Huberta Roisse se začíná na konci 19. století v Cetvinách na jihu Čech v těsném sousedství hranice s Rakouskem. Roku 1893 jeho prarodiče z matčiny strany Johann Schöllhammer (1867–1922) a Katharina Schöllhammer (1869–1952) převzali obchod se smíšeným zbožím. Hubertův dědeček Heinrich Roiß (1890–1957), vyučený obchodník z Windhaagu u rakouského Freistadtu se oženil roku 1919 s jejich dcerou Theresií (1894–1974), za kterou se z Windhaagu u Freistadtu přestěhoval do Cetvin.

Roku 1921 se narodil Hubertův otec Karl (†2012). Do obecné školy chodil v Cetvinách, měšťanku pak navštěvoval ve Freistadtu a roku 1941 v Linci zakončil maturitou studium učitelství. O tři roky dříve přijela na letní prázdniny do Cetvin Gertrude Schilling (1922–2001) a seznámila se s Karlem. Po skončení války byla Gertrude na nucené práci u českého sedláka u Plzně, odkud uprchla k příbuzným do Klosterneuburgu u Vídně. Karl se vrátil z britského zajetí ze severu Německa a kontaktoval Gertrudu. Svatba se konala ve Windhaagu Freistadtu a 21. listopadu 1947 se narodil Hubert Roiss.

Dvojjazyčná Praha i postoloprtská tragédie

Hubertova matka Gertrude Schillingová se narodila a vyrostla v Praze, měla československou státní příslušnost, ale navštěvovala německé státní reálné gymnázium na Smíchově. Její otec působil jako právník v Praze a později také v Karlových Varech. Po válce byla rodina s veškerým příbuzenstvem odsunuta. Gertruda  jako Němka bez státní příslušnosti musela pracovat u českých sedláků, odkud brzy utekla k příbuzným – k sestřenici své matky do kláštera Neuburg. Tam ji otec pamětníka u zubaře v klášteře vyhledal a odvezl zpět do Windhaagu, kde se také 21. listopadu 1947 narodil Hubert Roiss. Rodinu poznamenala postoloprtská tragédie v červnu 1945, kdy se bratr Hubertovy babičky stal jednou z obětí masakru internovaných civilních obyvatel německé národnosti.

Dětství u Malše

Rodiče Hubertova dědečka z Cetvin byli rakouští státní příslušníci, takže utekli a našli si nové bydlení v Rakousku ještě před oficiálním odsunem. Hubertův dědeček měl ve Windhaagu dům s hospodářstvím, les a hospodu, a rodina si tak mohla jednodušeji vybudovat novou existenci. Otec Huberta nastoupil v Linci do učení – dle rakouského práva byl certifikovaným učitelem a mohl okamžitě v roce 1945 začít učit ve Windhaagu. Hubert vzpomíná na poválečnou podobu vesnice, kdy byli v podstatě  soběstační – měli ševce, truhláře i koláře. Hubertovi rodiče spravovali malé hospodářství, měli čtyři krávy a několik prasat, neměli vodovod ani dlážděné podlahy. Z vyprávění Hubert ví, že za rakouské první republiky bylo hodně bídy, nezaměstnanost.

Hubert Roiss ve svém vyprávění vzpomíná na krajinu kolem Malše. Jako děti se v řece často koupávali hned vedle rodiny československých celníků. Dokonce tam jednou viděl koupat celé osazenstvo vojenské stanice. Když byl Hubert se svým otcem rybařit na Malši, slyšeli, že se na střelnici na hranici střílelo. Od otce, který byl také aktivním myslivcem, věděl, že když zvěř přeskočila řeku, okamžitě „se to ve Vídni a Praze oznámilo“, načež přijeli čeští myslivci jelena odlovit. Hubertova matka, protože mluvila plynule česky, byla často zvána k tlumočení výpovědí úspěšných uprchlíků přes hranici. 

Jako mladík jezdil Hubert s otcem do Freistadtu a jednoho rána v roce 1955 viděl, jak začínají bourat jedno kovářství přímo na řece Malši. Když se pak vraceli zpět, bylo toto kovářství už srovnáno se zemí. Stejně jako celé Cetviny až na kostel a dva zbylé domy.

Tajná policie v Rakousku a kontrarozvědka

Podle slov Huberta Roisse byli třeba na poště nebo hejtmanství jeden až dva rakouští občané, kteří „donášeli“ informace pro československou StB. Z archivních pramenů se po revoluci Hubert dozvěděl, že za informace dostávali zaplacenou sumu od 300 do 600 šilinků.  

Poprvé se Hubert Roiss vydal do Československa v roce 1966. Vyřídili si s rodiči vízum, absolvovali přísné kontroly na hranicích a navštívili místa v Praze, kde matka vyrůstala. S nedávno ukončenou vojenskou službou u rakouského Bundeswehru a nejistou atmosférou ve společnosti po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa ho tehdy ovládla docela přirozená obava, že možná bude muset narukovat. Ve Windhaagu u Freistadtu postavila rakouská armáda mobilní radarovou stanici, ze které se během studené války stala špionážní rozvědka pro celou západní část Československa. Přesto nemluví o pocitech strachu nebo obav: „Měli jsme přece nejlépe střeženou hranici.“

Přeshraniční kontakty za socialismu

Určité náznaky uvolnění vnímal Hubert Roiss v 70. a 80. letech, kdy několikrát vycestoval do Prahy s mezizastávkou v budějovickém hotelu Zvon. V paměti mu dodnes zůstává pohled na úhledně připravené stoly s bílými ubrusy a stříbrnými příbory. 

Hubert vystudoval učitelství a v roce 1985 v rámci návštěvy československého ministra zahraničí ve Vídni byla na programu výměna školních tříd Windhaagu a Malonty (německy Meinetschlag). Přes poklidný průběh této akce skupinku doprovázela rakouská státní bezpečnostní policie. „Byl to policista v penzi. Vždy se někde se svojí ženou najednou vynořili…“

O dva roky později 1987 se  Hubert Roiss seznámil s ředitelem muzea v Českém Krumlově Ivanem Slavíkem během jeho návštěvy v Rakousku. Stali se z nich přátelé.

Příhraničí ovládl nákupní turismus

Rok 1989 a přestřižení drátů se stalo pro Huberta překvapením. Vzpomíná na kolony aut, které z Českých Budějovic v prosinci 1990 po otevření hranic směřovaly do Lince. Ve Freistadtu a v Linci postavili stanici s čajem a kávou, aby své sousedy mohli občerstvit a pozdravit. Už 23. prosince se osobně zúčastnil převozu Betlémského světla do Českých Budějovic. Tuto událost dodnes považuje za velmi emotivní a zásadní. V létě roku 1990 zorganizoval ve Windhaagu první řemeslný trh jihočeských řemeslníků s „jihočeskou galerií“.

Otevření hranice s sebou přineslo i nákupní turismus Rakušanů, kteří vykupovávali masny a cukrárny „a při zpáteční cestě to zas vyhazovali“. Stejně tak vzpomíná i na určitou euforii, kdy Jihočeši přijeli do Freistadtu a vykoupili ledničky, které se prodávaly tehdy přímo z náklaďáku…

Jako starosta Freistadtu poté v 90. letech rozvinul velmi úzkou spolupráci s regionálním muzeem v Českém Krumlově, jejímž vyvrcholením se stala společná zemská výstava Freistadt – Bad Leonfelden – Hohenfurt – Krumlov „Staré stopy – nové cesty 2013“.  Dodnes udržuje kontakt s českobudějovickým klubem rotariánů.

Oprava kostela

Hned na začátku roku 1990 se Hubert vydal také do Cetvin, kde našel zruinovaný kostel Narození Panny Marie – odřezané dveře, poničené sochy a další. Jako předseda „Fora pro budoucnost Freiwald“ – platformy šesti  hornorakouských příhraničních obcí koordinoval jeho renovaci v rámci projektu s rozpočtem pět milionů korun. Společnou iniciativou s paní Gertrud Schelhammer z Mnichova a biskupa Fulktera se podařilo, že kostel v Cetvinách se dostal do programu diecéze a roku 1997 začala jeho oprava. Letos  (2021) by měl být kostel otevřen spolu s informační tabulí o jeho historii a s komentáři pamětníků, kteří zde vyrostli.

Sověti pomáhali Němcům s odchodem přes hranici

Pro Huberta Roisse jsou osobně velmi důležité události, které se v Cetvinách odehrály roku 1945. 10. května sem přišli Američané, nezůstali ale dlouho. Teprve 20. května přišli vojáci Rudé a československé armády a 31. května byly oficiálně předány úřady z německé obecní správy do československé obecní správy. Lidé a jejich rodiny ale nevěděli, jak a co bude dál. 16. června byli sudetští Němci spolupracující s Freikorpsem a národně socialističtí funkcionáři zatčeni a posláni do internačního tábora do Kaplice. Ze svědeckých výpovědí zná pamětník zmínky o násilí na těchto lidech.

V jižních Čechách pak proběhlo 1400 občanských soudních procesů s případy úmrtí a odsouzeními ke dvacetiletým trestům vězení. V Cetvinách byl tehdy ustanoven českým komisařem bývalý celník Josef Chýle, který nad lidmi a jejich rodinami v Cetvinách při odsunu držel ochrannou ruku. Díky němu tak v Cetvinách nedošlo k žádnému násilnému činu.  Přišla první uprchlická vlna, kdy asi třetina lidí z obce se s nejdůležitějšími osobními věcmi, ale i zvířaty, brodila přes Malši pryč. „V tu dobu už byli v Cetvinách sovětští vojáci a velmi často s těmito útěky pomáhali, vozili náklaďáky s rodinami do Horních Rakous. Když jim bylo třeba za to dát něco – většinou dostali šnaps.“ Noční útěky sudetských Němců byly nebezpečné, Hubert zná případy, kdy muž už byl v Rakousku, a komisař mu raději řekl: „Běžte v noci, ale dejte si pozor, abyste nebyli zadrženi.“ Prý se tehdy stalo, že rodina ve spěchu zapomněla na dítě a musela se pro něj vracet. Často docházelo k přepadům rakouskými mládežnickými skupinami, které v noci v pohraničí rabovaly prázdné domy a kradly krávy…

Koho neodsunuli z Cetvin?

Oficiální vystěhovalecká vlna z Cetvin se odehrála prostřednictvím osmi transportů. Podle Huberta byla situace tragická, děti křičely na náměstí, nenakrmená zvěř řvala hlady, krávy nebyly podojeny, bylo to dramatické. Transporty nákladních vozů odjely do internačního tábora do Kaplice a částečně také do Krumlova. To trvalo týdny, v létě a na podzim byly třeba pracovní síly, lidé ještě pár dní pracovali na polích… Nakonec byli v dobytčácích odvezeni do Furth im Wald a dále přerozděleni.

Mezi lety 1948 až 1951 zůstávalo v Cetvinách 30 až 40 lidí různých národností, také jeden Rakušan. Žil tam například truhlář, který dokončoval v české celnici dveře a okna. V Cetvinách zůstala i jedna třída německy mluvících dětí z okolí. Do roku 1951 sloužil v obci farář Lidl, než byl přeložen do nedaleké vsi Malonty. Byla vytvořena 1–2 km široká zakázaná hraniční zóna, ve které byly veškeré domy, až na tři, zbořeny. Poté následovalo znehodnocování kulturních památek a kulturního dědictví. Hubert zmiňuje dokumentaci, kdy vojáci se zbraněmi odstřelovali hlavy soch svatých v kostele…

Kolektivní trauma se nedá škrtnout

Hned po revoluci Hubert Roiss navštívil jak Cetviny, tak Josefa Chýleho v Benešově a nyní je v kontaktu s jeho dcerou. Stejně důležitý je další jeho kontakt s dcerou celníka Smržiny, který při akci sudetoněmeckého Freikorpsu v roce 1938  (internace 19 českých úředníků, šesti žen a dvou dětí) utekl ze zajetí a vrátil se do Cetvin.

Po revoluci v roli učitele Hubert Roiss navázal partnerství školy ve Freistadtu s turistickými školami na Karlovarsku i v jižních Čechách. Lituje, že Rakušané neznají dějiny jižních Čech. Rány utržené v historii vnímá na obou stranách. „Neexistuje kolektivní vina. Co ale stále zůstává, je kolektivní trauma, to se nedá škrtnout… Jako odsunutí jsme museli více pracovat, ale ušetřili jsme si 40 let komunismu.“ Společenské vztahy narušuje politika, bariéry… ale homeopatickou medicínu na uzdravení vztahů vidí v přeshraničním potkávání se. „Cesta přes dřevěný most přes Malši z Hammern do Cetvin je pro mne pokaždé procházkou do nové svobody, kterou si ale pečlivě musíme hlídat.“

Hlavní problém neporozumění mezi lidmi vidí Hubert Roiss v tom, že se politika lidem plete do života a přenáší tam svá negativa, která můžou být chybně přijata a špatně pochopena. Když se lidé chovají zcela normálně, je jedno, jakým jazykem mluví… Hubertova matka a prarodiče žili v Praze, kde dvojjazyčnost byla zcela normální a měli židovské spoluobčany. Polovina spolužáků jeho matky na gymnáziu byli Židé. Hubertův dědeček byl úředníkem v c. k. monarchii a první československé republice, krátce v protektorátu v Německé říši a pak ve Spolkové republice.

„Správně-administrativní systém se naučil v monarchii, stejně jako určitou korektnost. Jsou to věci pozitivní, které po tom systému zůstávají, a to až dodneška.  Ať už jde o systém správy v Čechách nebo vzdělávání, ty v sobě tu monarchii pořád mají. Ale mělo to i svý negativa. S Čechy nebylo v rámci monarchie v politické oblasti dobře zacházeno.  Na druhé straně vlastníci zámků či šlechtici měli české služebnictvo a s těmi zacházeli dobře. Ale nacionální napětí tu bylo a to celé vedlo ke katastrofě.“ 

Hubert Roiss mluví o termínu „kolektivní trauma“, které si neseme s sebou. „Ale mnoho Rakušanů si kolem roku 1934 bralo českou národnost, jako byli umělci Kokoschka a další, protože se cítili jistě. Je třeba komunikovat a uvědomovat si, jak důležitá je Evropa a demokratické porozumění, které tu za první republiky bylo. Byla to jediná fungující demokracie v Evropě…“

Hubert Roiss je rozvedený, má dceru (24 let), ve Vídni ukončila vysokoškolské bioanalytické studium, nyní studuje medicínu. Jeho syn (26 let) studoval mediální techniku a design na VŠ v Haagenbergu, nyní pracuje v Linci v bance. Hubert je již na penzi, v posledních letech se intenzivně zabýval výzkumem rodinných kořenů. Jedním z jeho předků byl například řecký oficír Achsenija if Jakis, který před Turky uprchl z Konstantinopole do Prahy a jehož dcera byla první husitskou představenou. Další příbuzný byl v roce 1621 popraven na Staroměstském náměstí.