Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dr. Wolfram Ruhenstroth-Bauer (* 1925)

• narozen 1. února 1925 v Opavě

• otec klasický filolog, matka dcera lékaře

• v roce 1931 nastoupil do první třídy německé Rossiho školy

• absolvoval reálku a střední zemědělskou školu

• v roce 1943 maturoval a narukoval do wehrmachtu

• v letech 1944–1945 na frontě ve Francii, u parašutistů

• skončil v anglickém zajetí

• v roce 1945 matka tragicky zemřela

• otec vyhoštěn

• v roce 1946 nastoupil na zemědělskou fakultu

• pracoval na vysokých ministerských úřednických postech

• v 60. či 70. letech poprvé navštívil Opavu

• nyní Opavu navštěvuje s úmyslem zřídit zde rodinný hrob

Troppau

Wolfram Bauer se narodil 1. února 1925 v Opavě rodičům Rudolfu Bauerovi a Margaretě, rozené Ruhenstroth, jako třetí, nejmladší syn. Otec Rudolf, klasický filolog, pocházel z řemeslnické rodiny z okolí Wiener-Neustadtu. Po brzké smrti rodičů byl vychován příbuzným, starostou malé obce s osmi vlastními dětmi. Na německém gymnáziu v Opavě se po jeho studiích uvolnilo místo a mladý Rudolf byl přijat jako učitel latiny, řečtiny a tělocviku. Rodina matky Margarety měla prusko-vestfálský původ a za napoleonských válek se usídlila v Königsbergu (dnešním Kaliningradu) ve východním Prusku. Její otec, lékař a politik Dr. Gustav Adolf Ruhenstroth, se po studiu medicíny ve Vídni usadil v Opavě jako vedoucí nemocnice a stal se také prezidentem slezské lékařské komory. Tak mohlo dojít k setkání Rudolfa Bauera a Margarety Ruhenstroth v metropoli českého Slezska. Na základě závěti Adolfa Ruhenstrotha jeho vnuci po dosažení plnoletosti měli používat složené příjmení Ruhenstroth-Bauer.

Wolfram vychodil nejprve základní Rossiho školu, po reálce nastoupil na střední zemědělskou školu, kde na jaře 1943 maturoval. Opava jeho dětství, „Troppau“, byla německým městem, kde ze třiceti či čtyřiceti spolužáků jen tři mluvili česky a pomalu se od sebe své jazyky učili. Jazykový ani etnický problém ale podle pamětníkových vzpomínek neexistoval. Zatímco okolní obce byly již déle osídleny českým obyvatelstvem, Opava byla německou enklávou, kde se mluvilo „hochdeutsch“, spisovnou němčinou bez dialektu.

Dětství a dospívání Wolframa i život jeho rodiny se v tu dobu hodně točily kolem hudby. On sám hrál na klavír u profesora Keitela od svých šesti do osmnácti let. Ale skutečný hudební talent prý byl jeho o dva roky starší bratr, varhaník s absolutním sluchem, který ještě před maturitou na opavském gymnáziu studoval na vysoké škole v Praze klavír a kompozici. „Vrcholem jeho krátkého života bylo, že směl jednou hrát na varhany ve vídeňském Stephansdomu. To by normální začátečník nikdy nemohl, ale on hrál znamenitě,“ vzpomíná Wolfram Ruhenstroth-Bauer. Mezi přátele pamětníkovy rodiny se řadili kolegové z církevního sboru či z gymnázia, ale také rodina významného opavského starosty Kudlicha, potomka Hanse Kudlicha, „osvoboditele sedláků“, který v parlamentu rakousko-uherské monarchie navrhl zrušit poddanství.    

Hořká vzpomínka na radostný pochod

Na rok 1938 a příchod německých vojsk vzpomíná Wolfram Ruhenstroth-Bauer se smíšenými pocity: „Najednou jsme byli německá říše. Představte si třináctiletého chlapce, jak nadšeně přihlíží tomu, jak pochodují vojáci. S generálem vepředu a za ním přijíždějí tanky. Byl to pro nás velký zážitek. Ale čím bylo později, čím starší člověk byl, čím více zkušeností mohl nabrat, a když sám se stal vojákem a byl nakonec sám ve válce nasazen, tím menší to nadšení bylo.“ Pamětník si vybavuje své tehdejší nadšení a po něm následující hořkost, když popisuje své členství v Hitlerjugend, kde byl kapelníkem pochodového souboru, německou propagandu i prosazování jejích myšlenek. „Jen si to představte, ve čtrnácti letech jsem pochodoval Opavou. Hráli jsme pak na radniční věži a zvuk kapely se rozléhal po celém okolí. To byl velký zážitek. Ale krátce potom bylo po všem. Člověk vzpomíná na takové věci rád, ale na pozadí je pocit hořkosti z toho, co potom člověk prožil a co se pak přihodilo v rodině.“

Nejstarší bratr narukoval jako první a konec války prožil na východní frontě jako vojenský lékař. Prostřední bratr, seržant ve wehrmachtu, padl po převelení do Itálie jižně od Říma při obraně Nettuna proti Američanům. Otec Rudolf odveden nebyl, do roku 1945 pracoval jako ředitel slavného opavského gymnázia, které má mezi svými absolventy jména jako Gregor Mendel, Hans Kudlich nebo Joseph Maria Stowasser. Wolfram Ruhenstroth-Bauer strávil v Opavě osmnáct let. Na jaře roku 1943 složil maturitu, druhý den byl odveden, nastoupil do vlaku a odjel do výcvikového tábora ve Slezsku, jižně od Vratislavi (tehdy Breslau). Tam strávil základní vojenskou přípravou asi dva měsíce.   

Dopis z fronty a anglické zajetí

Následoval další vojenský výcvik. Wolfram odjel do Francie, na letiště v Dreux blízko Paříže, kde se nacházela německá parašutistická škola. Během půlroční přípravy absolvoval šest seskoků, ale po nasazení už jen jeden jediný. Celá jeho jednotka byla poslána do pozemních bojů s partyzány za frontu. „Tam jsem zažil špatné věci. Moc špatné. Jednou jsem napsal plný zoufalství domů rodičům, co to pro člověka znamená, když musí zastřelit jiného. Byl jsem zkrátka tak mladý, že jsem něco takového napsal na pohlednici. A ta byla při kontrole zadržena mými vojenskými nadřízenými a dostal jsem za to dva dny vězení.“ Nasazení proti partyzánům bylo pro vojáky od začátku téměř rozsudkem smrti. Mnoho vojáků bylo zastřeleno přímo Američany, kteří se mezitím vylodili na pobřeží Atlantiku. Francouzi podporovali americké jednotky jako partyzáni, a to většinou za frontou. V těchto bojích zajatci neexistovali. „Buď jsi toho druhého zastřelil, nebo ses úplně stáhl. To se taky stalo, že najednou mizeli lidi, kteří už to nemohli déle snášet.“

Válečné období Wolfram Ruhenstroth-Bauer do detailů nelíčí. Mluví o této kapitole svého života jako o něčem, o čem se „ani vyprávět nedá“. Jednotka, kterou pamětník vedl, byla ke konci války přepadena Angličany a on tak strávil půl roku v anglickém zajetí. Vzpomíná ale, že Angličané se ke svým zajatcům chovali příkladně. Ve Šlesvicko-Holštýnsku sedláci zpevňovali a poté obdělávali zaplavená území, nivy. Na vzniklých farmách byli po skončení války němečtí zajatci ubytováni. Wolfram, absolvent zemědělské školy, se tam brzy cítil jako doma a přiložil ruku k dílu. Po půl roce byl propuštěn, ale o tom, že by se vypravil do Opavy, v té době neuvažoval. V anglickém zajetí dostal z domova jedinou zprávu, a to od otce. Stálo v ní, že matka zemřela. Rodinný majetek byl zabaven, otec v zajetí, prostřední bratr padl. Žádný domov tak už neměli. Pamětníkovy kroky mířily do Bavorska, k nejstaršímu bratrovi-lékaři. V okolí Mnichova pak strávil podstatnou část svého života.      

Požár v obci Bautsch

V posledních týdnech války byli němečtí obyvatelé z Opavy a okolí postupně stěhováni ze svých domovů. Přibližně týden před vstupem Rudé armády na území republiky byli rodiče Wolframa Ruhenstroth-Bauera evakuováni do Budišova nad Budišovkou (německy Bautsch), malého města vzdáleného asi třicet kilometrů jihozápadně od Opavy. Tito starší muži a ženy pak byli ubytováni v domě, kde se nacházela lékařská praxe. V blízkosti města jednoho dne vypukl požár. Zda to bylo v důsledku válečných událostí, nebo z jiných důvodů, si z vyprávění Wolfram nepamatuje. Vzpomíná však, že sovětští vojáci k jeho hašení použili německé muže, mezi kterými byl také Wolframův otec. Ženy pak zůstaly v domě samy. Hašení požáru trvalo den, či dokonce déle, každopádně se v mezičase asi k deseti ženám donesla falešná zpráva o tom, že jejich mužové byli zajati sovětskými vojáky a někam odvezeni. „To bylo pro ženy kolem padesáti šedesáti let jako rozsudek smrti. Nemohly vůbec samy přežít. A v domě, kde byly ubytované, měl také svou ordinaci lékař. A toho lékaře ženy přiměly, aby jim dal smrticí injekci. Když se jejich mužové do domu vrátili, ležely tam všechny mrtvé. Pak mému otci nezbylo nic jiného než matku naložit na káru, vyjít na pole, vykopat hrob a hořce plakat.“ Po tragické manželčině smrti strávil Wolframův otec uvězněný na českém území ještě další rok, než byl spolu s dalšími Němci vyhoštěn a v dobytčích vagonech bez sebemenší péče dorazil ve zuboženém stavu a po velkém psychickém utrpení za svými dvěma přeživšími syny do Bavorska. „Zdá se nemožné, za jakých podmínek museli žít lidé za války, a to právě za téhle války. Rusové, a žel bohu také částečně čeští vojáci, jednali s Němci velmi tvrdě.“  

Rodina po válce

Život tří mužských členů rodiny dostal brzy svůj nový směr a smysl. Nejstarší bratr si nesl následky válečných zranění a podstoupil složitou operaci plic. Věnoval se dále své profesi, studiu a výzkumu. Získal dva doktoráty a byl profesorem v Institutu Maxe Plancka v Tübingenu, kde asistoval držiteli Nobelovy ceny za biochemii, profesoru Butenandtovi. Dožil se věku čtyřiadevadesáti let. Otec díky své specializaci rychle nastoupil na místo profesora gymnázia ve Freisingu, což mu spolu s hraním šachů na profesionální úrovni pomáhalo vyrovnat se s velkým duševním utrpením. Zemřel v polovině padesátých let.

Sám Wolfram nastoupil po příjezdu do Bavorska v následujícím semestru na Technickou vysokou školu ve Weihenstephanu v Mnichově, zvolil si obor zemědělské hospodářství. Během studia se oženil a s manželkou vychovali tři syny. Absolvoval studijní pobyt v USA a další, doktorské tituly pak získal při studiu na univerzitách v Mnichově v sedmdesátých a osmdesátých letech. Celý pracovní život strávil na vysokých úřednických postech na různých ministerstvech. V následujících dekádách po skončení války se intenzivně věnoval také začlenění vyhnaných východoevropských Němců, převážně sedláků, do německé společnosti. Platforma, která vyhnaným německým sedlákům přidělovala pozemky a dobytek, zároveň vytvářela konkurenci místním zemědělcům a ve společnosti vznikalo velké napětí. Wolfram Ruhenstroth-Bauer vzpomíná na těžká politická rozhodnutí i úspěch, kdy s Organizací vysídlených sedláků uspořádali „Bauerntag“ (Sněm sedláků), na kterém přednesli své požadavky. Slavnostní řeč, kterou pamětník připravil, pak přijal za svou a přednesl Konrad Adenauer. Díky přenosu všech německých rozhlasových stanic také do zahraničí se sedláci dočkali reakce z USA i Sovětského svazu a návrhy byly podpořeny. „Vznikly pak tisíce malých farem.“

Wolfram Ruhenstroth-Bauer obdržel řadu vyznamenání, mezi nejvýznamnější patří čestné občanství státu Paraná v Brazílii za rozvojovou pomoc při zakládání farem, z nichž některé patří dodnes k největším v zemi. Jako první Němec tak rozšířil řady vyznamenaných, mezi kterými jsou například J. F. Kennedy nebo papež Jan Pavel II. Amatérský klavírista mimo jiné dirigoval orchestr ministerstva zemědělství. Celý život hraje na klavír, ale až teď má čas na svého oblíbeného Chopina. „Jednu skladbu cvičím celý rok, pak ji umím zpaměti. To je to pravé, je to radost mého stáří.“ 

Chci pro svou rodinu v Opavě hrob

První návštěvu Opavy po válce Wolfram Ruhenstroth-Bauer časově jen odhaduje. Bylo to někdy v šedesátých až sedmdesátých letech. Centrum Opavy ještě nebylo znovu vybudované. S jakými pocity přijížděl? „Byl jsem smutný. A je to pořád stejné, když stojím před domem, ve kterém jsme s rodiči před koncem války bydleli.“ Kdyby byla příležitost, rád by tento byt navštívil. Do roku 1945 rodina Ruhenstrothových na opavském hřbitově vlastnila rodinnou hrobku, která byla po válce zničena. Místo pak bylo nabídnuto ke koupi jiným zájemcům.

Nynější pamětníkovy cesty do Opavy mají jasný cíl – znovu získat na opavském hřbitově hrob. To aby rodina a zejména potomci měli místo vzpomínky na místě, kde jeho rodina staletí žila. Hrob se podařilo vybrat, v aukci zakoupit a nyní jej čeká renovace. „Já jsem zkrátka chtěl památeční kámen. Ne celý hrob se všemi daty úmrtí. Nechci kolem toho dělat žádné cavyky. Jen kámen a na něm jméno Ruhenstroth.“ Kromě rodinného jména ponese hrob jen symbolický nápis – „unvergessen“ – „nezapomenutí“.

Wolfram Ruhenstroth-Bauer se těší z osobních přátelství. Z toho, že mladí lidé nejsou zatíženi minulostí a mohou žít v Evropě jako staří přátelé.