Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Matka zemřela ve své vlasti, ale ne doma – zámek nám v restituci nevrátili
narozen 16. března 1958 ve Vídni
v roce 1972 navštívil společně s matkou Moravu, odkud pochází jeho rodina
vystudoval podnikové hospodářství ve Vídni
po roce 1989 se jeho matka víceméně neúspěšně snažila o restituci rodového majetku
v roce 2022 matka zemřela, je pochována v rodinné hrobce ve Sloupu
pamětník žije v Mnichově a pracuje v bankovnictví
Georg Salm-Reifferscheidt-Raitz je po matce potomkem šlechtického rodu Salmů se sídly v moravském Blansku a Rájci. Počat byl ještě na Moravě, narodil se ale v roce 1958 ve Vídni, kam jeho rodiče dobrodružně emigrovali. Rodiče se relativně krátce po emigraci rozvedli, Georg byl plně adoptován do rodiny své matky Marie Alžběty Salmové, jejíž plné příjmení používá. O otci na druhou stranu nemluví vůbec. Silně ho ovlivnila návštěva Moravy v roce 1972, po pádu železné opony jezdí do rodiště své matky často a udržuje tam vřelé vztahy s místními občany. Vášnivě se zabývá též minulostí svého rodu a jeho vazbami na Moravský kras. Hluboce lituje, že se restituce šlechtického majetku po roce 1989 týkala rodiny Salmů jen ve velice omezené míře. Svoji matku nechal pohřbít do rodinné hrobky ve Sloupu.
Přestože se narodil už ve Vídni, ke svým rodným kořenům na Moravě se pan Georg hlásí. Panství severně od Brna, tedy v okolí Blanska a Rájce, koupil jeho předek Anton Salm-Reifferscheidt již v dobách císařovny Marie Terezie, jméno Raitz coby součást rodového příjmení je právě odkazem na zámek v Rájci, který nechal Anton vybudovat a rodina ho obývala až do dvacátého století. Odkaz Antona Salma a zejména jeho vnuka Hugo Franze či pravnuka Karla je v oblasti Moravského krasu dodnes citelný, právě oni stáli za rozvojem místních textilek, železnice, sléváren, dolů a dalšího průmyslu, ale i archeologických vykopávek. Patřili též k rodinám podporujícím zřízení Moravského zemského muzea v Brně či budujícím sociální bydlení pro zaměstnance svých továren.
Dědeček pamětníka se jmenoval také Hugo. Panství převzal v mládí po pozemkové reformě, s pomocí přítele Belcrediho krachující salmovský průmysl obnovil a přivedl k novému rozkvětu. Pak ale přišla druhá světová válka. Hugo Salm-Reifferscheidt, upoutaný po nešťastném úrazu při lovu na lůžko, sice nepodepsal žádnou z deklarací české šlechty podporující celistvost českých zemí, dle svého vnuka je ale podporoval. Z vyprávění své matky a babičky Georg ví, že děda byl protinacisticky orientován, poslouchal BBC a s odkazem na svou invaliditu odmítal na zámku přijímat nacistické pohlaváry. Nesporným faktem je, že nacisté na majetek rodiny Salmů, stejně jako spřízněných sousedních rodů Mensdorff-Pouilly a Belcredi, uvalili nucenou správu.
„Měl dva zámky. Byl ale v nucené správě, o ekonomických záležitostech už rozhodovat nemohl. Převzal to německý nucený správce,“ vypráví Georg Salm-Reifferscheidt-Raitz. „Můj dědeček byl samozřejmě v neustálém kontaktu s místními starosty, pravidelně ho navštěvovali a informovali o situaci. Pak ale přišel rozhodující okamžik. Starosta si s ním přišel znovu promluvit a můj dědeček se dozvěděl, že Göring a Himmler chtějí Rájec. Himmler, to nemusím vysvětlovat, Waffen-SS, lidský život pro něj nebyl nic. Úplný opak mého dědečka, pro kterého měl lidský život obrovskou cenu. A přišel starosta a řekl: ‚Jeho Jasnosti, kníže Hugo Salme, prosím vás, v českých zemích si teď SS vybrala dvě místa, Bouzov a Rájec. Jestli teď nepřijmete německé občanství, tak sem do Rájce přijdou Waffen-SS a všichni víme, co to znamená.‘“
Takto vysvětluje Hugův vnuk, proč jeho dědeček během války souhlasil s německým občanstvím, což se dodnes ukazuje jako hlavní překážka restitucí po roce 1989. Hugo Salm si ihned po válce požádal o navrácení československého občanství, získal domovské právo v obci Boskovice, což bylo předpokladem občanství. Rodový majetek ale zůstával v majetku státu i ve chvíli, kdy děda roku 1946 zemřel. Salmové ale i po vyvlastnění obývali rájecký zámek, respektive tři místnosti v nejvyšším patře, což bylo v poválečné bídě dost obtížné. Rozsáhlé prostory se nedaly vytopit, doma chodili všichni v kabátech.
Georgova matka směla po válce odmaturovat v Blansku na české škole. To nebyl problém, protože uměla česky na úrovni mateřštiny a již za války chodila do českých škol. Horší bylo, že po maturitě již nesměla studovat, a to navzdory tomu, že už v roce 1952 získala české občanství. „Feudálkou“ ale byla z pohledu vládnoucího režimu i nadále. Nejprve získala práci v kanceláři, víc si ale ve své době vydělala jako řidička náklaďáku v brněnském ČSAD. Živila několik členů rodiny, na svých cestách navíc mohla udržovat kontakt s ostatními šlechtickými rodinami v republice.
Provdala se roku 1956 za Georgova otce z brněnské intelektuální, ovšem nešlechtické rodiny. (Pan Georg jméno svého otce na nahrávce tvrdošíjně odmítá sdělit, jeho vlastní matka o něm ale pro Paměť národa otevřeně hovoří.) Kvůli nedostatku vhodných pracovních a životních příležitostí nakonec rodiče v roce 1958 poměrně dobrodružně utekli do Rakouska přes Jugoslávii. Tam přišel Georg téhož roku na svět. Otec se po nějaké době odstěhoval za prací do ciziny, rodiče se rozvedli a matka se vrátila k rodovému příjmení, které užívá i Georg a jeho bratr. Georg ale vyrůstal s otcovým příjmením, což si pochvaluje. „Tak poznáte opravdové přátele,“ říká. Maturoval ve Vídni, kde později také vystudoval podnikové hospodářství a dnes pracuje v bankovnictví.
„Bylo to velmi vzrušující. Vždycky mi vyprávěli o Rájci a podobně,“ vypráví Georg o své první návštěvě Moravy na počátku sedmdesátých let. „Domov mé maminky, kde vyrůstala, kde jako dítě pobíhala. Ale moje maminka se vždycky chtěla vrátit do své vlasti. A tak jednoho dne padlo rozhodnutí, že máma, její sestra a my pojedeme do Česka. Požádali jsme o vízum a dodnes si pamatuji, jak jsme všichni, teta Elise s dětmi a maminka s mým bratrem Leopoldem a se mnou, jeli na hranice. Na rakouských hranicích to nebyl žádný problém. Na českých hranicích jsme stáli tři hodiny a museli jsme čekat, než nás pustí dál a jestli nás vůbec pustí do Česka. A po třech hodinách se ta těžká závora zvedla a jeli jsme do Rájce. A tam bylo velké pozdvižení. Samozřejmě teklo hodně slz. Maminka se předtím nemohla s nikým rozloučit, protože by všichni věděli, že se maminka s tatínkem už nevrátí. Byli jsme ještě v kostele, tam všichni věděli, že přijdeme a bylo to opravdu, opravdu emocionální.“
Po revoluci se Marie Alžběta Salmová pokoušela o restituci rodového majetku. Jakkoli vše vypadalo na počátku pozitivně, protože Georgova matka po válce získala zpět občanství, o které právně vzato ani během emigrace nepřišla, byly nakonec její restituční snahy úspěšné pouze ve velice omezené míře. „Dostali jsme jen kus lesa,“ hodnotí restituce Georg Salm. Přesto jeho matka po revoluci trávila více času na Moravě než ve Vídni, a to až do své smrti v roce 2022. „Byla tam ve své vlasti, ale ne doma,“ říká její syn s odkazem na to, že rodina nezískala zpět zámek, v němž Marie Alžběta vyrůstala.
Moravu a oblast Moravského krasu Georg Salm přes zklamání z nedokonané restituce často navštěvuje a udržuje přátelské kontakty s místními lidmi. „To jste mohli vidět i na pohřbu mé matky. Bylo to jako státní pohřeb. Vysílal se na internetu. Byla tam Česká televize a kostel byl opravdu plný. Kněz dokonce musel venku instalovat reproduktory, aby obřad slyšelo všechno obyvatelstvo. Máme vlastní salmovský hřbitov ve Sloupu, který je sedm kilometrů od Rájce a který je dnes památkově chráněný, a tam jsme maminku pohřbili. A tak je zase doma. A taky se staráme o to, aby tady moje maminka byla pořád přítomna, a to je znát z rozhovorů, které tady vedeme. Vždycky někdo maminku zmíní a každý mi vypráví nějaký příběh, který s ní zažil. Mluvila česky, jako ostatní mluví svou mateřštinou. A čeština taky byla její mateřština!“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Bohemian nobility
Příbeh pamětníka v rámci projektu Bohemian nobility (Jan Blažek)