„Dne 13. června 1945 tři členy rodiny internovali do sběrného tábora v Žatci. Později nás přesunuli do místností, kde byly dřevěné patrové postele se slamníky. Ženy rozdělili na nucené práce v zemědělství. Moje maminka musela spolu s dalšími ženami vykopat latrínu. Byla tam velká kuchyně, jednou denně jsme dostávali jídlo. Vše nám vzali, včetně nádobí. Moje maminka nemohla rychle sundat náušnice, tak jí je vytrhli. Několik dní jí pak ucho krvácelo. Dostali jsme 200 gramů chleba. Neměli jsme nůž. Já, má maminka a mladší bratr jsme museli jíst z plechové misky. Pamatuji si na apely. Museli jsme vše sbalit, dostavit se na apel a zase se vrátit zpátky do baráků. Museli jsme hlásit, jestli nejsme nemocní. Bylo tam hodně nemocných. Hodně lidí mělo hlad a průjem. Jednou u mne stál Bohuslav Marek, ptal se mě: ‚Teplota?‘ Já řekla ne. ‚Nemoc?‘ Vystřelil do vzduchu. Pak na mě namířil pistoli. V ten moment jsem neměla strach.“
„V jedné malé vesnici jsem viděla jednoho asi čtrnáctiletého mladíka s koženými kalhotami. Vedle něj stáli jeho starší rodiče. Na příkaz vedoucího vlaku byli rozděleni, rodiče odjeli s námi. V tehdejší době bylo nebezpečné nosit kožené kalhoty.“
„Začátkem června, v neděli 3. června 1945, přišli Češi. Do našeho domu vtrhli čeští vojáci s bajonety a začali nás hesly ‚honem, honem‘ shromažďovat. Všichni muži od 13 let do 65 let byli odděleni od žen, dětí a starců. Můj otec musel jít společně s muži. Nic si s sebou nemohl vzít, jen to, co měl na sobě. Můj bratr na sobě naštěstí neměl kožené kalhoty. Bylo mu tehdy třináct let a deset dní. Můj otec musel spolu s ostatními muži po apelu pochodovat přes Marktplatz (náměstí Svobody) a Gurkenplatz k mostu vedoucímu přes řeku Ohři. Kdo zaostával, ten byl zastřelen. U mostu prošli muži šikanou. Museli si kleknout na kolena, a kdo se napřímil, byl zastřelen. Vojáci jim stříleli nad hlavami. Muži došli až Postoloprt, kde je umístili ve starých kasárnách. Pět dní nedostali nic najíst. Kdo si chtěl někde něco ukrást nebo utéct, toho zastřelili. Jako několik mladých kluků, kteří měli hlad. Otec to přežil, nechtěl lékařské ošetření. Otce jako příslušníka wehrmachtu zavřeli do takzvané ‚potící komory‘. Trápili je tam vedrem. Nedostali žádné tekutiny. Na tomto místě figuroval pozdější velitel tábora v Žatci Bohuslav Marek. Mladí dozorci si s nimi jako s Němci dělali to, co chtěli. Tatínek se pak přes Oberleutensdorf/Horní Litvínov pěším transportem dostal do Saska. Otce si pak vzali na práce a díky jednomu českému zaměstnavateli nám mohl napsat dopis se svou adresou. Samozřejmě v češtině. Tak jsme věděli, že je naživu. Měli jsme strach, protože jsme se doslechli o provedených exekucích na místních německých mužích.“
„Pak však z našeho domu odešla Rudá armáda. To bylo koncem května. A začátkem června, v neděli 3. června 1945, přišli Češi. Do našeho domu vtrhli čeští vojáci s bajonety a začali nás hesly ‚honem, honem‘ shromažďovat. Mladí lidé museli nastoupit na práce do zemědělství. Trhali chmel. Potom nás vojáci s bajonety odvedli směrem do další vesnice. Měli jsme s sebou jenom ty nejnutnější věci. Na osm dní nás přesunuli na zemědělské práce. Cestou jsem viděla německé vojáky s berlemi a také to, na co celý život nemohu zapomenout – kolem cesty viseli na ovocných stromech lidé.“
„Pamatuji si na oslavu padesátých narozenin Adolfa Hitlera, tedy na 20. duben 1939. Museli jsme stát u okna a poslouchat z rádia Hitlerův proslov. To bylo povinné pro všechny zaměstnance. Chvilku poté se stalo, že v postoloprtském cukrovaru propustili ředitele, jehož manželka byla Židovka. Otec mohl nastoupit na jeho místo, ale odmítl. Řekl, že to není fér. Proto byl přeložen do Žatce/Saaz. My jsme se stěhovali s ním.“
„Moji prarodiče rodičům zavolali, ať přijedou z Českého Meziříčí do Broumova (Braunau). Asi to bylo kvůli nemoci mého dědečka. Do Opočna nás odvezlo firemní auto, pak jsme jeli vlakem. Cestou jsme museli přestupovat v Náchodě. Cesta byla v jednom úseku zavřená, tak jsme museli jít kus pěšky a odtud jsme zase mohli jet dál směrem na Broumov. Je možné, že železnice byla za Náchodem uzavřená proto, že vedla (asi po 300 kilometrech) k německým hranicím. Babiččin nejmladší bratr se chtěl vyhnout mobilizační výzvě, tak se ukryl. Poté začalo obsazování Sudet, do Broumova přijížděla vojenská vozidla. Jako děti jsme poprvé viděly vojáky. Babička usoudila, že tady také nemůžeme déle zůstat a že bude lepší, když se přesuneme směrem do Slezska. Kus cesty nás svezl jeden náš známý, byl to mlynář z Otovic u Broumova/Ottendorf bei Braunau. Na hranicích nás čekala přísná kontrola. Pak jsme se ocitli ve Slezsku, v městě Neurode (Nová Ruda/ Nowa Ruda).“
„Dalším naším cílem byl Hermsdorf. Zde jsme se po dlouhé době potkali s mým dvojčetem. Dozvěděli jsme se, že se pokusil přejít hranice zón (Maltoien), ale neměl s sebou žádné doklady, tak ho vrátili do Žatce. Kolega železničář mu řekl: ‚Ty jsi tady zpátky, ale tvoji rodiče už odjeli privátním vlakem spolu se zbytkem německých obyvatel ze Žatce.‘ Ve městě zůstal například pekař a lidé dalších potřebných profesí. Proto si doma sbalil batoh, který vážil celkem sedmadvacet kilogramů. Dostal se na černo do americké zóny. Neměl doklady, proto musel do Auerraus. Byl tam nedostatek potravin. Pamatoval si několik adres našich známých (například z Pirny) z Německa. Přes Drážďany a Chemnitz díky vlakovému spojení dorazil až do Hermsdorfu. Dvě noci strávil v táboře. Našel nás díky seznamům vysídlených. Bylo mu třináct let. Batoh mu přenesl ruský důstojník, proto mu batoh nekontrolovali. Je pozoruhodné, že po válce vlaky fungovaly, ani dnes tomu tak nebývá.“
Doris (Dorothea Maria) Schweitzerová se narodila 23. května 1932 v Českém Meziříčí u Opočna v německé rodině. Má bratra dvojče a dalšího, o tři roky mladšího bratra. V září 1938, po přičlenění Sudet k Německu, se rodina přestěhovala z Českého Meziříčí k prarodičům do Broumova. Odtud se v říjnu roku 1938 přesunuli do Nové Rudy ve Slezsku, ale již koncem měsíce se kvůli nedostatku potravin a vysoké nezaměstnanosti vrátili do Broumova. V únoru roku 1939 dostal otec práci v cukrovaru v Březnu u Postoloprt. V květnu 1940 ale odmítl přijmout místo ředitele, který byl kvůli své židovské manželce odvolán, a proto byl přeložen do cukrovaru v Žatci. Doris Schweitzerová zde navštěvovala základní školu a v roce 1942 nastoupila na humanitní gymnázium. Otec narukoval do wehrmachtu. V únoru 1945 byl v bitvě u Vratislavi zraněn střepinou z granátu a následně prodělal operaci ve Frankfurtu a poté léčení v Karlových Varech. Koncem války se vrátil do Žatce. Zde také rodinu zastihlo divoké vysídlování německého obyvatelstva. Pamětnice s matkou a mladším bratrem byli nejprve internováni v postoloprtských kasárnách a později ve sběrném táboře v Žatci. Odtud se 28. srpna 1945 s transportem dostali do Německa, do saského Olberhau. Otec prošel nechvalně proslulými postoloprtskými kasárnami, odkud byl pěšky vysídlen přes Sasko do Německa. Bratr dvojče šel jako třináctiletý pěšky sám do Německa, kde se v Hermsdorfu setkal se zbytkem rodiny. Z Hermsdorfu se rodina stěhovala do města Trockhausen a později do Oelde. Dnes žije Doris Schweitzerová v Bonnu.