Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Thomas Thun (* 1949)

• narozen 5. října 1949, tři roky po odsunu své rodiny, v bavorském Eringu na Innu, v Německu

• rodiče: Christoph von Thun-Hohenstein; Zita Sedlnitzky z Choltitz

• v roce 1969 první cesta s otcem a bratrem do ČSSR od vyhnání rodiny

• roku 1980 se oženil s Claudií hraběnkou von Dobhof, narozenou 17. června 1954 v Saint Louis v Missouri, USA

• v 90. letech se neúspěšně snažil o restituci rodového majetku

• v roce 1995 se angažoval v diskuzi o odškodnění přeživších koncentračních táborů v ČR versus odškodnění odsunutých Němců

• v roce 1996 pozván Václavem Havlem do Prahy, kde předložil dokument o zřeknutí se práv na majetek

• pravidelné návštěvy děčínského zámku a podpora obnovovaného thunského archivu

„Doufám, že to někteří lidé na české straně pochopili tak, jak to bylo zamýšleno,“ říká Thomas Thun o symbolickém gestu, kdy se v devadesátých letech dvacátého století u příležitosti svého přijetí u prezidenta Václava Havla symbolicky vzdal nároků na majetek po svých předcích. Šlo o akt symbolický, restituce se na něj dle české legislativy nevztahovaly. Šlo ale také o akt vnitřního vyrovnání se se zátěží minulých generací, které jako psychoterapeut doporučuje i ostatním. Zároveň tím chtěl podat české společnosti vstřícnou ruku, jako potvrzení toho, že netrvá na „naprosto nerealistických očekáváních“. Potomek rodiny Thun-Hohensteinů, která na českém území působila více než 300 let, se narodil hned po válce a již v Německu. K české společnosti a svým vlastním kořenům si ale stále uchovává pozitivní vztah, těší ho i obnova děčínského zámku a tamního thunovského archivu.

Dětství v Bavorsku

Dr. Thomas Thun, potomek děčínské větve rodu Thun-Hohensteinů, se narodil 5. října 1949, tři roky po odsunu, jako druhorozený syn, a to v Eringu na Innu, v dolnobavorském zámečku nedaleko rakouské hranice. Jeho rodiče se zde i seznámili. V Eringu byla po vybombardování většiny mostů díky vodní hrázi jediná přístupová cesta do Rakouska. Dům byl plný válečných utečenců, přebývala tam i rodina Kinských se svými sedmi, osmi dětmi, s kterými Thomas vyrůstal, a zároveň se tam uchýlilo množství válečných utečenců z Maďarska, například i rodiče spisovatele Pétera Esterházyho. Časy nebyly jednoduché, žilo se skromně, ale i díky přítomnosti temperamentních Maďarů bylo v domě často veselo. Děti se cítily šťastny, poválečnou tíseň nepociťovaly. Později Thunovi pobývali v bavorském Švábsku nedaleko Augsburgu, v Mickhausenu, kde otec nejprve dostal práci v textilce a Thomas navštěvoval jezuitské gymnázium. Vypráví zážitky svých odsunutých předků, které jsou mimo jiné zachyceny i v rodinných denících.

Odsun rodiny Thun-Hohensteinů

Po válce byla rodina Thun-Hohensteinů, která na českém území působila více než 300 let, odsunuta a její majetek byl vyvlastněn. Rodina během války žila v zámečku v Jílovém u Děčína, kam se před válkou přestěhovala z rozlehlejšího děčínského sídla. Ke konci válečného konfliktu hledala rodina útočiště v loveckém zámečku. „Tehdy se však rodina uchýlila do Kristina Hrádku, loveckého zámečku nedaleko saské hranice, v domnění, že tam je Rusové nenajdou. Ti je však samozřejmě našli hned – a pak se odehrálo to, co se obvykle odehrávalo, když byly v domě mladé ženy. Příšerný zážitek. Ale nutno říct, že poté se rodině vedlo relativně dobře. Sice se na rukou nosily bílé pásky a byly nucené práce, dokonce snad i šestnáctiletá teta Tereza musela tahat železniční koleje, ale nebylo to nic extrémního a nikdo nebyl bit nebo něco podobného. V rodině se říkalo, že možná napomohl i fakt, že českým velvyslancem v Londýně byl náš příbuzný – jeden z Lobkowiczů,“ vypráví Thomas Thun.

I v Jílovém probíhalo organizované shromažďování rodin sudetských Němců k odsunu, a to přímo na náměstí před zámkem. Mohli si na osobu vzít pouze jedno zavazadlo a lůžkoviny. Odtud lidi hnali z vesnice a dále pěšky přes hranici. I prarodiče Thomase stáli v nástupu, když náhle někdo rozhodl, že zůstanou. První správní úředník byl nepříjemný, ale pak se objevil jiný, velice vstřícný a přátelský Dr. Hoffmann. Nabídl jim, aby se z bezpečnostních důvodů přestěhovali z odlehlé části Jílového níže do vesnice, do správní klasicistní budovy na Labi, kde pak vzadu ve dvoře obývali určené prostory. Zároveň když se dědeček panu Hoffmannovi doznal, že zapomněl odevzdat loveckou pušku, ten ji bez řečí schoval pod dlouhý kabát a odkráčel s ní. Vlídné zacházení rodina částečně připisuje právě již zmíněnému faktu, že českým velvyslancem v Londýně byl v tu dobu jejich vzdálený příbuzný, jeden z Lobkowiczů.

Konec aristokratické tradice

Nejtěžší chvíle přišly v samotný moment podepsání vyvlastnění majetku, po tolika letech podílení se na rozvoji země. Prvním a zároveň posledním Thunem v českých zemích byl šlechtic se jménem Kryštof Šimon, to znělo téměř osudově. Otec byl propuštěn z amerického tábora pro válečné zajatce ve Furth am Wald a druhá část rodiny byla odtransportována dobytčákem z Děčína do Wiesau. Prarodiče se rozhodovali mezi Vídní a Bavorskem, kde měli vazby. Nakonec se rozhodli pro bavorský Köfering, kde pobývala ovdovělá prateta Sofie – hraběnka Lerchenfeldová, která se o ně pak také i existenčně postarala. Později prarodiče bydleli společně s rodiči Thomase v Mickhausenu, kde obývali podkrovní prostor, plentou rozdělený na dva pokoje. Ke vzpomínce na dědečka patří i vzpomínka na češtinu, kterou tento jako jediný z rodiny bravurně ovládal. V 72 letech, již po třech infarktech na procházce o holi volal na malého Thomase: „Počkej! Počkej!“ a ten si v neznalosti myslel, že ho častuje nějakým nelichotivým slovem.

V rodině se o odsunu moc nemluvilo. S dětmi již vůbec ne. Rodina dál zmiňovala jména příbuzných z širokých šlechtických rodů Chotků, Lobkowiczů, Kinských, ale Thomas se svým bratrem neměli představu konkrétních lidí či tváří a bylo pro ně těžké přerušenou tradici rodiny uchopit, navázat na její kontinuitu. Příbuzní se se situací vyvlastnění vypořádávali různě. Emancipovaná teta Ida byla rozhodnuta spokojit se s málem, začít znova a za celou historií udělat tlustou čáru, zatímco jiní pateticky oplakávali své sbírky porcelánu. A není divu, vždyť Thun-Hohensteinové ještě před rokem 1919 sahali do těch nejvyšších pater císařské politiky. Vypracovali se mezi přední šlechtické rody habsburské monarchie a příslušníci rodu zastávali důležité politické úřady. Pradědeček Jaroslav Thun byl švagrem a přítelem následníka trůnu Františka Ferdinanda d’Este, rádi se společně mimo jiné účastnili i honů. Po sarajevském atentátu se také jako poručník ujal jeho tří dětí a vzal si je na děčínský zámek. Pradědečkův bratr přezdívaný ‚langer Franz‘ dělal zase malému Františku Ferdinandovi vychovatele. Jako pravdivé se ukazuje oblíbené dědečkovo motto: „Jsi-li příbuzným Chotků či Lobkowiczů, jsi spřízněn s celými Čechami a s půlkou Rakouska.“

Stateční prarodiče a špatná vlajka

Prarodiče z otcovy strany se s poválečným údělem vyrovnávali statečně. V 60. letech se i dočkali vyrovnání křivd a to je značně finančně pozvedlo. Tragičtější to bylo u prarodičů z matčiny strany. Otec matky, z rodu Sedlnitzkých, ztratil během tří let oba syny, jednoho v námořní bitvě a druhého v den jeho 18. narozenin na Velikonoce na konci války. To bylo zdrcující. Žil v depresích, a přestože ho Američané po válce jmenovali starostou Eringu, kde se úspěšně snažil tišit poválečný chaos, kdy dolní Bavorsko bylo plné válečných nacistických utečenců z Maďarska a sovětských válečných zajatců, rozhodl se vzít si v zimě 1946 život a jako voják se v mrazu položil do sněhu.

S vlastní angažovaností během druhé světové války se složitě vyrovnával Thomasův otec, který sloužil ve wehrmachtu. „Můj otec zemřel, když byl stejně starý jako já teď, tedy v 72 letech. Kdyby žil déle, dalo by se s ním o tom velmi dobře a intenzivně povídat. Pořád nám říkal: ‚Chovejte se lépe než my! My jsme šli za špatnou vlajkou, byli na špatné straně...‘, a cítil velkou vinu, když vyšlo najevo všechno to, co se stalo, od vyhlazování Židů až po ty šílené činy wehrmachtu na Východě, na Ukrajině, v Rusku atd. A bratr mi vyprávěl, a to jsem nevěděl, že otec společně s jedním strýcem Thunem na poutním místě v bavorském Švábsku zašli za knězem a probírali to s ním. Takže to lze chápat jako jakýsi náboženský pokus se všem těm hrůzám postavit čelem – a ne to prostě jen přejít...“

Návraty do Čech

V únoru 1969 se Thomasův otec s oběma syny vydal navštívit bývalá panství v Děčíně a Jílovém. Thomas Thun vzpomíná, že znalost češtiny, kterou chtěl otec vyzkoušet na hranici s celníkem, jim tehdy spíše přitížila a způsobila několikahodinové zdržení. V Děčíně mu jako citlivému mladíkovi naháněl strach pohled na sovětského vojáka se samopalem. V Jílovém vzpomíná zase na náhodné setkání s rodinou místního učitele, s kterou se spřátelili a později se navštěvovali. Lidé prý, jak viděli západoněmecké auto, byli velmi přátelští a zvali je na kávu a koláč a sdíleli s nimi své vzpomínky. Thomas s bratrem v průběhu 70. let pravidelně vyráželi i několikrát do roka do Čech starým VW kabrioletem za sestřenicí Isabelou Schwarzenbergovou, s kterou většinou trávili léto. Až bratrovo humanitární působení v Africe tuto tradici přerušilo. Z pragmatických i politických důvodů se Thomas Thun místo o studium v ČSSR začal ucházet o studium v Polsku. Dostal tam roční stipendium, ale po vlivu své snoubenky s americkými kořeny a budoucí ženy zůstal v Polsku jen půlrok a poté společně odjeli studovat do Říma, kde Thomas psal svou doktorskou práci.

„Stomarkové“ usmíření

Po pádu železné opony a pracovním pobytu v New Yorku začal roku 1993 se svým prvorozeným bratrem řešit otázky restitucí. Proběhlo několik setkání s právničkou, byl zkoumán posudek vztahu rodiny k nacistickému Německu a nárok nebyl uznán. Roku 1995 cestou domů z práce slyšel v rádiu o nepřiměřené konfrontaci tehdejšího českého velvyslance v Německu Jiřího Gruši se členem Sudetoněmeckého krajanského sdružení. To ho společně s informací, že Německo zaplatí rentu českým přeživším koncentračních táborů pouze v případě, když ČSR odškodní vyhnané Němce, rozčílilo. Z protestu tedy učinil českému velvyslanectví nezvyklou nabídku: projevil ochotu zasílat jedné z obětí nacistické perzekuce každý měsíc 100 německých marek do doby, než německá vláda odškodnění vyplatí. V návaznosti byl pozván v červnu 1996 Václavem Havlem na Pražský hrad. Setkání se stalo středem zájmu médií a vyústilo ze strany Dr. Thuna k symbolickému předání dokumentu, v němž žijící členové rodiny písemně stvrzují, že se vzdávají (presumptivních) práv vůči majetku, který zde rodina měla. Prezident mu poděkoval s tím, že osobní nabídku stomarkové pomoci nemůže přijmout, že je však mnohými chápána jako podání ruky k usmíření. Pan Thun se při té příležitosti v pražské židovské obci se svědky a pamětníky vyhlazovacích transportů osobně sešel.

Psychoterapeutický nadhled

Thomas Thun, který profesně působil jako psychoterapeut kliniky u Deggendorfu, se na celou situaci dívá s nadhledem. Říká, že nebýt těchto událostí, jistě by se nestal psychoterapeutem. Zdůrazňuje, že každá generace si nese své a není její povinností nakládat si na bedra břemena a traumata generací předešlých. Zároveň ale historii dědíme, jedna generace vyvěrá z druhé a je přirozené pátrat po svých kořenech a chtít porozumět prostředí, z kterého člověk pochází. Je to až jakési vnitřní nutkání. Nelze však vytvářet uměle něco, co neexistuje. Nelze budovat aristokratičnost z nostalgie, stejně jako nelze vytvářet u mladé generace uměle vztah k nepoznané domovině předků. Pan Thun se snaží vnímat toto násilné přerušení historie dokonce pozitivně, jako šanci pro nový začátek bez zatížení, oprošťující moment, šanci pro něco lepšího.

On osobně zůstal s Děčínem i lidmi kolem thunovského archivu v kontaktu. S nejmladší sestrou svého otce, tetou Terezou, jezdili pravidelně každé jaro navštěvovat blízké přátele, mimo jiné paní Jouzovou a paní Krupičkovou. Děčínský zámek po rekonstrukci severního křídla obnovuje vzácný archiv i s částí knihovny, která byla na začátku 20. století se svými více než 70 000 svazky chloubou Thunů. Předkové by měli radost, stejně jako ji má Dr. Thomas Thun.