Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ivo Vendolsky (* 1933)

• narozen v Teplicích v roce 1933

• jeho otec byl Čech a matka Němka, brzy se rozvedli

• většinu dětství prožil s matkou v Benešově nad Ploučnicí

• 20. června 1945 odsunut v pěším pochodu na německé hranice

• v NDR vystudoval vysokou školu

• 1960 emigrace do západního Německa

• 1962 sňatek se Sieglinde, rodačkou z Benešova nad Ploučnicí

Narodil se do smíšené česko-německé rodiny, po válce byl odsunut do sovětské okupační zóny Německa. Z východního Německa utekl na Západ, kde se oženil s dívkou, kterou znal už ze svého českého rodiště. „ Ačkoliv jsem byl během života občanem několika států a procestoval téměř celý svět, domov je pro mě stále v Benešově,“ říká Ivo Vendolsky.

Dětství ve smíšené rodině a ztráta důvěry

Ivo Vendolský přišel na svět 21. srpna 1933 v Teplicích do česko-německé učitelské rodiny. Jeho otec Jaroslav byl Čech, matka Irmgard byla německého původu. Jeho rodiče se vzali v roce 1930 a odstěhovali se do Krupky, kde oba pracovali ve škole – otec v české a matka v německé. V rodině se běžně mluvilo oběma jazyky, otec mluvil německy, matka česky. Matka ovládala češtinu dokonce tak dobře, že před válkou mohla učit v české škole. Tato znalost se jí po konci války hodila, protože měla z českého rozhlasu aktuální informace o blížícím se odsunu německých obyvatel. Využila jí také těsně po odsunu, když se několikrát dokázala vrátit načerno přes hranici do Československa a obstarat potraviny pro sebe i další odsunuté rodiny a právě díky znalosti jazyka nebyla odhalena.

Rodiče se ale po několika letech rozvedli, mimo jiné i kvůli národnostním rozepřím, které v té době nabíraly na intenzitě. Otec měl prý úřadům vyzradit důvěrné interní informace ze školy, které věděl od manželky. Ta to považovala za zradu a rozešla se s ním. Otec se poté odstěhoval do Brna, odkud pocházel, založil novou rodinu a pracoval jako učitel a později jako ředitel školy.

Ivo s matkou potom až do konce války bydlel v Benešově nad Ploučnicí, kde žila její rodina. Z města pocházela také rodina jeho budoucí ženy, se kterou se znal od jejího narození. V roce 1945 se ale jejich cesty rozešly. Zatímco Ivo a Irmgard Vendolští byli v tzv. divokém odsunu vyhnáni pěšky přes hranice na území budoucí NDR, rodina jeho budoucí manželky byla po internaci v táboře v Rabštejně odsunuta do západního Německa. Znovu se potom setkali až v roce 1961 na sudetoněmeckém srazu a o rok později se vzali.

V Benešově nad Ploučnicí žila babička Ivo Vendolského i mnoho dalších příbuzných, rodina ve městě vlastnila mimo jiné továrnu na knoflíky. Na své dětství vzpomíná s láskou: „Můžu zavřít oči a procházím se Benešovem, jako bych tam byl doma – stále ještě doma. Vždyť jsem byl v Benešově do svých 13 let a byla to určující doba mládí.“

Válka a tajné balení

Připojení k Německu na podzim 1938 obyvatelé Benešova podle jeho vzpomínek vítali, sám si pamatuje, jak s ostatními na ulici sledoval příchod německých vojáků. Uvolněná místa po Češích na úřadech ale ke zklamání německých obyvatel zaplnili spíš Němci z Říše než místní.

Válka se obyvatel Benešova přímo příliš nedotýkala. Mnoho mužů bylo odvedeno na frontu, a tak všechny ženy musely pracovat, mimo jiné povinně pomáhaly v místní textilní továrně. Matka pana Vendolského měla za války problémy, protože byla vdaná za Čecha. Na úřadě jí prý dokonce řekli, že tuto svou chybu může napravit, když porodí dítě příslušníkovi SS. Ivo sám byl v 10 letech tzv. „Pimpf“, což byl předstupeň Hitlerjugend. Jako dítě si společné hry, výlety i tábory užíval a tomu, čemu se na schůzkách učili, věřil.

I po připojení k Říši zůstaly v Benešově některé české rodiny a Ivo Vendolsky tak za války měl v německé škole i české spolužáky. Jeho matka tyto děti po škole vyučovala češtinu.

V únoru 1945 spojenci bombardovali Drážďany. Ivo Vendolsky si pamatuje rudé nebe, otřesy a později padající popel. V posledních měsících války oblastí také procházeli uprchlíci z východu, u nich v domě také ubytovali rodinu Němců z Moldavska. V posledních dnech světového konfliktu byl svědkem náletu v Děčíně – Podmoklech. Nálet měl mnoho obětí a Ivo, který místem projížděl krátce po něm, pomáhal ošetřovat zraněné. V oblasti se bojovalo i po 8. květnu, německá armáda totiž chtěla umožnit průchod uprchlickým pochodům do Německa.

Vojáci Rudé armády městem procházeli až týden po skončení války, místních obyvatel si ale nevšímali. Po nich však přišly skupiny Čechů, které Ivo Vendolsky označuje jako „Svobodovy oddíly“ a připisuje jim divoký odsun. Podle jeho vzpomínek ale nosily německé uniformy z Afriky bez jakéhokoliv označení, které vzaly ve skladu v Děčíně, což by poukazovalo spíše na Revoluční gardy. Ivo Vendolsky vypráví o setkání s jedním z nich, který u nich doma prováděl domovní prohlídku. „Moje matka, která uměla plynně česky, poslouchala český rozhlas a věděla, co nás čeká, takže už sbírala věci, které jsme si měli vzít do odsunu.“ Když na to při prohlídce přišli a vyptávali se, odpověděla, že se připravuje na odsun. „Odkud to víš?“ uhodil na ni Čech s tím, že pokud o odsunu někomu řekne, měl by ji zastřelit. „Ale já tě nezastřelím, protože jsem byl žákem tvého manžela,“ cituje Ivo Vendolsky ozbrojence.

Odsun a tajné přechody hranice

Brzy ráno 20. června 1945 probudily obyvatele Benešova sirény a výzvy z projíždějících aut s tlampači. V poštovní schránce rodiny Ivo Vendolského našli výzvu k odsunu, adresovanou jeho tetě. Měla se tentýž den v 10 hodin dostavit na určené místo na louce za městem pouze se zavazadly, která sama unese. Cennosti a šperky si vyhánění nesměli vzít žádné, v hotovosti nejvýš 300 říšských marek.

Jeho matka výzvu k odchodu nedostala, na shromáždiště šla pouze vyprovodit tetu. Na místě se nicméně dozvěděla, že sice není zařazená do odsunu, že jí ale bude odebrán syn a dán do péče českému otci. Proto se rozhodla k odsunu dobrovolně připojit i se synem, aby mohli zůstat spolu. Vrátila se tedy pro připravené věci a odešla na shromaždiště i se synem.

Na louce bylo podle vzpomínek pana Vendolského celkem asi tři tisíce lidí. Celá tato skupina se potom musela vydat pěšky k německé hranici, doprovázeli a hlídali je uniformovaní ozbrojenci na koních, podle pamětníka příslušníci Svobodových oddílů. Cesta byla dlouhá a tak museli jednu noc přenocovat v lese, celkem šli dva dny. „Byli tam staří lidé, kteří jednoduše nemohli dál. Tak se posadili do příkopu u cesty, přišly k nim ozbrojenci a třikrát zavolali: ‚Vstaň, jdi dál!‘ A když řekli, že nemohou, prostě na ně začali střílet ze samopalů,“ vypráví s očividným pohnutím Ivo Vendolský. U německé hranice jim potom řekli: ‚Chtěli jste zpět do říše, tak si jděte.‘

Nejprve hned za hranicí nějakou dobu marně čekali pod přístřeškem a doufali, že se budou moci vrátit. Později našli útočiště v Hinterhermsdorfu v bývalé ubytovně Říšské pracovní služby. V této době se jeho matka ještě několikrát vracela tajně přes hranice a za české potravinové lístky, které jim zůstaly, kupovala chleba pro svou rodinu i pro ostatní vysídlené. Mluvila tak dobře česky, že i když ji při přechodu hranice chytili, nepoznali, že je Němka. V jednu chvíli se dokonce rozhodla, že se pokusí vrátit do Benešova, a ohlásila se policistům na hranici. Tam se dozvěděla, že není v seznamech odsunutých a vrátit by se mohla, že ale v jejím domě už bydlí někdo jiný. Proto se tohoto plánu vzdala.

V srpnu se potom z rozhlasu dozvěděli o závěrech Postupimské konference a matka se rozhodla cestovat dál do vnitrozemí. Nejprve jeli vlakem do Wurzbachu, kde žili bývalí sousedé z Benešova, našli ale bydlení opět pouze v barácích Říšské pracovní služby. Spali na seně ve špatných hygienických podmínkách,ve špíně a s hmyzem. Dostali nejprve pouze dočasné doklady a od úřadů malou finanční a potravinovou pomoc, matce se ale během několika týdnů podařilo najít místo učitelky v Ruppersdorfu i se služebním bytem. Ivo potom dostudoval gymnázium a v Drážďanech vystudoval vysokou školu.

Život v NDR a útěk na Západ

Téma odsunu bylo v NDR tabu, o kterém se nesmělo mluvit. Odsunutí se označovali jako „Neubürger“ – noví občané. Ivo Vendolský studoval národohospodářství a vypráví, že studenti byli školeni jako budoucí socialistické kádry. Absolvoval v NDR i vojenský výcvik a politickou indoktrinaci v NDR přirovnává k tomu, co zažil jako dítě v nacistickém Německu. V roce 1960 měl promovat, jako podmínku ale dostal vstup do SED (Sjednocená socialistická strana Německa). Odmítl a rozhodl se k odchodu do západního Německa. Na západě měl ostatně většinu rodiny, jeho prarodiče z Benešova byli do SRN transportováni při organizovaném odsunu a jeho matka do západního Německa také odešla už před ním díky tomu, že měla tzv. Interzonenpass - pas, na který směla cestovat mezi východem a západem.

Útěk z NDR původně plánoval přes Vídeň. Odjel tedy do Berlína, kde si chtěl si zažádat na konzulátu o vízum do Rakouska. Při cestě metrem si sedl schválně dál od svého velkého kufru, aby se vyhnul kontrolám. Do vozu metra nastoupila skupina dělníků v pracovním, viděli jej a sedli si schválně na jeho kufr, takže si jej procházející kontrola pohraničníků nevšimla a on projel na Západ.

Díky pomoci kolegy, který do SRN utekl už dříve, dostal hned zaměstnání u firmy Siemens v Mnichově, potom pracoval pro Bavorské elektrické závody. V sudetoněmeckých kruzích se setkal s budoucí manželkou Sieglinde, dívkou, kterou znal už od jejího narození v Benešově. V roce 1968 byl vyslán německou vládou jako poradce pro energetiku do Afghánistánu a v zemi prožil pět let. I po návratu zůstal u rozvojové pomoci, měl na starosti projekty na energetiku. Na počátku 90. let byl součástí delegace německé vlády, která se v Gruzii podílela na vyjednávání mezi ruským prezidentem Borisem Jelcinem a prezidentem Gruzie Eduardem Ševardnadzem.

Návraty do Čech

Benešov nad Ploučnicí Ivo Vendolsky poprvé po odsunu navštívil v roce 1948. „Domy byly stejné, city k městu také, ale bydleli tam jiní lidé, kteří se tam nehodili, hlavně Cikáni, ne Češi,“ popisuje své první dojmy po návratu. Ve městě se tak setkal pouze s českou sousedkou paní Klapáčovou, která tam žila i po celou dobu války, jinak už nikoho neznal. Ta mu popisovala události ve městě po jeho odchodu.

„Taky mi vyprávěla, že můj otec v roce 1945 běhal ulicemi a křičel: Kde je moje Irma, kde je můj Ivo!“ vzpomíná s tím, že je otec patrně chtěl zachránit před odsunem, ale byli už pryč. S otcem se potom setkal při jedné ze svých dalších cest do Československa, kdy jej a jeho druhou ženu navštívil v Brně. Neměl ale k němu po tak dlouhém odloučení už vztah, i když kontakt udržovali i dále.

Po pádu železné opony jezdili s manželkou do Benešova častěji, dokonce se mohl podívat i do domu, kde jako dítě bydlel. S manželkou také pátrali po historii tábora v Rabštejně, kde byla jako dítě během odsunu jeho žena vězněná. Jejich dva synové se prý o vyprávění o Československu a Sudetech dříve nezajímali, v další generaci potomků je ale zájem o rodinnou historii větší a dva vnuci Benešov a Rabštejn navštívili.

„Ačkoliv jsem byl během života občanem několika států a procestoval téměř celý svět, domov je pro mě stále v Benešově,“ dodává Ivo Vendolsky na závěr.