Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Wagner (* 1937)

• narozen 18. září 1937 v Ústí nad Labem (Aussig), bydlel s rodinou v Mojžíři

• rodiče Marta Jandausch a Erwin Wagner

• v roce 1940 narukoval otec k „Wehrmachtu“, 4x zraněn, po konci války se vrátil

• od 13.5.1945 do 1.8.1946 žil Josef s rodinou v bytě jejich vyvlastněného domu v Mojžíři

• vyhnání vedlo přes Všebořice, Eggesin a Ahlbeck, až se usadili díky otcově práci v obci Neustrelitz

• celá rodina zůstala kvůli příbuzným v sovětské zóně, kde Josef vystudoval stavební inženýrství

• oženil se s vyhnanou Němkou z Východního Pruska, měli tři děti

• první návštěva rodné vesnice v roce 1962 cestou z Maďarska

Narodil se těsně před druhou světovou válkou do německé rodiny na Ústecku, přesto do svých pěti let nepoznal česky mluvící osobu. Po válce patřil mezi „lidi druhé kategorie“, díky matce směl ale krátce chodit do české školy. Nakonec byla jeho rodina vyvlastněna a roku 1946 odsunuta do někdejší sovětské zóny Německa, pozdější NDR. Tam prožil většinu svého dospělého života, ale dodnes se považuje za českého Němce. Přál by si, aby Němci ani Češi neopakovali tragické chyby minulosti, ale má o tom pochyby. „Zřejmě jsme se málo poučili z historie, když dnes opět ožívají extremistická hnutí,“ říká.

Česky se mluvilo na chmelu

Josef Wagner se narodil roku 1937, pochází z vesnice Mojžíř nedaleko Ústí nad Labem. Prarodiče z otcovy strany žili ve Velkém Březně, prarodiče od matky v Drahobuzi. Josef vyrůstal v německém prostředí, do svých pěti let nepoznal česky mluvící osobu, nevěděl o existenci Československa, Čechů. Netušil, že i jeho vlastní rodiče umí oba česky. Jak zdůrazňuje, v jeho rodném listě, který je vyhotoven v češtině, němčině a latině, není uvedena národnost, ale sám se označuje za „Deutschböhme“.

Malý Josef trávil hodně času u svých prarodičů, zejména na Litoměřicku v Drahobuzi nedaleko jazykové hranice, kde matčini rodiče vlastnili hospodářství a živili se pěstováním chmelu. Právě při jedné sklizni Josef poznal česky mluvící brigádníky a pochopil, že i jeho matka mluví česky. Děti z okolí jazykové hranice byly před válkou posílány k rodinám na druhé straně, aby se za rok naučily jazyk a mohly tak fungovat jako prostředníci např. při sběru chmelu či jiné spolupráci. Josefova matka, Marta Jandausch, strávila jako dívka jeden rok u své „biemische Mutter“, ke které měla do stáří velmi hluboký citový vztah a české znalosti taky nikdy zcela nezapomněla. Poslední brigáda, kdy matka vybírala plné koše chmelu a vyúčtovávala brigádníkům odměny, se konala v roce 1943. V roce 1944 už na sběr dorazili němečtí vojáci.

Česky uměl i otec Erwin Wagner, vyučený stavební mistr, který pocházel z Malého Března. Postavil v Mojžíři bytový dům, ve kterém rodina bydlela. Měl vlastní firmu se zaměstnanci, ale v roce 1940 byl povolán do německé armády a téměř celou válku strávil na východní frontě. Jelikož byl čtyřikrát zraněn, vracel se často na zdravotní dovolené domů. Josef si otce z dětství vybavuje pouze ve vojenské uniformě. Stejně tak bojovali ve válce i jeho čtyři strýcové, z nichž se vrátil pouze jeden.

Psst, nepřítel tě slyší

Z války si Josef vybavuje nedostatek zboží, ale jelikož byl velmi malý, když vypukla, bral ji za normální a samozřejmý stav. Ve škole, kam nastoupil ještě před šestými narozeninami, zažíval ideologické momenty, kdy „jsme se museli na Hitlerovy narozeniny všichni postavit kolem jeho fotky a se zvednutou paží zpívat národní hymnu“. V NDR později na druhém stupni zažil paradoxně obdobné úkony kolem narozenin Stalina.

Velmi brzy se naučil číst a slabikoval na ulicích dobová válečná propagandistická hesla. Na tramvajích stálo například „Kola se musejí otáčet pro vítězství“, na plakátech zase „Psst, nepřítel tě slyší“. Již jako malý pochopil, že se nesmí všechno říkat na veřejnosti, byl vychováván k opatrnosti. Například věděl, že londýnský rozhlas se poslouchat nesmí, že by za to mohl člověk jít do vězení. Při návštěvě jednoho strýce, člena SA, se taky mluvilo jinak o válce a každodenních strastech. „Mluvilo se velmi zdrženlivě, ne jako jindy, když u toho strýc nebyl.“ Domnívá se, že jeho prarodiče s režimem tiše nesouhlasili. „Tu a tam se o něčem významně mlčelo.“ 

Opravdový strach z války začal malý Josef cítit až od roku 1944, kdy začaly město sužovat letecké útoky. Vzpomíná si na systém výstražných alarmů, podle kterých se schovávali ve sklepích, pokud je alarm zastihl ve škole, utíkali přes pole do lesa. Vybavuje si několik momentů, kdy se během náletů třásl strachy a hrůzou, ale nikdy se jim nic nestalo.

Má též vzpomínku na průvody zubožených lidí, které proudily městem v průběhu války. Jako čtyřletý viděl z okna průvod Židů, kteří šli pravděpodobně do nějakého koncentračního tábora. Viděl, jak je vojáci bili pažbami a v jak špatném byli stavu. „Pojem Žid jsem si předtím uvědomil jen jednou, a sice v maminčině vesnici. Tam byly dva obchody. Jedny potraviny patřily Židovce, která provozovala obchod do roku 1941 nebo 1942. Prarodiče obchody střídali, já nejraději chodil k té Židovce. Prostě proto, že mluvila trochu jinak – později jsem pochopil, že to byla jidiš a že byla k dětem laskavá, vždycky nám dala bonbóny.“ (Prodavačka zřejmě mluvila odlišně od místních, o jidiš se pravděpodobně nejednalo.)

Josef Wagner vzpomíná též na průvody uprchlíků z Východního Pruska. Mnoho z nich u rodiny Wagnerů přespávalo, měli v té době plno blech a vší. Na konci války, když se rodina uchýlila do Drahobuzi, zůstala v jejich bytě bydlet jedna žena z Východního Pruska, se kterou se tam setkal Josefův otec, když se nic netuše vracel z fronty domů. Těsně před koncem války bojoval otec poblíž původní československé hranice nedaleko Altenbergu. Byl tak blízko domovu, že odmítl jít ke spojencům, ale s dalšími čtyřmi vojáky pěšky překročili hranici a vrátil se do Mojžíře. S rodinou se shledal až v Drahobuzi.

Poválečné zmatky

Samotný konec války strávil Josef s matkou u prarodičů v Drahobuzi. Ženy se v té době na několik dní schovávaly před sovětskými vojáky, dostávaly najíst jen v noci. Například Josefova matka byla schovaná v haldě dřeva a nic se jí nestalo. Polští vojáci však napadli Josefova dědu, usekli mu ucho a až příchod otce je zadržel od dalších násilností. Díky tomu, že děda býval v Dahobuzi starostou a novým lidem na národním výboru radil a pomáhal, dostali rodiče s Josefem lístky na vlak a směli se 13. května 1945 vrátit do bytového domu v Mojžíři.

Místo jedné německé rodiny už v domě bydlela paní Čespivová, která Josefovým rodičům oznámila, že je teď domovní správkyní a že byli vyvlastněni. Josef Wagner vzpomíná: „Směli jsme zde dál bydlet, ale museli jsme začít platit nájem. Já jsem tomu nerozuměl, ale otec se s tím lehce vyrovnal. Zažil ve válce horší věci.“ Otec jakožto zednický mistr nemohl samozřejmě dál vést svou firmu, ale směl se stát jejím zaměstnancem. Díky práci otce a staršího nevlastního bratra mohli dostávat potravinové lístky.

V červnu 1945 začala platit první omezení týkající se německých obyvatel. Museli začít nosit pásky na pažích, po šesté hodině večer nesměli chodit ven, nesměli chodit po chodníku, jen po silnici, při nakupování museli dát přednost každému českému zákazníkovi. Ženy nesměly nosit kroj, nesměli se navštěvovat – ani děti se svými kamarády, ani příbuzní mezi sebou. Mezi prvními museli odevzdat všechny cennosti. Rodina Wagnerova ovšem jediné cenné šperky a cennosti prarodičů už dříve zakopala v Drahobuzi. Nikdy potom už neměli příležitost jejich rodinný poklad hledat. Děda byl bohužel zatčen, ačkoliv s německým režimem nesouhlasil, statek jim byl zabaven a děda v březnu 1946 zemřel násilnou smrtí v internačním táboře u Litoměřic ve věku 60 let. Jen díky známosti jim bylo umožněno uspořádat pohřeb. 

Člověk druhé kategorie

Se zavedením restrikcí proti Němcům si osmiletý Josef začal připadat jako „člověk druhé kategorie“. Vnímal vinu německého národa a nynější odplatu okolí a potýkal se s úzkostí a nízkým sebevědomím. K psychickému zatížení přispěl další zážitek. Pár dnů poté, co v Krásném Březně došlo k explozi muničního skladu, šel Josef s rodinou na obvyklou nedělní návštěvu prarodičů do Malého Března vycházkou podél Labe a tam na břehu plavalo uvízlé nafouklé tělo člověka, kterého zřejmě dav hodil v Ústí z mostu. V té chvíli si Josef uvědomil, že se lidé dají také zabíjet. Ale o celém ústeckém masakru se v rodině mlčelo.

V září sice Josef mohl díky plynně česky hovořící matce nastoupit do české školy, ale kvůli jazykové bariéře opět do první třídy místo do třetí. Ve třídě byl jediným Němcem, nikdo ho neutiskoval, ale také se s ním nikdo nebavil. Své německé kamarády vídat nesměl. Ani rodiče nesměli navštěvovat prarodiče. Dospělí němečtí občané také nesměli opustit obec, na rozdíl od dětí.

Tak se stalo, že v den dědečkových narozenin byl vyslán Josef s dárkem v tašce a s gratulací za celou rodinu. Musel se dostat sám přívozem na druhou stranu Labe a dojít tři a půl kilometru do Malého Března. Cestou se zastavil u skupinky kluků, co hráli fotbal. Lákalo ho zahrát si s nimi, ale když lámanou češtinou prozradil svoji národnost, chystali se ho zbít. Naštěstí stihl včas utéct. Na druhé straně Labe se k Josefovi přidal nějaký cizí muž, zapředl s ním hovor a na vše se ho vyptával. „‘To je jed,‘ řekl mi. ‚Chtěl jsi dědu otrávit a za to přijdeš do vězení!‘ ‚Ne,‘ řekl jsem. Odvedl mě stranou. ‚Tu láhev ti musím sebrat, to nejde,‘ a vzal mi to.“ Jednalo se o malou lahvičku bylinného likéru, kterou dědovi posílali Josefovi rodiče. Do cíle došel s brekem a celou cestu domů se bál, že mu někdo něco vezme nebo něco udělá.

K dalším pocitům malého Josefa patřil obrovský strach z Rusů, i když jemu nikdy nic neudělali. „V jedněch novinách jsem viděl nakresleno, jak by Rusové naložili s Němci. Rodiče mi k tomu nikdy nic neřekli. Nevysvětlili mi, že je to jen karikatura a že to nemám brát vážně.“

Roku 1946 na Růžové pondělí dostala rodina Wagnerova příkaz k vystěhování. V té době již sdíleli svůj byt s místním českým továrníkem, ale stále ještě měli svůj parádní pokoj. Při stěhování jim však byl zabaven téměř všechen nábytek. Dostali nové ubytování v domě po Němcích, s dvěma českými rodinami a jednou Němkou. V bytě byl nepořádek a chybělo vybavení, ale čeští sousedé se k nim chovali přátelsky. Jen na ulici se zdravit pro jistotu nesměli. Čech, který se nastěhoval do jejich původního bytu, otci sehnal práci v architektonické kanceláři v Ústí, kam potom jezdil denně pod počeštěným jménem Vágner a pod označením zedník, i když vypracovával projekty.

Dobrý den, Němci ven!

Na svátek Josefovy maminky, 29. července 1946, dostala rodina oznámení od národního výboru, že se mají všichni 1. srpna 1946 mezi čtvrtou a pátou hodinou ranní dostavit na náves a budou evakuováni. „Nastane německé vakuum, prostor bude vyčištěn od Němců – tak jsme si to vyložili. I nás se týkalo pořekadlo, co jsme slýchali na ulici: ‚Dobrý den, Němci ven!‘“ Schválně se museli dostavit v tak brzkých hodinách, aby nevzbudili pozornost. „Nevěděli jsme, kam jedeme, doufali jsme, že do americké zóny, ale štěstí nám nepřálo.“

Prvním náklaďákem jeli rodiče s Josefem do Všebořic. Tam ve sběrném táboře proběhla kontrola majetku, Češi koukali do sypků peřin, mamince vytrhli z uší zlaté náušnice. V povolených 50 kg nezbylo místo ani na Josefovy hračky, které několik let vůbec neměl. Po třech dnech ve Všebořicích je dobytčák odvezl do Bad Schandau. Součástí vlakové soupravy byl i vagón potravin, které dostali od Čechů, ale ten byl brzy rozkraden.

Po nepříjemné pětidenní cestě v nákladním vagónu vystoupila celá rodina v obci Eggesin, kde byl čerstvě postaven tábor pro uprchlíky. V táboře byli třikrát očkováni. Při druhém očkování se v Josefově stehně zlomila jehla a on z šoku omdlel. Trpěl v té době podvýživou. Po třech týdnech v táboře byli rozděleni do přilehlých vesnic. Josefova rodina se dostala do obce Ahlbeck, kde žili na chodbě domu jedné velmi chudé rodiny. Josef opět nastoupil do třetí třídy. Obživa byla velmi nesnadná, rodina se živila houbami a bramborami. Jen pro ilustraci, k devátým narozeninám dostal malý Josef zelenou okurku, kterou si mohl sníst celou úplně sám. V září 1946 se rodina přestěhovala do jednoho vybydleného pokoje v obci Neusterlitz, aby byli blíž oběma prarodičům i nevlastnímu bratrovi. V Neusterlitzu Josef již potřetí nastoupil do třetí třídy. 

Jinakost a bída NDR

„Žili jsme v sovětské zóně, v místě, které jsme si nevybrali, které pro nás nebylo domovem,“ vzpomíná Josef. V Meklenbursku se mluvilo jiným dialektem, vládlo tam jiné, větrné klima, jedlo se jiné jídlo a převládalo jiné, evangelické vyznání. To vše bylo rodině Wagnerově cizí. Josef dokresluje nehostinnost krajiny Bismarckovou větou: „Kdyby byl konec světa, do Meklenburska by dorazil za 100 let.“

Otec po dlouhých útrapách našel práci v architektonickém studiu, tedy práci v oboru, a byl spokojený. Samozřejmě zvažovali přesun na Západ, ale chtěli zůstat v blízkosti prarodičů. Navíc otec již nechtěl znova budovat kariéru od začátku. I tak měli nedostatek potravin, oblečení. Jedinými botami byly dřeváky a ty si ještě často šetřili chozením bez bot. V zimě si musely děti ve škole topit dřevem, které si samy donesly. Často docházelo k odstávkám proudu. Pro zásoby potravin na celý týden si každou neděli chodila rodina Wagnerova k prarodičům, kteří bydleli 11 kilometrů daleko. Léto trávil Josef u prarodičů sběrem lesních plodů a paběrkováním na polích.

Ve škole se potýkali s podobnou indoktrinací jako za druhé světové války, tentokrát se jednalo o pozdravy a uctívání Stalinovy fotky a podobné projevy. Ve škole se o vyhnání Němců mluvilo jako o přesídlení. Nesměla se říkat pravda, události se přikrašlovaly.

Otec se mezitím osamostatnil, dodělal si neuznané mistrovské zkoušky, aby mohl založit stavební firmu a matka čekala bratra Herberta. Starší bratr se učil na zedníka. V roce 1953 proběhla měnová reforma a otec se musel svého podniku vzdát, přestože si už vybudoval firmu s 20 zaměstnanci. Jako podnikatel totiž v NDR nedostával ani potravinové lístky. Slepice museli taky raději zlikvidovat, protože byli nuceni odevzdávat víc vajec, než slepice stačily snášet.

Josef nakonec vystudoval stavebnictví a 40 let pracoval v projektové kanceláři. Svou rodnou vlast navštívil po odsunu poprvé v roce 1962. Jel spolu s dvěma přáteli, z nichž jeden byl maďarský Němec a měl pozvání k návštěvě od svých příbuzných. Cestou zpátky vystoupil Josef sám v Ústí a došel pěšky do vesnice Mojžíř. Vše mu připadalo roztomile malé. Když zazvonil na jejich dům, otevřela mu ta samá paní Čespivová, která se do domu nastěhovala po válce místo nich. Její první otázka zněla, jestli ještě žije Josefův otec a jestli se chce vrátit do Československa. Na Josefovu žádost mu dovolila projít se po zahradě a po chodbě. Do jednotlivých bytů, ve kterých bydleli nájemníci, se samozřejmě nepodíval. Později se sem vrátil ještě se svými dětmi a s manželkou, která také prošla odsunem, ovšem z Východního Pruska.

Josef Wagner nikdy neopustil východní Německo kvůli svým rodičům. Nakonec si Meklenbursko oblíbil, i když se nikdy nestalo jeho vlastí a dnes tam zůstal z celé rodiny sám. Za největší životní štěstí považuje to, že nemusel bojovat ve válce jako jeho otec a strýcové. Dodnes se považuje za českého Němce, Deutschböhme, a obdivuje malebnou českou krajinu. Rád by předal poselství svého životního příběhu svým dětem, hlavně hrůzu z války. Byl by taky rád, kdyby se jednotlivé národy poučily z historie, ale jak sám říká – dnešní extremistické trendy ve společnosti tomu bohužel nenasvědčují.