Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Rosa Wohlfeld (* 1927  †︎ 2024)

• narozena 25. srpna 1927 jako Rosa Denk na Onom Světě (Jenewelt), u Javorné (Seewiesen), u Železné Rudy na Šumavě

• do začátku války šťastné dětství na statku na Onom Světě a v Javorné

• v osmi letech smrt matky, otec se znovu oženil

• do školy nastoupila v roce 1933, vychodila osm tříd v Javorné, poté dva roky obchodní školy v Plzni

• válku přečkala s nevlastní matkou, otec odvelen do Holandska, pak bojoval v Rusku

• po válce plundrovali ves partyzáni, psychické týrání nevydržela a v květnu 1945 utekla přes les do Bavorska

• krátce pracovala u strýce v Osterhofenu, pak v Griesbachu na úřadě

• 24. prosince 1946 se provdala v Lipsku, založili s mužem rodinu

• v roce 1953 emigrovali do Západního Německa za rodiči Rosy

• znovu začínali od nuly, usadili se v Diesenbachu u Regenstaufu, kde žijí dodnes

• Rosa zůstala v domácnosti, vychovala tři děti

• do své vlasti se poprvé podívala v roce 1989, překvapení ze změny krajiny

• zemřela 30.04.2024 v Německu

Bezstarostné dětství před válkou

Rosa Wohlfeld (za svobodna Denk) se narodila 25. srpna 1927 na Onom Světě (Jenewelt) u Javorné (Seewiesen), u Železné Rudy na Šumavě. Do svých šesti let žila s rodiči na velkém statku, sourozence neměla. Otec, Franz Denk, byl truhlář, matka, Rosalia Denk, v domácnosti. Vesnici Onen Svět tvořily tenkrát tři velké statky a ještě pár domů, dohromady byla zastoupena snad všechna řemesla. Rosa si v dětství hrávala s dětmi od sousedů. Hraček moc neměly, zato měly les, rybník, potok a spoustu zvířat. Všechny rodiny byly německé, některé s českými kořeny. I Rosa měla českou babičku z otcovy strany, jmenovala se Čermáková. Byla porodní bábou v Javorné a pomáhala porodit hodně dětí, i českých. Rosa u prarodičů trávila hodně času.

Na louce za Javornou, kde dnes stojí chaty, se pořádaly slavnosti. Dechovka, kolotoče a stánky se sladkostmi a cetkami. Rosa vášnivě milovala řetízkový kolotoč. Jedna jízda stála třicet haléřů a Rosa jezdila a jezdila. A tam, kde je dnes hotel, stával krásný velký dům starosty. V něm pekárna, řeznictví a hostinec, v něm se pořádaly bály, např. masopustní. Rosa s bratrancem směli zůstat déle vzhůru a zkoušeli tancovat. V kostele se slavily církevní svátky, děti se rády účastnily. Do druhé světové války měla Rosa krásné a šťastné dětství.

Do první třídy šla Rosa v roce 1933, osm tříd vychodila v Javorné, dva roky obchodní školy potom v Plzni. Navštěvovala německou školu, česky se neučila, ale všichni se česky nějak dorozuměli. A do české školy ani chodit nechtěla, nechtěla přijít o svůj jazyk a o svou kulturu.

 

Život Němců na Šumavě

Rodina Denků neměla na Šumavě rádio ani noviny, o politice mnoho nevěděli, jen co se tak povídalo. Po vzniku Československa přestávali Němci dostávat od Čechů práci, a tak jako národnostní menšina okupaci uvítali, domnívajíce se, že se budou mít lépe, zase budou mít práci, nastane rovnoprávnost. Cítili se svobodnější. Ale namísto toho přišla válka, nedobrá ani pro jeden národ. Nepřáli si žádnou změnu, jen spolurozhodování, žádný převrat. Na Šumavě žili pokojně, v dobrých vztazích s Čechy i Židy.

Do osmatřicátého roku procházela státní hranice přímo Čachrovem, po protektorátu za Jesení. Na vstup do Československa potřebovali po anšlusu vízum. Všude chodili pěšky, ale státní hranici nepřekračovali často, neměli k tomu důvod. Auto měl tenkrát jen doktor a jeden statkář, pan Nekvasil. Lékař byl daleko, až ve Velharticích. Hodně lidí v zimě umíralo, lékař se k nim nemohl dostat.

 

Za války

Když bylo Rose osm let, zemřela jí maminka. Děvče pak velmi často a těžce stonalo. Dnes by se řeklo mentální anorexie. Dětství za války přestalo být bezstarostným. Všichni mladí muži narukovali a denně přicházely zprávy, kdo padl. Rosa se bála, že bude povolán i otec, což se nakonec i stalo. Narukoval do Holandska, poté až do konce války bojoval v Rusku. O válce pak takřka nevyprávěl, zcela zklamaný. Rosa Wohlfeld přečkala válku s nevlastní matkou, Josefou Denk, rozenou Fleischmann. Každý večer se spolu modlily za zdravý návrat otce a strýce.

 

Útěk před partyzány

Po válce nastaly horší časy. Rose bylo sedmnáct, do vsi vtrhli partyzáni a divoce rabovali, všem vyhrožovali. Každou noc zabušili u Denků samopalem na okno, musely je s matkou vpustit dovnitř. Čelily vyhrožování: „Mluv, kde tvůj otec? Nebo tě zastřelit!“ „Zastřel,“ odpověděla mu jednou zcela vyčerpaná Rosa. Všudypřítomný strach, každonoční vyhrožování, hrůzu ze znásilnění už nemohla dál vydržet. Když se jí jednou naskytla příležitost svézt se s českým vojákem, který se jí dvořil, dolů do Železné Rudy, prostě odjela. Jen tak, nic si s sebou nezabalila. Za Železnou Rudou přešla les a ocitla se v Bavorsku. Vlastně se jí nic nestalo, ale ovlivnilo to celý její život. 

 

Probíjení se v nových domovech

Byl květen 1945. Rosa neměla ani věci, ani plán. Jela za strýcem do Osterhofenu a pracovala u něj v obchodě. Ale zakrátko přijeli další příbuzní, nyní už odsunutí. Otec se vrátil z Ruska, s matkou dostali jednu místnost a pro Rosu nebylo místo. Odešla a krátce pracovala v Griesbachu na úřadě. Pak se v lazaretu seznámila s raněným vojákem a 24. prosince 1946 se za něj v Lipsku provdala. Nejprve žili u mužových rodičů, dohromady devět osob v jednom bytě. Byli ženatí, a tak pak dostali vlastní pokoj. V Lipsku po válce nezůstal kámen na kameni. Město bylo zpustošené, vše spálené. Paní Rose se stýskalo po kopcích, lesích, loukách. Oproti Šumavě bylo vybombardované Lipsko jen poušť. Pár týdnů po svatbě nastal převrat, vznikla sovětská zóna a mladí manželé se odstěhovali na venkov. Tam si postupně vybudovali nový život, muž složil zkoušky a stal se poštovním úředníkem. Přidělili mu poštovní úřad v Thalheimu v Krušných horách. Rose se tam líbilo, krajina alespoň trochu připomínala milovanou Šumavu. Patřili mezi poslušné občany. NDR nerozuměli, ale neodmítali ji. Byli mladí, měli rodinu, chtěli žít. Po povstání v srpnu 1953 ale přestali spatřovat v NDR budoucnost, k tomu neustále přicházely dopisy od Rosiných rodičů z NSR, že jsou staří a nemocní, až se mladá rodina rozhodla odjet. Rosa měla pas a mohla legálně se synem opustit NDR. Manžel odcházel za dramatičtějších okolností přes sestru ve Východním Berlíně. Nakonec se spolu ocitli na Západě a museli začít znovu, už podruhé. Devětkrát se stěhovali, až si nakonec postavili dům v Diesenbachu u Regenstaufu, kde bydlí dodnes. Mají ještě dalšího syna a dceru. Rosa zůstala se třemi dětmi v domácnosti.

 

První návrat – krajinu vidím takovou, jaká byla tenkrát

Poprvé se do své vlasti podívala Rosa Wohlfeld v roce 1989. Přijeli s manželem autem do Javorné. Zklamalo ji, že zmizel její milovaný rybník – zarostl. Ale byla šťastná, že vidí svou krajinu. A vidí ji takovou, jaká byla tenkrát - rodina Denků žila na statku v Javorné už několik generací. Jejich pole a louky lemovaly kamenné, metr a půl až dva metry vysoké zídky. Kameny na sebe postupně vršili už předci. Vykopávali je ze země při mýcení půdy. Vypadalo to u nich tenkrát trochu jako ve Skotsku. Dnes už tam zídky nestojí, kameny jsou zastavěné do nově postavených chat a sklepů. Takže našly ještě užitek, pousměje se Rosa Wohlfeld.

I jejímu muži se krajina a příroda moc líbila. Nyní jezdí často a scházejí se i s přáteli, kteří procházejí z Javorné, někdy v Čechách, někdy v Německu.

Že museli Němci po válce nosit bílou pásku a byli všelijak jinak perzekvováni, chápe Rosa jako pomstu za chování k Židům. I oni byli terči útoků, i jim se zakazovala práce. Ale sudetští Němci přece za válku nemohou, míní Rosa Wohlfeld a přála by si, aby se téma odsunu ještě otevřelo. Je toho názoru, že by politici spolu měli mluvit, že by mohli najít pokojné řešení.