Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Stephen Akerman (* 1919)

• born on 1 June 1919 into a Jewish family in Subcarpathian Rus

• after graduating from high school in Uzhhorod, he entered university in Brno

• interrupted his studies after the declaration of the Protectorate of Bohemia and Moravia

• took refuge in Budapest, from where he was called to a labour camp for Jews

• worked for the Germans on the Eastern Front under Hungarian command during the war

• passed through the concentration camp Flossenbürg and the labour camps in Niederoderwitz and Litoměřice, where he contracted typhoid fever

• at the end of the war he was in Terezín; almost all of his family died in Auschwitz

• after the war, the communists confiscated his property and he went as a refugee to Germany

• in 1947 he emigrated to the United States of America

Stephen Akerman se narodil do židovské rodiny 1. června 1919 v osadě Tuří Paseka v tehdejší Podkarpatské Rusi. Jeho otec provozoval obchod se smíšeným zbožím a rodině se na místní chudé poměry žilo vcelku dobře. Stephen měl čtyři mladší sestry. V převážně zemědělské oblasti dnešní západní Ukrajiny chodilo do školy jen málo dětí. Většinou musely pomáhat rodičům na těžce obdělávatelné půdě. To ovšem nebyl případ Stephena, který nastoupil na základní školu a později absolvoval i střední školu v nedalekém Užhorodě. Vzpomíná především na striktní režim a důraz na náboženství a příkladné chování. Rozmanitá národnostní skladba hornatého regionu na východě Československa v kombinaci s různými vlivy způsobila, že Stephen poměrně brzy ovládal minimálně základy hned několika jazyků. V jejich vesnici se mluvilo nekodifikovaným rusínským nářečím, aby však mohl nastoupit na střední školu, musel se naučit česky. Tam potom přibyla němčina s latinou. Odmaturoval v roce 1938. Rozpínající se Německo i rostoucí protižidovské naladění společnosti způsobovaly velké napětí. Stephen už tehdy nemohl jako Žid nastoupit na lékařskou fakultu. Vybral si tedy strojírenství v Brně. V roce 1939 ale studia zanechal. Němci vyhlásili Protektorát Čechy a Morava, protižidovské nálady sílily a Stephen se rozhodl odjet domů. Podkarpatskou Rus ale už okupovalo Maďarsko. Odcestoval tedy do Budapešti, kde pracoval jako pomocník v instalatérské firmě. Brzy byl však povolán do pracovního tábora pro Židy. Po několika měsících přišlo další povolání a Stephen mířil se svou pracovní jednotkou pod velením Maďarů na východní frontu, kde zůstal až do roku 1944. Stavěl zákopy, chodil jako předvoj vojska, který měl odhalit zaminovaná území, a byl svědkem zvěrstev páchaných na obyvatelích Ukrajiny, Běloruska a Polska. Přesouval se pěšky nebo ve vagónech pro dobytek. Na konci roku 1944 předali Maďaři jeho jednotku Němcům, kteří je poslali do koncentračního tábora Flossenbürg v Bavorsku. Během týdne v koncentračním táboře, který strávili nazí v teplotách pod bodem mrazu, zemřela půlka z jeho spolupracovníků. Poté byl vybrán k práci v továrně na telefonní kabely v Niederoderwitzu, odkud ho na konci války přesunuli do pracovního tábora v Litoměřicích, kde se nakazil břišním tyfem a téměř nepřežil. Na samém sklonku války byl v Terezíně. Po skončení bojů se vrátil na Podkarpatskou Rus, odkud následně utekl do Československa a do americké zóny v Německu. Tam krátce studoval a v roce 1947 emigroval do USA. Téměř celá jeho rodina složená z více než šedesáti lidí zemřela v koncentračním táboře v Osvětimi.

Z podkarpatského bezčasí do nelítostného víru dějin

„Když se tak dívám na to, co všechno se děje kolem nás, všechny ty války a utrpení, musím říct, že příliš víry v lidstvo nemám. Možná nás nezachrání nic a přijde potopa světa,“ říká pesimisticky Stephen Akerman, narozený 1. června roku 1919 v osadě Tuří Paseka v tehdejší Podkarpatské Rusi, nejvýchodnějším cípu krátce předtím založeného Československa. Hned vzápětí ovšem dodává: „I přesto doufám, že za mnou jednou přijdete a řeknete mi: ‚Vidíš, Stephe? Neměl jsi pravdu.‘“

Dnes je Tuří Paseka ležící na břehu řeky Turiya, které vděčí za své jméno, součástí ukrajinské Zakarpatské oblasti. Nevelká osada byla obklopena hlubokými lesy a horami a žilo v ní asi 200 obyvatel. Byli to lidé povětšinou chudí a prostí. Od rozbřesku do soumraku se lopotili na polích, kde pěstovali hlavně brambory a kapustu. To byly hlavní plodiny, na kterých záviselo jejich živobytí. „Téměř nikdo pořádně nevěděl, co to jsou peníze, protože nebyla žádná možnost, jak si je opatřit. Jako platební prostředek se nejčastěji používala vejce. Lidé s nimi chodili do obchodu, kde je vyměňovali za jiné suroviny. Nejžádanějšími produkty byla sůl, slunečnicový olej a nafta,“ vzpomíná Stephen Akerman. Rozmanitost jídelníčku zachraňovala vypěstovaná zelenina, jejíž množství ale záleželo na rozmarech přírody. Stephenova rodina byla židovského původu a žila na místní poměry vcelku dobře. Otec měl obchod se smíšeným zbožím a díky tomu dokázal důstojně zaopatřit syna i další čtyři dcery. „Dětství tehdy a dnes, to je jako nebe a dudy. Některé děti neměly boty ani v zimě. Klouzaly se po ledě bosy nebo s nohama obalenýma hadrem. Do školy nechodil skoro nikdo. Všichni pomáhali rodičům na poli,“ vypráví Stephen a dodává, že práce to byla náročná, protože půda byla kamenitá. Režim ve škole byl přísný. Přestože se pan učitel ve svém domě často věnoval jiným pracím a spíše jen kontroloval, jestli dětí plní zadané úkoly, tresty za nekázeň byly v případě porušení pravidel tvrdé. Rány pravítkem přes prsty nebo výprask na zadek nebyly ničím výjimečným. Na střední školu šlo ještě méně dětí. Byla vzdálená třicet kilometrů, ve městě Užhorodu, a k přijetí bylo třeba zvládat češtinu. Do té doby se přitom v rodinách hovořilo místním nářečím podobným ukrajinštině. Běžně se na školu hlásilo asi 600 dětí a přijímali pouze 60. Stephenovi se to podařilo. V prvním ročníku měl češtinu, němčinu, latinu, zeměpis, dějiny, zoologii, botaniku, náboženství a tělocvik. I zde byl režim striktní. Do kina mohly děti chodit jen na schválené filmy. Pokud byli mladíci dvakrát přistiženi na nepovoleném promítání, následoval vyhazov ze školy. Stephen odmaturoval v roce 1938. Evropu čekaly těžké časy.

Československo mělo v pohraničí mnoho etnických skupin. Němci byli dobře organizováni pod vedením Konrada Henleina. V příhraničních oblastech žilo mnoho Maďarů, Rumunů a Poláků. Věci se daly do pohybu, když Hitler začal požadovat, aby se Sudety připojily k Německu. „Československo se mezitím připravovalo na válku. Proběhla mobilizace a lidé byli připraveni bojovat. Když městy v pohraničí pochodovaly české jednotky, vylévali na ně Němci horký olej z oken. Bohužel, nebo bohudík, k válce tehdy ještě nedošlo,“ popisuje napjaté období pamětník. Židé se báli rostoucí nevraživosti a prchali z Německa. V té době byly v Československu tři univerzity – v Praze, Brně a Bratislavě. Stephen si vybral Brno, vzdálené asi 800 kilometrů od Tuří Paseky. Židé tehdy už nemohli studovat například na lékařských fakultách. Šel tedy na strojírenství, pročež se přestěhoval do Brna, kde sdílel byt se dvěma dalšími studenty. „Jednou ráno nás probudila uklízečka a řekla nám, abychom se podívali z okna. Všude jsme viděli nacistické prapory. To byl začátek protektorátu.“

Pracovní tábory na východní frontě

„Toho rána jsme se šli podívat do města. Na obou stranách ulice stály tanky a dělostřelectvo. Očekával se příjezd Hitlera, který dorazil před polednem. Dalšího dne jsem šel na fakultu. Židovské studenty vyházeli z okna v prvním patře. Od tehdy jsem se musel každý den hlásit na gestapu. Dělal jsem to dva týdny. Pak mě to začalo štvát a chtěl jsem jet domů, jenže tam už to okupovali Maďaři,“ popisuje Stephen. Doma nebylo co dělat. Žádné školy, žádná práce. „Jedinou možností bylo jít na vojenské cvičení a pochodovat s dřevěnou puškou jako idiot a zpívat maďarské nacionalistické písně. Rozhodl jsem se odejít do Budapešti, bylo to velké město a v takovém prostředí jsem se mohl lépe ztratit.“ Nejprve bydlel v pokoji, který pronajímala jedna Židovka. Žila tam ale také maďarská dívka. Stephen se bál, protože tehdy už stačilo, aby ho obvinila z pokusu o znásilnění nebo čehokoliv podobného, a zbytek života by strávil ve vězení. Začal pracovat v židovské instalatérské firmě jako pomocník a v zimě roku 1940 přišlo první povolání do pracovního tábora. V horách se těžilo dřevo na palivo. Strávil tam tři měsíce. Poté se krátce zastavil doma a jel zpět do Budapešti. Následujícího roku byl opět povolán do pracovního tábora. Směřovali na východní frontu. Přes Polsko a Ukrajinu se v srpnu dostal až do Žlobinu v Bělorusku, důležitého železničního uzlu, kde sídlilo ředitelství německého SS.

„Venku muselo být tak čtyřicet stupňů a my jsme byli zavření ve vagónech na dobytek dva dny. Jednou za čas jsme dostali trochu vody a něco k jídlu.“ Stephen využil příležitosti vysvobodit se z toho kovového pekla, když vojáci přišli s tím, že potřebují někoho technicky zdatného, protože je potřeba postavit koupelnu pro generála. „Řekl bych jim cokoliv, třeba že jsem lékař. Měl jsem ozbrojený doprovod a chodil jsem pro materiál na vlakové nádraží. Místní na mě koukali jako na zjevení, měl jsem žlutou pásku, civilní oblečení a maďarskou vojenskou čepici. Nikdy nic takového neviděli.“ Rusové napadli nejprve Polsko a potom Finsko. Na Ukrajině je vítali s růžemi. Bojovali za nezávislost, které se jim pod sovětskou vládou nedostávalo. Žlobin byl sice běloruský, ale ležel blízko Ukrajiny a žilo tam mnoho Ukrajinců. Jenže Němci Ukrajince také utlačovali. Ti proto zřizovali partyzánské skupiny v lesích, byly jich tisíce. „Na nádraží jsem je potkával, chtěli mě do svých řad. Ovšem podmínky, které jsem měl, nebyly tak hrozné, a tak jsem odmítl jít s nimi do lesů. Postupně jsem budoval koupelnu. Rusové bombardovali město a země se třásla. Byl konec roku 1941 a my jsme začali pochodovat z města. Šli jsme vepředu, abychom případně odhalili minové pole dříve, než na něj vstoupí vojáci. Došli jsme do Homelu v Bělorusku. Rusové nám byli v patách.“

Až do roku 1944 pobýval Stephen se svou pracovní jednotkou vedenou Maďary v Polsku. Postupně utíkali před frontou. Přes Kielce a Gdaňsk přišli až do Varšavy. Budovali zákopy pod kontrolou příslušníků SS. „Byli jsme velmi vyčerpaní pochodem, ale museli jsme sebrat poslední síly, protože kdo zaostával, toho rovnou zastřelili. Na nikoho se nečekalo. Báli se, že kdybychom se dostali do rukou Rusům, dostali by z nás třeba nějaké informace.“ Když přišli na předměstí Varšavy, ve vzduchu bylo cítit velké napětí. „Začínalo Varšavské povstání, které bylo potlačeno strašlivým způsobem. Úplná jatka. Viděl jsem, jak britské bombardéry shazují munici pro Poláky, jenže ta končila v rukou Němců,“ vzpomíná. Po skončení Varšavského povstání maďarské velení předalo Němcům skupinu Židů, ve které byl i Stephen. Maďarský velitel, který je měl doposud na starost, hovořil s německým. „Řekl mu, že už pro nás nemá využití, ať si nás převezmou. Němci měli ale plné ruce s evakuacemi. Ten maďarský velitel se ho tehdy zeptal, na co teda mají ta krematoria.“

To nejhorší mělo teprve přijít

Pracovní oddíl, jehož součástí byl i Stephen, se na konci roku 1944 ocitl v rukách Němců. Ti měli v té chvíli mnoho starostí se stahováním jednotek před blížící se Rudou armádou a rozhodli o transportu skupiny do koncentračního tábora Flossenbürg poblíž města Bayreuth u českých hranic. Stephen tušil, že ho nečeká nic dobrého. „Už když jsme před lety projížděli Brest-Litovskem, vedle našeho vlaku stál na nádraží vlak plný židovských žen a dětí. Skrz otvory jsme mohli vidět, že všichni měli oholené hlavy. Snažili jsme se přijít na to, co se jim děje, ale jasné bylo jen to, že je někam vezou.“ Cesta do Bavorska trvala více než 24 hodin. Každý dostal na cestu malý bochník chleba, se kterým se snažil co nejlépe hospodařit. Při příjezdu do Flossenbürgu venku sněžilo. Stephen vzpomíná na pohled na nádherné hory v okolí a lidi na lyžích. „Nikdo z nás nevěděl, co tam budeme dělat, dokud jsme nepřijeli k bráně koncentračního kempu na vrchu kopce. Byl tam nápis ‚Arbeit macht das Leben süss‘. Práce dělá život sladším. Otočil jsem se na jednoho muže vedle a povídám mu, že práce dělá život sladší těm, kteří nemusí pracovat.“ Když vešli dovnitř, uvědomili si, v jak nuzných podmínkách se ocitli. Bylo pod nulou a lidé kolem pochodovali v pyžamech a dřevácích. Ihned museli odevzdat všechny své věci – od oblečení až po zásoby jídla. Kdo si do této chvíle šetřil kus chleba, snažil se ho teď spěšně celý nacpat do úst. Stejně jako ostatním internovaným, i jim oholili hlavy. Na rozdíl od nich ale nedostali pyžama. „Zůstali jsme nazí sedm dní. Uvnitř budov byly dvoupatrové postele ze dřeva. Lidé seděli jako sardinky jeden vedle druhého. Když jsme šli spát, jen jsme se položili a takto vyskládaní jsme tam nazí nocovali. Ráno jsme museli ven. Dostali jsme ‚ersatz kafe‘, nevím, co to bylo, ale káva ne. V poledne jsme opět šli nazí do té zimy a dostali jsme krajíc chleba. Večer potom polévku z vody s bramborovými slupkami. Věřte mi, že pro tato tři ‚jídla‘ jsem byl ochotný třikrát denně jít nahatý do té zimy.“ Z dvou set členů Stephenovy pracovní skupiny během jednoho týdne polovina zemřela. Mnozí to vzdali ještě dřív, než zemřeli. Říkali, že v takových podmínkách se nedá přežít. Nechodili ven pro jídlo, nemyli se. Jen seděli na postelích a čekali na smrt. Jak dobrý ve srovnání s tím, co zažíval nyní, připadal Stephenovi život v pracovních táborech... „V pracovních táborech jsme dostávali tři celkem výživná jídla denně. Byl jsem mladý a nedělalo mi potíže kopat šest dní v týdnu zákopy. Nikdo nedostával nějaké velké bití. Občas kopanec nebo facku. Jen ráno, když jsme se seřazovali a rozdělovaly se úkoly, přicházel důstojník a chodil kolem nás s bičem. Měl velké potěšení z toho, když mohl někoho zbít. Několikrát se přede mnou zastavil a podíval se mi do očí, ale nikdy mě nezbil. Špatné to bylo s oblečením. Chodili jsme v rozbitých botách v polských mokřadech. Těžili jsme dřevo pro německou armádu a byli jsme úplně promočení, nikde jsme si nemohli nic usušit a další den jsme si to museli dát znovu na sebe. To během zimy nebylo zrovna příjemné.“

Po týdnu v koncentračním táboře Flossenbürg přišla do budovy, kde spal Stephen, jakási komise. Potřebovali lidi do továrny v Niederoderwitzu. V pecích se tam zahřívaly kovové tyče a dělaly se z nich telefonní kabely. Vybírali 40 dobrovolníků. „Vzpomněl jsem si na Bělorusko. Když chtěli postavit koupelnu, hned jsem se hlásil. Teď potřebovali dělníky, takže jsem byl dělník.“ Stephen dostal po týdnu pyžamo a vlakem vyrazil pod dozorem příslušníků SS do Niederoderwitzu. Ubytovali je v kasárnách. „V matracích snad byla i nějaká sláma. Každý den nám dali malý košík uhlí, abychom si to tam vytopili, nebo abychom si ohřáli vodu. Tu jsme potřebovali stále, protože jsme neustále měli vši. Každý týden jsme museli hodit prádlo do vařící vody. To byl jediný způsob, jak se jich zbavit.“ Zatímco ostatní dělníci pracovali přes den, pro Židy byly vyhrazené noční směny.

V porovnání s koncentračním táborem v Bavorsku byla ovšem továrna na kabely učiněným rájem. Flossenbürg byl tranzitní tábor, ve kterém bylo mnoho Rusů. Když se jednou pár z nich pokusilo vloupat do skladu, dva pověsili. Všichni internovaní museli nastoupit a dívat se na to. Celkem tam tehdy bylo asi 40 tisíc lidí a každou minutu někdo umíral. „Na každém rohu bylo krematorium. Oheň hořel bez ustání. Vzduch byl plný pachu spáleného masa. Nedalo se dýchat. Když se počítali vězni, nikdy to nesedělo, protože pořád někdo umíral. Když jste chtěli jít večer na latrínu, museli jste požádat o povolení. Potom bylo třeba německy zakřičet svoje číslo a že jdete na záchod. Když jste se tu větu německy nenaučili nebo jste zakřičeli slabě a člověk na věži s kulometem to neslyšel, zastřelil vás.“ Byl březen roku 1945 a o tom, co se právě dělo s jeho příbuznými, neměl Stephen ponětí.

Na hranici života a smrti

„V noci byly vidět z továrny záblesky na obloze. Rusové se blížili.“ Ve vyhroceném kontextu posledních několika týdnů druhé světové války čekalo Stephena ještě několik zvratů. Z továrny na kabely v Niederoderwitzu ho přesunuli do tábora v Litoměřicích. „Nosili jsme pytle s cementem do kopce. Nevím, k čemu to bylo. Spali jsme na holém betonu. Zase jenom káva ráno a polévka z bramborových slupek večer. Po měsíci jsem kolaboval. Nevěděl jsem, jestli ještě vydržím. Pršelo a svah byl bahnitý. Byly to ty nejhorší podmínky, které jsem zažil.“ Stephen dostal břišní tyfus. Jenže lékaři, sami vězni, neměli ani aspirin. Začínal květen a v některých zemích už bylo po válce. Rusové se blížili i k Litoměřicím a začala evakuace. Všechny nemocné, kterých mohlo být podle Stephena tak 1 500, naložili na vagóny. Nechali je tam celou noc stát a ráno přišli a vyházeli mrtvé. Chtěli je odvézt všechny do krematoria, jenže z druhé strany postupující Američané přerušili trať. „Vyložili nás a Židy poslali do Terezína. Brzy nato nás osvobodili. Kdo měl síly, šel do obchodu, kde do sebe začal cpát masové konzervy a podobně. Mnoho lidí zemřelo. Měli tak zničené žaludky, že to maso pro ně bylo jako jed. V Terezíně jsem se také setkal se svou sestrou. Jeden známý, kterého jsem tam potkal, jí o mně řekl. Najednou na mě koukala skrz okno. Byl to pohled, na který nikdy nezapomenu,“ říká dojatě. Sestra mu přinesla nějaké léky. Potom přišli Rusové a vybudovali polní nemocnici, kam postupně přesouvali nemocné. „Doplazil jsem se po čtyřech k náklaďáku, nemohl jsem chodit. Začal jsem se tam škrábat. Jenže jeden Rus mi šlápl na ruce a řekl mi, že nemají místo pro lidi, kteří už chcípají. Když se nedíval, vyškrábal jsem se nahoru a dostal jsem se do nemocnice.“ Odtud ho ale stejně další den vyhodili. Sebral poslední síly a po čtyřech se dobelhal na vlakové nádraží. Překonat vzdálenost asi jednoho a půl kilometru mu trvalo celý den. Nastoupil na vlak do Prahy, ale během cesty omdlel vyčerpáním. Po příjezdu ho naložili na nosítka a odvezli ho do katolické charity. „To bylo poprvé po čtyřech letech, kdy jsem ležel na posteli s voňavým bílým povlečením. Bylo to tak příjemné! Zůstal jsem tam dva týdny. Vážil jsem přibližně třicet kilogramů.“

A to ještě stále nebyl konec

„Když jsem se trochu zmátořil, odjel jsem domů přes Budapešť. Dozvěděl jsem se, že celá moje rodina kromě sester zahynula v koncentračním táboře. Dohromady to bylo pětašedesát lidí,“ pokračuje ve vyprávění a popisuje, jak jeho rodiče, sourozenci a další příbuzní dostali čtyřiadvacet hodin na to, aby se dostavili na vlakové nádraží, odkud je dopravili do Užhorodu. Někdy v září nebo říjnu roku 1944 je potom odvezli přímo do vyhlazovacího tábora v Osvětimi. „Bylo to na samém konci války. Matce bylo tehdy čtyřicet tři let. Sestry se snažily udržet ji při životě. Ten slavný doktor Mengele tam chodil skoro každý den. Jedna moje sestra měla na těle opar. Mengele ji vybral, aby šla na smrt. V tom zmatku se jí ale podařilo oddělit od skupiny. Dnes žije v Chicagu. Potom byla vybrána moje matka. Asi jim vadilo, že byla starší, možná nemocná, nevím přesně. Moje mladší sestra za ní běžela, zatímco odcházela směrem k plynové komoře. Matka na ni křičela, ať se vrátí. Věděla, kam jde. Odtamtud se lidé nevraceli.“ Jen mladí, kteří mohli pracovat, měli větší šanci přežít. Jednu ze Stephenových sester takto poslali pracovat do továrny na výbušniny. Zbylé tři zůstaly s matkou v Osvětimi do poslední chvíle.

Doma to bylo k nepoznání. Okna a dveře byly vylomené. Moci se chopili komunisté. „Chtěl jsem získat zpět náš majetek. Měli jsme nějaké pozemky. Chtěl jsem je prodat a začít znovu. Ale ani nápad, nevrátili mi ani dům.“ Strávil tam asi dva měsíce, nabral síly a odjel do Užhorodu. Bylo potřeba sehnat si práci. „Když vás zastavili na ulici a neměli jste práci, byl to problém. Někteří mí známí se vrátili na Podkarpatskou Rus a komunisté je ihned poslali na Donbas do uhelných dolů s tím, že pomáhali Němcům.“ Nakonec našel práci jako překladatel pro Rusy, kteří hledali v Karpatech ropu. Jenže situace se nadále vyostřovala – ruské zákony, ruská policie. „Jednoho dne jsem šel do restaurace. A kdo tam nepřišel? KGB. Mluvili se mnou a podezírali mě, že jsem zběhnul z Rudé armády. Mluvil jsem ale plynně maďarsky a to jejich podezření postupně opadalo. Říkali mi, že generál Vorošilov, který byl předsedou sovětské mise v Maďarsku, potřebuje lidi, aby kontrolovali posílání válečných reparací z Budapešti. Měl to být někdo, kdo mluví rusky i maďarsky. Dali mi papír. Bylo tam napsáno, že zítra ráno se mám hlásit u Vorošilova, že budu kapitán. Vidíte? Všechno byla zvůle úředníků, žádný právní stát, ani nápad.“ Místo toho si ale Stephen hned na ten večer najal polesného, aby ho převedl přes hranici do Československa. Nejdříve jeli vlakem a poté pochodovali asi osm hodin nocí ve vánici. Polesný ale cestu dobře znal, věděl o každém stromu. Byl listopad roku 1945 a Stephen se bez jakýchkoliv cestovních dokladů ocitl na Slovensku. Cestoval vlakem do Prahy a dále do Liberce. V té době už probíhal odsun sudetských Němců. Zároveň se měla stáhnout sovětská vojska. „Oni se stáhli, ale o dva dny později jsem viděl ty stejné Rusy na ulici. Jen neměli uniformy. Místo toho chodili v civilu. Pěkně mi to smrdělo a rozhodli jsme se, že odjedeme.“ Spolu se svými třemi sestrami a dalšími příbuznými zamířili za pomoci židovské organizace HIAS do americké zóny v Německu. Čtvrtá sestra se vdala na Slovensku. V uprchlickém táboře v Bambergu pracoval v kantýně a později nastoupil na lékařskou fakultu v Erlangenu. V roce 1947 odešel do Spojených států amerických.