Ing. arch. Václav Aulický

„V devětašedesátém byly stávky, taky stávkovali studenti, byla stávka tady ve škole. Já jsem přinesl nějaký podpisový listiny do PPÚ [Pražský projektový ústav] a stoupl jsem si tam dole ve vrátnici a jak lidi šli, tak jsem jim říkal, aby podepsali podporu stávky, tak to lidi podepisovali. Oni vás samozřejmě zaznamenaj. No, a pak, jak přišla normalizace po devětašedesátým, tak za tím Eisenreichem, kterej taky takhle něco někde... A dvakrát, třikrát, tak tam byl nějakej jeho kamarád z osobního a říkal: ,Helejte se, pánové,´ jako tomu Jirkovi, ,Hele, Jirko, ty a ten Venca, udělali byste nejlíp, kdybyste rychle odsud odešli, než vás začnou pronásledovat.´ Takže on mu poděkoval a říkal: ,Hele, jedou po nás, tak musíme utéct.´ Takže my jsme dali výpověď ze dne na den a jak říkám, pak jsme šli do nějakého družstva v likvidaci, pak jsme šli do Štěpánský k nějakýmu dodavatelskýmu projektantovi. Chvilku jsme se tam motali a skončili jsme v tom Investisu, kde totiž shodou okolností byl Malátek s Loosem v ateliéru, kterej vedl mladej Gočár, protože oni byli součástí akciový společnosti Rodas, což byly ty společnosti, který vznikaly právě v roce 1967, 1968, 1969, který pak byly násilně převedeny do Sdružených ateliérů hlavního města Prahy v rámci likvidování soukromýho podnikání.“

„Mně hrozilo, že půjdu rok na vojnu. My jsme měli jako vysokoškoláci rok ve škole a rok povinnou vojnu prostě někde. V té době se u nás ve škole, na fakultě, objevil... Tam oni nebyly už umístěnky, ale nabídky míst. Objevily se tam asi tři nebo čtyři nabídky místa v tom Vojenském projektovém ústavu. On byl v té Rooseveltově a taky dole Na Můstku. Ten Na Můstku se především věnoval stavbám, který se týkaly metra. A ten vojenskej tady v Rooseveltově dělal hlavně letiště a silnice. A já jsem od nějakýho kolegy známýho, kterej byl starší o něco... Říkal: ,Ty vole, normálně, když půjdeš do VPÚ a budeš mít trochu kliku, tak až ti přijde povolávací rozkaz, tak oni, pokud seš jejich zaměstnanec, tak oni si tě můžou vyžádat pro sebe od tý vojenský správy.´ No, tak já jsem si říkal, tak já to risknou. Takže jsem to risknul, šel jsem do vojenského projektu. Oni mě vzali, já jsem tam nastoupil do VPÚ 20. června nebo 2. července, nevím už teďka přesně. A za pár dní jsem dostal povolávací rozkaz, že mám odejít na vojnu a za pár dní jsem dostal vyrozumění, že mě Vojenský projektový ústav si vyžádal od tý vojenský správy. Takže já jsem dostal šest tejdnů v Trutnově na cvičení, tam byli všichni takovýhle vykukové jako já, i ze Slovenska. Tam jsme chvilku, to byla legrace, poněvadž jsme tam přišli a až čtvrtej den, když zjistili, že jsme, třeba já, ještě s jedním architekti, tak nám nafasovali tužky a pravítka, navrhovali jsme vrátnici a budovu skladů a pět lidí dělalo rodinnej domek panu plukovníkovi a podobně.“

"Back then, in the job where I was, then after the revolution it was private, it was called Spojprojekt Praha, so at the time of the normalization I had a lot of resources for samizdat through a colleague. Today I have a full shelf at home, all possible things they came from abroad and it was all typed here. I was in a situation, where I received typescripts from a friend and those were already the first xeroxes (silly ones, but at least they existed) and I was always at work at our place (we were based in a house on a construction site in Kavčí Hory) and I always waited until work was over and nobody was there to make maybe 20 copies and then I put them somewhere and that's how it got distributed. I always hurried up to make it and I told myself that no one would see me. In addition, after the revolution there were certain debates, the head of our so-called centre was a communist. And there were also attacks on me and he said: 'Be careful, he was always against it. Always there in the evenings he kept multiplying the texts.' I didn't know about it; he knew of me and didn't turn me in."

"That was the Russian way. They divided your apartment in such a way that it was almost impossible. There was a hall from which we had a kitchen at one end; two rooms at the other end, and the two old people they put in there, they had one room and another across the hall. And from that kitchen there was a door to the bathroom. And they had a door to the bathroom from that room. We shared a bathroom and a common toilet in the hall. For fifteen years, we lived like that. Moreover, in that political situation in which especially dad was, so any solution like an exchange or offering us an apartment was out of the question. So, it was like... I remember how much mom was crying about."

"I had some signature sheets and in the then military project institute, I was already in civilian state, so we organized signing events there and they knew about it. So I was then in a similar situation to my friend. By chance, my acquaintance was there, who came and says: 'Look, Venco, if you can, get out of here quickly before they jump on you, because they've got everything you've been doing here.' And that was nothing, just a petition for Palach. So, I left at my own request. Then I changed jobs at three different places, I worked a few months here, a few months there, and maybe as I changed several jobs during the year, I could have gotten lost."