Bachelor Jaroslav Bašta

„Ten leták, který byl k tomu 21. srpnu, ten nejmenší s těmi deseti body, tak to byla aktivizace letáku z roku 1939, které se rozdávaly před těmi demonstracemi, které skončily tím zásahem německé policie a vlastně pak popravou těch studentských vůdců. My jsme pak k tomu ještě vymysleli, tuším že s Ivanem Dejmalem a s Pavlem Šremerem, ten leták, který se tvářil jako nějaké prohlášení mladých a tvářil se, že je tam nějaká revoluční socialistická strana – který končil tím, že ‚příští jaro už nezadusí tanky, protože mezi námi jsou taky tankisté‘ a takovéhle. Jeden čas všechny tyhle letáky byly vystavené v Muzeu SNB na Karláku, teď občas se dají najít v nějakých odborných publikacích.“

„Studentský radikalismus se tam neprojevoval tolik v odporu proti tomu komunismu nebo něčemu podobnému, ale v odporu proti okupaci. Takže jsme hledali nějaké alternativy, protože prostě ten pojem ‚demokratický socialismus‘, který byl součástí pražského jara – tak nám tenkrát ještě nedocházelo, že je to protimluv. Že takhle asi to úplně skoupit nepůjde. Takže jsme hledali nějakou docela radikální cestu, a protože v té době se začaly publikovat některé věci od Isaaca Deutschera a Milovana Djilase a další, což vycházelo taky v těch Literárkách a v dalších novinách. Navíc tam byl příklad té Jugoslávie, těch Rad pracujících, které měli v těch podnicích – prostě tahle alternativa – takže jsme o tom začali uvažovat a nakonec někdy, to bylo, tuším, 2. prosince 1968, na koleji, dokonce u nás na Větrníku, jsme se rozhodli, že něco podobného založíme.“

“When I was there, two things were still in effect, especially in the regions. First, the Soviet Union was slowly dying there with regard to personnel choices and policies and the such, and second, they were still running on a kind of Yeltsin model of ‘take as much independence as you can manage’, which often led to extreme situation, like in the case of Chechnya. This disputes appeared elsewhere as well. And then there was a third aspect, which was most prominent on the regional level but was also sometimes apparent in state-wide politics. Namely, a somewhat unfortunate system of direct elections. Because at the time, the Russian Federation used direct elections for voting in city mayors, governors - and the president. Most of them didn’t dare go straight up against the president, but during the time I was there, there wasn’t a single region with good cooperation between the elected mayor of a large city, or of the capital of the governorate, and the governor. Because they both felt that they had am equally strong mandate because they had been elected directly by the people.”

“The way it happened was that, between the time when I stopped with the bridges, that was in late February, and the job audition, which was on my birthday on 15 May 1990, I was asked by Ivan Dejmal - who was in the lustration committees at the Ministry of the Interior for the Civic Forum - if I would be willing to take his place, because he was on the line to be moved to the post of director of some institute. So I agreed, and then I got quite hooked by it, and finally, the day after I won the audition, I was asked by Honza Ruml, who had been made Deputy Minister of the Interior in the meantime and was in charge of the Institute for the Protection of the Constitution and Democracy, whether I might stay there and join on as the director of the anti-terrorist department. So in the end I reckoned that archaeology is a science for calm, peaceful times, and that right now I should be doing something for my country, so I accepted.”