Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Gerta Bennett (* 1913)

• born in 1913 in Pilsen, Austria-Hungary

• grew up in Karlovy Vary

• studied at the faculty of medicine in Prague

• married Gert Kahan, a refugee from Nazi Germany

• she was taken to the Łódź ghetto and went through the Auschwitz and Stutthof concentration camps

• experienced the Allied bombing of Dresden

• after returning to Prague, she cooperated with the resistance

• her parents, husband and father-in-law were murdered by the Nazis

• emigrated to Australia, remarried and gave birth to a son

Gerta Münzer-Bennett, známá též jako Benny, se narodila roku 1913 v Plzni v tehdejším Rakousku-Uhersku, kde její otec Otto Münzer provozoval „vcelku úspěšnou textilní továrnu“. Matka Anna Fluss, narozená v Táboře, odkud její rodina krátce poté přesídlila do Prahy, pečovala o domácnost, mimo jiné i s pomocí kuchařky Anny, jejíž matka, také Anna, sloužila již v rodině Gertiny babičky. Dědečky z obou stran Gerta nepoznala, protože „v té době zřejmě muži umírali velmi mladí“, zato z celého srdce milovala pražskou babičku z matčiny strany Marii. Na rozdíl od ní babička z otcovy strany Julie – sefardská Židovka hovořící pouze španělsky – ji svým odměřeným, vcelku formálním vystupováním spíše děsila a jejich vztah neprohloubilo ani povinné líbání ruky. Nedílnou součástí rodiny a oporou v následujících letech jí však byla v neposlední řadě i žena známá jako slečna Róza, „bytost velmi vzdělaná, s diplomem ze Švýcarska“, která v souladu s tehdejším územ pečovala o její blaho i intelektuální vývoj už od dvou let.

Když pak byla po porážce Rakouska-Uherska a po jistých konfliktech se sousedními entitami ustanovena Československá republika, kterou paní Gerta dodnes považuje za v podstatě idylickou zemi svého dětství a dospívání, přesídlila její rodina do Karlových Varů, kde už její otec provozoval „skutečně velkou textilní továrnu hned za městem“. Zaměstnával v ní „mnoho lidí z okolních vesnic“, převážně německojazyčných žen z pohraničí, pro které i mzda tovární dělnice představovala slušný příjem. V podmínkách masarykovské republiky se život zdál být snadný, zřejmě i díky mimořádnému bohatství a vlivu Gertina otce. Kromě vcelku zábavného předčítání biblických příběhů před spaním a lekcí slečny Rózy šlo prý jen o to, aby Gerta ovládla oba jazyky, tedy češtinu a němčinu, měla proto určené týdny, kdy mohla hovořit jen tou či onou řečí, aby jakožto dcera převážně německy hovořících rodičů v podmínkách nové republiky v ničem nezaostávala.

Gerta nastoupila do německé základní školy v Karlových Varech, protože, jak alespoň uvádí, „tam žádná česká škola nebyla“, po třech letech však přestoupila do „nově otevřené školy, kde se mluvilo česky“, a konečně pak i složila zkoušky na karlovarské Gymnázium Tomáše Garrigue Masaryka, aniž by si po celou dobu povšimla jakékoliv diskriminace, ať už třídní, nebo rasové. V doprovodu rodičů tak prý o svátcích bez obav navštěvovala karlovarskou liberální synagogu, kde spolu s otcem, který měl v templu stálé místo – a zřejmě i díky lekcím hebrejštiny a židovských dějin – seděla vpředu mezi muži, zatímco její matce prý větší uspokojení přinášela konverzace ve společnosti žen na ochozu synagogy. V Československu se pak Münzerovi v letech před vzestupem fašismu cítili „jako svobodní lidé“ a v prostředí československých Němců jen stěží nalézali obludné rysy antisemitismu, který byl prý běžný mezi říšskými Němci. Stálou součástí domácnosti Münzerů byla i takzvaná Modrá krabice, tedy pokladnice Židovského národního fondu, do níž museli v dobrém rozmaru přispívat jak hosté, tak i samotná Gerta, ačkoliv její kapesné nebylo zpočátku nijak závratné.

Nevěděli jsme, co se děje, neměli jsme tušení

Protože Gertu již od gymnaziálních let fascinovala medicína – a především pediatrie – snadno složila zkoušky a nastoupila na lékařskou fakultu v Praze. Do solidního měšťanského bytu se bez obtíží přestěhovala i její rodina s celým služebnictvem, včetně slečny Rózy, která i v následujících letech v Praze prokázala svůj švýcarský výcvik a Gertu doprovázela téměř při každé příležitosti. V polovině třicátých let, po vítězství Národně socialistické německé dělnické strany v Říši, kterou prý pražská společnost v Gertině okruhu nebrala příliš vážně a Adolf Hitler byl pro ni stále jen směšnou figurkou z populárních magazínů, pak během odpoledních čajů v Mánesu Gerta poznala Gerda Kahana, mladého muže původem z Německa, který musel opustit Berlín z rasově politických důvodů. Po ritualizované fázi námluv a seznámení rodin se Gerta za mladého Kahana provdala, vzdala se z jeho vůle studia a začala pravidelně navštěvovat i jeho rodiče v Lipsku, kterým později díky kontaktům svého otce umožnila emigraci do Československa. Ani tehdy se prý při svých cestách po Německu ničeho neobávala a pod ochranou československého pasu mohla převézt část majetku manželovy rodiny do Československa. Jejímu manželovi pak její otec pomohl založit velkoobchod s vybavením pro kožešníky, kde zaměstnával mimo jiné i celou řadu obchodních cestujících a „stal se velmi úspěšným“.

Nacisté postupovali pomalu, ale rozhodně

Antisemitismus v české společnosti Gerta nevnímala ani během třicátých let, její rodina byla zřejmě natolik bohatá, že „drobné nepříjemnosti“ dokázala odfiltrovat. Konečně po anexi pohraničí nacistickým Německem „byla Praha najednou plná Židů z okupovaných území“, kteří pak „z Prahy emigrovali, kam se dalo“. Ani situace v druhé republice však nebyla pro Gertu a její rodinu nijak dramatická – navzdory objektivně sílícím protižidovským náladám u nemalé části veřejnosti, pro niž byl antisemitismus ještě před několika málo lety v podstatě společensky nepřijatelný. Stejně tak válku údajně „nikdo nečekal“, natož okupaci Československa, na jaře 1939 tak prý „všichni jen překvapeně zírali, když se Prahou valily tanky, stáli tam a mlčeli“.

Ani po okupaci druhé republiky a zřízení Protektorátu Čechy a Morava Gerta a její bližní „netušili, co se bude dít“, navzdory zkušenostem německé rodiny jejího manžela, která musela zemi opustit právě kvůli sílícímu tlaku na židovské obyvatelstvo. „Chvíli trvalo, než nás segregovali, oddělili od zbytku společnosti,“ uvádí paní Gerta. Podle ní sice „Češi s nacisty nešli“ – což dokládá třeba i chováním řidičů tramvají, kteří poté, co byl pro židovské občany protektorátu zaveden večerní zákaz vycházení, údajně jezdili rychleji, aby se lidé dostali domů ještě před stanovenou hodinou, nebo i prostou skutečností, že když byli Židé donuceni používat pouze zadní vagón tramvaje, další cestující se k nim připojovali na důkaz solidarity –, i tak se ale s rodinou a dalšími souvěrci musela v následujících letech podrobit celé řadě opatření a nařízení, někdy navazujících i na legislativu přijatou už během druhé republiky. Postupně tak byli oloupeni téměř o veškerý majetek, označeni hvězdou a jejich pohyb ve veřejném prostoru regulovala řada zákazů. Občas je prý také navštěvovali příslušníci SS nebo jiných organizací, kteří si přímo v jejich bytě vybírali obrazy nebo knihy, které vyhovovaly jejich vkusu.

Rodina musela propustit jak kuchařku, tak i slečnu Rózu, ta si však pronajala pokoj poblíž a chodila je navštěvovat. Nakonec byli donuceni žít všichni společně – včetně Gerty s manželem a jeho rodičů – v bytě jejích rodičů, který, ačkoliv byl prostorný, přece jen nebyl pro soužití tolika lidí právě ideální. Stále se však našli lidé ochotní pomoci, například obchodníci, u nichž byli Münzerovi zvyklí nakupovat, kteří jim i po zavedení zvláštních „židovských“ přídělových lístků vycházeli vstříc a zřejmě i za úplatu přídělový systém obcházeli. Velký problém představovala především káva, kterou musela Gerta kupovat na černém trhu ještě nezpracovanou a pražit ji po nocích, aby snad nepřilákala pozornost sousedů.

Z ráje až nevím kam

Když byli popraveni dva Gertini strýcové, které oběsili v Praze, navíc údajně na jakémsi veřejném prostranství, a gestapo si po čase předvolalo i jejího otce, nedokázala se její matka, která se svým mužem žila vždy ve vztahu zcela idylickém, vyrovnat s představou, že by snad ztratila i jeho. Několik hodin poté, co brzy ráno odešel z bytu s vědomím, že už se nemusí vrátit, tak Gertu probudili „sousedé z protějšího domu, že prý někdo visí v okně kuchyně“. Tam pak našla svou matku, které už nepomohla ani přivolaná záchranka a jejíž tělo vynášeli z domu právě ve chvíli, kdy do dveří vcházel otec, jehož se gestapo prozatím rozhodlo nechat na pokoji.

I tak ale obyvatelé bytu „žili ještě v podstatě normálním životem“ a Gertinu matku raději nezmiňovali. Nicméně podmínky v Praze pro ně byly čím dál tím těžší a postupně se ocitali v čím dál tím větší izolaci. Jednoho dne se pak doslechli o jakési „akci gestapa“, které se rozhodlo shromáždit tisícovku Židů z Čech i z řad uprchlíků za účelem „přesídlení“, převážně intelektuály, právníky, továrníky, obchodníky a další osoby finančně zajištěné. O povaze celého podniku Gerta ani lidé v jejím okolí stále neměli tušení, navíc zatím ani nebyli osobně dotčeni, takže se zpočátku neznepokojovali a o podrobnosti se nezajímali. Mezi další tisícovkou se už ale ocitli i rodiče manžela Gerty. Ta se proto po poradě s otcem, jenž „trval na tom, že je Čech, že se mu nemůže nic stát“, vypravila na gestapo, kde si vymohla povolení připojit se spolu s manželem k transportu. Dali si ušít džínové komplety podobné úborům na safari a pevné vysoké boty a obstarali si například i baterku, termosku nebo malou elektrickou žehličku.

Po rozloučení s otcem, během něhož si před ním Gerta poprvé v životě zapálila cigaretu, kterou jí navíc sám nabídl, se pak s manželem a jeho rodiči vypravila na nádraží – zřejmě Praha-Bubny –, kde společně nasedli do vlaku vybaveného vagóny třetí třídy s dřevěnými lavicemi. Po celou cestu nevěděli, kam mají namířeno. Po mnoha hodinách jim bylo konečně řečeno, že mají vystoupit a němečtí vojáci, kteří čekali venku, je „poslali na hrozné místo“, tedy do Lodžského ghetta, jak se po chvíli dozvěděli, aniž by však tušili, k čemu takové zařízení slouží.

Polévka byla důležitá

Ubytovali je v budově bývalé školy, kde sice fungovalo eklektické osvětlení, spát však museli v jedné z velkých místností s palandami spolu s mnoha dalšími lidmi. Na jedné z pryčen, kterou Gerta obývala spolu s manželem, však prý alespoň využili přikrývky, které si také nezapomněli na cestu připravit. Postupně pak byli zasvěcováni do života v ghettu, počínaje fungováním striktního přídělového systému a také obchodů s mizerným sortimentem, kde však lidé, kteří ještě disponovali penězi, mohli v omezeném množství nakoupit alespoň základní potraviny.

Hlad byl prý běžnou a všudypřítomnou součástí života v Lodži. Protože ale Gerta mluvila bezchybnou němčinou, ovládala těsnopis a rychle si osvojila i polštinu, získala za blíže nespecifikovaných okolností práci písařky v kanceláři Arona Jakubowicze. Ten byl hodnostářem rady starších vedené Mordechajem Chaimem Rumkowským, tedy nacisty ustanovené samosprávy, a jeho úřad byl hlavním organizátorem nucených prací v ghettu, těsně spolupracujícím s německou správou. Díky tomu získala Gerta nejen stálý příjem, vlastní byt a malé políčko na prostranství poblíž plotu ohraničujícího ghetto, ale mohla také svému muži obstarat post nočního hlídače v továrnách a dílnách ghetta, za což byl odměňován i miskou polévky navíc.

Navzdory tomu paní Gerta uvádí, že zřejmě především na následky podvýživy zemřel její tchán – v době, kdy „lidé kolem umírali po tisících, hlady a na všelijaké nemoci“. Jeho tělo, „vyhublé až na kost“, pak nechala odvézt muži, kteří křižovali ghetto s umrlčí károu jako za časů moru, zatímco její manžel zaměstnával svou matku rovněž na pokraji sil, aby pak tchána doprovodila na jeho poslední cestě až k masovému hrobu na místním hřbitově. Přesto se jim ale dařilo přežívat a díky manželovým nočním směnám se mohli střídat v péči o tchyni, kdysi korpulentní ženu, nyní značně zuboženou. Manžel prý také zastal přípravu jídla na malých kamínkách, která si obstarali. Většinou se jednalo o jakýsi eintopf ze všeho, co dokázali vypěstovat nebo koupit, jehož základem tak byla především řepa, cibule nebo brambory.

Přes otřesné podmínky Gerta údajně nezaznamenala v ghettu žádnou kriminalitu. Hájí i příslušníky židovské policie neboli židovské pořádkové služby, k jejichž úkolům patřilo mimo jiné i zajišťování hladkého průběhu transportů dál na východ, což ovšem pamětnice reflektovat odmítá, stejně jako úlohu Rumkowského. O jeho proslulé řeči, kterou pronesl při příležitosti transportu dětí do vyhlazovacích táborů, údajně ani neslyšela a stejně tak prý neměla ponětí o osudu nemocných a starých, kteří v jejím podání jednoho dne „prostě zmizeli“ a „ghetto se začalo vyprazdňovat“, aniž by ona sama nebo lidé, s nimiž byla v kontaktu, vůbec tušili, k čemu přímo před jejich očima dochází. Připouští však, že „polští Židé možná věděli lépe“, protože „byli na pogromy zvyklí“ a se svou zkušeností s antisemitismem „dokázali katastrofu vycítit“, zatímco jediné vysvětlení, kterého se osobně domohla ona, bylo prý pouhé konstatování, „že Rusové už jsou blízko“ a je tak nutné přesunout obyvatelstvo ghetta „do bezpečí“.

Asi po dvou letech, když už „ghetto bylo téměř prázdné“, pak i Gerta v doprovodu manžela a tchyně, nyní už ale téměř bez jakéhokoliv majetku, nastoupila opět do vlaku třetí třídy a vyrazila neznámo kam. Po dlouhé cestě se pak ocitla na podivném místě s ploty z ostnatých drátů, za nimiž osazenstvo vlaku mohlo zahlédnout postavy v pruhovaných hadrech. Na rampě nástupiště čekali Němci se psy, kteří je donutili odevzdat zavazadla a oddělili muže od žen a dětí. Cestou do nízkého táborového baráku, během níž se především pokoušela neztratit kontakt s tchyní, se Gerta doslechla, že jsou v Osvětimi, což prý ale její překvapení jen prohloubilo, protože o takovém místě nikdy neslyšela. V baráku se pak ženy musely svléknout a byly roztříděny podle věku, zřejmě také odděleny od dětí. Gertě se podařilo vytáhnout svou tchyni z řady postarších žen a postavit ji před sebe, aniž by si toho v nastalém zmatku kdokoliv všiml. Spolu pak prošly sprchami, načež jim ostříhali vlasy, svého oblečení se už ale nedočkaly a musely vzít zavděk „nějakými hadry“. V následujících dnech zbylé ženy, které stále neměly tušení o existenci plynových komor ani o fungování vyhlazovacích táborů, spaly v baráku na palandách, „deky neměly, ale mačkaly se jedna na druhou, takže to bylo jedno“. Dostávaly polévku s trochou chleba a v hrůze očekávaly věci příští, nebyly však tetované a nemusely pracovat. Paní Gerta si tak kromě příšerného prostředí, nekonečných apelů a latrín vybavuje snad jen okamžik, kdy se setkala se svým manželem, který byl v tak příšerném stavu, že ho téměř nepoznala.

Už jsme nebyly ženy, byly jsme jako dobytek

Přibližně v září 1944 nastoupila spolu s tchyní a manželem tentokrát už do dobytčího vozu a absolvovala další transport – do systému koncentračních táborů ve Stutthofu poblíž Gdaňsku. Tam muže a ženy opět rozdělili a odvedli Gertu s tchyní do velkého baráku, snad bývalých kasáren, kde pod dohledem Němců v uniformách čekaly na podlaze, až budou zaneseny do táborového systému. Každé ráno musely bez ohledu na počasí přečkat často i několikahodinový apel, během něhož lidé běžně omdlévali, protože dozorci se běžně nebyli schopni dopočítat, a „když to nevyšlo, prostě začali zase od začátku“. Po apelu se většina mladších vězňů odebrala na nucené práce do okolních továren a závodů, za což sice dostávali o něco více „jakési polévky“, podmínky v táboře byly však naprosto otřesné, scházela jakákoliv hygienická zařízení a byť jen základní lékařská péče.

Především ale měli lidé v táboře strašný hlad, takže i pouhá mrkev byla považována za skutečný poklad. Tchyně, přestože „si nikdy nestěžovala, slábla každým dnem“, až Gerta „nevěděla, co si počít“. Konečně ji „jakási Němka v uniformě“ vyzvala, aby tchyni odvedla do zvláštního baráku, „kde bude ve větším pohodlí“. Tou dobou byla tchyně už tak slabá, že ji Gerta musela nést. Když ji pak ale v jakési čekárně usazovala na dřevěnou lavici, ujišťovala ji, že se všichni opět brzy shledají a všechno bude dobré. Pak vyšla ze dveří, aniž by se kdy měla dozvědět, jak vlastně tchyně neboli Mama Kahan zemřela.

Přibližně po měsíci se ženy mohly osprchovat a byly odvšiveny, pak jim muži v uniformách – zřejmě příslušníci SS – oznámili, „že se bude pochodovat“. Ženy postupovaly v jednom zástupu, muži v druhém, den byl mrazivý a lidé oblečeni jen v hadrech. Když se Gerta pokoušela zjistit, zda její muž ještě žije, kdosi ji ujistil, že ano, že mu její pozdrav rozhodně vyřídí. Pak došli k otevřeným uhelným vagónům, na nichž je přepravili k delšímu vlaku opět s dobytčáky. Do těch pak ženy „namačkali jak sardinky“, během cesty v temném voze bez oken prý ale tlak postupně slábl. „Najednou před vámi bylo volné místo, tak jste se posunula, ale na nic jste se neptala, nikdo se na nic neptal,“ vzpomíná paní Gerta. „Jen to strašně páchlo, ale nevšímaly jsme si toho, nevěděly jsme, co se děje.“

Když se pak Gerta spolu s dalšími přeživšími dostala z vagónu, jehož podlaha byla pokryta lidskými těly, po chvíli si uvědomila, že je jí okolí povědomé, že už tam kdysi byla, až jí konečně došlo, že se ocitla kdesi na okraji Drážďan. Po dalším pochodu pak průvod dorazil k bývalé továrně na cigarety, kde je „nahnali dovnitř do nějakého sálu, kde byly palandy“, tentokrát však jednu palandu sdílely jen čtyři ženy, což „bylo pohodlí“. Také muži v zelených uniformách, zřejmě příslušníci wehrmachtu, se prý dokázali při nakládání s vězni obejít bez zbytečného násilí. Po chvíli jim navíc oznámili, že se mohou setkat se svými muži, které odvedli do jiné části továrny, Gerta však našla jen svého známého, Šimona Pfeffera. Ten jí řekl, že její manžel už s nimi není. „Asi jsem musela strašně křičet, což se mi nikdy předtím nestalo, protože najednou mě obklopily další ženy a pokoušely se mě uklidnit,“ vzpomíná paní Gerta na svou reakci a uvádí, že až po čase mohla vůbec vyslechnout, jak její muž vlastně zemřel, tedy že byl zavražděn ve sprše polským kápem.

V Drážďanech pak Gerta opět otrocky pracovala, tentokrát vyráběla formy na chleba, na rozdíl od Stutthofu ale neměla hlad a díky své dokonalé němčině získala ještě práci uklízečky, což jí přinášelo další výhody. Také apely probíhaly zásadně uvnitř, a i stejnokroj byl o něco slušnější, takže netrpěla ani zimou. Díky tomu si po všem, co prožila, „připadala jako v ráji“ a postupně se smiřovala i se smrtí manžela. Jednoho dne ale „uslyšela strašný rámus“, načež je „všechny nahnali někam dolů do sklepů“, kde se „drželi navzájem a všechno hořelo“. Když otřesy ustaly, zahlédla Gerta otevřené dveře a vyběhla ven do hořících, vybombardovaných Drážďan, aniž by se ji kdokoliv pokoušel zastavit. Venku „všechno hořelo“, prý včetně jejích bot, a „všude běhali lidé“, ale „nikdo se na nic neptal a všichni utíkali“. Gertě se tak podařilo z města uniknout a v zeleném pánském županu pak v šoku došla až do Prahy, aniž by si později byla schopna vybavit, „jestli někde spala, jestli jedla, nebo nejedla“.

Šla jsem na Karlův most a málem líbala zem pod nohama

Později se na své cestě úspěšně vydávala za uprchlici z Polska, jejíž manžel slouží ve wehrmachtu, takže získala jak přídělové lístky a trochu chleba, tak i košili, sako a sukni, šátek, černé punčochy a pánské boty. V tomto zcela nesourodém úboru konečně dorazila do Prahy. Tam s pomocí policisty, který jí nezištně poskytl peníze na telefon a ještě dohlédl, aby ji jako zjevně podezřelou osobu nikdo nepronásledoval, kontaktovala jakéhosi generála Křikavu, údajně přítele svého otce a příslušníka odboje. V jeho bytě se pak občerstvila, dostala jistou částku a z konspiračních důvodů se přesunula do útulku pro uprchlíky na Žižkově, kde se opět vydávala za Němku z Polska utíkající před Sověty. Díky tomu se jí podařilo získat i nové doklady a s jejich pomocí si pak našla místo telefonistky a údajně pak i spolupracovala s odbojem.

Po kapitulaci Německa Gerta kontaktovala Ralfa Kahana, bratra svého manžela, jemuž ve druhé polovině třicátých let umožnila emigrovat do Československa a který později přes Francii emigroval do Austrálie. Tam se pak vypravila i sama Gerta – na popud slečny Rózy, s níž se po válce setkala. Ta jí také odevzdala i jistou finanční částku, kterou u ní zanechal Gertin otec, o jehož osudu však není dodnes nic známo. Po celé řadě komplikací včetně pobytu ve Švédsku tak Gerta, ještě s přítelkyní Lenne, konečně doplula přes Oslo, Janov a Adelaide až do Melbourne, kde „začala nový život“. Vdala se, po mnoha komplikacích způsobených hladověním a příšernými podmínkami ghetta a táborů porodila syna a později se stala i babičkou.