Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mikuláš Bröder (* 1928  †︎ 2022)

• 26th July 1928 born at Lučenec, Slovakia

• summer 1942 – summer 1944 the Brőders detained at the Nováky work camp

• later lived shortly in Banská Bystrica

• October – December 1944 the Uprising was crushed: they ran to the mountains

• parents arrested and shot down

• younger brother Richard killed

• Mikuláš joined partisans

• 13th February 1945 the partisans crossed the river Hron and joined the Red Army

• 24th September 1945 pogrom at Topoľčany

• 1948 – 1958 emigration and stay in Israel

• died on February 22nd, 2022

V letech druhé světové války přišel židovský chlapec Mikuláš Bröder o oba rodiče a také o bratra. Jako šestnáctiletý se přidal ke slovenským partyzánům a přežil jejich památnou bojovou akci – přechod ledové řeky Hron k postupující Sovětské armádě. Krátce po válce zažil v Topolčanech krutý protižidovský pogrom, při němž utrpělo 15 Židů těžká zranění a další desítky zranění lehčí.

Kvůli antisemitským projevům na poválečném Slovensku se Mikuláš Bröder v roce 1948 vystěhoval do Izraele. Na naléhání své české manželky se však po deseti letech vrátil do Prahy, kde žil i v roce 2018 , kdy vyprávěl svůj příběh Paměti národa.

Po rozdrcení povstání šli na popravy hlavně Židé

Rodinu Bröderových navždy rozdělila porážka Slovenského národního povstání. Rodiče i Mikuláš se díky sice němu dostali koncem srpna 1944 z pracovního židovského lágru v Novákách, ale svobody si užívali jen něco přes dva měsíce. Po dobytí Banské Bystrice německou armádou utíkali Bröderovi s další spoustou lidí do hor před pomstychtivými Němci a příslušníky nechvalně proslulé Hlinkovy gardy.

„Starší lidé stoupali nahoru a přidržovali se kosodřeviny. Němci a gardisté se ale na motorkách dostali před nás a spustili palbu,“ vzpomíná Mikuláš Bröder. „Byl jsem jen několik metrů od rodičů, když jsme se ztratili.“ Mikuláš nacistům unikl a pokusil se rodiče najít v bytě v Banské Bystrici, kde během povstání bydleli. Nebyli tam už ale. Jak vyplývá z archivních dokumentů, Nátan a Serafina Bröderovi putovali po zadržení v horách do přeplněného vězení v Banské Bystrici.

Chlapcovi rodiče skončili v masovém hrobě v Kremničce

Němci a gardisté odtud pak začali odvážet zajaté vojáky, ale především Židy do protitankových zákopů na Kremničce, které sloužily jako masové hroby. Nacistické Einsatzkomando a gardisté tam popravili 747 mužů, žen i dětí. Jedná se o největší doložený válečný zločin na Slovensku. Manželé Bröderovi přišli o život 20. listopadu 1944, kdy je podle dokladů odvezli z vězení.

Mikulášův bratr Richard bojoval při povstání proti nacistům v židovské vojenské jednotce a zahynul. Válku přežil druhý pamětníkův  bratr Gejza. Šestnáctiletý Mikuláš se po rozdrcení Slovenského národního povstání toulal bezprizorně od vesnice k vesnici. Neměl doklady a pracoval u řady lidí jen za stravu. Tvrdil jim, že se jmenuje Janko. Když se ale někde zdržel déle, říkali mu, že se musí hlásit četníkům.

„Tak jsem šel k partyzánům,“ říká Mikuláš Bröder. „Nejdříve mi nevěřili a prověřovali, jestli nejsem volavka a nezradím je Němcům. Po nějakém čase přišli a říkali – Tak, Miky, tady máš nevěstu. Říkal jsem si – Co je to za pořádky, to snad má každý partyzán nevěstu? Ale byla to puška a výzbroj.“

Partyzánům Miky raději zatajil, že je Žid

Mikuláš patřil do Nitranské partyzánské brigády. Ovšem i mezi bojovníky proti nacismu se nacházeli lidé s protižidovskými názory. Někteří zdivočelí partyzáni zabíjeli Židy, kteří se ukrývali před nacisty v zemljankách ve slovenských horách a obírali je o majetek.

Sám Mikuláš mezi partyzány problémy neměl, poněvadž jim prozřetelně zatajil svůj židovský původ. Nikdy však nezapomněl na soud s jednou židovskou dívkou, jež podobně jako on hledala u partyzánů útočiště. Objevili u ní však jed a mysleli si, že ho chce použít proti nim. „Nenechali si vysvětlit, že židovské dívky u sebe jed nosily, aby si ho vzaly v nejhorších případech samy,“ uvádí Mikuláš Bröder. „Partyzáni děvče popravili.“

Mikuláš se účastnil bojových akcí a navíc se mu podařilo během strastiplné zimy 1944/45 zajistit jídlo pro hladovějící partyzány. Výstřelem ze své pušky zasáhl daňka. Zvíře sice ještě uběhlo několik desítek metrů, Mikuláš ho však v lese vypátral a sklidil pochvalu do svých spolubojovníků.

Mládenec přežil i krutý přechod ledového Hronu

Třináctého února 1945 obdržela Nitranská partyzánská brigáda rozkaz překročit Hron a přejít k Sovětské armádě. Panovala právě ukrutná zima. „Po řece pluly ledové kry a voda byla ledová. Hodně partyzánů v ní utonulo. Nám poručil jeden ruský důstojník, abychom mu převedli koně přes Hron,“ podotýká Mikuláš Bröder. „Mně a ještě jednoho partyzána kůň přes řeku přetáhl, drželi jsme se ho za ocas. Ruští vojáci na druhém břehu nás pak drželi nad zemí, aby z nás vyteklo co nejvíc vody. Ale stejně na nás všechno zmrzlo.“

Když Mikuláš Bröder hledal po překonání Hronu útočiště ve vesnicích obsazených Sovětskou armádou, slyšel za sebou divné cvakání. Nevěděl, co se děje. Pak však přišel na to, že tak klapají jeho zmrzlé onuce – ovinovací pruhy látky na nohou. Nakonec vešel do jedné chalupy, kde spatřil sovětského vojáka s automatem, jak spí ve velké kolébce pro děti. Lehl si vedle něj a usnul rovněž. V kolébce rozmrzl. Poté, co se probudil, vyléval ze svých bagančat vodu.

Mikuláš se přidal k Sovětské armádě. „Měla i své obuvníky. Šel jsem za ním se svými rozbitými botami. Byl tam se mnou ještě jeden ruský voják a chtěl spravit svoje boty,“ vybavuje si Mikuláš Bröder. „Pak ale řekl – Já jdu zítra na frontu a k čemu mi budou boty.“ Mikuláš pochopil, že sovětský voják nevěří, že další boj přežije. „Rusové nesměli ustupovat, kdo se otočil a utíkal, toho zastřelil kulometčík,“ upozorňuje Mikuláš Bröder. Sám se konce války dožil ve zdraví.

Sjezd partyzánů se zvrtl v protižidovské vystoupení

Židovský chlapec však zakusil příkoří i v obnovené Československé republice. Slovensko bylo totiž zaplevelené mnoha bývalými fašisty a arizátory, kteří zabavovali Židům během války jejich majetky. V Topolčanech žily v roce 1939 takřka 3000 Židů. Tvořili zhruba třetinu obyvatel města. Po válce se do Topolčan vrátilo asi 500 Židů. Životy většiny vyhasly ve vyhlazovacích koncentračních táborech.

Pokud však Źidé nezahynuli, Slováci jim museli vrátit vše, co jim sebrali. Přeživší Židé se navíc rychle zmohli, což vadilo obyčejným Slovákům. Antisemitimismus zakořeněný na Slovensku v daleké minulosti vyvřel na povrch již na začátku srpna 1945 na sjezdu slovenských partyzánů v Bratislavě. „Sjezd se zvrtl v protižidovský pogrom,“ tvrdí Mikuláš Bröder. „Zpátky jsem jel vlakem a uslyšel jsem tam – My bychom si mohli udělat pogrom i v Topolčanech.“

V Topolčanech vypukla štvanice na Židy už po válce

Ve městě, kam se vrátili Mikuláš Bröder a také jeho bratr Gejza, se 24. září 1945 rozbujely protižidovské fámy. Nenávist vyvrcholila ve chvíli, kdy židovský lékař Berger očkoval ve škole slovenské děti. Rozlícené slovenské ženy ho obvinily, že jim chce uškodit. Vyvlekly lékaře ze třídy ven a venku ho surově ztloukli dva mladí muži. V celém městě vypukl hon na Židy. Lidé je bili a demolovali jejich domy.

„Můj bratr Gejza se naštěstí schoval na četnické stanici,“ popisuje Mikuláš Bröder. Četníci proti rozvášněnému davu takřka nic nezmohli. Nejeden z nich navíc ani nechtěl pronásledovaným Židům pomoci. Do rozběsněných Topolčan dorazili jako posily vojáci, někteří se ale přidali k pogromistům. Posléze se však podařilo ozbrojeným složkám situaci uklidnit a Židy ochránit.

Raději opustil Slovensko a jel do Izraele

Mikuláš Bröder byl anitisemitismem na Slovensku tak znechucený, že se nechal ovlivnit propagandou nového židovského státu Izrael a odstěhoval se tam i se svou budoucí manželkou. V nové vlasti vybudovali s dalšími přistěhovalci kibuc – zemědělskou a průmyslovou osadu s kolektivním vlastnictví majetku. V Izraeli strávili Bröderovi deset let. Mikuláš by tam klidně zůstal navždy, ale jeho paní toužila po návratu domů. Vadilo jí, že děti nevychovávají rodiče, ale kibuc. Bála se také všudypřítomných hadů.

Když se vrátil do Prahy, podezřívali ho, že je špión

V Československu si rodina vybrala v roce 1958 jako místo k životu Prahu, kde žila maminka paní Bröderové. Dvaatřicetiletého Mikuláše čekala poslední těžká životní zkouška - výslechy, jejichž cílem bylo zjistit, jestli se z Izraele nevrací do totalitního Československa jako špión. Bezpečnostní složky mu nicméně nakonec uvěřily, že přichází bez postranních úmyslů pouze na přání své manželky.

V první polovině 70. let minulého století se o Mikuláše Brödera začala zajímat komunistická Státní bezpečnost (StB). Vytipovala si ho s ohledem na jeho desetiletý pobyt v Izraeli jako kandidáta tajné spolupráce. Mikuláš Bröder se sice musel příslušníky několikrát sejít, spolupracovat s ní ale nechtěl. StB ho nakonec vyhodnotila jako člověka, který by jí nemohl být užitečný. Jak vyplývá ze svazku vedeného na Mikuláše Brödera, jednomu z důstojníků StB připadal kromě jiného příliš plachý.