Eva Čapková

* 1930

  • „Bydlela jsem v Nitranské ulici. Ta za rohem se jmenovala Slezská a stála tam škola. V ní byli ubytováni SSáci. Jednoho dne jsme v poledne zaslechly výstřely. Po chvíli nám na dveře zaklepal maminčin bratr, který byl vystudovaný právník. Žádal po mamince trikolóru s tím, že musí jít pomáhat k rozhlasu, který volal o pomoc. Maminka mu bez otálení jednu dala, protože už jsme je měly připravené. Nedlouho po tom, co jsme se rozloučili, se na ulici ozvala další střelba a já z okna zahlédla, jak k zemi padá německý důstojník. Mezitím kolem projížděla nákladní auta, za kterými utíkal můj strýček a volal na řidiče, aby jej vzal s sebou k rozhlasu. Tím začala revoluce.“

  • „V osmatřicátém na podzim k nám přiběhl maminčin bratr. Byl neoblečený, bez saka a úplně zpocený. Měl statek na Podbořansku, které v té době obsadili Němci, a on před nimi musel utéct. Později nám vyprávěl, jak stál na dvoře, když v tom za ním přiběhl malý německý chlapec, který mu řekl, že pro něj přijelo Gestapo, a že musí okamžitě pryč. Jenda na nic nečekal a utíkal do Měcholup na vlak. Později se objevil u nás. Pamatuju si, že byl úplně zpocený. Ve vlacích se tenkrát netopilo a on těžce prostydnul. Dostal akutní zápal plic a o Vánocích zemřel.“

  • „V Praze byla pro Židy zřízena domácí práce. Dodnes vím, že existovala firma, která vyráběla pro německé vojáky teplé vložky a prošívané kapuce. Otec tam chodil s kufrem, aby domů přinesl materiál, tedy vložky z tvrdého papíru, kousky kožešiny a lepidlo. A my jsme ty tenké proužky lepili na vložky, které se později zastřihly přesně tak, aby se vešly do bot. Takto se to vyrábělo pro německé vojáky. Šlo o jedinou práci, kterou tenkrát otec s maminkou dělali. A tím nás vlastně živili.“

  • „Tehdy v zimě devětatřicátého roku, kdy mu maminka musela přišít na kabát hvězdu, jsme se vydali na procházku. Zarazila jsem se: Otec je označený a já ne. Po chvíli se však ve mně cosi zlomilo a já si řekla: Je to můj táta a nedá se nic dělat! Tak jsme tedy vyšli z naší ulice a pokračovali dále Slezskou, kde se proti nám objevil uniformovaný SSák, který měl vedle sebe dvě ženy. Každou z jedné strany. Roztahovali se po celém chodníku. Otec mě tehdy bez řečí vzal za ruku a obešli jsme je po cestě.“

  • “The teacher of German was so zealous that when he entered the classroom and we stood up, he said: ‘Salute with the Aryan greeting.’ All students thus had to raise their right arms, but I didn’t raise mine, because I didn’t feel to be a hundred-percent Aryan. But he didn’t say anything to me.”

  • “The Germans summoned my mom to the Gestapo office. At that time they were doing this; they were summoning the Aryan spouses from mixed marriages and they let them choose – either they would get themselves divorced and everything would be alright for him or her, or they would stay married and bear the consequences. My mom then came home and she said: ‘I will not get myself divorced! I love dad. It is probably the will of God, happen what may.”

  • “We arrived home after summer vacation and I was already looking forward to seeing my friends and I went to the playground. There was a sign: NO JEWS ALLOWED and I turned back and I ran home and told my mom about it. My mom replied: ‘Just go there as if nothing happened, it does not concern you, you are not a Jew.’”

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 14.01.2016

    (audio)
    délka: 01:31:36
    nahrávka pořízena v rámci projektu The Stories of Our Neigbours
  • 2

    Praha, 15.06.2020

    (audio)
    délka: 01:53:18
    nahrávka pořízena v rámci projektu Stories of the 20th Century TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

They asked us to raise our right arms, but I didn’t raise mine because I did not feel as though I was an Aryan

graduation photo of Eva Čapková
graduation photo of Eva Čapková
zdroj: archiv pamětnice

Eva Čapková was born in Královské Vinohrady in Prague on August 11, 1930 as Eva Sternschussová. Her father was a Jew, and during World War II he had to sell his business. Nobody was allowed to offer him employment, and Eva and her brother Antonín were not allowed to study at school, due to their father‘s origin. In early 1945 their father was deported to Terezín and her brother spent ten months in a labour camp during the last year of the war. They both returned home safely when the war ended. Most of Eva‘s other relatives on her fathers‘ side were not so fortunate, and Eva has never seen them since before the war. In spring 1949 the Catholic grammar school which she attended was closed down immediately before she was to graduate; she was allowed to take her graduation examination at another school and she thus completed her secondary education. Today, Eva Čapková lives in Prague.