Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bridget Cooper (* 1956)

• born on 7th November 1956 in South Yorkshire

• her father was James Carle, Second World War Prisoner of War her father, born in Aberdeen in Scotland, moved to South Yorkshire after the Second World War

• Bridget’s father James Carle was born on 23rd March 1922

• Jameas Carle formed part of the regiment of Gordon Highlanders in Aberdeen

• the Gordon Highlanders went in September 1939 to France to fight the Nazi Germany

• James Carle was captured Nazis on 12th June 1940 in Saint Valerie, France

• James Carle was interned in the Lamsdorf camp (Stalag VIIIB)

• in the end of 1944 or possibly in January 1944, he managed to escape

• he reached the Czech village of Letohrad-Orlice

• in Orlice (today Letohrad) the Czech resistance took care a total of 15 Prisoners of War

• in December 1999 James Carle passed away

• in 2020, after the death of Bridget‘s mother, a box with documents was found

• based on one postcard of Lamsdorf sterted a research about her father‘s story

• in June 2023, she managed to visit Letohrad-Orlice

Český příběh zpracovaný pro Magazín Paměti národa paní Ivou Markovou je uveden po anglické verzi

Český překlad celého příběhu pomocí automatického překladače (DeepL) je uveden na konci textu

At the very beginning of the whole story, there was a postcard. A postcard found in 2020 in a little box of documents inherited by her father, James Carle. “It was a postcard of Lamsdorf, with three names on it: Ferdinand Stejskal and two girls Svobodová,” recalls Bridget Cooper.

Bridget Cooper was born in 1956 in South Yorkshire, England. Her father James Carle was from Scottish Aberdeen. After the Second World War, he moved to South Yorkshire where he started working as a miner, and on a Dance for Nurses met Kathleen, who he married in 1946 and had six children. “Nobody in South Yorkshire understood what he said,” laughs Bridget about her father’s very strong and “quite severe-sounding” Scottish accent. But let’s rewind quite earlier.

James Carle was born on 23rd March 1922. When the world was preparing for the Second World War, James was just sixteen years old. “When he joined the army, he lied,” narrates Bridget how he faked his year of birth to be eligible as an adult, and officially signed to the army in 1939. As a very proud Scott, he joined the regiment of the Gordon Highlanders, in the north of Aberdeen.

The Gordon Highlanders

The War began and James, only seventeen years old, directly in September 1939 crossed the Channel to France with his battalion – the Gordon Highlanders, to fight against Nazi Germany. “They were furious when the Government said they couldn’t wear quilts to the war,” recalls Bridget, whose father conserved his love for the Scottish homeland until his death in December 1999, and her mother conserved her “Scotland romanticism” in the same way.

“I think he felt that it was his duty to go,” evaluates Bridget’s motivation of her father, in an interview where the word “possibly” together with assumptions of hers, based on the pieces of mosaic of her father’s story compiled by the Carle siblings, play a big role. “People usually don’t say much about their history, and less the soldiers,” explains Bridget. And possibly even less when being a Prisoner of War: James Carle was captured by the Nazis on 12th June 1940 in Saint Valerie, thus ten months after the outbreak of the War.

Prisoner of War

“From very early when we were children, he told us about being a Prisoner of War in Germany, now Poland,” recalls Bridget. However, their father never mentioned an excess of details: “He didn’t tell us any of the unpleasant things about the war. For instance, he told us that in the camp he played chess. He also told us about making potato alcohol,” continues Bridget, and adds that her father wasn’t resentful or bitter. Actually, in the camp where he was held as Prisoner, he learned quite a lot of German and his favourite sentence, after the sixth child was born, was: “Mein Gott, mein Gott, sechs Kinder und Kein Brot!” said with a particular laughter. “I think he just thought he was very lucky for having survived,” adds Bridget.

Bridget, during her research about his father, found his registration photography. There, on a simple portrait, an enormous quantity of feelings gather: “I was very shocked when I saw the picture. He looked very wild and animal-like. My youngest son thinks he looks defying and angry,” she narrates.

The rest of her father’s fate after being captured are quite unclear: “They marched across France, Belgium and Holland to Germany,” recalls her knowledge Bridget, whose detailed research didn’t bring more detailed information. After more than a month, the prisoners finally arrived on 16th July 1940 to the camp of Lamsdorf.[1] The mosaic is full of gaps – apart of starving and stealing vegetables from the fields during the march, a brief memory of falling down from a trolley when transported with a pneumonia in a hospital, there are not many other details provided by her father, not even about his friends from the War. “It was always a very silent topic,” recalls Bridget.

Escape and postcard

In October 1944, after having a surgery of appendix, James was sent to work to Stephansdorf (now Radzikowice), a place only 20 kilometres from the Czech border, and it seems that in these very months, when the war was approaching its end, and James together with a friend of his, as well as many others were attempting, escaped from the place of their work assignment. Bridget assumes that it was at some moment of November or December 1944, or maximum in January 1945, when the successful escape happened, based on the fact that Lamsdorf was evacuated already in January 1945. All those details are, however, just pieces of reconstructed mosaic, as Bridget’s research deepens upon already discovered details.

Through the border mountains of Sudetenland, both British friends reached the village of Orlice. “I think he was very pleased to get to Orlice. That’s why he kept all the details,” summarizes Bridget. Here, the story of this second-generation testimony could easily end, as well as in uncountable cases of people, whose war experiences were kept hidden in their memory. It was until the death of Bridget’s mother in 2020, when Bridget found that little box of documents with a postcard of Lamsdorf with three written Czech names, where we actually started our story.

Research and excitement

Lamsdorf. Until 2020 Bridget effectively got to know the exact name of the place where her father was held prisoner. Later, she met a person who wrote a story about his dad, a PoW. The search continued. And it was in 2021 when she got to know about “the lady from Orlice”, Iva Marková, and her article in the Memory of Nations Magazine about the PoWs hidden in the region of Orlickoústecko.[2] And when she got to know Jiří Zeman, a historian who “helped all of us tremendously”, as she recalls with a great gratitude.

The research advanced, and one day, Bridget received an email with multiple attachments. There were old photographs from the days after the end of the Second World War: “And there, my dad was sitting on this photograph in Orlice with Ferdinand Stejskal, the Svobodová sisters, and other prisoners,” describes Bridget. “I was absolutely amazed, I couldn’t believe it!” she adds.

Bridget, totally excited, describes how she was running around in her garden, without knowing what she should do first. But the things caught fire quickly. Jiří Zeman started to organize meeting with the locals from Orlice, but the health complications during the Covid-19 pandemic complicated the things and the trip had to be postponed. It was until 21st June 2023 when Bridget and her husband finally arrived to Letohrad-Orlice. This interview took place the very next day. “It was smashing, really, it wasn’t anything like I expected,” explains Bridget, very moved, and less than 24 hours after having been to Orlice, she cannot still believe what happened.

Orlice in 1945 and in 2023

The Prisoners of War who successfully escaped from the German work camps or later from the death marches, were welcomed in Orlice by the locals, and even though they were risking their own lives, they didn’t hesitate to shelter them. The blacksmith Ferdinand Stejskal equipped a hut in the woods and in the evenings, the PoWs were going down to the village where they received food. And effectively, Bridget with her husband were taken to the woods to see the hut and bunkers where some of the PoWs slept when the cottage itself became too crowdy and thus also dangerous regarding the quantity of noise its inhabitants produced.

“I thought it would be falling down, an old hut in the forest, but no, no…” describes Bridget the recent experience from Orlice. When they arrived to the woods, she was totally amazed – the blacksmith’s grandson, Ferdinand the youngest, kept the hut and maintained it. “In there, there were beds for the prisoners, fold away beds hanging from the walls, because he was a blacksmith. He could make all these things, it was wonderful. And the door has three locks on it, it is like a fortress. And a metal sheet in front of the door, and huge metal shutter in front of the windows, it was quite safe inside. It looks like a little fortress in the hills,” describes Bridget with details and it’s absolutely clear this moment of discovery of her dad’s experience in the last months of the War, is very moving for her. The afternoon in Orlice was not less emotional – “lot of hugging, swapping pictures, quite overwhelming”, says Bridget. She met all the local people whose families fed the prisoners despite the risk. “I didn’t expect to find anything left at all,” she summarizes.[3]

Bridget shows with a great emotion people on the old photographs: “Here is the blacksmith - Ferdinand Stejskal and his wife Maria, here is my father, and I think these two are Ferdinand‘s sons. And here, one of the Svobodová sisters. Their names and Ferdinand‘s were on the postcards I found between my father‘s documents.” She also deeply hopes that relatives of another of the multiple Prisoners of War saved by the people of Orlice might appear: “We might find somebody else with a little bit of luck,” she says, stressing out that the bravery of the people from Orlice shall not be forgotten. “The Czechs were guarding them, as well as feeding them and hiding them, at that time when it was very very dangerous,” she stresses out. Nevertheless, challenging research is to be expected. Bridget and her husband were the first ones who came back since the end of the Second World War.

 

[1] Lamsdorf, today Łambinowice in Poland. During the Second World War, in Lamsdorf was a work camp for Prisoners of War (Stalag VIIIB, later Stalag 344). James Carle was held prisoner there, together with many other nationalities, among them Russian and Polish.

[2] https://www.pametnaroda.cz/cs/magazin/mista/uprchli-valecni-zajatci-se-skryvali-na-orlickoustecku-s-pomoci-mistnich

[3] Bridget’s visit was described in another article by Iva Marková: https://www.pametnaroda.cz/cs/magazin/pribehy/lidi-z-orlice-tatovi-pomohli-kdyz-potreboval-proste-dojemne

 

*****************************************************************

Britové seděli kolem hrnce a jedli. Už jen sehnat jídlo nebylo snadné. Díky článku v Magazínu Bridget Cooperová přijela v červnu 2023 do Letohradu, aby po téměř 80 letech hledala stopy svého otce. O uprchlé britské zajatce se zde tehdy nezištně starali místní lidé.

„Byla jsem tak nadšená, když jsem si uvědomila, že čtu článek o svém tátovi, a když jsem tam uviděla jeho fotku. Nikdy jsem nečekala, že se dozvím něco o tom, co se stalo za války na Orlici. Tolik se těším na výlet k vám, že tomu nemůžete uvěřit,“ psala v jednom e-mailu Bridget Cooperová. 21. června 2023 navštívila současný Letohrad.

Od února 1945 do konce války se v orlických a kunčických lesích ukrývali zahraniční zajatci, kteří v důsledku slábnoucí německé ostrahy uprchli ze zajateckých táborů. Na Orlici se ukrývalo kolem patnácti britských zajatců, na Kunčicích snad až padesát sovětských, francouzských nebo jugoslávských uprchlých vojáků. Po celé tři měsíce jim místní obyvatelé zajišťovali jídlo, vybudovali pro ně úkryty, umožnili hygienu. (Současný Letohrad vznikl až v roce 1950, a to sloučením do té doby samostatných obcí – Orlice, Kunčice, Kyšperk a Rotnek.)

MÍSTNÍ RODINY PODPOROVALY UPRCHLÉ ZAJATCE

Archivní materiály k této místní historické etapě prakticky neexistují. Z mála dobových pamětnických vzpomínek víme, že do podpory byly zapojeny desítky rodin. Všem šlo do posledního dne války o život, kdyby se cokoli prozradilo. Nic se neprozradilo. A také se o ničem nemluvilo – ani za války, ani dlouho po ní. 

Snad proto, že to z pohledu samotných aktérů nestálo ve válečné perspektivě za řeč, možná proto, že se nikdo neptal, nejspíš ale jen proto, že život přinesl příliš mnoho jiných starostí. 

Ze všeho se stala zapomenutá historie, která se dál předávala jen ústně a v mlhavých náznacích. Až v roce 2012 v místním tisku vyšel článek o ukrývání zahraničních zajatců, který ve zkrácené verzi a s fotografiemi uveřejnil v roce 2021 také Magazín Paměti národa.  K textu se dostal Jiří Zeman ze Semilska, který dohledal informace a propojil opačné konce příběhu: letohradský příběh o nezištné podpoře anglických zajatců a britský příběh dcery válečného zajatce, která v roce 2021 nalezla v pozůstalosti své matky pohlednici s adresami lidí z Letohradu-Orlice. Bridget tento nález zasáhl natolik, že se rozhodla navštívit Letohrad, aby poděkovala potomkům rodin, které se staraly o jejího otce i další uprchlé britské zajatce.

V ŠESTNÁCTI CHTĚL BOJOVAT PROTI NACISTŮM

James Gordon Carle se do armády dostal už koncem roku 1938 díky lži. Místo roku narození 1922 totiž uvedl rok 1920. Bylo mu tedy šestnáct, když s aberdeenským oddílem Gordon Highlanders nastupoval začátkem roku 1939 pětiměsíční vojenský výcvik. Jako jeden z prvních praporů byli 1. září 1939 mobilizováni a v dubnu 1940 už čelili německým útokům na Maginotově linii ve Francii. Až do 12. června 1940 se britští vojáci účastnili řady těžkých bojů, ve kterých ztratili mnoho mužů. Toho dne u St. Valery padli do německého zajetí. 

Odtud zajatci pochodovali přes Belgii 600 km do Německa, nakonec je dobytčáky dovezli do zajateckých táborů na území dnešního Polska. James G. Carle skončil v zajateckém táboře Stalag VIII B v Lamsdorfu (dnes Lambinowice). Jako zdatného mladíka ho v táboře nasadili na těžké práce v dolech, lomech, továrnách, polích a lesích. „Tatínkovo číslo válečného zajatce bylo 17494 – siebzehn vier vier und neunzig. Opakoval nám to léta, když jsme byli malí,“ vyprávěla Bridget Cooperová.

ZE ZAJETÍ UTEKL DO ČESKÝCH LESŮ

Na přelomu roku 1944 a 1945 James s jedním dalším zajatcem z tábora uprchli a přes německé a sudetské území se dostali v únoru 1945 až do podhůří Orlických hor. V lese na Orlici u současného Letohradu na ně narazil hajný, který předal zprávu dalším spolehlivým lidem. Rozjela se organizovaná, přísně utajovaná péče. Během krátké doby se totiž v místě objevili další zběhlí Britové, nakonec jich celkem bylo patnáct. „Už jen zajistit potraviny v době přídělového systému a německých kontrol nebylo vůbec jednoduché.“ 

„Čeští odbojáři jim nosili do lesa jídlo. Poslední dny války se v noci snažili upoutat německé stráže na jednom konci vesnice, aby mohli váleční zajatci přijít na druhý konec vesnice pro jídlo. Otec nám vyprávěl, jak všichni seděli kolem jednoho velkého hrnce a jedli svá jídla lžící,“ popisovala Bridget. Měli přitom velké štěstí, že nikdo nic neprozradil. V opačném případě by to nejspíš nebyl příběh s dobrým koncem, ale jedna z mnoha válečných tragédií.

 

Ihned po osvobození v květnu 1945 se James dostal na sovětském tanku do Prahy a odtud domů do Velké Británie. Tam tvrdě pracoval, oženil se a s manželkou Kathleen (1926–2020) měli šest dětí. Bridget je přesvědčena, že nebýt české pomoci, její otec – zbědovaný uprchlý zajatec – by válku nepřežil. James G. Carle zemřel v roce 1999. Když o dvacet let později Bridget našla v pozůstalosti své matky válečnou pohlednici s českou adresou a díky Jiřímu Zemanovi se napojila na konkrétní lidi v Letohradě, zatoužila poznat neznámou etapu otcova života. Vydala se s manželem na dobrodružnou cestu do Polska, do míst bývalých zajateckých táborů. Odtud přijela 21. června 2023 do Letohradu, aby se setkala s potomky rodin, které jejímu otci pomohly přežít. 

NAŠE RODINA JE MÍSTNÍM LIDEM VDĚČNA ZA LIDSKOST

Bridget s manželem prožili během toho dne v Letohradě mnoho setkání a silných emocí. Před orlickou základní školou nejprve zasadili za pomoci města Letohrad buk, který má připomínat válečnou obětavost místních lidí. K tomu jim malí školáci zpívali národní písničky. Pak si prohlédli lesní chatu rodiny Stejskalovy, kde se zajatci ukrývali a kde viděli zachované původní vybavení včetně sklopných lehátek, na kterých kdysi spal i její otec. Po položení květin na hroby někdejších podporovatelů už je čekalo samotné setkání. 

 

Že si tady – i přes jazykovou bariéru – Bridget s mnohými padne do oka, to jsme trochu čekali a to se stalo. Že poteče dost slz a budeme se loučit v objetí jako staří přátelé, to jsme úplně nečekali, ale to se stalo také. „Moje rodina bude navždy vděčna lidem z Orlice za jejich úžasnou lidskost, protože my jako rodina bychom bez této velkorysosti ducha a úcty k druhým, kterou projevili v pro nás životně důležitém okamžiku, nemohli existovat,“ uvedla Bridget na setkání. Dodala také, že statečnost je důležité připomínat v době, kdy na Ukrajině stále zuří válka. 

A jestli Bridget našla v Letohradě to, co hledala? „Ano. Předčilo to veškerá má očekávání. Bylo to naprosto úžasné!“ rozloučila se bývalá učitelka historie z anglického Yorku, která v Letohradě našla mnoho zářivých střípků do rodinné mozaiky. 

„Tátovi tady lidi pomohli, když to potřeboval. Je to prosté a dojemné.“

 

*****************************************************************

Český překlad celého příběhu pomocí automatického překladače (DeepL):

Na samém začátku celého příběhu byla pohlednice. Pohlednice nalezená v roce 2020 v malé krabici s dokumenty, které zdědil její otec James Carle. „Byla to pohlednice Lamsdorfu, na které byla tři jména: Ferdinand Stejskal a dvě dívky Svobodové,“ vzpomíná Bridget Cooperová.

Bridget Cooperová se narodila v roce 1956 v anglickém hrabství South Yorkshire. Její otec James Carle pocházel ze skotského Aberdeenu. Po druhé světové válce se přestěhoval do Jižního Yorkshiru, kde začal pracovat jako horník a kde se na Tanci pro zdravotní sestry seznámil s Kathleen, kterou si v roce 1946 vzal a měli spolu šest dětí. „Nikdo v Jižním Yorkshiru nerozuměl tomu, co říkal,“ směje se Bridget otcovu velmi silnému a ‚dost přísně znějícímu‘ skotskému přízvuku. Ale přetočme se o dost dříve.

James Carle se narodil 23. března 1922. Když se svět připravoval na druhou světovou válku, bylo Jamesovi pouhých šestnáct let. „Když vstupoval do armády, lhal,“ vypráví Bridget, jak zfalšoval svůj rok narození, aby byl způsobilý jako dospělý, a v roce 1939 se oficiálně přihlásil do armády. Jako velmi hrdý Skot vstoupil do pluku Gordon Highlanders v severním Aberdeenu.

Gordon Highlanders

Začala válka a James, teprve sedmnáctiletý, přímo v září 1939 přeplul se svým praporem – Gordon Highlanders – kanál La Manche do Francie, aby bojoval proti nacistickému Německu. „Zuřili, když jim vláda zakázala nosit do války prošívané deky,“ vzpomíná Bridget, jejíž otec si lásku ke skotské vlasti uchoval až do své smrti v prosinci 1999 a jejíž matka si stejným způsobem uchovala svůj ‚skotský romantismus‘.

„Myslím, že cítil, že je jeho povinností odejít,“ hodnotí Bridget motivaci svého otce v rozhovoru, kde slovo ‚možná‘ spolu s jejími domněnkami, založenými na střípcích mozaiky otcova příběhu, kterou sestavili sourozenci Carleovi, hraje velkou roli. „Lidé toho o své historii obvykle moc neříkají, a už vůbec ne vojáci,“ vysvětluje Bridget. A možná ještě méně, když byl válečným zajatcem: James Carle byl nacisty zajat 12. června 1940 v Saint Valerie, tedy deset měsíců po vypuknutí války.

Válečný zajatec

„Už od útlého dětství nám vyprávěl o tom, že byl válečným zajatcem v Německu, nyní v Polsku,“ vzpomíná Bridget. Jejich otec se však nikdy nezmiňoval o přemíře podrobností: „Neříkal nám o válce žádné nepříjemné věci. Například nám řekl, že v táboře hrál šachy. Vyprávěl nám také o výrobě bramborového alkoholu,“ pokračuje Bridget a dodává, že její otec nebyl uražený ani zahořklý. Ve skutečnosti se v táboře, kde byl vězněn, naučil poměrně hodně německy a jeho oblíbená věta po narození šestého dítěte zněla: „Mein Gott, mein Gott, sechs Kinder und kein Brot!“ říká pamětnice se smíchem. „Myslím, že si prostě myslel, že má velké štěstí, že přežil,“ dodává Bridget.

Bridget při svém pátrání po otci našla jeho registrační fotografii. Při pohledu na prostý portrét ji pohltilo obrovské množství pocitů: „Když jsem tu fotku uviděla, byla jsem v šoku. Vypadal velmi divoce a zvířecky. Můj nejmladší syn si myslí, že vypadá vyzývavě a vztekle,“ vypráví pamětnice.

Další osudy jejího otce po zajetí jsou dost nejasné: „Pochodovali přes Francii, Belgii a Holandsko do Německa,“ vzpomíná na své znalosti Bridget, jejíž podrobné pátrání nepřineslo přesnější informace. Po více než měsíci nakonec 16. července 1940 dorazili do tábora Lamsdorf. Mozaika je plná mezer – kromě hladovění a kradení zeleniny z polí během pochodu, krátké vzpomínky na pád z vozíku při převozu se zápalem plic v nemocnici, mnoho dalších podrobností její otec neposkytl, dokonce ani o svých přátelích z války. „Bylo to vždycky velmi zamlčované téma,“ vzpomíná Bridget.

Útěk a pohlednice

V říjnu 1944, po operaci slepého střeva, byl James poslán na práci do Stephansdorfu (dnes Radzikowice), místa vzdáleného pouhých 20 kilometrů od českých hranic, a zdá se, že právě v těchto měsících, kdy se válka blížila ke konci, se James spolu se svým přítelem, stejně jako mnoho dalších, pokusili o útěk z místa svého pracovního nasazení. Bridget předpokládá, že to bylo někdy v listopadu nebo prosinci 1944, maximálně v lednu 1945, kdy k úspěšnému útěku došlo, na základě toho, že Lamsdorf byl evakuován již v lednu 1945. Všechny tyto detaily jsou však jen střípky rekonstruované mozaiky, protože Bridgetino bádání se prohlubuje na již objevených detailech.

Přes pohraniční hory Sudet se oba britští přátelé dostali do obce Orlice. „Myslím, že byl velmi rád, že se dostal do Orlice. Proto si nechal všechny detaily,“ shrnuje Bridget. Zde by příběh tohoto svědectví druhé generace mohl snadno skončit, stejně jako v nesčetných případech lidí, jejichž válečné zážitky zůstaly skryty v jejich paměti. Až smrt Bridgetiny matky v roce 2020, kdy Bridget našla onu malou krabičku dokumentů s pohlednicí Lamsdorfu se třemi napsanými českými jmény, byla vlastně začátkem našeho příběhu.

Výzkum a vzrušení

Lamsdorf. Do roku 2020 se Bridget dozvěděla přesný název místa, kde byl její otec vězněn. Později se setkala s člověkem, který o svém otci, válečném zajatci, napsal příběh. Pátrání pokračovalo. A bylo to v roce 2021, kdy se dozvěděla o „paní z Orlice“ Ivě Markové a jejím článku v časopise Paměť národa o uprchlých válečných zajatcích ukrytých na Orlickoústecku [2] a kdy se seznámila s Jiřím Zemanem, historikem, který „nám všem ohromně pomohl“, jak s velkou vděčností vzpomíná.

Výzkum pokročil a jednoho dne Bridget obdržela e-mail s několika přílohami. Byly tam staré fotografie z dob po skončení druhé světové války: „A na téhle fotografii seděl můj tatínek v Orlici s Ferdinandem Stejskalem, sestrami Svobodovými a dalšími vězni,“ popisuje Bridget. „Byla jsem úplně ohromená, nemohla jsem tomu uvěřit!“ dodává.

Bridget, naprosto nadšená, popisuje, jak pobíhala po zahradě, aniž by věděla, co má dělat dřív. Věci se rychle daly do pohybu. Jiří Zeman začal organizovat setkání s místními z Orlice, ale zdravotní komplikace při pandemii covidu-19 vše zkomplikovaly a cesta musela být odložena. Až 21. června 2023 Bridget s manželem konečně dorazili do Letohradu-Orlice. Tento rozhovor se uskutečnil hned následující den. „Bylo to zdrcující, opravdu, nebylo to nic, co jsem očekávala,“ vysvětluje velmi dojatá Bridget, která ani ne 24 hodin po návštěvě Orlice stále nemůže uvěřit tomu, co se stalo.

Orlice v roce 1945 a v roce 2023

Válečné zajatce, kteří úspěšně uprchli z německých pracovních táborů nebo později z pochodů smrti, místní obyvatelé v Orlici vítali, a přestože riskovali vlastní život, neváhali je ukrýt. Kovář Ferdinand Stejskal si v lese vybavil chatu a po večerech scházeli zajatci dolů do vesnice, kde dostávali jídlo. Bridget s manželem si prohlédli chatu a bunkry, kde někteří zajatci spali, když se samotná chata stala příliš přeplněnou, a tím i nebezpečnou, kvůli hluku jejích obyvatel.

„Myslela jsem si, že to bude padat, stará chata v lese, ale ne, ne...,“ popisuje Bridget nedávný zážitek z Orlice. Když přijeli do lesa, byla naprosto ohromená – chatu udržoval a udržuje kovářův vnuk Ferdinand nejmladší. „Byly tam postele pro vězně, skládací postele zavěšené na stěnách, protože on byl kovář. Uměl to všechno vyrobit, bylo to úžasné. A na dveřích byly tři zámky, bylo to jako pevnost. A před dveřmi plech a před okny obrovské kovové okenice, uvnitř to bylo docela bezpečné. Vypadá to jako malá pevnost v kopcích,“ popisuje Bridget detaily a je naprosto jasné, že tento okamžik objevení otcových prožitků z posledních měsíců války je pro ni velmi dojemný. Odpoledne v Orlici bylo neméně emotivní – „spousta objímání, vyměňování fotek, docela ohromující,“ říká Bridget. Setkala se se všemi místními lidmi, jejichž rodiny navzdory riziku vězně živily. „Vůbec jsem nečekala, že tam něco zůstane,“ shrnuje [3].

Bridget s velkým pohnutím ukazuje lidi na starých fotografiích: „Tady je kovář Ferdinand Stejskal a jeho žena Marie, tady je můj otec a myslím, že tihle dva jsou Ferdinandovi synové. A tady jedna ze sester Svobodových. Jejich jména a Ferdinandova jména byla na pohlednicích, které jsem našla mezi otcovými dokumenty.“ Hluboce také doufá, že by se mohli objevit příbuzní dalšího z vícero válečných zajatců, které zachránili lidé z Orlice: „S trochou štěstí bychom mohli najít někoho dalšího,“ říká a zdůrazňuje, že statečnost lidí z Orlice nesmí být zapomenuta. „Češi je hlídali, stejně jako je živili a ukrývali, a to v době, kdy to bylo velmi nebezpečné,“ zdůrazňuje pamětnice. Nicméně dá se očekávat náročný výzkum. Bridget a její manžel byli první, kteří se od konce druhé světové války vrátili.

[1] Lamsdorf, dnes Łambinowice v Polsku. Za druhé světové války byl v Lamsdorfu pracovní tábor pro válečné zajatce (Stalag VIII B, později Stalag 344). James Carle zde byl vězněn spolu se zajatci mnoha dalších národností, mimo jiné ruské a polské.

[2] https://www.pametnaroda.cz/cs/magazin/mista/uprchli-valecni-zajatci-se-skryvali-na-orlickoustecku-s-pomoci-mistnich

[3] Návštěvu Bridget popsala v jiném článku Iva Marková: https://www.pametnaroda.cz/cs/magazin/pribehy/lidi-z-orlice-tatovi-pomohli-kdyz-potreboval-proste-dojemne.