Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Chava Doron, roz. Taussová (* 1923)

• born on March 24, 1923 in Brno as Eva Taussová

• Jewish family, her father was a lawyer; she had sister Marta Rut

• member of Maccabi Hatzair

• studied at the Jewish Grammar School in Brno

• 1939 – preparing for her departure to Palestine

• went to Palestine in March 1939

• lived in kibbutzim Degania, Kfar HaHoresh and Matzuva

• in 1941 married Alfred Drachmann

• worked as a teacher and music therapist

• her parents and sister have died in the holocaust

• lives in Kfar Saba

Ve vyprávění Chavy Doron se mísí angličtina s hebrejštinou i češtinou. Většina českých slov jí z paměti vypadla, protože už téměř osmdesát let žije v Izraeli. Na slova i melodii české hymny si v závěru vyprávění ovšem vzpomněla bez nejmenšího zaváhání. Tato pětadevadesátiletá pamětnice tvrdí, že přežila proto, že neposlechla své rodiče.

Klavír i Makabi ha-cair

Narodila se jako Eva Taussová v roce 1923 v Brně do židovské rodiny jako starší ze dvou dcer. Otec Vladimír Tauss byl advokát, maminka Olga byla v domácnosti a kromě ní pečovala také o její o tři roky mladší sestru Martu Rut. Doma se mluvilo německy, ale Eva Taussová se sestrou mluvily česky, tak se ostatně vyučovalo i ve škole, kam chodily – ona navštěvovala slavné brněnské židovské reformní reálné gymnázium. Kromě toho se učila hrát na klavír a hudba se prolínala i celým jejím pozdějším profesním životem.  

Ve škole se zapojila do činnosti sionistického spolku Makabi ha-cair, který své členy připravoval na vystěhování do tehdejší Palestiny. Rovněž ve škole se seznámila se svým budoucím manželem Alfredem Drachmannem, jehož otec byl ředitelem gymnázia. Společně uvažovali o odchodu do Palestiny a v té souvislosti Eva Taussová, dnes Chava Doron, přiznává: „Byla jsem neposlušná, ale to mi zachránilo život. Kdybych své rodiče poslechla a neutekla z domu, nepřežila bych. Bylo mi jen šestnáct let a samotnou mě pustit nechtěli. Tatíček byl navíc velký optimista, ale jeho optimismus ho zabil.“

Do Palestiny

I když se vystěhovalecký certifikát snažila získat celá rodina, dostala ho pouze ona. Mladší Marta Rut ještě nebyla ve věku, kdy by mohla odjet, a rodiče na ni čekali. Před odjezdem pamětnice ještě stihla absolvovat hachšara nedaleko Brna, kurz zemědělských prací pro budoucí osadníky, a v březnu 1939 odjížděla. „Jeli jsme do Prahy a odtamtud jsme pak vlakem pokračovali do Terstu. Pamatuji se na německé vojáky, kteří nám hned ve vlaku sebrali všechny cennosti, hlavně šperky,“ vybavuje si Chava Doron. Z Terstu pokračovali lodí do Haify a odtamtud do kibucu Degania, kam přijali celou skupinu mladých přistěhovalců z Československa.

Začátky v nové zemi, vysněné budoucí židovské domovině, nebyly idylické. Chava Doron uvádí, že v kibucu tehdy byly jen dvě řady postelí, přikryté sítí proti komárům. „Kromě toho jsme neměli nic, protože stany a přístřešky se teprve stavěly. Dostala jsem malárii, bylo tam vedro a začátek byl velmi, velmi těžký,“ popisuje. O půl roku později se do Palestiny dostal i její přítel Alfred Drachmann. Přivezl jí i nové zprávy o rodičích. „Otec certifikát potom dostal, ale byl právník a řekli mu, že právníků je v Palestině nadbytek. Přeškoloval se pak na práci v zemědělství, v drůbežárně, ale nakonec odjet nestihli,“ vzpomíná Chava Doron. Za Alfreda se provdala v roce 1941 a společně vychovali čtyři děti.

Učitelkou hudby v kibucu

Poslední zprávu od rodičů dostala pamětnice prostřednictvím Červeného kříže 7. dubna 1942 – v telegramu adresovaném z Brna jí otec píše, že jsou zdrávi, ale druhý den budou odjíždět. Rodiče a mladší sestra Marta Rut byli 8. dubna 1942 deportováni z Brna do ghetta Terezín, odkud o deset dní později, 18. dubna, odjeli transportem do tábora Rejowiec, kde zmínky o nich končí. O jejich osudu se Chava Doron dozvěděla až po válce. „Bylo to zlé. Svým dětem jsem to řekla později. Patřily, tak jako mnohé děti v Izraeli v té době, ke generaci bez babiček a dědečků,“ připomíná.

Hudba se stala nejen její zálibou, ale i profesí. Podařilo se jí přesvědčit radu kibucu Macuva, kde žila, aby jí povolila vystudovat učitelství hudby. „Učitelka hudby v širokém okolí nebyla a mohla to být užitečná profese i pro kibuc. Souhlasili, ale mohla jsem studovat jen polovinu týdne, ve zbytku jsem musela pracovat pro kibuc,“ vysvětluje pamětnice. Vystudovala a později si přibrala i muzikoterapii a věnovala se práci s postiženými dětmi. Přiznává, že se celý život učí, ale jindy, než je obvyklé. „Muzikoterapii jsem začala studovat, když mi bylo padesát pět let a už jsem měla vnoučata. V sedmdesáti pěti letech jsem si zase udělala řidičský průkaz, protože manžel potřeboval vozit k lékaři. Teď studuji arabštinu,“ směje se pamětnice.

Před několika lety Chavu Doron porazilo auto a od té doby žije blízko svých dětí a vnoučat v Kfar Saba. Všichni se o ni s láskou starají a pamětnice se na závěr rozhovoru usmívá a s vděkem podotýká: „Mé děti jsou teď moje maminka.“