PhDr. Jiří Dvořák

„Když se za komunistů takzvaně chmelil kolektiv, neboj, jo – chmelil rovná se tmelil – jo, aby se zvětšila soudržnost, tak když ty lidi se spolu napijou, tak jsou si bližší, že. Tak to já jsem jako nikdy se neopil, což u nich vzbuzovalo podezření, že jo, a když začaly padat politický vtipy, tak jsem říkal: ‚Já musím na WC.‘ Takže všichni říkali: ‚No, on se bojí, aby jako nemusel to slyšet.‘ Ale když jsem nic neslyšel, tak jsem nemohl na nikoho nic říct, jo, a byl jsem z obliga. Takže ani StB o mě neprojevila zájem, což bylo důležité, že jo, no a soudruzi zjistili, že žiju jenom s rodiči, nechodím do hospod, takže mě nijak nemohli vytěžit ani používat, že jo.“

„To bylo poprvé a naposledy, co jsem cvičil v rámci spartakiády, jo, jako žáčci jsme museli cvičit. A ono zrovna předtím, než jsme tam nastoupili, tak pršelo. Ale liják hroznej. Takže zrovna, jen jsme nastoupili, tak přestalo, takže do těch deštníků jsme byli schovaný, že jo, takže jsme moc nezmokli. Ale my jsme si tam měli sednout, do tý blátový – hlinitýho povrhu, na tom Sokolským ostrově, jo, jestli si to umíte představit. Takže výsledek byl – otec říkal: ‚Byl jsi jedinej, kterej tam dělal hříbečka, všichni tam sebou kecli, akorát ty sis prosadil jako vždy svoji a neudělal to, cos měl.‘“