Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Cyril Evans (* 1956)

• 1956 born in Wales

• 1930 father Robert Evans joined the Royal Welsh Fussiliers of the British army

• 1940 father Robert Evans captured by Germans at Dunkirk

• January 1945 father Robert Evans joined a death march from Lamsdorf prisoner camp

• February 1945 father Robert Evans escapes from the transport at Mnichovo Hradiště

• February - May 1945 father Robert Evans was hiding in Mnichovo Hradišti whit the help of Pravda family and Ruta family

• 22nd May 1945 father repatriated to Wales

• January 2021 - son Cyril found out about details of father´s hiding through google search

• 22nd May 2022 son Cyril spoke to Memory of Nations after having met the decendants of Pravda and Ruta families

Cyril Evans přišel do pražského studia Paměti národa 22. května 2022. Hned po rozhovoru spěchal na letiště, vracel se do svého rodného Walesu. Připomněl si tak výročí poválečné repatriace svého otce Boba, který na den přesně před 77 lety letěl z Prahy týmž směrem. Psal se tehdy rok 1945 a bylo jen několik dnů po konci druhé světové války. Cyrilův otec Robert Evans, známý též pod přezdívkami Ianto nebo Bob Shanghai, byl příslušníkem britského regimentu velšských střelců. Bojoval u Dunkerku, léta strávil ve válečném zajetí a na začátku posledního roku druhé světové války uprchl z transportu smrti. S pomocí místních rodin se od února do května 1945 skrýval v okolí Mnichova Hradiště. Více než tři čtvrtě století trvalo, než jeho syn nalezl místo a dům, kde otec našel útočiště, a vyhledal potomky hrdinů, kteří mu pomáhali. Během tří dnů plných emocí je osobně navštívil, stejně jako hroby jejich předků, kteří neváhali riskovat život, aby pomohli jeho otci. Příběh svého otce zná pan Cyril pouze z doslechu, zejména ale ze zápisků, které podle vyprávění pořídil jeho strýc, také někdejší voják.

Bob Shanghai a svatba roku 1940

Robert Evans se narodil ve velšské vesničce Dinas Mawddwy roku 1912. Zatímco většina lidí v jeho rodině byla pobožná, on spíše ne. A zatímco většina lidí v jeho rodině se věnovala zemědělství na rodné hroudě, jeho lákaly dálky. Jakmile mohl, upsal se proto armádě. Roku 1930 nastoupil k jednomu z nejstarších velšských pluků, ke královským střelcům – Royal Welch Fusiliers. Sloužil v Gibraltaru nebo v Singapuru v Hongkongu. Právě proto se mu doma říkalo Bob Shanghai, zatímco spolubojovníci mu přezdívali Ianto. Byl vojákem tělem i duší, ve volných chvílích se věnoval boxu.

Domů jezdíval jen na dovolené. Při jedné z nich si roku 1940 vzal za ženu Ellu, svoji známost z nedaleké vesnice. Ani jeden z novomanželů nemohl tušit, že se hned po svatbě na dlouhých pět let odloučí. Zatímco Ella odešla pracovat do továrny na munici (kde při bombardování utržila zranění nohy), Bob byl odvelen do bojů, které měly vstoupit do historie.

Dunkerk a Stalagy

Do německého zajetí padl v bitvě u Dunkerku v červnu roku 1940. Konkrétně to bylo u města St. Omer, kde Bob se zbytky rozprášených jednotek velšských střelců po několik dní bránil jeden z tamních bunkrů. Když se toto počínání ukázalo jako bezvýchodné, stáhli se a rozhodli pro evakuaci. Po cestě potkali Bob a dva jeho spolubojovníci francouzského důstojníka s automobilem, který nabídl, že je kus cesty sveze. Byl to ale zrádce – vydal Brity rovnou Němcům.

Spolu s Bobem padl do zajetí i jeho přítel Bill Grimes, taktéž boxer. Hned v první nestřežené chvíli navrhoval Bobovi, že dají svému strážci každý z jedné strany pěstí a utečou. Bylo to zbrklé – hned se objevila početná hlídka a pokus o útěk je tak mohl stát život. Bob s Billem nakonec společně prošli několika tábory pro válečné zajatce – Stalag XXIB, Stalag XXIA, Stalag XXID a nakonec Stalag VIIB 344 v Lamsdorfu (dnes Lambinowice v Polsku), kde byl v jednotce nucených prací Plechamer. Bob po válce vzpomínal na krutost německých dozorců, vybavoval si, jak jednoho zajatce utrápili k smrti tím, že ho nechali bez odpočinutí stát v pozoru. Jiné trýznili tím, že jim křičeli do uší. Bobovými vzpomínkami se na druhou stranu nese i respekt k vojenským schopnostem německé armády a k těm německým důstojníkům, kteří se k zajatcům chovali korektně.

Bob a Bill Grimes se opakovaně pokusili z táborů utéct, ale bez úspěchu. Bob, označovaný pro svůj optimismus ostatními vězni za „krále propagandy“, byl za útěky několikrát vězněn na samotce, Bill Grimes utrpěl při jedné příležitosti postřelení krku. Cyril dnes neví, zda nebylo toto postřelení smrtelné, každopádně o Billově dalším osudu mu není nic známo. Z posledního tábora nucených prací už nebylo na útěk ani pomyšlení. A mělo být ještě hůř.

Pochod smrti a stateční lidé

Dne 20. ledna 1945 shromáždili vězně tábora Lamsdorf a vyhnali je na pěší pochod přes dnešní polsko-českou hranici. Mrzlo, měli chatrné šaty, byl hlad. Některé vězně po cestě strážní zastřelili, jiným hrozila smrt hladem či podchlazením. Poláci a později Češi prý pochodujícím vězňům nosili jídlo a pití, německá ostraha je spíše odháněla, i když někdy naopak sami Němci iniciovali dodávky potravin od místního obyvatelstva, protože i oni měli hlad. Obecně panovaly v českých oblastech příznivější podmínky než jinde, jídla bylo více. [Zde, jako i na jiných místech, jsme odkázáni na interpretaci Boba Evanse, která nemusí být zcela přesná. Zejména výskyt významnějších skupin polského obyvatelstva po předpokládané trase pochodu je v dané době těžko představitelný.]

Byli na cestě asi měsíc, když dorazili do blízkosti Mnichova Hradiště. V noci způsobil jeden ze zajatců zmatek, čehož k útěku do zasněžené krajiny využili Bob Evans a britský mariňák Eric (příjmení Cyril nezná a neví ani, co se s ním dělo po válce, protože otec styky s válečnými druhy záměrně neudržoval). „Vím z vyprávění, že chodili po statcích a poslouchali u dveří,“ říká Cyril Evans. „Pochopitelně během zajetí u Němců se naučili pár slov německy. Takže chodili dveře od dveří a poslouchali, jestli tam bydlí rodiny německé, nebo české, československé. Přišli k jedněm dveřím, předpokládám, že to byly dveře domu Josefa Ruty, ale stoprocentně jistý si nejsem. Zaklepali, protože si mysleli, že tam bydlí Čechoslováci. Někdo vyšel ven, ale nerozuměl jim. Nevěděli, co si počít. Ale Erik, ten britský mariňák, měl na paži vytetovanou britskou vlajku. Vyhrnul si rukáv a ukázal, že jsou Britové. Tak oni je pozvali do domu, schovali je a zapojili další lidi do toho ukrývání a všeho. Bylo to riskantní. Taky pro mého otce a Erika – nevěděli, kde jsou, někteří Čechoslováci byli spíš na straně Němců. Ale měli štěstí, že narazili na úžasné, hodné, statečné lidi.“

Hluchoněmý ve mlýně

Uprchlí vězni se buď nejprve schovávali v Rutově mlýně, či v prostoru kina či společenského sálu v sokolovně, kde se o ně starala rodina Pravdových (a provozovatelé Rudolf a Rózi, příjmení neznáme). Nějakou dobu z bezpečnostních ohledů pobývali v chatě či srubu v blízkém lese, kam jim spřátelený učitel nosil jídlo (dle zjištění Jiřího Zemana to byl zřejmě řídící učitel Ferdinand Kuchař). Protože to ale bylo pro běžence dlouhodobě neúnosné, vrátili se záhy zase do mlýna. Tam přespávali ve stodole, ale čas od času směli i do samotného mlýna, chodili tam například poslouchat vysílání BBC.

„Nevím, jak dlouho byl v kině, ale v Rutově mlýně byl rozhodně mezi únorem a květnem 1945. Starali se o něj dobře, bylo to neuvěřitelné riziko pro tu rodinu. Jednoho dne přišla skupina Němců, hledali uprchlé válečné zajatce, přišli do domu a můj otec seděl u stolu. Předstíralo se, že je hluchoněmý a že je zaměstnán ve mlýně. A způsob, jakým se Josef Ruta dokázal Němců zbavit, byl, že německému důstojníkovi nabídl čerstvá vejce. Německý důstojník si vzal vejce a odešli,“ vypráví Bobův syn.

Jeho otec po nějakou dobu ve mlýně skutečně pracoval, před ostatními pracovníky ho měla ochránit předstíraná hluchoněmota. To bylo možné pouze do okamžiku, kdy bezděky prozradil, že slyší varovný zvonek u strojů. Od té chvíle byl okamžitě přeřazen na práce v zemědělství, s dcerou Rutových Maruškou sázel květák v blízkosti německých kasáren.

Přerušené styky s Münchengratzem

Konec války zastihl Roberta Evanse v Mnichově Hradišti. Na vypůjčeném jízdním kole vyrazil roznášet radostnou zvěst mezi ostatní poschovávané válečné zajatce v okolí. Cyril Evans proto ví, že v oblasti se lidí, jako byl jeho otec, skrývalo více, a to s pomocí místních lidí, kteří byli zorganizovaní v určité síti. (Lze předpokládat, že alespoň část z nich byla spojena s organizací Sokol.) Dne 22. května 1945 byl repatriován do vlasti – přes Prahu a letecky. V rodné obci Dinas Mawddwy ho čekalo slavnostní uvítání. S manželkou se po dlouhém odloučení museli znovu hledat, nakonec spolu ale měli tři děti, z nichž nejmladší byl Cyril, narozený 11 let po válce.

Po zkušenosti z válečného zajetí už ale Ianto v armádě zůstávat nechtěl. Přerušil i veškeré styky s někdejšími spolubojovníky, živil se po zbytek života jako zedník. S českými rodinami udržoval do roku 1948 písemný styk, možná jim i posílal potravinovou výpomoc. Některé dopisy v českém originále i překlad do angličtiny má Cyril stále v držení, stejně jako otcovo album s válečnými fotografiemi. Bob Evans si udržoval do konce života kladný vztah k Československu, zemi ale po komunistickém převratu už nenavštívil, selhal i pokus jeho příbuzných navázat v osmdesátých letech znovu kontakt s hradišťskými rodinami přes zastupitelský úřad ČSSR. Ianto zemřel roku 1995 (Cyril na nahrávce omylem uvedl letopočet 1985, který v pozdější korespondenci s redaktory Paměti národa opravil). Se synem o svých zážitcích mluvil jen sporadicky, podrobněji ale vyprávěl Cyrilovu strýci, který jeho vzpomínky sepsal.

Otcův kladný vztah k Čechům se přenesl i na jeho syna Cyrila. Ten se čas od času snažil zjistit, kde jeho otec vlastně na sklonku války přebýval. K nezdaru byl ale odsouzen především tím, že otec o Hradišti vždy mluvil pod jeho německým názvem Münchengratz, který se na poválečných mapách nevyskytoval. Roku 2021 ale syn procházel staré album a na rubu fotky Marušky Rutové nalezl český název města, na jiných fotkách další místní označení – Bukovina a Klášter. To byl zlomový okamžik.

Setkání druhých generací

„Tak jsem si to loni v lednu, roku 2021, vyhledal přes Google. A místo, abych do vyhledavače zadal jako obvykle Münchengratz, dal jsem tam ‚Bukovina‘, ‚Klášter‘ a ‚mlýny‘. A vyskočil na mě ten magazín. Celý v češtině, samozřejmě. (...) Byl tam článek o mlýnech v té oblasti. A zčistajasna jsem našel přesně tu fotku, kterou měl táta ve svém albu, s mlýnem a tou vilou u mlýna ve sněhu. Bylo mi jasné, že to je ten spojovací článek. Navázal jsem spojení s redaktorkou magazínu, Michalou. Zajímala se o detaily o době a oblasti, kam utekl, kdo se o něj staral. A o příběh mého táty, jak ho sepsal strýc. Potom do toho zapojila Jiřího a oni dva zařídili, že se všechny rodiny znovu shledaly, a zorganizovali těch proběhlých pár dní, celé to setkání. Včera byla slavnost na radnici, byl tam starosta a další hodnostáři z Mnichova Hradiště.“ Cyril Evans přijel na třídenní setkání společně se svým vnukem, chtěl by se vracet častěji.

„To riziko, které na sebe brali, bylo neuvěřitelné,“ uvědomuje si syn Boba Evanse. „Proto jsem věnoval tolik času tomu, abych našel obě rodiny, Rutovy i Pravdovy, abych jim poděkoval. Poděkovat nestačí, nikdy to nebude stačit. Ale prožil jsem teď neuvěřitelné dny, měl jsem možnost se setkat s potomky obou rodin, šel jsem k náhrobkům původní Rutovy rodiny, i Pravdovy. Tak jsem jim mohl prokázat úctu,“ říká Cyril Evans. Na vestě má přitom odznak s velšskou a ukrajinskou vlajkou. „Wales stojí za Ukrajinou, Putin je druhý Hitler posedlý mocí,“ říká. Při návštěvě Mnichova Hradiště mohl také pozorovat, jak se místní starají o Ukrajince utíkající před Putinem ze své vlasti. To ho těší, ale vlastně nepřekvapuje: „Jsou to prostě hodní lidé.“

Rozhovor pro Paměť národa i tento text by nemohly vzniknout bez nadšení a práce Michaly Mydlářové a Jiřího Zemana, kterým tímto velice děkujeme. Díky nim a Cyrilu Evansovi se příběh skrývaných britských uprchlíků vrací na místa, kde se odehrál.