Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

John Giraneza (* 1975)

• born in 1975 in Rwanda to a walthy family

• his mother went to live with her first husband, and John lived with different distant relatives

• in 1992 his father was murdered

• he achieved basic education at the age of 19 despite family adversity

• on April 8, 1994, 27 children from his family were brutally murdered in front of his eyes by Hutu neighbors

• runaway children with whom he was hiding in the forest, were hunted down by Hutus and murdered

• on May 11, 1994 caught up and lynched with machetes and sticks studded with nails

• on May 15, 1994 found by the Rwandan Patriotic Front in a coma and taken to hospital

• he spent 135 days in a coma

• another 6 years lame in a wheelchair

• his family was completely massacred in the Rwandan genocide

• 2000-2008 homeless living in a dump

• he now lectures on love and reconciliation with the perpetrators

***Tento příběh byl zpracován na základě nahrávky realizované v rámci doktorského výzkumu pana Mgr. Ondřeje Kolmana, jehož aplikovaný výzkum byl prováděn jako součást grantového systému doktorského programu Metropolitní univerzity Praha.***

***This story has been recorded within the Ph.D. of Mr. Ondřej Kolman, whose applied research was carried out as part of the grant system of the doctoral program of the Metropolitan University of Prague.***

 

 

„Být schopen požádat o odpuštění a odpustit, to vám dodá sílu lidskosti a sílu jít dál,“ hodnotí John Giraneza, přeživší rwandské genocidy z 90. let. Dnes John jako mírový aktivista spolupracuje s genocidním centrem v Kigali a přednáší o usmíření na školách i konferencích ve Rwandě i v zahraničí.

Rodinné zázemí a život před genocidou

John Giraneza se narodil roku 1975 v blízkosti hlavního města Rwandy, Kigali, jako etnický Tutsij. Johnův otec, velmi bohatý a vlivný rwandský inženýr, měl deset žen a jeho matka byla třetí manželkou. Otec pocházel z oblasti Kibuye ve východní Rwandě, po sňatku s Johnovou matkou se však rodina přestěhovala právě do oblasti Kigali. Rodinné jmění čítalo přes 300 krav, bezpočet koz a rozsáhlé majetky, čímž se rekrutovali do velmi zámožné části společnosti. Ve Rwandě je totiž alfou a omegou sociální prestiže počet krav, které člověk vlastní, přičemž dnes platí to, že člověk se stává váženým a respektovaným vlastnictvím více než 30 krav.

Dohromady bylo v rodině 37 dětí od všech deseti manželek Johnova otce. Sama Johnova matka měla dalších pět dětí a jakkoli vyrůstat s tolika sourozenci bylo dle Johnových slov náročné, vzpomíná na své dětství jako na šťastné. Když jeho matka znovu otěhotněla, rozhodla se odejít zpět ke svému prvnímu manželovi, a tak se John ocitl sám, obklopen nevlastními sourozenci a nevlastními matkami. Nakonec ho otec poslal na výchovu k babičce, po jejíž smrti se John znovu stěhoval, tentokrát k babiččině sestře, která však rovněž brzy zesnula. Byl tedy nucen odejít k jedné z otcových tchyní mimo okruh jeho vlastní rodiny. Tam také začal chodit do základní školy. „Nechtěli, abych studoval,“ vzpomíná John na rodinné zázemí u pro něj v podstatě cizích lidí, na hony vzdálené lásce a náklonnosti. Vypráví i o tom, jak tutsijské děti musely ve škole na pokyn vstát a byl v nich tím vzbuzován stud za jejich etnickou příslušnost.[1] Nakonec ve čtvrté třídě základní školy musel studium přerušit a musel se začít starat o otcova stáda dobytka. Potají se však i nadále učil a vlastní houževnatostí základní vzdělání dokončil, i když až ve svých 19 letech. „O svém dětství nerad mluvím, bylo pro mě složité,“ vypráví John. „Namísto svého dětství se tak raději zaměřuji na to, aby jiné děti nemusely žít ve stejných podmínkách jako já,“ osvětluje své aktivistické přesvědčení. Už v dětství si vysnil svou roli lídra,[2] ve které změní společenskou diskriminaci mezi etnickými skupinami. I přes všechny těžkosti v útlém věku však John netušil, že to nejhorší ještě přijde. Když mu bylo 20 let, 6. dubna 1994 vypukla rwandská genocida.

Počátky rwandské genocidy

Právě 6. dubna 1994 totiž ve rwandské občanské válce bylo sestřeleno letadlo tamějšího prezidenta Juvénala Habyarimana, který se vracel z mírových rozhovorů v Tanzánii a který zahynul na palubě stejně jako jeho doprovod – prezident sousedního Burundi. Smrt obou státníků vyvolala neuvěřitelnou vlnu násilí ve Rwandě, která vyústila v genocidu obyvatelstva a současně i nárůst nepokojů v Burundi a dalších sousedních zemích východní Afriky.[3] Právě ve Rwandě se totiž už od koloniálních dob, kdy území ovládala Belgie, táhlo napětí mezi etniky Hutuů a Tutsiů.[4] Belgičané za své nadvlády upřednostňovali tutsijské obyvatelstvo a po nabytí nezávislosti Rwandy roku 1962 vypukly první etnické čistky, při kterých byly tisíce Tutsiů nuceny uprchnout do okolních zemí, především pak do Ugandy. Právě tam se později zformovala Rwandská vlastenecká fronta, která chtěla vrátit moc do rukou Tutsiům a která byla mimo jiné označena etnikem Hutuů za původce atentátu na prezidentské letadlo, byť se okolnosti nikdy nevyjasnily.

Dvě genocidy

Pro Johna však genocida nezačala v roce 1994. „Zažil jsem genocidu dvakrát, poprvé roku 1992,“ popisuje chvíle, kdy začali většinoví Hutuové zabíjet příslušníky Tutsiů a kdy také zemřel jeho otec. Už na počátku devadesátých let totiž probíhaly genocidní lidové soudy, prostřednictvím kterých Hutuové vraždili Tutsie. Všechny Johnovy nevlastní matky v důsledku těchto událostí uprchly do různých regionů země. Jeho otec ale i přes vzrůstající sociální nepokoje zůstal, protože spoléhal na svůj majetek a vliv. Pro zvýšení své ochrany se nicméně rozhodl najmout 20 silných hutuských mužů jako osobní strážce.

Jednoho dne měl otec důležité setkání s dalšími vlivnými muži kigalského regionu, po jehož zakončení uspořádali hostinu, pilo se a pekli kozu. Pečeni však Johnovu otci polili kyselinou, jejíž smrtelné účinky pocítil ihned po pozření a stihl jen zakřičet: „Vy jste mě zavraždili!“ Z posledních sil se dostal domů, kde však už tehdy nebyl nikdo, kdo by mu pomohl anebo alespoň podal sklenku mléka, která by snad aspoň částečně ztišila postupný rozklad orgánů. Když John dorazil domů z pastvy, našel otce v jeho poslední hodince a snažil se z něj dostat jména jeho vrahů. „Nechci, abys musel takové břímě nést ve své mysli. Staň se mužem a miluj své bližní,“ odvětil otec Johnovi a zemřel.

Po otcově smrti roku 1992 masové nepokoje a vraždění pomalu utichaly. Jeho nevlastní matky se začaly vracet domů. Dva bratři a jedna sestra nicméně odešli do Burundi, protože už nechtěli zůstat v nesvobodné Rwandě, kde Tutsiové čelili neustálému útlaku a nebezpečí. Od smrti otce neuplynuly ani dva roky a genocida vypukla nanovo a ještě hůře. Jakmile se o atentátu na prezidentské letadlo onoho 6. dubna 1994 dozvěděl John a jeho rodina, okamžitě uprchli ukrýt se do čirokových polí obklopujících farmu. Věděli totiž, co nyní přijde – masové vraždění Tutsiů.

Rozsekali je mačetami i s kojenci na zádech

Už následujícího dne dorazili jejich hutuští spoluobčané a začali zabíjet na jejich pozemku krávy. Všechny jeho nevlastní matky se tedy i nadále ukrývaly v čirokových polích. John chtěl uprchnout přes hranice do Burundi, ale všude byly hutuské milice Interhamwe[5] a vojenské jednotky. Cestou však bohužel narazil na skupinu zhruba třiceti Hutuů. Byli to jeho sousedé a navíc stejného věku, znali se prakticky celý život. Tehdy mu život zachránila přezdívka „Ze stromu“ (což by se dalo přeložit například jako tichošlápek, prostě tichý jako strom), kterou ho v okolí jako nemluvného chlapce častovali. Pustili ho a on pochopil, že na hranice se nedostane. Vrátil se proto domů a ukryl se do nedalekého lesa.

Hutuové na sebe nenechali dlouho čekat, dorazili do jejich domu hned nazítří, 8. dubna 1994, a v daleko větším počtu. Právě onen den byla Johnova rodina vyvražděna. „Nezabili je všechny najednou, nejprve starší chlapce, pak matky,“ vzpomíná John na onen osudný den, kdy celé dění zděšeně pozoroval ze stometrové vzdálenosti ze svého úkrytu. Hutuové tehdy zabili všech 27 přítomných dětí i všechny jejich matky. „Rozsekali je mačetami i s kojenci na zádech,“ dodává. Hrůzou bez sebe utekl od sténání jeho vražděné rodiny hlouběji do lesa, kde se spojil s několika dalšími uprchlými dětmi. Bylo jich devět a slíbily si, že si budou vzájemně pomáhat. Nicméně skupiny hutuských vrahů je v následujících dnech dále lovily. V oněch dnech se totiž Hutuové po celé zemi vydávali tzv. „do práce“, tedy lovit své tutsijské sousedy po polích, čirokových plantážích a v úkrytech v pralese, aby je mohli masakrovat těmi nejprimitivnějšími zemědělskými nástroji – mačetami, kyji, palicemi a oštěpy. „Vždycky zabíjeli přes den,“ vzpomíná John. I v tomto případě je nakonec vrahové dostihli a zavraždili všech osm ostatních dětí. John zůstal naživu, avšak opět sám.

Několik následujících dní se pokoušel přežít, jak se dalo. Živil se cukrovou třtinou a sladkými bramborami, které po nocích kradl na polích. Pokoušel se také zajít za jedním ze stařešinů vesnice. Ten mu ovšem otevřel s mačetou a řekl: „Pokud nechceš, abych tě na místě zabil, tak okamžitě odejdi.“ Tehdy pochopil, že bezpečí a úkryt nenajde nikde, a tak se vrátil vyděšený a zesláblý zpátky do pralesa. Vrahové se ovšem časem dozvěděli, že přežil a věděli, kde se zhruba skrývá. Příležitostně ho totiž vídali lidé pasoucí dobytek. Vojáci, Interhamwe a ostatní hutuští vrahové se proto shromáždili ve velkém počtu a začali pročesávat část pralesa, kde se skrýval. Celkem 800 osob hledalo Johna. Tehdy John pochopil, že už nemá šanci. Tento poslední lov neměl přežít.

Po více než měsíci osamoceného ukrývání a přežívání v pralese nakonec Johna vrahové 11. května 1994 dopadli. Začali ho mlátit palicemi pobitými hřebíky, hlavně přes záda a nohy. V důsledku toho dnes nemůže chodit bez hole a nemá plnou hybnost v jedné z rukou. Poslední, co si z vražedného lynče pamatuje, byl řev davu a rána mačetou do hlavy.

Návrat

Rwandská vlastenecká fronta[6] ho našla o čtyři dny později, 15. května 1994, a dopravili ho téměř mrtvého do nemocnice. Tam strávil 135 dní v kómatu. Jeho tělo bylo rozdrceno a zohaveno zejména palicemi posetými hřebíky. Lebku měl rozseknutou po celém temeni mačetou. Lékaři se pokusili o nemožné, aby ho nejdříve zachránili a pak i uzdravili. Dalších šest let byl John upoutaný na invalidní vozík.

Při propuštění dostal John od vlády 100 tisíc rwandských franků, tedy zhruba 2 400 českých korun. Ale neměl kam jít. Pokoušel se najít svou matku, ale přeživší sousedé mu řekli, že ona i ostatní z její rodiny byli také všichni zavražděni. Zůstal tedy bez rodiny, bez přátel, bez domova, neměl nikoho a nic. Nezbylo mu než žít na ulici, a v letech 2000–2008 prožil dlouhých osm let nedaleko veřejné skládky v Kigali.

Lidé z vesnické komunity v oblasti Bugesera (jižně od hlavního města Kigali), kde nyní John bydlí, věděli, že se z něho stal všemi opuštěný bezdomovec, živící se sběrem odpadků a prodejem kovů. Když příležitostně jezdili do Kigali, někdy ho vídali. Postupně se zvedla vlna solidarity živená mimo jiné i vládní komunitní politikou. Pokoušeli se ho přesvědčit, aby se vrátil do vesnice, nabízeli mu pomoc, podporu i bydlení. Johnova psychika byla ovšem tak hluboce traumatizovaná, že nebyl schopen ani minimální důvěry. „Myslel jsem si, že vystavěné bydlení je jen další strategie, jak dostat všechny přeživší dohromady a pak nás zabít,“ vzpomíná John. Nakonec ho vesničané přeci jenom přesvědčili, aby se zkusil vrátit. Po příjezdu do vesnice mu prostě ukázali dům a řekli: „Můžeš v něm bydlet, nebo se vrátit na ulici, to je na tvém rozhodnutí.“

První, co si John koupil, byl koberec, protože z ulice nebyl zvyklý spát na matraci. A mačetu. „Rozhodl jsem se, že nikdy v noci nebudu spát a nechám dveře otevřené, abych byl připravený zabít kohokoli, kdo vejde,“ popisuje John svůj nekončící strach. Sám dnes vzpomíná, že jednu ruku měl zmrzačenou, v druhé měl hůl, těžce hybný na nohy a chromý by zabít stejně nikoho nedokázal. Během prvního týdne ho v domě nikdo nenavštívil, protože se ho lidé báli jako pološíleného bezdomovce. Když opustil nakrátko dům a lidé z komunity mu postavili plot, myslel si po návratu, že to je proto, aby ho mohli zavraždit: „Když někdo k tvému domu přidá něco bez tvého dovolení, měl by ses mít na pozoru,“ hodnotí. Ještě hodnou chvíli tak lavíroval mezi bydlením v novém domě a zpět na ulici, nakonec však přeci jen zapustil kořeny ve vesnici. Byl na počátku dlouhé cesty smíření a léčby všech prožitých hrůz.

Smíření

Svou roli sehrála komunita v oblasti Bugesera, vládní politika i tamější biskup, který pracoval s traumatizovanými přeživšími. „Otevřel jsem oči. Najednou jsem cítil naději pro všechny přeživší i pachatele,“ hodnotí John a vypráví, jak moc mu v tomto procesu pomohla víra v Boha. Ústřední psychologickou roli u něj hrálo odpuštění, protože to je nejdůležitějším předpokladem pro vyléčení prožitých traumat: sám dnes uvádí křesťanskou terminologií, že Bůh odpustí jen těm, co odpustili. Také ale přiznává, že po tom všem se mu náboženské řeči zdály zpočátku jako trpký nesmysl.

„Našel jsem lidi, co mě uměli vyslechnout,“ vypráví John o tom, jak postupně znovu získal víru v lidské dobro. Právě lidskost je slovo, které se závěrem rozhovoru prolíná nejvíce. „Jsme konec konců všichni jenom lidé,“ hodnotí John. Dnes s odstupem času chápe věci tak, že všechno prožité zlo nepocházelo od lidí, ale od těch nejvýše postavených – „od diktátorského režimu, co jim nařídil zabíjet“. Pochopil také důležitost vzdělání a to, že klíčové pro rwandskou společnost je nedehumanizovat: „Když dítěti řekneš, že tenhle člověk je had a hada je potřeba zabít, vyroste s pocitem, že ve chvíli možnosti zabít hada ho prostě zabije,“ osvětluje.

Dnes je John ženatý a jeho manželka je jeho emocionálním, lidským i existenciálním pilířem v nově nabytém životě. „Stala se nejen mou ženou, ale i mou matkou, otcem i sestrou,“ vypráví John o tom, jak mu láskyplný vztah nahradil všechno zlé z minulosti. A to i přesto, že Johnova žena je dcerou jednoho z těch, kteří mu roku 1994 vyvraždili rodinu.

 

[1] Školní šikanování tutsijských dětí pomocí příkazu, „ať vstanou špinaví Tutsiové, ti hadi, švábi“ atd., byla častá technika, která vštěpovala genocidní uvažování už malým dětem na základní škole. Tyto vzpomínky se často opakují u mnoha tutsijských respondentů a vždy obsahují také užívání pejorativ.

[2] Rwandská společnost je velmi autoritativní a hierarchická. Poslušnost společnosti vůči autoritám sehrála jednu z klíčových úloh při pozdějším propuknutí genocidy v roce 1994.

[3] Dodnes se neví, kdo raketu země-vzduch odpálil. S jistotou je tato událost nicméně rozbuškou, která rozpoutala tři měsíce nejbrutálnější genocidy ve 20. století (svou intenzitou vraždění přepočteno na oběti a čas předčila rwandská genocida dokonce i holokaust).

[4] Belgický koloniální systém a katolická církev rwandskou společnost, která původně nebyla rozdělena na Hutuy a Tutsie, rozdělila pro snadnější ovládání společnosti. Původně tyto kategorie sice existovaly, ale byly spíše sociálního charakteru a prostupné. Belgičané a církevní představitelé zavedli kvazinacistické biologické prvky reflektující anatomické odlišnosti a tím stvořili kategorie vládnoucích Tutsiů a ovládaných Hutuů. Zde je prapůvod pozdější genocidy.

[5] Interhamwe byly jakési poloorganizované milice převážně mladých mužů hutuského původu, které terorizovaly a vraždily po celé období rwandské genocidy tutsijské spoluobčany.

[6] Rwandan Patriotic Front, Rwandská vlastenecká fronta, jednotky vedené současným rwandským prezidentem Paulem Kagamem složené z tutsijských bojovníků, faktická síla, která ukončila genocidu Tutsiů ve Rwandě.