Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Tom Graumann (Hochberg) (* 1931  †︎ 2020)

• born in a Jewish family in Brno

• one of Nicholas Winton‘s children

• raised in a Presbyterian family in Scotland

• converted to Christianity

• didn‘t return to Czechoslovakia after the war

• studied nursing

• worked as a nurse, teacher and a missionary on the Philippines for nine years

• lived in the United States after his return from the Philippines

• died on April 27, 2020

Toma Graumanna jsem potkal poprvé na setkání středoškolských studentů s Nicholasem Wintonem v pražském Kongresovém centru. Mezi ostatními z přítomných Wintonem zachráněných dětí mne zaujal svým vzhledem. Vyšší, rozvážný, anglicky diskutující muž s pronikavým pohledem a dlouhou bílou bradkou. Napoprvé jsem nevěděl, jakým jazykem s ním mluvit. Česky trochu rozuměl, ale jak se brzy ukázalo, ne tolik, aby se mohl vést nějaký složitější rozhovor. Tomáši Graumannovi se ani moc nechtělo pouštět do nějaké delší konverzace, jako by se styděl za to, že češtinu, kterou kdysi ovládal, která byla pro něj napůl rodným jazykem, zapomněl. Od roku 1939 žil ve skotské presbyteriánské rodině, na Skotské vysočině, daleko od ostatních československých dětí, daleko od československé státní školy. Po válce Československo vůbec nenavštívil, zprávy o tragickém osudu svých rodičů měl od svých příbuzných. V té době chtěl zapomenout na svoji bývalou vlast, již ho k ní nic nepoutalo. Češtinu tak zapomněl také.

„Moje rodiče doma více mluvili německy, pro kontakty s vnějším světem jsme však více používali češtinu a já jsem měl češtinu radši. S němčinou jsem stále válčil. Když jsem přijel do Skotska, naučil jsem se angličtinu a zapomněl jak češtinu, tak němčinu.“

Přesto se nakonec do země svých předků vrátil, aby zde učil angličtinu. Ale o tom o několik odstavců později.

Tom Graumann se narodil v roce 1922 v Brně v česko-německé židovské rodině. Ani jeden z jeho rodičů nebyl praktikujícím židem. Otec měl prosperující obchod a malou továrničku na obuv. Rodiče Toma Graumanna se rozvedli, když mu bylo pět let, matka se pak krátce nato provdala za obchodníka Julia Hochberga (Tom Graumann byl tak později na některých dokumentech Wintonova výboru chybně označován za Tomáše Hochberga) a s dětmi se přestěhovala za svým novým manželem do Těšan u Brna.

V roce 1938 bylo Rakousko zabráno nacistickým Německem a k Hochbergovým na zámek v Těšanech přijela teta Kamila z Vídně. Malému Tomovi bylo sedm let a nechápal pravé důvody jejího příjezdu. Jen mu bylo divné, že tentokrát u nich teta zůstává déle než obvykle. Čekala na emigrační doklady k vystěhování do Austrálie. Naléhala i na jeho rodiče, aby rovněž odjeli, oni to však odmítli s tím, že v Československu je jejich domov. Tomu Graumannovi se dodnes dochoval dokument „landing permit“ od australské vlády s datem 21. července 1939 a s platností na jeden rok, který jeho rodiče nevyužili. Často přemýšlí o tom, jak by se asi jeho život mohl vyvíjet, kdyby rodiče tehdy dokázali všechno opustit, kdyby matka s nevlastním otcem uvěřili, že jim hrozí smrtelné nebezpečí, a přistoupili na vystěhování. Povolení a příležitost odcestovat do Austrálie měli. Finanční prostředky k cestě do Austrálie měli také. V roce 1939 ještě nacisté v omezené míře emigraci dovolovali. Stačilo využít papír, jehož byli držiteli. Bohužel jej však nevyužili.

Cesta do Británie

Tomova matka však pro své děti hledala jiné možnosti záchrany. V té době již konvertovala ke křesťanství a v Těšanech se poznala s tamním evangelickým farářem Ostrčilem, přes nějž se pravděpodobně o Tomášovi dozvěděla skotská presbyteriánská komunita.

Nebyl čas na velké přípravy, s odjezdem se nesmělo váhat. Tom dostal 27. července poslední razítko od nacistických úřadů povolující odjezd a 2. srpna 1939 byl již v anglickém Harwichi.  „Byl to vlak jen pro děti, moc jsem se na to těšil. Má matka mi řekla, že se jedu do Británie učit angličtinu, že později budu obchodní zástupce otcovy firmy pro Británii a že se za nějaký rok vrátím. Tak jsem se těšil, že jsem si neuvědomil, že je to naposled, kdy vidím svoji matku a babičku, že ony pravděpodobně při odjezdu plakaly. Rychle jsem se s nimi rozloučil, moje matka mi dala na cestu dva kufry s oblečením a batůžek s jídlem na cestu.“

„Měl jsem o tři roky mladšího bratra Antonína. Když jsem odjížděl, můj bratr byl nemocný a čekalo se, že pojede příštím vlakem. Já jsem odjížděl vlakem na začátku srpna 1939 a 1. září Hitler napadl Polsko. Žádný vlak již nevyjel. Můj bratr zůstal s matkou. Podle záznamů pražské židovské obce byli posláni do Terezína a odsud do Polska do lágru v Sobiboru. Podle záznamů tam zahynuli v den příjezdu,“ vypráví Tomáš Graumann.

Jeho otčím byl poslán do Majdanku; jeho otec, než aby byl transportován do ghetta, raději spáchal sebevraždu: „Můj otec podle jednoho vyprávění spáchal sebevraždu. Hodně se snažil, aby nebyl považován za Žida, ovšem podle norimberských zákonů byl Židem a někdo ho prý udal a z toho důvodu se prý zabil.“

Loď s transportem dětí dorazila do Harwiche. Odtud jel Tom vlakem až do města Selkirk, kde skotská církev zřídila domov pro židovské děti, kde pobyl několik dní. Církev zároveň vydávala časopis s inzeráty k adopci přijatých dětí. Přihlásila se také jistá slečna Mary Corsonová ze západní části Skotské vysočiny, od městečka Oban. Nedávno předtím přijela z Jaffy z Palestiny, kde byla učitelkou. Ona a její rodiče si původně chtěli vzít dvě děvčata. Žádná děvčata však právě k adopci nebyla. „Slečna Corsonová odepsala: ,Zkusím se postarat o dva chlapce během jedno měsíce.‘ Pak řekla, že by se mohla o ně postarat další měsíc. Nakonec z toho bylo asi tři roky.“ Tito dva vybraní chlapci byli Tomáš Graumann a Tomáš Schlesinger, později žijící v Austrálii. Tomáš Schlesinger šel do československé školy ve Walesu, Tom Graumann raději zůstal ve Skotsku.

Tomáš Graumann se svým kamarádem Tomem Schlesingerem již nikdy více neviděl. Českému prostředí ho to ještě více vzdálilo. Měl sice v Londýně strýce, který pracoval pro československou vládu, ale s ním se vídal jen málo. Ve Skotsku pak vystudoval střední zdravotní školu pro ošetřovatele.

Nepocházel z výrazně nábožensky založené rodiny, matně si vzpomíná, že se doma zapaloval chanukový svícen, jinak se však víra nepraktikovala. Matka Toma Graumanna se znala s místním evangelickým knězem a malého Tomáše posílala na katolickou výuku náboženství, brzy na to se sama nechala pokřtít. „Moje matka se stala křesťankou někdy v roce 1939 či 1940. Šel jsem do Skotska, do křesťanské rodiny. Bible se četla každý den, modlitby nás provázely před každým jídlem. Nebyl žádný tlak na mne, abych se stal křesťanem. Rozhodl jsem se tak svobodně, když jsem slyšel evangelium. Nikdo mne nenutil. Tento problém také ukazuje dokument o Wintonovi. Někteří rabíni si stěžovali, že Winton posílal šikovné židovské děti do křesťanských domácností, aby se z nich stali křesťané. Jeho odpověď byla: ,Je mrtvý Žid lepší než žijící dítě?‘ Nebyl jsem si nikdy vědom tlaku, abych se stal křesťanem, ani jsem o tom neslyšel v případě jiných Wintonových dětí.“ 

Služba Bohu

Ke konci války si uvědomil, že chce sloužit lidem a Bohu, jen tak jeho záchrana života měla pro něj smysl. Takto to vidí vlastními slovy Tom Graumann ve svém životopisném portrétu: „Jednoho večera jsem se vrátil ze setkání mládeže, rozsvítil lampičku a četl z Bible: Posvěť mi všechno prvorozené, co mezi Izraelci otevírá lůno, ať z lidí, či z dobytka. Je to moje! (Ex 13,2) Tehdy jsem pochopil všechny souvislosti. Narodil jsem se jako prvorozený v židovské rodině. Kdyby mě ale nezachránil Nicholas Winton, obětavý burzovní makléř, kterému nebyl lhostejný osud židovských dětí a který pochopil nebezpečí nacismu, byl bych zahynul. Když jsem pak slyšel evangelium a uvěřil v Ježíše, který je nejen Mesiáš Židů, byl jsem zachráněn podruhé. Tentokrát nejen pro časný život, ale pro věčnost. Jako prvorozený syn právem náležím Bohu, chci mu sloužit a pro něho žít.“

Misionářem na Filipínách

Po ukončení střední školy vystudoval ve Skotsku i zdravotní školu a později ještě biblickou školu pro misionáře. V roce 1957 začal pracovat jako misionář mezi domorodci na Filipínách, na ostrově Mindoro. Misie byla organizována mezikonfesní evangelickou organizaci Overseas Missionnary Fellowship, která působila v anglofonních zemích. Zde také poznal svou budoucí ženu, Američanku Caroline, se kterou žije dodnes. Svatbu měli v kostele postaveném uprostřed džungle.

„Pomáhali jsme domorodcům různým způsobem. Dávali jsme léky nemocným, pomáhali jsme jim rozjet podnikání, naše hlavní poslání ovšem bylo šíření evangelia mezi různými kmeny na Mindoru. Chodili jsme do těch vesnic, do kterých nás pozvali a chtěli slyšet gospel. Stavěli jsme také malé kmenové kostelíky v džungli. Naše zřejmě nejúspěšnější činnost byla výuka čtení a psaní. Bylo tam předtím jen velmi málo státních škol, kde navíc děti museli dopoledne pracovat a teprve odpoledne se jim, když byly unavené, dostalo nějakého vzdělání. Ne všichni rodiče si to mohli dovolit. Lidé se většinou nestávali křesťany jen přes naše kázání, naše výuka možná ještě více napomohla k úspěšnému zakládání kostelů.“

Na Filipínách působili devět let, do roku 1966. V tomto roce se rozhodli s manželkou k odjezdu do Spojených států. Nedařilo se jim mít vlastní děti, v Kalifornii adoptovali dvě děti a krátce po té se jim konečně narodil vlastní syn. „Během roku se nám rozrostla rodina o tři děti. Změnil se nám život,“ směje se Tom Graumann.

Do Spojených států odjel jako britský občan (britské občanství získal po válce), musel si tedy pokaždé obnovovat povolení k pobytu; v polovině sedmdesátých let se stal občanem Spojených států.

Návrat do původní vlasti

Na začátku devadesátých let mu již táhlo na šedesátku, Tom Graumann se však v žádném případě necítil na odpočinek. Po otevření železné opony přijel poprvé po letech do svého rodiště, navštívil svého vzdáleného bratrance v Praze a další příbuzné ve Vídni a Budapešti. Od poloviny devadesátých let s Caroline žijí střídavě v Česku a v Litteltonu v americkém Coloradu. Když se usadil v Česku, chtěl si zažádat o obnovení českého občanství, nebylo to však možné bez toho, že by se vzdal amerického pasu, což nechtěl udělat vzhledem k tomu, že všechny jeho děti žijí ve Spojených státech. Naštěstí se v průběhu let změnily zákony upravující získání českého občanství a Tom Graumann má dnes dva pasy, český a americký.

Začal učit angličtinu v rámci programu Education for democracy – chtěl učit v Brně nebo někde poblíž svého rodného města, jeho první místo, kde učil, byl však Trutnov. Zhruba od roku 1997 se usadil v Nebovidech nedaleko Kolína. Během let byl zaměstnaný v různých jazykových školách, dnes již vyučuje jen individuálně. „Zpočátku jsme tu byli na pracovní víza, každý rok byl problém s obnovením víza. Škola po nás chtěla povolení k pobytu a povolení k pobytu jsme nemohli dostat, když jsme neměli pracovní smlouvu se školou. Naštěstí tohle skončilo, když jsem si vyřídil české občanství.“ Do Spojených států jezdívají pravidelně na vánoce a letní prázdniny, ve školním roce se snaží spolu s manželkou Caroline být v České republice.

Setkání s Nicolasem Wintonem

Tom Graumann si vždy myslel, že za svou záchranu vděčí skotským křesťanským spolkům. Až v Česku, někdy kolem roku 1996, se poprvé dozvěděl o existenci Nicolase Wintona. O první a druhé návštěvě Nicolase Wintona v Česku nevěděl, později se však setkal s režisérem Matějem Mináčem při natáčení jeho filmu Síla lidskosti. Tom Graumann v tomto dokumentu i účinkuje. „Matěj Mináč potřeboval dalšího Američana, který by mohl mluvit do filmu, a kvůli mně nemusel jezdit do Ameriky. Tak mne natočil, brzy však pochopil, že nejsem žádná filmová star,“ směje se Tom Graumann, když komentuje své vystoupení ve filmu. S Nicolasem Wintonem se poprvé sešel až při premiéře filmu Síla lidskosti v roce 2001.

Poselství

„Chci říct, že je důležité si pamatovat, co se stalo v minulosti, že se to může stát znovu, pokud nebudeme vědět, co se stalo dřív. Minulost se může opakovat. […] V tom, že jsem byl zachráněn, musí být nějaký důvod. Mnoho Wintonových dětí si je vědomo, že mají určitou povinnost k jejich vlastnímu životu. Čelím stále otázkám – „Proč jsem naživu? K čemu vede můj život?“ Snažím se něco se svým životem dělat. Spolu s Nicolasem Wintonem si říkám, že každý může dělat něco se svým životem, pokud k tomu máme příležitost, a příležitost v životě má v zásadě skoro každý. Proto jsem se rozhodl, když mi bylo šedesát dva, že nebudu po zbytek života sedět v houpacím křesle, a odjel jsem učit angličtinu do České republiky. Tudíž poselství pro budoucí generace je: Využijte příležitostí, co vám dává život, a prožijte smysluplný život.“