Elly Jouzová

* 1933

  • „Protože ona [matka] do té strany vstupovala hned po první světové válce, kdy se ještě nevědělo nic špatného, a pak v té straně byla, myslím, dost železná kázeň. Ono to bylo jako nějaká sekta nebo jako nějaké náboženství. Oni byli velice ukáznění, matka mi nic neříkala. Když přišli nějací návštěvníci k nám a o něčem si povídali, já musela odejít. Směla jsem přinést čaj a odejít. Já jsem nic nesměla vyslechnout a teprve v šedesátém osmém, kdy se o tom psalo i v tom Rudém právu, moje matka začala něco přiznávat. A přidala se ke skupině starých členů, kteří podepsali a uveřejnili v Rudém právu prohlášení: ‚My, staří členové stany, jsme proti vstupu vojsk, protože si myslíme, že bychom vlastními silami nedovolili návrat kapitalismu.‘ To si jako mysleli. Tehdy její jméno ale nějak zkomolili, ale přesto – v roce 1972 nebo 1973, v normalizaci, si ji zavolali na kobereček. Nejdřív jí připomněli všechno, co zažila, a potom ji začali přemlouvat, aby veřejně odvolala, co podepsala. Ale moje matka řekla, že ne, že je proti tomu a že ten vstup [vojsk] velice té straně ublížil. Takže ji vyloučili. Což jí strašně ublížilo, protože ona k té straně měla vztah citový. Ona se tam seznámila se svým mužem, ona moc neuvažovala o té teorii, ona viděla, nebo alespoň to říkali, že chtějí pomoct lidem, kteří to potřebují, že bude potřeba velkého odříkání – tomu všechno podřídila. A jestliže se dozvěděla něco o těch procesech, tak nevím… No, bylo to nepochopitelné, samozřejmě, proč Stalin nechal vybít všechny svoje spolupracovníky. Takže byli lidi, kteří si uměli říct, že to není dobře, a vystoupili a postavili se proti. Kdežto oni [rodiče Elly Jouzové] byli ukáznění. Nebo já nevím, protože já jsem nikdy neměla možnost s nimi o tom mluvit.“

  • „A utíkala jsem do sklepa a potkala jsem babičku, která běžela nahoru pro ten kufr. Ale už to přestávalo. Ty největší rány byly rozbitý dům, který byl v Libické ulici. My jsme byli Radhošťská. Když se přešla Vinohradská, byla Libická. Takže to bylo přímo v naší ulici, čtvrtý blok od nás. Proto to bylo tak silné. Když potom odhoukali, tak jsem šla ven se sousedkou a ve vzduchu – svítilo sluníčko, ale byla taková růžová jako mlha. Jak byl ve vzduchu ten prach z cihel. A přišly jsme na Vinohradskou a viděly jsme, jak z té ulice proti nám, z té Libické, vynášejí nějakou paní, na židli, která měla nějakou divnou nohu, naříkala. Šly jsme dál, směrem k náměstí Jiřího z Poděbrad, a tam už to bylo zavřené. Dál jsme nesměli, protože tam spadla bomba na továrnu, na uzeniny Maceška. Rozbilo to tam několik domů v Kanálské ulici a pokračovalo to až dolů, Emauzy. Takže ten dojem byl strašný. A lidi si říkali, jak jsou ti Američani šikovní, že se strefili do toho domu v té Libické ulici. Kde vedle byl nějaký lepší dům, kde bydleli samí Němci. Spletli se jenom o dům. Ve skutečnosti se spletli o celé město, protože ten nálet měl být na Drážďany.“

  • „My jsme tam asi nosili prádlo a žádali jsme o nějaké návštěvy, abychom matku navštívili. A to mě překvapilo – ona měla krátké vlasy, mikádo se tomu říkalo, a to už měla vlasy delší, do takového ohonu, a prostředkem těch černých vlasů byl bílý pruh. Ta návštěva byla taková divná, protože kolem stáli, poslouchali…Co jsem měla říkat? Ona byla ráda, že mě viděla, a mně to bylo divné, ta maminka byla divná. Ona nás pak viděla ještě jednou. Když ji propustili z káznice ve Waldheimu, tak ji vezli do Prahy a byla ve věznici na Karlově náměstí. A zadní trakt vede do takové úzké uličky, je tam stanice Lazarská. A někdo, kdo byl propuštěn, měl u nás doma vyřídit, že by nás chtěla vidět. Takže sestra tam se mnou v tu určitou hodinu přišla a procházely jsme se v té uličce a koukaly do výkladů. Matka se domluvila s dozorkyní, že by chtěla umývat okna, takže nás těmi okny viděla. Sestra ji taky viděla, ale mně neřekli, takže já jsem nevěděla, že ji mám vyhlížet. A teprve když jsme šly domů, tak jsem se dozvěděla, že nás matka tím oknem pozorovala.“

  • „Bylo divné, proč nepíše. A jeli jsme vlakem přes Pardubice, kde byl tehdy nálet. A bylo to tam rozbité a lidi vyprávěli o tom náletu a tak a já jsem tím vyprávěním a tím, že jsem neměla z domova žádné zprávy, najednou měla nějakou jakoby předtuchu. A když jsem přišla domů, babička mě vzala do pokoje. Já nevím, proč špatné zprávy vždycky říkali v pokoji a v tom obvyklém… a sedla si se mnou na drátěnku holou a řekla, že moji sestru zatklo gestapo. A Miloše Hájka taky a jejich přátele taky. A nemuselo se to stát, protože v té organizaci, v těch ‚pětkách‘, co tvořily tu organizační strukturu, moje sestra nebyla. Ale jeden hoch, když ho bili, tak ještě řekl, že tam chodila dívka, která byla přítelkyně Miloše Hájka, a že měla oba rodiče zavřené. Takže to ji pak našli velmi brzy. A moje sestra udělala vlastně jen to, že obstarala nějakou občanskou legitimaci. A ji pak poslali do Terezína. Mezitím rodiče Miloše Hájka v domě na Spořilově schovávali ještě jednoho mládence, a přišlo tam gestapo a znovu ho zatklo a odvedlo i ty rodiče. Paní Hájková se vrátila, pan Hájek zahynul na pochodu smrti.“

  • “My father died in 1941. Well, we learned it, because a death certificate arrived. My sister took me to the room lifted me up to have me standing on the sofa so that she could reach me and told me that their father had died. But I didn´t understand it fully. I knew it was serious but didn´t understand what it meant because until then none of my friends or relatives had died. But I remember that my sister was crying and then she taught me to sing Kde domov můj (the Czech national anthem).“

  • “My parents stayed, they didn´t emigrate because my father was given tasks to do by the Party. So, before the Nazis came, he became the owner of the advertising company RIK - Advertising and Publicity – he even had business cards and used to bring home small toothpastes and small jars of jam. The company was probably a cover up to get money to pay for illegal work. When Hitler, came, I remember the terrible weather and how unhappy my parents were. My mother was unhappy as my father was away somewhere at the time and when we had visitors, they spoke in such a serious way. I noticed that and they saw I was serious as well and then they asked me what I was thinking about. And I used to reply – about everything. And they thought it was funny. I simply felt the atmosphere and that was really bad at the beginning of the war. My mother told me that when Ribbentrop and Molotov had signed the Non-Agression Pact that they (the Communists) were in a very difficult situation because these two who were supposed to be enemies, Stalin and Hitler, that it was the faith that the Party and Stalin that they were acting well. They saw some tactics in it, which in fact was more of a Hitler´s tactics than Stalin´s.

  • “At that time my father studied at the Technical University in Brno. He was to become an electro-engineer. He was sponsored by his mother´s brother Wallner who, I think, was the owner of a little factory at Vír. When Wallner learned that my father was active as a left wing politician, he told him that he´d better leave politics and finish his studies first and if he didn´t, he would stop supporting him. My father dug his heels in and left the university. He became a revolutionary working for the Communist Party. He was paid occasionally and we could live on that somehow, but I think it was not much because my parents only started to buy furniture when they were given a flat, and even after ten years the flat wasn´t furnished properly. My father was first in Ostrava, then in Prague. Before he got marrried, he lived at the Communist Party headquarters in Karlín. They told me that a dinner jacket and slept on a kind of a sofa there.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 27.12.2017

    (audio)
    délka: 02:09:11
    nahrávka pořízena v rámci projektu Stories of 20th Century
  • 2

    Praha, 05.12.2023

    (audio)
    délka: 02:06:13
    nahrávka pořízena v rámci projektu Stories of the 20th Century TV
  • 3

    Praha, 26.01.2024

    (audio)
    délka: 02:00:14
    nahrávka pořízena v rámci projektu Stories of the 20th Century TV
  • 4

    Praha, 19.02.2024

    (audio)
    délka: 02:10:24
    nahrávka pořízena v rámci projektu Stories of the 20th Century TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

When times are hard, you learn to appreciate good people

Elly Jouzová, secondary school leaving photo, Prague 1952
Elly Jouzová, secondary school leaving photo, Prague 1952
zdroj: archiv pamětnice

Elly Jouzová was born as Elly Baranová on 2nd July 1933 in Prague. Both parents were active, loyal members of the pre-war Communist Party. Her father Kurt Baran came from a Jewish family, her mother Marie was born to Czech parents in Vienna.They shared the mutual selfless work for the Party. Elly was eight years younger than her sister Vlasta and during the war she was only a child. After both parents had been arrested on the grounds of their resistance activities against the Nazis, the sisters were looked after their maternal grandmother. Towards the end of the war, Vlasta was also arrested for the same reason. Elly´s father and sister Vlasta were killed in the concentration camps. Her mother survived. After the war, she continued working for the Party: she experienced fear and doubts in the time of the political trials of the 1950s, and became enthusiastic about the 1960s liberal atmosphere. In the 1970s, after 45 years of being a Communist, Elly´s mother was expelled from the Party. Elly never joined.