Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hisham Kassem هشام قاسم (* 1959)

• born 24.12.1959 in Tripoli, Libya

• in 1960 his family returned to Egypt

• attended the Egyptian Boys School in Alexandria until 1966

• in 1965 General Nasser‘s regime nationalized the family‘s property, his father subsequently fled to Libya

• in 1966 the family and Hisham follow the father to Libya

• in 1972 the family returned to Egypt with the promise of impunity and restitution

• Hisham Kassem studied English language and literature

• in 1992 he moved to Cairo, where he founded a press and translation agency

• became involved in the Egyptian Human Rights Organisation, which he chaired

• ran and financed the English-language periodical The Cairo Times from 1992 to 2004

• since 2004 he ran the independent daily Al-Masry Al-Youm, which was later taken over by businessmen close to the military

• in 2005, he was vice-chairman of the liberal Hizb al-Ghad party

• refused to cooperate with General Sisi‘s regime in 2014, and has not been allowed to work in the media since

• arrested on 20 August 2023 and charged with insulting a public official

• went on hunger strike for 22 days and spent six months in prison

• attended the Forum 2000 conference in October 2024, interviewed by Memory of Nations

Zastánce objektivního zpravodajství a vášnivý vydavatel novin, zároveň člověk s vírou v lidská práva a zájmem o politiku. To je Hisham Kassem, potomek významné egyptské rodiny. Zatímco jeho otec, soudce a majitel rozsáhlých pozemků, byl pronásledovaný za vlády generála a prezidenta Gamala Násira, Hisham strávil na přelomu let 2023/24 šest měsíců ve vězení během mandátu současného vojenského vůdce, generála Abdala Fataha Sísího. „Je to škoda,“ říká. „Nejde jen o mě. V Egyptě je spousta lidí jako jsem já, kteří by mohli vývoj v zemi změnit k lepšímu. Aby bylo méně bídy, méně utrpení. Lepší hospodářství, lepší zdravotní péče. Ale dokud vládne armáda, tak ta se sama od sebe moci nevzdá.“

Libyjský panovník a generál Násir

Hishamův dědeček byl bohatý a vlivný muž z provincie Buhajra na severu delty Nilu, ale jeho syn, Hishamův otec Fayez, dosáhl ještě významnější mety. Vystudoval práva a stal se soudcem v Alexandrii. Na pozvání rodinného přítele, lybijského monarchy, odejel na rok působit na soudcovskou stolici do Tripolisu, „protože odmítnout pozvání panovníka se nesluší.“ Tam se také Hisham Kassem roku 1959 narodil. Vyrůstal ale v Alexandrii, kde také chodil na elitní Egyptian Boys´ School, někdejší britskou školu s vyučujícím jazykem anglickým. Rodina ale brzy začala čelit perzekucím ze strany vojenského režimu prezidenta Násira, přívržence Sovětského svazu. Dědovy pozemky vojáci v roce 1965 znárodnili, jeho samotného uvrhli do domácího vězení. Otec musel v sedmatřiceti do předčasné penze, nakonec utekl ze země s pouhými pěti librami v kapse a útočiště našel opět u tripoliského vladaře. Jen díky intervenci Červeného kříže za ním potom mohla přicestovat rodina a malý Hisham.

V Tripolisu žil Hisham Kassem do roku 1972. Tehdy již v Egyptě vládl prezident Anvar Sadat, který rodině Kassemově zaručil beztrestnost i restituci majetku, zatímco lybijského monarchu u kormidla nahradil diktátor, plukovník Kaddáfí. Rodina se vrátila do Alexandrie, i když sociálně a ekonomicky již nikdy nedosáhla původního významu. Prezident Sadat ale v zemi po Násirově socialistickém experimentu vytvořil alespoň zdání volného trhu a politické soutěže. Hisham vystudoval na univerzitě anglickou literaturu, ale záhy v sobě objevil životní poslání - vášeň pro média a tisk.

The Cairo Times

Roku 1992 se přestěhoval do Káhiry, kde založil tiskovou a překladatelskou agenturu. Když dostal zakázku překládat do angličtiny zprávy o stavu lidských práv v Egyptě a zejména o mučení v egyptských věznicích, otevřelo mu to oči. Stal se aktivním členem a dokonce i předsedou Egyptské organizace pro lidská práva. Zdědil určitý majetek a investoval ho do anglickojazyčného periodika jménem The Cairo Times. Na poměry vlivný a čtený časopis byl ekonomicky soběstačný a navíc poskytoval ověřené a objektivní informace. Není divu, že čelil tlaku ze strany vlády tehdejšího prezidenta Husního Mubáraka. 

„Byly doby, kdy jsem měl zakázáno tisknout v Egyptě. Docílili toho hrubou silou. Zavolali si tiskaře a řekli mu - jestli budeš tisknout Cairo Times, půjdeme po tobě. Když po tobě jdou, znamená to finanční úřad, úřad práce, všechno. Začnou kontroly, nejspíš najdou nějaký problém a mohou ti zavřít podnik,“ vysvětluje Hisham Kassem. Tehdy musel tisknout na Kypru, tiskařské folie mu tam ze sazby vozili poslíčci za sto dolarů. „Když jsem nenašel baťůžkáře, koupil jsem si letenky. Přistál jsem v Larnace, taxíkem jel do Nikósie, rovnou do tiskárny, dal jim ty folie, šel do hotelu, ráno se probudil, koupil si čerstvou košili a vrátil se do tiskárny. Oni ty výtisky pak poslali kargem a já si vzal taxíka na letiště a odletěl do Egypta. A v mnoha případech to kargo stejně zabavili. Což pro mě znamenalo velké finanční škody. Ale vytrval jsem tak dlouho, dokud to už opravdu nepřestalo být z finančních důvodů možné. To bylo v červnu 2003. Zlomilo mi to srdce, brečel jsem jako dítě.“

Al-Masry Al-Youm (Egypt Independent)

Hisham sice přišel o bohatství, získal ale pověst velice schopného mediálního manažera. Netrvalo dlouho a oslovila ho skupina soukromých investorů, zda by nechtěl vést vznikající deník Al-Masry Al-Youm, který se pod jeho vedením vyprofiloval jako nestranný a objektivní noviny, které patřičně kritizovaly jak vládu, tak opozici. V tom byl v Egyptě unikátní a získal si rychle popularitu. Jeden z nejvýbušnějších článků, který publikovali, byla výpověď předsedkyně volební komise o tom, jak byly zmanipulované prezidentské volby v roce 2005. 

„Volala mi pak matka z Alexandrie, že u nich v trafice není ani výtisk ke koupi,“ vzpomíná Hisham Kassem. „Poslal jsem tam někoho, aby zjistil, co se stalo. Ptal se trafikanta. Zabavili to? Ne pane, všechno jsme vyprodali. Pošlete další.“ Navzdory komerčnímu úspěchu čekal Hishama ještě téhož dne telefonát z prezidentské kanceláře s tichou hrozbou. Deník poté začali postupně přebírat investoři z řad vojáků, dnes jim patří celý a obsahově se proměnil v hlásnou troubu režimu. Hisham Kassem už v něm samozřejmě nepracuje: „Při desátém výročí založení deníku jsem ještě dostal ocenění za zásluhy o jeho vznik. Na dvacáté už mě nikdo ani nepozval.“

Lazoghli: Nikdy nebuď udavač!

Celou vydavatelskou kariéru Hishama Kassema doprovázely snahy egyptské tajné policie přimět ho tím či oním způsobem ke spolupráci. Absolvoval pravidelná pravidelná předvolání do budovy ministerstva vnitra Lazoghli, která zároveň sloužila jako mučírna. Měl jasno hned po prvním setkání. „Odešel jsem a při první návštěvě jsem řekl otci, co se stalo. Jelikož byl soudce v důchodu a sám si těmito věcmi prošel, dal mi asi nejlepší radu v životě: ,Velmi brzy po tobě budou chtít, abys pro ně pracoval. A to je to nejhorší, co se ti může stát, být udavačem. Pracovat proti svým kolegům, když na to přijde.´“ Vyšetřovatelům Hisham Kassem vždy otevřeně přiznával, že je činný v oblasti lidských práv, ale zároveň odmítal poskytovat informace o svých spolupracovnících. Konfrontaci se mu podařilo vždy ustát, nikdy ale taky nebyl vystaven násilným metodám.

Arabské jaro

Kromě médií se Hisham Kassem angažoval i v politice, byl místopředsedou liberální Strany zítřka (Hizb al-Ghad). V roce 2011 se snažil založit mediální společnost s vlastním newsroomem, financovanou drobnými akcionáři, které je těžší vykoupit. Plány mu ale překazila revoluce proti Mubárakovi, jedna z mnoha, pro které se vžilo souhrnné označení Arabské jaro. Symbolem těchto protestů se stalo káhirské náměstí Tahrír, ačkoli třeba v Alexandrii byly protesty ještě silnější. „Bylo to ušlechtilé lidové povstání, lidé už nemohli dál,“ hodnotí to dnes Hisham Kassem. „Ale já se ptal - kdo vede ty lidi? S kým jednat?“ Jeho obavy se brzy ukázaly jako opodstatněné. Po pádu režimu nastala všeobecná improvizace, které dovedla k vládě Muslimské bratrstvo. To odmítalo koalici se sekulárními silami a věřilo v božský původ své moci. V roce 2012 vyhrál prezidentské volby jejich kandidát Muhammad Mursí, napětí a násilí ve společnosti rostlo a musela se do toho opět vložit armáda. Na oko dočasně, s příslibem svobodných voleb. Ve skutečnosti opět na dlouhou dobu, protože v roce 2014 vyhrál volby další generál, tentokrát Abd-al Fattáh Sísí. 

Obvinění

Po Sísího nástupu k moci měl Hisham Kassem několik lukrativních nabídek ze strany režimu. Mohl se například podílet na armádním převzetí egyptského informačního serveru provozovaného agenturou Reuters a sehrát tak roli jakéhosi bílého koně. Opět odmítl. V roce 2023 chtěl s ostatními politiky liberálního zaměření podnítit vznik nové strany, která by si kladla za cíl dosáhnout politických svobod a tržního hospodářství. Spekulovalo se také, že se Hisham Kassem chystá kandidovat na prezidenta. Ať už to byla pravda, nebo ne, čelil hned řadě osobních útoků ve vládních médiích, které stavěly zejména na jeho angažovanosti v blízkovýchodním mírovém procesu. Byl označován za amerického, respektive sionistického agenta, za „promírového normalizátora“. Když jeden z těchto útoků vedl někdejší ministr práce Kamal Abu Eita, ohradil se proti tomu Hisham na sociálních médiích. Napsal také, že ministr sám v minulosti čelil vyšetřování s podezřením na korupci. Byla to sice pravda, ale pomsta na sebe nenechala dlouho čekat. Hisham Kassem byl obviněn z urážky veřejného činitele.

Dne 20. srpna 2023 byl předvolán na policii, obviněn až tam. Vyšetřovatelé před ním začali kupit řadu dalších obvinění, na svobodu ho hodlali propusti jen za podmínky zaplacení kauce pěti tisíc egyptských liber. Nebylo to moc, řada Hishamových známých byla ochotna částku uhradit za něj, on ale přesto z principu odmítl. „Platit nebudu, jsem čistší než Sísí a všichni jeho lidé,“ napsal na sítě a další obvinění bylo na světě. Další, zcela vyfabulované obvinění spočívalo v tom, že údajně napadl po zatčení příslušníky policie. Chvilku hrůzy zažil, když ho nepředpokládaně policisté odvedli z vyšetřovací cely a odmítli mu říct, kam: „Byla to půlhodina strachu. Nevěděl jsem, kam jdeme. Hlavou se mi honily myšlenky na Džamála Chášukdžího (saúdskoarabský novinář, kterého nechal korunní princ Sálmán rozčtvrtit). Nikdy totiž nevíte, kde někomu rupnou nervy a diktátor udělá hloupou chybu. Později toho bude litovat, ale vás to bude stát život.“

Víme, co jsi dělal. Vítej zpátky!

Hisham ovšem zůstal na živu. Ve špinavé policejní vyšetřovací cele ho drželi bez možnosti kontaktu s vnějším světem, kolem lezli brouci, toalety byly příšerné. Rozhodl se držet hladovku, nejedl celých dvaadvacet dní. Jeho známi a příbuzní se ale o tomto symbolickém protestu dozvěděli až při osobní konfrontaci při soudním procesu. Nakonec ale Hisham ustoupil naléhání manželky, která někde vyčetla, že hladovka po třech týdnech může vést k nenávratnému poškození mozku. „Toho jsem se zalekl. Když čelíte diktátorovi, potřebuje nejen odvahu, ale i rozum. Guts and brains,“ vysvětloval Hisham Kassem, proč od protestu ustoupil. „Dneska toho lituju.“

Odsouzen byl nakonec na půl roku bez podmínky a pokutě. Ve vězení musel přečkat bez přísunu k informacím jak útok Hamásu na Izrael 7. října 2023, tak prosincové prezidentské volby, po nichž se generál Sísí už potřetí chopil mandátu. Hisham Kassem je dnes sice na svobodě jako pravomocně odsouzený, již v egyptských volbách kandidovat nesmí. Propuštěn byl 20. února 2024, ve vší tajnosti, aby to nevzbudilo mediální poprask. 

„Dali mi občanku a řekli: ‚Zavoláme vám taxík?‘ Odpověděl jsem: ‚Ne, chci jít pěšky.‘ Divili se: ‚V té vězeňské uniformě?‘ A já na to: ‚Jsem na ni hrdý‘,“ vzpomíná Hisham Kassem. „Mně se chtělo jít pěšky. Potřeboval jsem se projít po ulicích, vidět lidi. Byl jsem ve vězení jen šest měsíců, což je nic ve srovnání s mými přáteli a kolegy, kteří tam jsou už deset let a déle. Ale i tak jsem se potřeboval projít, vidět lidi. A příjemným překvapením bylo, že ke mně lidé chodili, podávali mi ruce a říkali: ‚Víme, kdo jsi a co jsi dělal. A vítáme tě zpátky!‘“

Je to škoda. Hisham Kassem býval mohl a stále ještě může udělat pro Egypt mnoho dobrého. Snad mu to budoucnost dovolí.