Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Komárek (* 1929  †︎ 2022)

• he was born on October 3, 1929 in Buková

• since 1936 the family lived in Boskovice

• at the end of the war he witnessed an air raid and the execution of German soldiers

• in 1946 he completed his apprenticeship as a furniture carver

• from 1951 to 1954 he served in the army at the Border Guard

• he joined the Communist Party of Czechoslovakia

• he became a member of the town council and worked in the housing commission

• he started working in municipal services as a framer

• in August 1968 he suffered severe injuries in a tour bus crash

• he was expelled from the Communist Party during the normalization checks

• he also lost his position in the local national committee

• he visited his relatives in Vienna during normalization

Jako rámaře a blízkého spolupracovníka mého táty knihaře jsem znal pana Zdeňka Komárka už od dětství. O jeho příběhu jsem se dozvěděl teprve nedávno. Při našich setkáních mě odzbrojil nejen svou neuvěřitelnou pamětí a činorodostí, ale také tím, že mi daroval dva nástroje, kterými před více než 100 lety pracoval můj pradědeček, povoláním švec.

Zdeněk Komárek se narodil 3. října 1929 v malé vesnici Buková uprostřed Drahanské vrchoviny. Jeho rodiče se museli v roce 1928 odstěhovat z rodných Boskovic, protože jeho otec Arnošt Komárek (československý dobrovolec z let 1918–1919 a člen obce legionářské) byl jeden ze stávkujících dělníků v tehdejší boskovické továrně, která se věnovala kovovýrobě. Našel si novou práci na pile v Bukové a tehdy se narodil Zdeněk, v pořadí třetí chlapec v rodině. V roce 1936 se celá rodina odstěhovala zpět do Boskovic, kde začal Zdeněk chodit do druhé třídy chlapecké školy.

Začátek války

Jako většině lidí v té době vstoupila do života druhá světová válka, ani on nebyl výjimkou. Hned první den obsazení Československa hitlerovským Německem 15. března 1939 si vybavuje pamětník velice dobře: „Šli jsme ze školy a náměstí už bylo plné vozů, aut a tanků. Bylo to v březnu, všude napadený mokrý sníh, taková břečka a my jsme se koulovali. Došli jsme až ke kapličce, byla nás velká řada kluků z Bělé a házeli jsme koule i přes silnici. A jak Němci jeli na motocyklech a v té loďce, já jsem hodil tu kouli a zrovna se jednomu rozplácla o helmu. Jak on měl ten samopal, tak on ho proti mně namířil a zařval, to znám první německé slovo od deseti let: „Du Scheißer!“

Vzpomíná také na soužití s židovskými chlapci, kteří se povyšovali a smáli se ostatním, že neumí dobře německy. Sám dodává: „Jako děti jsme to nebrali nijak vážně.“ Podobnou zkušenost mají i jiní pamětníci a všichni se shodují, že atmosféra byla napjatá a nikdo nevěděl, co bude následovat. Na nucený odchod židovského obyvatelstva si pamatuje velice dobře a neomylně ukazuje místa opuštěných židovských obchůdků, kde se Židé řadili a odkud odjížděli většinou na svou poslední cestu. Z Boskovic v roce 1942 odjelo 458 židovských obyvatel a po válce se vrátilo pouhých 14. Jednou z nich byla i Eliška Brzická, manželka bratrance Arnošta Komárka otce. Při vzpomínání na školu zmiňuje zážitek z návštěvy tehdejšího ministra školství, kolaboranta Emanuela Moravce v místní škole. Učitel, který zde působil a utekl ze Sudet před německou okupací, nebyl schopen podat ministrovi ani hlášení, protože se třásl po celém těle.

Válka v Boskovicích očima dospívajícího kluka probíhala bez větších následků i přesto, že jedním z popravených odbojářů byl jeho příbuzný Jan Veselý, člen odbojové skupiny Za svobodu, která měla na svědomí například atentát na hotel Lamplota v Letovicích, který sloužil jako ubytovna Hitlerjugend. Potom co pamětník vychodil chlapeckou školu a měšťanku, padlo rozhodnutí jít se učit řezbářskému řemeslu.

Nálet na Boskovice

Blížil se konec války a Němci začali být nervózní. Ze zámeckého skladu vojenských uniforem, kde byl i pamětník několikrát na nucených pracích, začali rozprodávat různé druhy oblečení.

V sobotu 5. května 1945 v dopoledních hodinách stála fronta lidí u malého obchůdku pod zámkem naproti řezbářské dílně. Větší množství lidí zřejmě přilákalo pozornost pilotů sovětských bombardérů, kteří shodili na místo dvě bomby. Shodou různých okolností přežil pamětník doslova svou vlastní smrt. Střepiny z bomb zabily celkem sedm lidí na místě, tři podlehli zraněním později, dva zasažení přišli o nohu a další byli zraněni. Prameny většinou uvádějí devět mrtvých, ale podle svědectví pamětníka není nikde uveden jeden mrtvý zajatec, údajně mongolské národnosti, kterých v té době bylo v Boskovicích několik. Jedním z mrtvých na místě byl Vilém Kupsa, muž, který utekl z totálního nasazení v Německu, v Boskovicích se ukrýval a do řezbářské dílny si chodil přivydělávat. Pamětník, který byl v době náletu v jiné části domu, popisuje: „Jedna střepina – ale bylo jich víc, těch střepin – prolétla oknem do místnosti a u ponku, kde jsem stával já, stál Vilém Kupsa a mu to uťalo hlavu.“

Ještě dva dny po tragédii si někteří obyvatelé města mysleli, že oním zakrváceným tělem, které vynášeli později z dílny, bylo tělo Zdeňka Komárka.

Vzhledem k tomu, že řezbářská dílna byla výbuchem bomb částečně zničena a starý pan mistr František Přikryl odešel do důchodu, musel pamětník pokračovat v učení ve stolařské dílně u Horáků, kde potom několik let pracoval.

Poprava německých vojáků

Konec války ještě přinesl další události, které se mu vryly hluboko do paměti. Němečtí vojáci se dali na zběsilý úprk do kopců, které Boskovice obklopují, na koních, kolech, jak se dalo, jen se nedostat do zajetí Rudé armády. Ta do Boskovic skutečně večer 8. května 1945 dorazila a byla vítána s velkou slávou. Někteří důstojníci se ubytovali u místních lidí, také u Komárků byla pro jednoho vojáka připravena teplá vana, postel a snídaně.

Pamětník s pohnutím v hlase popisuje: „Maminka udělala důstojníkovi snídani a jeho sluha mu přinesl ruksak. Rozvázal ho a vytáhl látku, tmavou se světlými puntíky. Maminku si odměřil, nožem látku nařízl, pak roztrhl a mamince za nocleh a snídani dal látku na šaty. Nosila je pořád, ty šaty, však jsme jí je dali i do hrobu.“

Událost, které byl pamětník očitým svědkem, dnes už posledním žijícím, a o které zatím v žádných pramenech není zmínka, se stala údajně 9. května 1945. Ten den z okolních kopců začaly proudit davy německých zajatců, kteří byli chyceni nebo se vzdali dobrovolně, podle vyprávění jich mohlo být několik set. Na louce na konci Boskovic, kousek od bydliště pamětníka, byli všichni shromážděni a u stolu s psacím strojem pečlivě jeden po druhém identifikováni. Bylo vybráno celkem 16 zajatců, kteří byli převedeni na druhou stranu k lesnímu porostu. I po mnoha letech vidí tuto scénu pamětník stále před sebou: „Zavedli je na místo, kde si museli sundat oblečení až do spodního prádla, nastavěli je ke stromům, na pařez postavili kulomet. Já ještě s jedním kamarádem jsme stáli kousek od nich a pak je stříleli. Nejdřív do hlavy a pak po celém těle. Když to do hlavy prásklo, tak se ten mozek roztříštil o borovici, to byla hrůza. Pak ten poslední na kraji, to byl zřejmě důstojník, se snažil utéct, ale po takových dvaceti třiceti metrech ho také trefili.“ Druhý den byla těla popravených dalšími vězni zahrabána do hromadného hrobu a ten nijak neoznačený a zapomenutý je na tom místě dosud.

Zážitek se stal původním motivem k natočení svědectví pana Komárka, který se už několik let snaží na toto místo upozornit a zajistit mu alespoň nějakou pietu.

Vojna u pohraniční stráže

Pamětník se zmiňuje o tom, že začátek 50. let a s tím spojené perzekuce lidí, kteří s režimem nesouhlasili, nesledoval a jako mladý člověk se o politiku moc nezajímal. Jeho nejčastější odpověď na podobné otázky zněla: „Každý režim má své příznivce a odpůrce.“

Dne 4. listopadu 1950 se Zdeněk Komárek oženil a krátce po narození prvního syna Zdeňka v roce 1951 mu přišel povolávací rozkaz na vojnu k nově vznikající pohraniční stráži. Pamětník velmi podrobně líčí své působení v elitní složce armády. Popisuje těžký vojenský i policejní výcvik, tvrdé podmínky při stavbě provizorních příbytků, hlídky nebo smrt kamarádů. S trochou nostalgie se zamýšlí nad skutečností, jak se na členy pohraniční stráže dívali lidé tenkrát a v dnešní době.

Žádného ostrého zásahu se osobně nezúčastnil, ale vzpomíná si na rok 1953, kdy bylo hlášeno, že v noci má přecházet hranice bývalý ministr průmyslu Bohumil Laušman. Sociální demokrat, který byl po únoru 1948 odvolán z vlády a na přelomu let 1949 a 1950 emigroval a žil v Rakousku. Podle slov pamětníka měli pohotovost celou noc a nakonec ráno dostali hlášení, že se ministr sám vzdal a byl převezen z Rakouska do Československa. Z dostupných pramenů je dnes zřejmé, že všechno to byla jen hra Státní bezpečnosti (StB), která podle všeho sama Laušmana unesla z jeho salcburského bytu.

V roce 1953, po smrti Stalina a Gottwalda, drželi pohraničníci za oba dva tryznu a už počítali týdny do návratu z vojny. Místo očekávaného konce vojny ale přišel rozkaz a s ním uplatnění § 39: 192 dní navíc, přidržen k výjimečnému cvičení. Na protest se mazáci z 11. roty nechali ostříhat dohola. Od nadřízených to bylo bráno jako vzpoura a rebelové byli převeleni každý k jiné rotě. Shodou okolností se pamětník dostal na velitelskou rotu do Nýrska, která už nebyla v první linii, a tak se trest paradoxně stal odměnou. Tam ho čekalo zajímavé setkání s pozdějším ministrem vnitra Rudolfem Barákem, kterého znal už z jeho působení v Boskovicích jako bezpečnostního referenta okresního národního výboru (ONV) a člena rady.

Vstup do KSČ

Hned po návratu z vojny pamětník začal pracovat v Horákově znárodněné stolařské dílně, přejmenované na UP závody a vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ). „Byli tam všichni, ostatní mě přemlouvali, i teta, která za války přišla o synovce, partyzána, říkala: ‚Kam jinam bys chtěl jít, jedině ke komunistům.‘“ Dostal nabídku na výhodné zakoupení pozemku, postavil si první dům a přešel do komunálních služeb do rámařské dílny. V příštích volbách byl zvolen poslancem městského národního výboru (MNV) a pracoval v bytové komisi. Pomalu si začal uvědomovat, že hodně lidí zneužívá svého postavení a snaží se pro sebe získat různé výhody. Potom, co odmítl přidělit nezákonně byt synovi jednoho prominenta, mu někteří dávali najevo svou moc.

Nehoda autobusu v srpnu 1968

V roce 1968, přesně 19. srpna, havaroval u Rychnova nad Kněžnou během zájezdu autobus plný boskovických občanů. Na místě zůstali tři těžce zranění a jedním z nich byl i pamětník. Všechny bouřlivé dny po 21. srpnu strávil v nemocnici, kde bojoval o život, a později se strachoval, zda bude ještě někdy chodit. Jakmile se po několika měsících vrátil domů, jeho spolustraníci ho obvinili z protestu proti vstupu vojsk a navíc mu přitížil i jeho nesouhlas s vyloučením ze strany a odvoláním z funkce předsedy MNV Josefa Kočvary. Jelikož celý život pracoval manuálně, neměli ho jak potrestat, poděkovali mu za práci v bytové komisi a další volby už proběhly bez jeho účasti.

Během normalizace se mu několikrát podařilo navštívit příbuzné ve Vídni, odkud tajně převážel pro své známé léky nebo zlaté mince vyměněné za rakouské šilinky. Způsob převozu popisuje takto: „Koupil jsem v Rakousku pomeranče, každý byl balený zvlášť do papíru, jako bonbon. Jeden jsem rozdělal, vyloupl ten vnitřek a dal jsem tam ty léky. Párátkem přidělal zpátky kůru, zabalil do papíru a síťovku plnou pomerančů jsem pověsil volně na háček a normálně jsem vždycky projel.“

Starodůchodce

V roce 1989 odešel pamětník do důchodu a revoluční události pozoroval už jen zpovzdálí. Jeho život lemovaly všechny důležité události dějin dvacátého století a jedním z příkladů toho je i skutečnost, že na vlastní oči viděl všechny naše prezidenty od Tomáše Garrigua Masaryka až po Miloše Zemana. Při jedné z cest do Vídně viděl zblízka i královnu Alžbětu II. s princem Filipem.

Dodnes žije v domku, který si sám postavil. Během jeho dlouhého života mu bohužel zemřela nejen žena, ale také syn a dcera. Druhý syn Milan provozuje v Boskovicích sklenářství spolu s rámařstvím. Přijít k panu Zdeňku Komárkovi znamená potkat člověka plného života, velmi zručného řezbáře, zahrádkáře – a jak on suše poznamenává – starodůchodce. Jeho životní zkušenosti, nadhled a neuvěřitelná paměť na lidi, místa a okolnosti jsou stále obdivuhodné.