Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vera Konig (* 1942)

• narozena 1. května 1942 v Ambato v Ekvádoru – rodičům se podařilo včas odejít před příchodem nacistů

• v roce 1947 se rodina vrátila do Československa do vesnice Smolotely u Příbrami

• v roce 1948 Konigovi emigrovali do Montrealu a za rok do Nova Scotia v Kanadě

• od roku 1950 žije Vera Konig v New Yorku

• v letech 1960 až 1988 studovala v New Yorku na Queen´s College, New York University a Psychoanalytic Institute

• od roku 1963 Konigovi opakovaně navštěvovali Československo

• otec pamětnice Victor Konig zemřel v roce 2005, matka Hana Konig v roce 2008

Dnes (2022) žije v Ekvádoru pouze mizivý počet Čechů a ti jsou z velké části promíseni s domorodým obyvatelstvem. V době počínající okupace nacistickým Německem byla situace v zemi jiná: asi 3 000 Čechů převážně židovského původu zde našlo záchranu ještě před oficiálním vypuknutím druhé světové války. Dalším 2 000 uprchlíků se podařilo získat víza i v průběhu války v letech 1941 a 1942. Podle slov jednoho z nich, matematika Josepha Kohna, vyplnili mezeru vyhrazenou ve společnosti tehdy neexistující střední třídě. Cesta rodičů Věry König (později Vera Konig), Victora a Hany, do Ekvádoru měla jinou historii.

Devět let v Ekvádoru

Skupina 21 mladých Čechů, kteří se v roce 1938 nalodili v Hamburku na loď směr Ekvádor, byla většinou židovského původu. Měla za sebou zkušenosti s prací v zemědělství, dostatečné na to, aby je ekvádorská vláda pozvala jako odborníky, kteří pozvednou úroveň místního zemědělství. Nepřijeli jako uprchlíci před Hitlerem, ale jako vítaní farmáři na základě oboustranné vládní dohody. Victorovi bylo 25 let, byl vystudovaným zemědělským inženýrem, Haně bylo 22 let a už byla vdaná. Ve skupině Čechů na lodi cestoval i její manžel Heřman Steiner, ale stalo se, že když po dlouhé plavbě přistáli v Quayaquilu a farmářům se přidělovaly farmy, Victor odjel do Latacungy s Hanou.

Königovi byli pracovití, žili skromně a s místními lidmi si dobře rozuměli. Hana milovala život na farmě. Asistovala při narození telat, nadšeně se vrhala do naprosto jiného života než na jaký byla v Praze zvyklá. Bydleli v maličkém domě bez záchodu, nebyla v něm tekoucí voda, ale měli studnu, do které Vera jako malá jednou spadla. Volně běhala po farmě a hrála si s indiánskými dětmi. Otec se stal na farmě správcem, jeho úlohou bylo učit místní Indiány, jak pracovat s půdou. Indiánka Carmen se starala o jejich dcery Veru a Katju, narozenou o tři roky později, majordomus o chod haciendy, a když Königovi Latacungu v roce 1969 znovu navštívili, cítili se tu opět jako doma. Vítání a objímání nemělo konce, fotografie to dokládají. Ekvádor si Königovi nesli v sobě celý život a přáli si, aby byl jejich popel rozptýlen na vrcholku hory Pichincha v Quito. A tak se i stalo.

Hříměždice u Příbrami

Victor pocházel z vesnice. Rodiče Božena a Hugo měli v Hříměždicích pronajatý statek, na kterém spolu se třemi syny a dcerou před válkou hospodařili. Victor byl spjatý s půdou, miloval koně a snad i proto ho rodiče poslali do vojenské školy. Během vojenské služby sloužil u kavalérie. Königovi žili jako jiní čeští venkovští Židé: tvrdě pracovali, obdělávali půdu, chovali zvířata. Deportaci do Terezína se vyhnul z celé rodiny pouze Victor. Otec Hugo unikl transportu na východ – zemřel ještě v Terezíně na infarkt, matka Božena a mladší bratři Zdeněk a František byli zavražděni v Osvětimi.

Nejstarší sestra Irma přežila válku v Terezíně. Po válce žila v Praze, pracovala v knihkupectví až do roku 1968, kdy s rodinou po příchodu sovětské okupační armády emigrovala. Jejím druhým manželem byl Kurt Arje, úzce spjatý s Divadlem Na zábradlí a pantomimou Ladislava Fialky. Kurt pocházel ze slavné rabínské rodiny, jeho otec Samuel byl rabínem ve smíchovské synagoze. Kurt utekl na začátku války do Británie, sloužil u 47. perutě RAF jako radiooperatér, jejich syn Dan dnes žije v Anglii. Věřina teta Irma zemřela v 89 letech v roce 2000.

Praha

Matka Hana, rozená Spitzová, byla – na rozdíl od Victora – dítě města. Milovala divadla, módu, společnost, hudbu, ráda četla. Chtěla se stát doktorkou. Její matka Matilda, rozená Taussigová, měla v Praze módní salon s haute couture, otec Otto vlastnil továrnu na kožené rukavice. Hana byla od dětství sportovně nadaná: plavala, lyžovala, běhala – vše závodně, byla výrazně kompetitivní typ. V Ekvádoru ještě před sňatkem s Victorem, jako Steinerová, vyhrála turnaj v ping-pongu, v New Yorku až do vysokého věku lyžovala a plavala.

Z matčiny rodiny přežila válku pouze její sestra Alice, a to díky tomu, že v hodině dvanácté odjela na turistické vízum do Anglie. Později se provdala za Alfreda Abrahamsona. Žili v New Yorku, jejich dcera Ruthie dnes, překvapivě, žije v Ekvádoru. Většina příbuzných Hany, včetně obou rodičů, zahynula v Osvětimi. Hanina sestřenice Hanka se v Praze provdala za kardiologa Tibora Zemplenyi. Ani oni nezůstali v Československu: v roce 1968, jako mnozí, emigrovali i s Hančinou matkou do Kalifornie. Vera Konig si vzpomíná: „Hančina babička mi vyprávěla o Terezíně, taky mi dala terezínskou bankovku, mám ji zarámovanou.“ Peggy Cousins, přímá sestřenice Věry, dnes žijící v Buffalo v USA, byla během rozhovoru také zmíněna.

Z velké rodiny přežilo pouze několik málo příbuzných, především z otcovy strany, pamětnice cítila, jak je důležité ve vyprávění zmínit každého z nich, aspoň krátce. A většina se poté, co přežili holocaust, rozutekla po světě.

Bratranec Věřiny matky, František Horský, je zmiňován ve všech publikacích týkajících se hudby provozované v Terezíně. Byl členem různých swingových formací, jako kytarista také jazzového kvintetu Bedřicha Weisse a v době, kdy do Terezína přijel na inspekci Červený kříž, také jazzbandu The Ghetto Swingers, při jehož vystoupení velitel Rahm rozdával vyhladovělým dětem sardinky. Jako jeden z mála muzikantů přežil Osvětim. Po válce si změnil jméno z Franz Goldschmitt, konvertoval ke katolicismu a emigroval do Kanady. „Vypadal velice dobře, hezký muž,“ vzpomíná na něj Vera Konig.

Návrat do Československa

Dva roky po skončení války se Königovi rozhodli vrátit domů. Hlavním motivem byla touha být nablízku těm, co přežili. Začali žít na farmě v městečku Smolotely poblíž Příbrami. Vera Konig vzpomíná: “Chodila jsem do školy přes pole plné vlčích máků.“ V Čechách dlouho nezůstali: rok 1948, převzetí moci komunisty a očekávané následky změny rozhodly, že rodina odletěla do Montrealu. Na letišti v Ruzyni se událo něco, co si dodnes Vera Konig pamatuje jako silný zážitek z dětství: „Budova letiště byla tehdy úplná barabizna. Agenti se prohrabávali v našich zavazadlech, aby nás zdrželi. Viděla jsem, jak začali odstraňovat schody do letadla, cítila jsem tu nervozitu.“

V Montrealu

Po válce, obzvláště po Únoru 1948, se v Montrealu sešla početná česká komunita. „Hlavně židovští uprchlíci. Měli jsme služebnou Zuzanu a na Vánoce jsme vždycky měli vánoční stromeček a svíčky. Náboženství u nás nehrálo velkou roli, ale otec nechtěl mluvit o tom, že je Žid, měl strach,“ říká Vera Konig. V informacích pro školu své dcery uvedl otec do rubriky náboženství – protestantské. Afinitu k židovství a chuť vzpomínat a vyprávět pocítil Victor až později, v New Yorku, kde žila početná židovská komunita. Ale ani tam nikdy nechodil do synagogy. Rodina, která bydlela vedle, měla podobné pocity. Radši přihlásili svoji dceru do nedělní školy k unitářům. Königovi si přáli, aby tam Vera chodila taky. „Šla jsem jednou. Podruhé jsem se postavila do kouta a prohlásila, že nikam nejdu. Rodiče byli úžasní, jen řekli: ‚Tak dobře. Když nechceš, tak tam nepůjdeš.‘“ Vera Konig vzpomíná na jejich toleranci a pochopení. Nikdy ji do ničeho nenutili a to dodnes oceňuje. Ani později, když chtěla odejít ze školy a stát se zubní laborantkou ji k ničemu nenutili: „Rodiče měli instinkt, vždycky se uměli dobře rozhodnout, kdy je třeba odjet, hlavně v roce 1938. Byli vždycky pozitivní a věřili, že se rozhodli správně.“

První práce, kterou v Montrealu otec dostal, byl rozvoz zboží pro obchodní dům. Matka byla doma, živila se zkracováním nebo prodlužováním oblečení a našíváním zipů a také výrobou klobouků. Rodiče často a hodně vařili. Vera Konig vzpomíná: „Jednou mě otec poslal pro rajčata a dal mi desetidolarovku. Ztratila jsem ji někde. Přišla jsem ubrečená domů, otec zrovna vařil. Řekla jsem mu, co se stalo a zrovna v ten samý okamžik vybuchl tlakový hrnec. Otec řekl, ať si z toho nic nedělám. Nikdy se nezlobil.“

V provincii Nova Scotia

Asi za rok potřebovali v provincii Nova Scotia správce do zemědělství. Königovi se přestěhovali do Bridgewater, dostali malý dům a Vera začala chodit do místní jednotřídky. Děti byly z 12 různých tříd, všechny seděly pohromadě. „Paní učitelka Mrs Peel byla ta nejlepší učitelka, jakou jsem kdy měla. Moc jsem ji měla ráda,“ říká po letech Vera a pokračuje: „Byla jsem v první třídě a doma jsme mluvili hlavně česky a španělsky, anglicky jsem ještě moc neuměla.“

Victor König si vždycky přál, aby se dcery rychle asimilovaly, Hana König naopak, aby nezapomněly češtinu. 

Majitel farmy náhle zemřel a rodiče Věry se museli rozhodnout, co dál. „Měli v sobě ten dar, že všechno brali jako výzvu, ne jako problém. ‚On to the next,‘ říkali.“

Do New Yorku

New York byl první volbou, protože tam žila Hanina sestra Alice. Počátečním kontaktem rodičů, když dorazili v roce 1950 do New Yorku, byl Kurt Epstein, otec Helen Epstein, autorky přelomových knih o holocaustu a jeho následcích na další generace. Helen se narodila v Praze, ale rodiče s ní brzy emigrovali do USA. Byl rok 1948. S Hanou se znali už z Prahy, Kurt byl totiž jejím trenérem plavání. Richard, nevlastní bratr Věřiny sestřenice Peggy, přijel pro Königovy do Bridgewater v autě značky Studebacker z roku 1942, jak vzpomíná Vera Konig. Už to byl zážitek. Pro holčičky přivezl speciální vánoční dárek: malý růžový gramofon s deskami, s tehdy velmi populární americkou hvězdou Genem Autrym. Jeho píseň Here Comes Santa Claus byla velkým hitem. Otec začal pracovat – zpočátku bral cokoli, co se nabídlo. Prodával v železářství, později ve stejném oboru, ale ve větší firmě. Stal se manažerem velkoobchodu. Rodině našel byt v Kew Garden Hills, okrajové části New Yorku. Victorovým posledním pracovním zařazením byla pozice ve velkoobchodu Eric Holzer, export-import, kde se exportovalo vše pro kuřecí farmy: technika, chemikálie a inkubátory. Často jezdil na služební cesty a bral Hanu s sebou: do Jižní Ameriky, Asie a Evropy.

Vera se v té době rychle učila anglicky, byla vždycky dobrá studentka. Hana pokračovala v přešívání, po odchodu do důchodu prodávala perly a vážila diamanty na 47th Street. Vera začala studovat tělesnou výchovu na Queen´s College, což byla škola řízená městem, a tudíž zdarma. Po čtyřletém bakalářském studiu učila krátce na základní škole, posléze dokončila studia na New York University. Mezitím se vdala. Manžel Mel byl právník, ale Vera Konig k tomu říká: „Měl být spíš farmářem.“ Rád jezdil na koni, pracoval s půdou, byl sportovně založený. Po 20 letech se manželství rozpadlo, Vera nechtěla děti a tlak ze strany Melovy matky byl silný. Po rozvodu začala studovat sociální práci. 12 let třikrát týdně docházela na psychoanalýzu a po několika letech začala psychoanalýzu sama studovat. Dokončila Psychoanalytic Institute a až do odchodu do důchodu v roce 2001 psychoanalýzu provozovala. V 59 letech, to už byla profesorkou, bylo pro ni finančně výhodnější přijmout nabídku jít do důchodu a konzultace poskytovat soukromě.

Pomona

Na důchod se Königovi přestěhovali do Pomony, oblasti severně od New York City. Měli tam zahradu a dům, dařilo se jim dobře, teď žili na venkově. Vrátili se k půdě, tam, kde spolu začali.

Hana si vždycky přála stát se fotografkou. Rodina se složila a k narozeninám jí koupili kompletní fotografické vybavení včetně černé komory. Hana, nyní plně vybavena, začala fotografii zodpovědně studovat, stala se členkou Klubu fotografů, zúčastňovala se soutěží, a dokonce byla požádána, zda by mohla pořídit fotografie Ellis Islandu a zdokumentovat jeho stav před rekonstrukcí. Po její smrti se negativy těchto fotografií staly majetkem instituce Ellis Island.

Jako skvělá plavkyně se věnovala výuce dětí, dobrovolničila a učila plavat hendikepované děti v Brooklynu, současně pomáhala lidem se zrakovým postižením. Dělala to proto, že chtěla: „Give back,“ jak říká Vera Konig. Vrátit společnosti, co sama dostala.

Gil

V roce 1995 si Vera Konig podala inzerát a tak se seznámila s experimentálním psychologem Gilem. Hned za několik dní po první schůzce odjela na čtyři týdny do Nepálu na trek. Když se vrátila, Gil na ni čekal a jsou spolu dodnes. Gil i Vera se silně kriticky vyjadřují k osobě a vystupování prezidenta Joe Bidena. „Jsme antibidenovci,“ říká.

Sporty

Vera Konig o sobě říká, že je po mamince: kompetitivní, soutěživá, stále v pohybu. Vyučovat tělocvik však nepovažovala za dostatečně intelektuálně zajímavé, nechtěla zůstat učitelkou tělocviku na základní škole. Dnes je členkou tenisového klubu, stále aktivně hraje a zúčastňuje se soutěží a turnajů. Kromě tenisu celý život lyžovala, plavala, běhala a jezdila na koni.

Stále žije na Manhattanu, všude chodí pěšky a auto nemá, není potřeba. Už neprovozuje psychoanalýzu, ale tenis hraje stále, až do období covidové pandemie vyhrávala singly v kategorii seniorů. Má v úmyslu začít znovu hrát a zúčastňovat se soutěží.

České kořeny

Do Čech přijela poprvé s manželem Melem a sestrou Katjou po svatbě v roce 1962. Rodiče dlouho váhali, jestli mají přijet, měli spoustu negativních vzpomínek a politický režim byl až do roku 1989 nepřátelský. Přesto se rozhodli a v roce 1985 poprvé po 40 letech přijeli. Emka, prateta Věry, všechno zorganizovala – pobyt v hotelu, program. „Bylo to úžasné, tancovali jsme, zpívali, smáli se. Úspěch prvních rodinných sešlostí byl začátek pozdějších pravidelných rodinných srazů, které se konaly celkem často až do covidové pandemie. Letos se tradice obnovila. Přijeli příbuzní z Argentiny, Velké Británie, USA a opět to byla velká radost sejít se a sdílet, co je nového.

V New Yorku nemá Vera Konig žádné české kontakty. Odebírá Expat mobilní verzi časopisu vydávaného v Praze – tím udržuje spojení.

Victor König zemřel v roce 2005 a jeho žena Hana o tři roky později. „Moji rodiče měli velkou schopnost vcítit se do druhého člověka, nebyli kritičtí. Měla jsem velké štěstí, že jsem je měla,“ uzavírá Vera Konig svoje vyprávění.