„My jsme nemohli nic říkat, kam jdeme, a tak, neměli jsme nic. A to je poslední vesnice, ve které se ještě nemusíte legitimovat, kde ještě nikdo není. No tak jsme to všecko udělali. A já jsem mu říkal: ‚Jak vás poznáme na tom nádraží nebo kde vás…‘ A on: ‚Zkrátka vystoupíte a hned je tam vesnice. Malá, maličká vesnice. A tam je polní cesta. Na druhé straně té polní cesty je hřbitov s velkou zdí mezi tím hřbitovem a tou polní cestou. A vy půjdete na ten hřbitov. Ten je otevřený a půjdete pořád podél té zdi hřbitovem. Na druhé straně jde ta cesta.‘ Já mu říkám: ‚Kde vás najdu nebo poznám nebo uvidím?‘ – ‚O to se nestarejte, já vás uvidím a to stačí.‘ Tak jsem si myslel, jestli ten chlap od nás nevybere prachy a teď nás nechá být, což ještě by nebylo to nejhorší, ale… Tak jsme šli, pořád jdeme, krásné dopoledne nedělní, slunečno. A nikde nic, živáčka nebylo, my byli jediní, co tam vystupovali. A tak pořád jdeme tím hřbitovem, tam taky nikdo nebyl. Tam byli samí Němci pochovaný, to byly už Sudety. A tak se dívám, nikde nic, a potom najednou za tou zdí on byl schovaný a šel podél a zároveň se díval, jestli… Byl to profesionál. Vynořil se a zakýval nám, abychom to přelezli. A řekl: ‚No, teď půjdeme‘, a byl oblečen úplně jako takoví ti jezeďáci. A dokonce měl revolver, což by mu stejně nebylo k ničemu proti těm samopalům, co měly vždy ty stráže. Říkal: ‚Teď půjdeme spolu až do nějakého lesa a tam počkáte v tom lese na další, který přivedu. No to byl skutečně profík, profík.“
„V Salcburku jsou ty nejslavnější hudební festivaly každý rok. A ten vždycky zahajuje nějaká slavná osobnost. A hned po té naší revoluci, jak to tady spadlo, byl pozvaný Havel. Havel měl proslov. Můžete si představit, a to je vždycky přítomný… na to slavnostní zahájení je přítomný rakouský prezident s celou rodinou. Byli tam jeho synové a manželka, šli pak všichni v takovém defilé, po cestě ven. No tak jsem se díval. Ale ten náš Havel, ten měl velice… Ten Havel nám dělal velkou a dobrou reklamu. To byl člověk k nezaplacení.“
Karel Kotek was born on 27 February 1922 in Liberec into a family of a professional soldier. With the arrival of the Protectorate, the family moved to Prague. During the forced labor he worked in Prague in CKD, where reconnaissance and connecting aircraft were manufactured for the German army. After the war he graduated from a school of commerce and began working on the radio as an employee of the planning department for procurement. However, he was found “cadre-defective” and sent to work in the mines in Kladno. He managed to break free of them and formally started working in the borderland. He and his wife Jiřina joined a group of refugees from the Czechoslovak Republic. The border crossing was successful and the Kotka family got to the Valka refugee camp near Nuremberg. After obtaining a visa for Chile, the couple started to do business in this poor, crisis-affected country. From there they went to Venezuela, where they did much better. After the November Revolution, Mr and Mrs Kotek moved to their homeland, but Jiřina Kotková died of long-term illness. Karel Kotek remarried and nowadays lives with his current wife Svatava in Prague. Karel Kotek died on 16 March 2020.
