Eda Kriseová

„Na náměstí Sv. Štěpána stál autobus s českým číslem. Tam jsem se zeptala, jestli jedou zpátky. A oni říkali, že jedou zpátky a že mají hodně míst, protože ty lidé, kteří přijeli, emigrovali a bloudili po Vídni v šusťácích. Byli vyjevení. Tak jsem ještě navštívila dva utečenecké tábory, [protože] jsem se o to zajímala. Tam byli papíry, kde jste se mohli přihlásit, že můžete odjet do Jižní Afriky, ale musel jste souhlasit s apartheidem. Nebo do Austrálie nebo do Švédska. Tak mě to zajímalo, protože jsem stejně nemohla nic dělat, dokud jsem na poště konečně nevyčekala telefon, kdy jsem mluvila se svým otcem, který řekl, abych se okamžitě vrátila. No tak jsem se vrátila. A když jsem jela přes hranice tím poloprázdným autobusem, tak na hranicích měli Rusové oheň a zpívali. Když jsem dorazila do Prahy, tak jsem přišla do naší ulice a ta byla zabarikádovaná. Byly v ní ruské tanky. A na té stráni, na kterou jsme se koukali z oken, byla kulometná hnízda. Oni obsadili ty samá místa, ve kterých si moje tchýně pamatovala, byli zakopaní Němci.“

„To mi bylo asi třiadvacet nebo čtyřiadvacet. Do té redakce Mladého světa přišel estébák. Já jsem tam seděla sama v místnosti a on přišel a ukázal mi legitimaci a řekl, abych ve dvě hodiny přišla do Bartolomějské. Já jsem do té doby nevěděla pořádně, co to ta StB je. Nikdo z mých kamarádů a vrstevníků zatím tuhle zkušenost asi neměl nebo mi to neřekl, protože to bylo všechno ve velké tajnosti. Tak jsem tam přišla ve dvě hodiny a tam na mě čekal na vrátnici ten fízl. A když jsme šli po schodech nahoru, tak mi říkal: ‚Doufám, že nemáte žádný program na večer.‘ Byly dvě hodiny odpoledne. Já jsem říkala: ‚To mám. Já mám vždycky nějaký program.‘ Tak on říká: ‚Tak s tím nepočítejte. Tady zůstanete.‘ A přivedl mě do místnosti, kde byly ty výslechy. To už tak později nevypadalo, ale [tehdy] tam byl reflektor, který mi byl namířený do obličeje a seděli tam dva fízlové. Ten jeden byl takový, že na mě křičel a ukazoval takové to jejich plechové peklo. Ten druhý byl takový zase hodnější a přemlouval mě. Šlo o to, že do Mladého světa přišel Američan, který si říkal Ostwestman a já jsem s ním udělala rozhovor. Poslali ho za mnou, protože tam nikdo neuměl anglicky. A ty fízlové po mně chtěli, abych mu ukradla deník. A že to mám udělat pro republiku.“

„S tím statkem souvisí ještě jeden bolestný bod, když tu vesnici začali rozkulačovat a my jsme tam přijeli. My jsme tam [po válce] jezdili na prázdniny deset let. To byl výminek u toho statku, který jsme si pronajali. To byly dvě místnosti. Úplně malý domek. A když jsme tam přijeli asi tak v roce padesát, tak tam nebyl pes, kterého jsme velice milovali. Ten se jmenoval Punťa a naučil moji sestru chodit. Ona se ho držela za zadek a pes chodil pomalu. Protože nikdo už neměl čas s tím třetím dítětem chodit. Tam si pamatuji, že přijeli Rusové. (…) Pamatuji si, jak měli koně na té panské louce. Na to si taky trochu pamatuji, jak je lidi vítali. Ale pak s tím souvisí ten pes. Když vzali tomu hospodáři ten statek, tak ten pes tam prostě nebyl. A my jsme říkali: ‚Kde je Punťa?‘ A jemu se koulely slzy a řekl, že ho zastřelil, protože už nemá, co hlídat, protože mu nic nepatří. Ten Punťa, to byla v mých očích první oběť toho komunistického režimu. Pak následovali další.“

„Dědeček si nás vyzvedl a řekl, že jdeme navštívit nějakého jeho kamaráda na Vinohrady, ale šli jsme potom na Žofín, on si to potom rozmyslel. My jsme na ten Žofín chodili často, protože jsme bydleli na Starém městě a bylo to blízko. A začalo to. To byl ten nálet – myslím, že to bylo v únoru v pětačtyřicátém, jak byl ten velký americký nálet. Tam jak je na Žofíně ten společenský dům, tak jsme tam vlezli do sklepa a stáli jsme tam na takových prknech. Tam byla voda. Ten sklep byl zaplněný vodou. Byly tam sudy a na těch sudech byla prkna. A my jsme stáli na těch prknech. Přišla strašná rána. A to zasáhli ten dům, kde dneska je Tančící dům. To bylo opravdu hned vedle. A oni potom bombardovali tu šňůru na Vinohrady. Maminka to slyšela v rádiu a měla hrozný strach, že jsme vybombardovaní u toho dědečkova přítele na Vinohradech. Ale my jsme byli v tom sklepě. Ale byli jsme co nejblíž tomu spadlému domu.“

“Havel then established the Civic Forum and I called him that I was available. He told me to come immediately and so I came and I have not left for two and a half years because I worked as his spokesperson in the Civic Forum. I was a actually not the spokesperson of the Civic Forum, but Havel’s spokesperson, because the members of the coordinating committee - there were about ten of us and I was actually the only woman there - they selected me and they told me: ‘Look, you are the one who has to be the spokesperson, because look at us, see how we look.’ They were all kind of unkempt with beards and long hair and they told me: ‘You need to dress up, you look civilized and you need to do the spokesperson’s work.’ Which was horrible, because I then had to literally fight the hordes of journalists from all over the world who arrived and who were really fighting for getting to Havel. I always had to call somebody so that they would help me hold the door in the Špalíček building.”

“On August 21st we were going to Nazareth by bus and our Russian guide announced to us in Russian that our country had been occupied and we thus went straight to Jerusalem and we left out Nazareth and we went to Jerusalem where we walked Via Dolorosa and I was then slamming my head against the Western Wall. What kind of life I have, that it always comes to this? Then we were sitting with Pithart in the Reuters agency the whole night where we could read telex messages and the news were horrible. I had my little child here.” – “And your husband was here?” – “My husband was here, but we did not have any contact at all, it was not possible to reach him, and the country as if ceased to exist and it simply disappeared together with the tanks. Since I was a young mother and I could speak English, journalists were keen to interview me, and they were taking me from one television station to another and to a radio station and since I was a fighter type of a person, I was even making matters worse for myself.”

“I was not allowed to publish at all, and they had not told me that. I only learnt about it when I tried it, and it was not possible at all. I was absolutely desperate, I have already read something and I just knew that the Soviet revenge was going into the following generations, and how they were punishing not only those who had committed something, but their children and grandchildren as well were actually damned. I was thus quite desperate and so I went to work as a volunteer in a mental institution and it was a mental hospital located in an old convent building and there were about five or six hundred patients. It was an institution for chronic patients and there were mostly schizophrenics and patients with manic depression who had already been there for thirty or forty years and I went there and talked to the head doctor and said that I would like to come there and help out and it was a volunteer work of course, because I had no qualification for that, and he said that it was great, because they only had two nurses per seventy patients.”

„To jsem udělala několikrát, že jsem udělala velký nákup do dvou tašek a přišla jsem tam s tím a říkala jsem: ‚Jak to bude dlouho trvat?‘ To oni mi samozřejmě neřekli. Já jsem říkala: ‚Víte já mám naspěch.‘ A oni říkali: ‚Co to dělám?‘ Protože z té tašky se třeba vykoulelo zelí. Já jsem říkala: ‚Udělala jsem nákup. Přece [sem] nepůjdu zbytečně. Tady za rohem jsou obchody, tak přece sem nepůjdu jen tak.‘ Tak oni se divili, protože to bylo něco, co je zarazilo. Protože oni pracovali se strachem. A když jste neprojevil strach, tak oni byli trošku zmatení a nevěděli kudy kam. A z toho jsem měla tu radost, to mi dodávalo sílu.“