Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mojmír Kyselka (* 1933)

• born 15 June 1933 in Brno

• during WW2, the family fled the city to avoid the bombing

• graduated from architecture in Brno

• 1957, taken into custody and accused of distributing anti-Communist leaflets

• the show trial in Ostrava was dropped for lack of evidence

• 1960s, expelled from the Architects’ Union in the aftermath of the trial

• 1962, employed at Mendel University

• 1 October 2018, received a Czech state award for his efforts in architecture

„12. září 1945. Po deseti měsících jsme se konečně přestěhovali z Babic do Brna. Usadili jsme se v domě u Mojmíra. Pro první dobu tak budeme ušetřeni všech starostí o domácnost. Světnice je dost velká a nábytek nám stačí. Nějaké prádlo jsme si před bombardováním odložili k Mojmírovi, teď nám přijde vhod. Tak začal náš nový život. V Babicích se nám líbilo, ale zůstat jsme tam nemohli. Hlavně kvůli Učitelskému pojišťovacímu ústavu. Dosud jsem jeho ředitelem a zůstanu jím až do valné hromady. Tak je potřeba, abych se také o ústav staral. Dojíždění z Babic bylo nemožné.“ Tak končí poválečné deníkové zápisky Františka Kyselky, dědečka Mojmíra Kyselky, který u svých prarodičů společně se svými sourozenci strávil během válečné doby téměř rok. Z Brna během války museli i s rodiči odejít před častými nálety.

Rodina Kyselkových

Mojmír Kyselka se narodil v Brně 15. června 1933. Maminka pocházela z velmi chudých poměrů, ale svou krásou oslnila svého budoucího muže natolik, že brzy dostala nabídku k sňatku a stala se manželkou významného brněnského architekta a později architekta města Brna – Mojmíra Kyselky st. Rodičům se narodily tři děti. „Jestliže vím, co je to láska, tak je to díky naší milované mamince. Ona nám byla pokaždé oporou. Otec se moc do naší výchovy nezapojoval. Byl to přece jenom velký umělec a nepatřil zrovna k láskyplným lidem. A taky ho velmi zajímaly dámy. My děti jsme vyrůstaly sice v noblese, ale kvůli otci také v atmosféře strachu a násilí. Třeba když jsme přinesly špatné známky ze školy, tak nás otec nemilosrdně seřezal,“ vzpomíná na své dětství Mojmír Kyselka. Občasné fyzické násilí postihlo také maminku, takže manželství dospělo v roce 1968 k rozvodu. Otec patřil k vyhledávaným brněnským architektům a byl autorem řady zajímavých staveb. Postavil pavlačové domy v brněnské Polní ulici a mezi jeho vrcholná díla patří dvě funkcionalistické školy v brněnských Černých Polích, německá obecná škola a Masarykova škola, za kterou byl v roce 1937 na Světové výstavě umění a techniky v Paříži oceněn stříbrnou medailí. I přes četné úspěchy v pracovním životě se v tom osobním potýkal s tolika problémy, že vše vyvrcholilo srdeční komplikací a infarktem, takže ve dvaasedmdesáti letech zemřel.

Začátek války

První ozvěny válečného běsnění si Mojmír Kyselka uvědomil už v šesti letech. V paměti mu utkvěl obraz, když se v březnu na brněnských ulicích objevily zelené přízraky. Příslušníci německého wehrmachtu vtrhli na svých motocyklech do ulic. „Nevím, co to moje rodiče napadlo, ale jednou mi do klopy u podzimního kabátku zapíchli československou vlaječku z korálků. Když jsem se vracel ze školy domů, zavolala na mě nějaká Němka, a když uviděla tu vlajku, strašně se rozzuřila, vytrhla mi ji z kabátu, zadupala ji do kanálu a vrazila mi pořádnou facku,“ vzpomíná Mojmír Kyselka na válečnou dobu. S pláčem utíkal tehdy domů a tušil, že jeho rodiče jsou ohroženi gestapem. Ulice se v té době čím dál více zelenaly německými důstojníky a začaly pravidelné razie na židovské rodiny. Nálety na město Brno nebraly konce, a tak se rodina Kyselkových rozhodla opustit velkorysou funkcionalistickou vilu v prestižní Masarykově ulici a útočiště hledala v bezpečí chaty v Babicích. Bylo to místo poměrně klidné, i když i tam někdy padla bomba a rodina se ukrývala také v jeskyních v Moravském krasu. „Naše maminka byla relativně tvrdá žena. Zvykla si na to během nelehkého mládí a také soužitím s autoritativním otcem. Nikdy neplakala a nestěžovala si, ale přece jenom jsem ji viděl za život plakat dvakrát. Když padaly popravčí salvy v Kounicových kolejích v době heydrichiády, když se tehdy hodně hlasitě střílelo, aby národ měl strach, a potom plakala, když viděla po válce ty stařičké Němce v ponožkách, jak se museli vydat na pochod smrti do Pohořelic. Bylo jí úplně jedno, kdo to způsobil, brala to jako velkou nespravedlnost,“ vzpomíná Mojmír Kyselka. Po návratu z chaty do Brna rodina Kyselkových zjistila, že v jejich sousedství spáchaly dvě Němky sebevraždu a starosta města Brna Jiří Tomeš, po kterém se jmenovala ulice, kde rodina Kyselkových bydlela, zahynul v koncentračním táboře Dachau.

Vykonstruovaný proces

Architekt Mojmír Kyselka se stal v padesátých letech obětí vykonstruovaného procesu. Nějaký neznámý pisatel psal hůlkovým písmem anonymní protikomunistické dopisy a písmo bylo podobné písmu Mojmíra Kyselky. Grafologický posudek také potvrdil shodu písma obviněného pamětníka. Došlo k vykonstruovanému procesu. Dne 23. září 1957 proběhla u Kyselkových domovní prohlídka, došlo k zabavení dokumentů, fotoaparátu a pamětník byl odveden do vězení, kde ho podrobili tvrdému výslechu. „Tykali mně a říkali mi, ať se přiznám, že jinak půjdu za katr. Já jsem jim trpělivě vysvětloval, že to není moje písmo... a po půlnoci přišla osobně gorila, náčelník krajské správy ministerstva vnitra, major Konečný alias Dařena. A ten na mě spustil: ‚Tak ty se, ty hajzle, nepřiznáš?!‘“ Předložil mu posudek soudního znalce o tom, že pamětník je zaručeně pisatelem anonymních dopisů. Následovala prozatímní vazba a posléze velká vazba. Major Konečný vyvíjel na Mojmíra Kyselku obrovský nátlak. Pamětník měl v té době malé dítě a byl čerstvě ženatý. Po půlnoci ho poslali za katr se spoluvězněm. Byl to prý řidič, který mu říkal, ať se přizná, že se mu uleví. Mojmír Kyselka pochopil, že jeho „kolega“ byl na něj nasazený. A došlo k dalšímu zvratu. Přišel posudek od grafologa, ten potvrdil, že písmo patří pamětníkovi. Ten se málem zhroutil. „Tři roky komančům někdo posílal anonymní dopisy, a nemohli ho najít, takže to na mě ušili!“ rozhořčeně vzpomíná Mojmír Kyselka, kterému hrozilo až deset let. On se ovšem odmítal přiznat. Vyšetřování pokračovalo. Najednou ho poručíci předvedli před kapitána Richtera. Vyšlo najevo, že to byl strýc jedné jeho žačky, kterou vedl ve Skautu, a zasadil se o to, že se jeho písmo dostalo k jinému grafologovi. „Odpoledne mně osm chlapů začalo vykat a změnili rétoriku. Sdělili mi, že vyšetřování bude probíhat na svobodě a že ta shoda písma během druhého grafologického posudku vyšla jinak. Byl jsem z toho tak rozrušený, že jsem začal strašně brečet.“ V září 1957 Mojmíra Kyselku propustili. Bylo mu pětadvacet let. Ještě několik měsíců byl pod obrovským stresem a poté mu zase zavolali. „Pozvali mě na podzim do Wilsonova lesa a přemlouvali mě, abych jim dělal konfidenta. Nevydržel jsem to a začal jsem na ně křičet. Tak se polekali, že z toho lesa utekli,“ směje Mojmír Kyselka. A ještě jednu vzpomínku má v živé paměti. „Tu gorilu, majora Konečného přezdívaného Dařena, který mě vyšetřoval za psaní anonymních dopisů, jsem pak potkal v Brně. Vyprávěl mi, jak celé noci nemůže spát, kouří a vyšívá dečky. Dokonce mi jednu věnoval.“

Vyhazov

Vykonstruovaný proces s anonymními protikomunistickými dopisy byl sice zažehnán, ale o několik let později vyhodili Mojmíra Kyselku ze Svazu architektů a následoval také vyhazov ze školy. Bylo to kvůli nesouhlasnému dopisu proti komunistickému vedení fakulty, pod který se kromě jiných pamětník také podepsal. A tak si začal hledat novou práci a do svých řad ho přijala Mendelova univerzita. Začal se věnovat nejen architektuře, ale také urbanismu. I přes mnohé životní peripetie stále smýšlel spíše levicově. „První rána do mého levicového myšlení byla, když jsem navštívil Sovětský svaz. Najednou jsem viděl, jak tam lidé bydlí v chudobě, viděl jsem beznohé válečné veterány, kteří v Moskvě žebrali na ulici, a nikdo se o ně nezajímal. Tak to mnou hluboce pohnulo,“ posteskne si Mojmír Kyselka. Na Mendelově univerzitě zůstal až do svého odchodu do důchodu a dodnes jezdí učit studenty do Ostravy a také spolupracuje se zahraničními univerzitami. Žije v Brně v památkově chráněné vile, kterou postavil jeho otec, a 1. října 2018 byl vyznamenán na Pražském hradě za přínos architektuře.