Hana Lobkowiczová

„Jednou za mnou přišli do nemocnice. V baráku na Hřebenkách měla moje tchyně už předtím domluvené s diplomatickým úřadem, že tam budou bydlet jejich zaměstnanci. A to jí nesebrali. Jednou tam bydlel nějaký Maďar, jednou tam bydlela nějaká Angličanka a tak. Přišli za mnou do nemocnice a říkali: ‚Vy tam míváte Angličany nebo cizince. Víte někdy, co si povídají?‘ A já jsem říkala: ‚Ne, já jim nerozumím, vůbec jim nerozumím.‘ ‚Ale to by bylo tak skvělé. Představte si, mohla byste jezdit do ciziny, mohla byste všecko, když byste nám občas něco řekla.‘ A já jsem si prostě tvrdě stála za tím, že neumím tu řeč, že jim vůbec nerozumím. Tak odešli. Ale teď jsem si uvědomila, že půjdou třeba rovnou do našeho bytu. A tam byly dopisy od švagrových, tuzexy a módní časopisy. Říkala jsem si: ‚Propána!‘ Protože telefony nebyly, nemohla jsem telefonovat. Pak jsem se nějakým způsobem z práce uvolila a odešla. A oni naštěstí nepřišli. Protože viděli, že jsem tak blbá, že prostě nemají šanci.“

“Me and my future husband used to walk together from school towards Jirásek bridge, side by side. Already in the fourth year of grammar school, incredible. But it was a different sort of dating than what we see today. It was really purely platonic. We would give each other looks and so on.” – “Did you know about his family? Or was it spontaneous?” – “Of course, I knew it because of his name. But he was immensely humble. His mother, my future mother-in-law, was a widow and they had no money. All of us kids ate bread with some spread on it. But he would always eat bread with tomato paste because they had no money to buy anything fancier. It was impossible to buy butter at that time; one had to get it at the black market or something. He was really incredibly humble. He never bragged about anything, let alone about him being a Lobkowicz.”