Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anar Mammadli (Məmmədli) (* 1978)

• 1978 - Born in Yevlakh (Yevlax), Azerbaijan SSR

• 1988 - perceived demonstrations in Azerbaijan, the theme was Karabakh and independence from the USSR

• 1995 - started studying philology and foreign languages at the University of Baku

• 1997 - co-founded an organization (Secular Progress Youth Organization) with Bashir Suleymanli

• 1998 - participated in the (presidential) elections for the first time as an election observer

• 2001 - in July he founded the Election Monitoring Centre, since 2008 renamed as Election Monitoring and Democracy Studies Centre (EMDS)

• 2013 - after another election observation and the Ukrainian Maidan, accused of tax evasion and illegal trading, arrested on 17.12.

• 2014 - sentenced to five and a half years

• 2014 - Received the Václav Havel Prize awarded by the Parliamentary Assembly of the Council of Europe in prison

• 2016 - released from prison in March after almost 2.5 years

• 2024 - in May he was again detained

Svobodné volby a spravedlivý volební proces jsou předpokladem fungující demokracie, tedy společnosti založené na vládě většiny za podmínky respektu k menšinám a jednotlivcům. Přesto by jen málokdo z nás označil volební proces za „atraktivní“. Ázerbajdžánský lidskoprávní aktivista a filolog Anar Mammadli s tím ale problém nemá. „Volební proces mě přitahoval.“ Zjistil to hned v roce 1998, kdy se zúčastnil své první volebně pozorovatelské mise. Dnes platí zakladatel organizace Election Monitoring and Democracy Studies Center ve své vlasti i mimo ni za jednoho z nejpovolanějších odborníků na volby. Když je potřeba, neváhá se o průběhu voleb v Ázerbájdžánu kriticky vyjadřovat. V letech 2013 až 2016 strávil téměř dva a půl roku ve vězení na základě procesu, který mezinárodní lidskoprávní organizace označily za zmanipulovaný. Dne 29. dubna 2024, jen několik měsíců poté, co poskytl rozhovor Paměti národa, byl opět zatčen a v současnosti je stále ve vězení.

Od perestrojky po válku o Karabach

Anar Mammadli se narodil v roce 1978 v provinčním průmyslovém městě Yevlax v tehdejší ázerbájdžánské SSR. Vyrůstal v běžné rodině sovětského typu, otec byl státní zaměstnanec. Pracoval v továrně, byl v odborech a nijak nevybočoval, stejně jako matka, sociální pracovnice. Anarovo dětství ovlivnila atmosféra sovětské perestrojky – materiální nedostatek, ale zároveň společenské rozvolňování spojené  s rozvojem médií a samizdatu a pučící debatou o sovětských represích, disentu a národní identitě, kultuře a nezávislosti.

Ve vzduchu byl ale už tehdy cítit i teritoriální konflikt mezi Ázerbájdžánem a Arménií o Náhorní Karabach, který naplno propukl v roce 1988. I tehdy desetiletý Anar se s příbuznými účastnil demonstrací za nezávislost a teritoriální integritu země, které se neomezovaly jen na hlavní město Baku, ale objevovaly se i na venkově. Tzv. Černý leden roku 1989, kdy sovětská armáda potlačila odpor v Baku, stejně jako první karabašská válka, kterou Ázerbájdžán prohrál, byly pro Anara a pro celou zemi traumatizující zkušeností. Šířily se informace o zabitých příbuzných a sousedech, zemi zaplavili uprchlíci z Karabachu a Arménie. Ubytováni byli i v Anarově škole, sám pomáhal s jejich přijetím.

Devadesátá léta a studentský život

Na vysokou školu nastoupil Anar Mammadli v roce 1995, v Baku se věnoval filologii a cizím jazykům. V transformačním období se sice profesoři již snažili učit v souladu s evropskými standardy, ale učebnice a pomůcky byly stále sovětské. Existovala však už nabídka vzdělávacích programů a seminářů poskytovaných občanskou společností a na škole učila řada svobodomyslných a inspirativních profesorů. Hnutí za demokracii bylo tehdy ještě relativně silné, nezávislá média zažívala rozkvět. Anar Mammadli do nich nejprve překládal články ze zahraničního tisku, později publikoval vlastní texty. Tři roky spolupracoval s časopisy Merkez, Hurriyet a Bugün, přeložil mimo jiné i dlouhý rozhovor s Václavem Havlem. Angažoval se ale také ve studentském hnutí, spoluzakládal i sekulární mládežnickou unii, která se v protikladu k náboženským fundamentalistům zasazovala za odluku náboženských organizací od státu a akademické svobody. 

„Vzpomínám si, že jsme byli založeni v roce 1997 a v roce 1998 byl jeden z novinářů zatčen. Kvůli svému článku. Tento článek ještě nebyl v novinách zveřejněn. Měl ten článek uložený v paměti svého počítače. Policie právě dostala informaci, že noviny se chystají tento článek zveřejnit. Před zveřejněním článku policisté vnikli do budovy, prohledali ji a článek našli. Byl uvězněn na dva roky a šest měsíců. Bylo to samozřejmě nespravedlivé a v rozporu s principy právního státu a svobody projevu. Začala kampaň a naše organizace se k ní připojila. Distribuovali jsme letáky, zúčastnili jsme se a uspořádali několik tiskových konferencí. Mluvili jsme o tom v médiích a vydávali prohlášení,“ vzpomíná Anar Mammadli na svoji první lidskoprávní aktivitu.

Atraktivní volební proces

Ještě téhož roku 1998 se v Ázerbájdžánu konaly prezidentské volby. Šlo o druhé funkční období Hejdara Alijeva, otce současného prezidenta. Jedna ze skupin občanské společnosti nás pozvala, abychom volby monitorovali. Všichni členové naší organizace a také dobrovolníci se k této skupině připojili a pozorovali průběh voleb. Poprvé v životě jsem se seznámil s průběhem voleb a začal se účastnit školení, seminářů o pozorování voleb a připojil se k této organizaci, k této dobrovolnické práci. Bylo to velmi zajímavé, volební proces, strávil jsem tím tři dny – den před volbami, den voleb, příprava zápisů, přezkoumání všech stížností, nesrovnalostí ve volebním procesu ve volební místnosti, v okrskové volební komisi. Ten proces mě nějak přitahoval.“

Anar se volebním procesům rozhodl věnovat naplno. Studoval, účastnil se školení a seminářů, stejně jako mezinárodních pozorovatelských misí, například pod hlavičkou OBSE. V červenci 2001 spoluzakládal národní monitorovací centrum, které nese od roku 2008 jméno Election Monitoring and Democracy Studies Center, protože pouze na volby založená organizace byla v Ázerbájdžánu zbavena registrace, navzdory rozsudku Evropského soudu pro lidská práva. Od schválení nového volebního zákona v roce 2003 se také nemohla pozorování účastnit organizace, která byla z více než třiceti procent financována ze zahraničí. Kvůli nedostatku domácích peněz od té chvíle pozorovatelé příseděli u voleb coby jednotlivé fyzické osoby. Čelili nepřátelské státní propagandě, očerňování a zastrašování. A mělo být ještě hůř. V roce 2013 proběhly v Ázerbájdžánu další volby.

„V roce 2013 i předtím jsme byli kritičtí k výsledkům voleb. Nezaměřovali jsme se na politické výsledky voleb, ale na kvalitu volebního procesu. Jak probíhal volební proces s ohledem na evropské standardy, standardy OBSE. Organizaci svobodného prostředí, svobodného volebního procesu. Svobodné podmínky pro všechny zúčastněné strany, včetně opozičních stran, novinářů. Mluvili jsme o tom, hodnotili jsme volební proces a byli jsme kritičtí. Bylo tam mnoho nesrovnalostí, hromadné plnění uren hlasovacími lístky, převážení voličů, různé druhy nátlaku na účastníky voleb, komise nebyly nezávislé,“ vyprávěl Anar Mammadli o problémech, na které upozorňovali.

Rychlý politický proces

„V roce 2013 jsme byli také velmi aktivní, více než šest set lidí pozorovalo volby, podávali nám zprávy a my jsme je vyhodnocovali, posuzovali a napsali první úvodní zprávu. Poté se o nás začalo mluvit. A o dva týdny později zahájili trestní řízení proti naší organizaci. A pak jsme byli já a výkonný ředitel organizace, Bashir Suleimanli, pozváni na generální prokuraturu, i někteří další zaměstnanci. A začali nás obviňovat z nezákonné podnikatelské činnosti a daňových úniků,“ vzpomíná Anar Mammadli. Na prokuraturu se daného podzimního odpoledne dostavil sám. Bylo mu oznámeno obvinění, vlastního právníka se nedočkal. Státem přidělený obhájce mu pomohl v jediné věci – informoval o jeho zatčení rodinu. Hned následujícího dne putoval do vazební věznice, kde už o něm spoluvězni věděli, že „pracuje v žoldu cizí mocnosti“.

Ázerbájdžánské volby v roce 2013 nebyly asi jediným důvodem zatýkání. V důsledku úspěchu tzv. Revoluce důstojnosti na Ukrajině téhož roku vláda nesjpíš dostala strach, že by demokracie mohla začít vítězit i v dalších postsovětských zemích. Společně s Anarem Mammadlim byli zatčeni a uvězněni i další čelní představitelé ázerbajdžánského demokratického hnutí – Leyla a Arif Yunusovi, Intigam Aliyev, Rasul Jafarov, Khadija Ismailova a další. Mammadliho soud proběhl šest měsíců po zatčení, a přestože řada svědků v průběhu líčení měnila své negativní výpovědi s tím, že je původně učinila pod nátlakem, byl Anar Mammadli odsouzen na pět a půl roku a Suleimanli na dva roky. V zahraničí byl proces jednoznačně vnímán jako politický.

Vězení č. 13 v distriktu Karabach

Podmínky uvěznění Anara Mammadliho nebyly v daném kontextu nejhorší, na rozdíl od jiných politických vězňů nikdy nebyl vystaven fyzickému mučení. Čelil ale psychickému nátlaku a řízeným provokacím ze strany spoluvězňů, kvůli kterým pak musel na samotku. V přeplněné věznici č. 13 v distriktu Karabach poblíž Baku (120 lidí na baráku, čtyři osoby na cele) se snažil studovat a číst, tisk tam ale chodil se značným zpožděním a navíc byl cenzurován. „Články o mně z novin vystřihovali, cenzurovali i dopisy. Zvláštní je, že anglicky psané texty mi chodily neporušené, anglicky dozorci neuměli. Cenzura ve vězení se tedy omezovala na ázerbájdžánštinu a ruštinu.“

Jídlo bylo jednotvárné, medicínská péče tristní – nemoci jako AIDS, tuberkulóza se ve vězení šířily. Anar viděl umírat vězně na neléčenou rakovinu, sám si raději odmítl nechat vyšetřit žaludek, když viděl, v jakých by to probíhalo podmínkách. „Jako všude v Ázerbájdžánu, i ve vězení vládne korupce. Lepší péče, televize, sprchy pro prominenty, ale politických vězňů se netýká. Peníze od politických vězňů tam nemají žádnou hodnotu. To nám řekli hned na začátku.“ Právě styky a debaty s politickými spoluvězni, kteří byli cíleně roztroušeni po různých věznicích a v té Anarově se jich sešlo tak maximálně osm, poskytovaly Anarovi velkou morální vzpruhu. A také to, když se mu sem tam podloudně podařilo publikovat nějaký článek v médiích, či dokonce tajně poskytnout rozhovor. Cítil zadostiučinění, když mohl i ve vězení poskytovat spoluvězňům poradenství a pomoc. „Pro aktivistu je nejdůležitější pomáhat. Nežiješ sám pro sebe, ale pro ostatní. Být ve vězení neznamená, že se nemáš snažit něco dál dělat.“

Mezinárodní solidarita a Cena Václava Havla

Co Anara ve vězení také těšilo, byla samozřejmě mezinárodní podpora. „Byl jsem součástí některých mezinárodních společenství, kruhů a sítí. Proto byla moje podpora na tak vysoké úrovni. Mnoho mezinárodních skupin reagovalo, ozvaly se okamžitě. Psaly o mně, posílaly dopisy OSN a různým dalším institucím. Několikrát se se mnou mezinárodní organizace snažily setkat ve vězení. Mohl jsem se setkat hlavně se zpravodaji Parlamentního shromáždění Rady Evropy, jednou jsem se setkal s komisařem pro lidská práva EU a jednou s komisařem pro lidská práva Rady Evropy. Myslím, že pro mě to bylo díky kontaktům s nimi jednodušší. Setkávali se také s členy mé rodiny. Vždycky jsem cítil, že s námi byla obrovská mezinárodní solidarita a také nás morálně podporovali.“ Formou podpory byla i Cena Václava Havla, kterou mu v roce 2014 udělilo Parlamentní shromáždění Rady Evropy. „Mého otce kvůli tomu pozvali do Štrasburku, rodina mi oznámila, že jsem na shortlistu. Přečetl jsem si to pak v novinách a oznámil jsem to svým spoluvězňům, kteří mi gratulovali.“ 

Možná i kvůli neutuchající pozornosti a podpoře ze zahraničí byl Anar Mamadli mezi těmi vězni, na které se vztahovala prezidentská amnestie z roku 2016, a nemusel si tak svůj trest odsedět celý. Ve vězení i tak strávil téměř dva a půl roku. Po propuštění strávil mimo jiné několik měsíců na ozdravném a studijním pobytu v Praze. Brzy se ale vrátil domů, ve svých aktivitách ale neustával ani potom. „Pro mě je odchod ze země katastrofou. Protože já k této zemi patřím, jsem patriot. Chci svou zemi změnit,“ prohlásil Anar Mammadli v Praze, kterou v říjnu 2023 navštívil, aby vystoupil na konferenci Forum 2000. Při té příležitosti vznikl i tento rozhovor.

Podruhé zatčen

„Co chceme, je změnit tento systém. Chceme demokratický systém, kde budou skutečně svobodná média, svobodné soudy, svobodný právní systém, nezávislé soudnictví. Za tímto účelem musíme udělat mnoho věcí. Musíme změnit mentalitu lidí, musíme ukázat, že hodně lidí tyto změny podporuje,“ vysvětloval Anar Mamadli v Praze 15. října 2023. Půl roku poté, 29. dubna 2024, byl opět zatčen.  „Být politickým vězněm v Ázerbájdžánu je součástí naší reality. Pokud chcete změnu, musíte počítat s tím, že se jednoho dne můžete stát obětí a objektem politické represe, to je v Ázerbájdžánu velmi snadné. Někteří lidé tráví čas v otevřeném vězení, jiní v uzavřeném vězení. Nemyslím si, že to, že jste politickým vězněm, vás odlišuje od ostatních obětí. Jsou i jiní lidé, kteří přišli o práci nebo museli navždy opustit zemi. Ti jsou také oběťmi politických represí. Nesvobodná země je jedno velké vězení, i když otevřené.“