Květoslav Mašita

“Shortly after the Velvet Revolution when Václav Havel became President, I was invited into the Presidential Office… My task was to ensure escort of state visits on motorcycles. So at Dukla we assembled BMW bikes that were delivered in boxes. And then on the airport we used to train with the drivers. It lasted for a few months before the Castle Guard took over, before they found people. So we used to train in the evenings and we had to race as well.”

“I experienced most dramatic moments in England, but unfortunately we didn’t win it, since my chain broke in a speed trial. This was a huge problem, as I didn’t have my tools on me. My rivals immediately formed a circle around me so that no one could hand me anything. I took a screwdriver and a stone and somehow disassembled and reassembled the chain to finish the stage and then I got a new one. This was a fine repair job indeed.”

„Co se týká reprezentace, měli jsme tovární motocykly Jawa. Měli jsme to do Jawy kousek a tak jsme si je tam i připravovali. Měli jsme tam mechaniky, kteří za to odpovídali, ale my jsme si tam chodili dělat vychytávky. Motorky jsme znali do detailů a nebyl to problém. Motocykly, se kterými jsme odjeli sezónu, jsme pak odkoupili do Dukly jako tréninkové. Ty naše šly zase dál do středisek výkonnostního sportu k dalším jezdcům, kteří začínali.“

„Spadl jsem nesčíslně krát. To k tomu patří. Kdo nepadá, ten nezávodí. Ale myslím, že protože jsme sportovali i jinak, měli jsme těla taková festovnější a ohebnější. Těžko se to posuzuje. Kolikrát jsme spadl i hodně rychle a nic se mi nestalo. Měl jsme nejtěžší úraz před Šestidenní ve Špindlerově mlýně, kdy už jsme končili s tréninkem, sbírali jsme kolíky a já jsem ztratil rovnováhu, spadl jsem na rameno a prasklo mi pouzdro.“

„V té době jsme měli přípravu lepší než západní jezdci. Nejhorší je na tom to, že co jsme tady měli vybudováno – přípravu a střediska, tak to se po revoluci 1989 zrušilo a západní státy si to okopírovali podle nás. Takže oni mají to co my tenkrát, a my teď nemáme nic. To je bohužel asi dobou, ale věřím, že se to zase zlepší. Teď na tom ale proděláváme. Kluci dnes chodí žebrat o peníze, aby mohli jezdit.“ - „Proč se ten funkční systém rozpadl?“ - „Je to asi o penězích. Já když jsem dělal ještě na Dukle, tak pak přišlo nějaké politické rozhodnutí, že se ruší motoristé, jak v Dukle, tak i ve Svazarmu. A hlavní problém byl, že padly u nás fabriky. Jak strakonická ČZ, tak Jawa, a tím pádem tady nebyly motocykly. V té době si koupit motorku ze Západu bylo drahé. Dnes už takové rozdíly nejsou v cenách, ale stejně je motoristický sport i o penězích. Každý si to nemůže dovolit. Jezdí hodně mladých, ale platí to tatínci, kteří na to mají. Ten opravdový talent se ale těžko hledá.“

„Já když jsem jezdil, tak jsem žádné chrániče neměl. Na soutěž jsme měli takové plátěné oblečení, říkali jsme tomu letňáky. Na Šestidenní jsme fasovali takový nepromokavý oblek. V těchto dvou oblecích jsme objeli celou sezónu. Někdy bylo takové vedro, třeba v Itálii, že jsme jeli v tričku. Až ke konci začaly takové různé ochranné pomůcky na kolena, na ramena. Já jsem jezdil ke konci jen s těmi na kolena, protože když létalo kamení, bylo to příjemnější a v zimě v tom taky tak nezábla kolena. Ale taková ta brnění na ramena, já to osobně nesnášel, mně to vadilo. Když z toho uletím, můžu se aspoň nějak stočit a nepadnu jako šraňky. Já jsem si v tom brnění připadal jako že s v tom nemůžu ani hýbat. Každý na to má jiný názor, každý je teď obrněný, ale my jsme to nepotřebovali.“