Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Bošková (* 1929  †︎ 2016)

• 1929, born in Přerov

• father in the resistance group Defence of the Nation

• father arrested by Gestapo, died during WW2

• mother arrested and sent to Auschwitz - she survived WW2

• husband Pavel Bošek and their son - interrogated by State Security

Vzkaz jsem si nalepila žvýkačkou za ucho

Eva Bošková, za svobodna Smutková, se na narodila v Přerově. Hned po narození musela bojovat o život, jelikož její matka měla chorobou nakažené mateřské mléko a její dcera se mlékem otrávila. Vypadalo to, že otravu nepřežije, ale nakonec si život vybojovala. Maminka už nesměla mít další děti, a tak malá Eva zůstala svým rodičům jako milovaný jedináček. Rodina byla evangelického vyznání a Eva Bošková chodila odmala do nedělní školy, kde ji učili, že nejdůležitější je ctít pravdu. „Já jsem byla vždycky ta, co chtěla naplnit tu pravdu. Když před Vánocemi naši šli na procházku, já jsem chtěla být doma, a zazvonila paní, docela mladá a pěkná, se třema dětma, že nemají, kde bydlet, a že nemají, co na sebe a co jíst. Já jsem podle toho, jak jsem byla učená, tak jsem otevřela šatník a botník a donesla jsem jim z toho a taky jsem jim dala jídlo.“

V roce 1939 obsadila Československo německá armáda. „Když sem přišli Němci, tak tatínek se hned přihlásil do Obrany národa.“ V odbojové skupině Obrana národa působila i jeho dcera, a to jako spojka. Děvče na kole Němci nikdy neodhalili. „Dostala jsem nový kolo v tom roce 1939 a jezdila jsem nejméně dvakrát týdně do Bystřice pod Hostýnem. Tam bylo spojení západních a východních partyzánů, které měl na starosti můj tatínek… Tatínek a ti jeho kamarádi z odboje napsali na japanový papír hesla, která už měli domluvené. Já jsem měla hrozně vlasů, tak jsem si to nalepila za ucho žvýkačkou a jela jsem úplně klidně. Když mě zastavili Němci a ptali se: ‚Kam jedeš?‘, tak já jsem říkala: ‚K dědečkovi a k babičce.‘ No, a tak mě pustili.“ Otec pamětnice se mimo jiné snažil shánět peníze pro ženy bez práce, jejichž manželé buď zahynuli, nebo byli ve vězení. „Já jsem rozvážela peníze i těm, kde nebyly zaměstnané ženy, a když je zavřeli, tak nebylo z čeho žít.“

Naučil je záchodovým potrubím Prodanou nevěstu

V Obraně národa se bohužel našel i jeden konfident gestapa, kvůli kterému se pan Rudolf Smutek dostal před soud. V Brně v Kounicových kolejích byl odsouzen za trojnásobnou velezradu a poslán do koncentračního tábora Mauthausen s nechvalně známým dovětkem „návrat nežádoucí“. Tatínek Evy Boškové se z koncentračního tábora skutečně nikdy nevrátil. „Bez otce mi bylo hrozně zle. Naučil mě duchapřítomnosti, nebát se některých věcí. Netrápit se pořád, co bude a nebude.“ Po válce vyhledala rodinu paní, která se s panem Smutkem v lágru setkala, a vyprávěla jim o tom, jak velkou byl pro lidi kolem oporou. „Neměl prý už ani zuby, ty mu vymlátili, ale byl tak zanícený, že je naučil záchodovým potrubím Prodanou nevěstu, a tak to zpívali. Ta paní, co se vrátila, tak říkala: ,To si nedovedete představit, když se v takovým příšerným prostředí rozezní něco krásnýho.“

Maminka pamětnice Růžena Smutková měla těžké astma. Kvůli němu byla pod kontrolou místního lékaře, který pro ni vyhradil speciální pokoj. Krátce po zatčení jejího manžela si gestapo přišlo i pro ni. Doktor byl však pohotový a odvážný a paní Smutkové chvíli před jejich příchodem aplikoval injekci, která u ní způsobila silný záchvat. Když muži z gestapa dorazili a viděli na lůžku ženu zjevně bojující o poslední zbytky života, odešli. Tímto kuriózním způsobem doktor paní Smutkovou alespoň na nějaký čas uchránil před koncentračním táborem. „Pak ještě skoro rok byla doma a pokračovala v té činnosti.“

Vůbec jsem si nedovedla představit, že člověk člověku dokáže něco takovýho udělat

Ani s manželem v koncentračním táboře se maminka pamětnice nebála nadále riskovat pro druhé a schovávala u sebe doma lidi, které pak její bratranec převáděl přes hranice. Bohužel i on byl zadržen a poslán do koncentračního tábora Dachau. Měl však štěstí v neštěstí, a jelikož byl vyučeným zahradníkem, tak se svou profesí našel v Dachau uplatnění. „Byl tak výborný zahradník, že tam celkem v pohodě přečkal těch pět a půl roku.“ Časem se zatčení nevyhnula ani Růžena Smutková. Byla poslána do zřejmě nejhoršího koncentračního tábora, který nacisté zřídili – do Osvětimi. Naštěstí zde nemusela být dlouho, díky zásahu prezidenta. „Prezident Hácha vymohl, že český árijský ženy směly opustit Osvětim.“ Z Osvětimi byla převezena do Ravensbrücku, kde přežila do konce války.

Během pobytu v koncentračním táboře dostala maminka pamětnice silný astmatický záchvat. Pustili ji tedy z práce. „Ženská na vrátnici se na nic neptala a rovnou ji praštila obuškem přes hlavu a rozštípla jí lebku.“ Naštěstí byla nedaleko pohotová ošetřovatelka, která mamince hlavu zavázala a tím ji zachránila. Celý život už však měla, především v mrazech, hrozné bolesti. „To už ale ani nebyla ona. Předtím měla krásný hlas a pořád jsme si zpívaly. Teď se vrátil člověk, který nechtěl už ani moc mluvit.“ Mála Eva bydlela v nepřítomnosti rodičů u svého strýce.

V Přerově, kde Eva Bošková žila, probíhal velmi dramaticky i konec války. Ještě před osvobozením Československa někdo rozhlásil, že válka je u konce a že Němci už jsou pryč. Lidé spontánně vyšli do ulic a radovali se. Německý protektorát však bohužel ještě existoval a do lidí začaly najíždět německé jednotky, které oslavy brutálně potlačily. „To byl šílený masakr. Oni jim zaživa odřezávali nosy, uši.“ Dědeček pamětnice okamžitě odvezl vnučku z Přerova do Bystřice, aby byla v bezpečí. „Vůbec bych si nedovedla představit, že člověk člověku dokáže něco takovýho udělat. Když to ale dnes vidím, tak si říkám, že to v nás asi je, tohleto svinstvo.“ Po takovém masakru probíhalo v Přerově i zvláště násilně poválečné vypořádávání se s Němci. „V Přerově to probíhalo děsivě. Ty se mstili strašidelně.“

Tatínka zabil Hitler a Pavla mi zabili estébáci

Po válce šla Eva Bošková studovat pěveckou konzervatoř a vdala se za satirika Pavla Boška. Její manžel byl poloviční Žid a odmala se znal s Václavem Havlem. I v dospělosti se pohyboval v jeho okruhu. „Havel ho přibral do tý skupiny, a to nebylo dobrý. Pavel věděl, že není žádný hrdina.“ Ač se Pavel Bošek ve skupině kolem Václava Havla později už nepohyboval, stejně musel chodit do Bartolomějské na výslechy StB. Problémy s režimem měl i syn pamětnice Michal. Byl typickou ukázkou toho, koho režim označoval pojmem „mánička“. Měl dlouhé, neupravené vlasy a nezávislou povahu. Proběhly s ním v roce 1969 dokonce dva soudy, především kvůli tomu, že na mistrovství světa v hokeji pískal při zpěvu sovětské hymny. Eva Bošková byla ze soudu se svým synem neuvěřitelně vystrašená. „Já jsem dostala nervovou horečku. Celá jsem se klepala.“ Během soudu syn dostal otázku, zda na hokejovém zápase pískal, nebo ne. „Teď já jsem ho učila, že lhát se prostě nesmí, že to je to jediné, co neuznávám, takže já jsem cítila ty boje jeho.“ Nakonec to dopadlo celkem dobře a její syn musel jen chodit každé dva týdny na výslechy do Bartolomějské ulice. „Jeden týden v pondělí chodil do Bartolomějské Pavel a druhý týden Michal.“

Syn Evy Boškové zvládal výslechy celkem s klidem. „Bylo to takové dítě rozevláté.“ Oproti tomu Pavel Bošek byl z celé situace zcela vyčerpaný. Měl vystudovaná práva a viděl tedy, jakým způsob se právo v režimu pokřivuje. Jednou přišla Eva Bošková domů dříve a právě jim někdo volal a ptal se po jejím manželovi. Pamětnici bylo hned jasné, že ho zase zvou k výslechu. „Říkám jim: ,Prosím vás, on nic nedělá, věřte mi to, ale už měl jeden infarkt, a jestli bude mít druhý, on mi umře.‘“ Hlas v telefonu jí odpověděl, ať nemá strach, že se manžela jen na něco zeptají. Výslech následně trval čtyři hodiny a Pavel Bošek přišel domů na pokraji vyčerpání. „Věděli, že se jich bojí, tak mu to vždycky volali týden dopředu a ten týden on nespal. Na to zemřel, samozřejmě. Takže tatínka zabil Hitler a Pavla mi zabili naši estébáci.“

Plačte s plačícími a pak se s nimi budete radovat

Ač je Eva Bošková vychována jako evangelička, její životní motto pochází z úplně jiného kulturního prostředí. Jednou slyšela čínský příběh o tom, jak stařence zemřel syn. Plakala celé dny a lidé za ní chodili a snažili se ji rozveselit, ale bez úspěchu. Až jednou dorazil poutník, který s babičkou proseděl několik hodin a pak vyšli spolu a oba se usmívali. Stačilo pouze se smutnou ženou plakat, jelikož k tomu měla pádný důvod, a pak postupně přejít k hezkým věcem, které jí na světě zbývají. „Plačte se s plačícími a pak se s nimi budete radovat. Všechno, co jsem v životě zažívala, tak ve jménu tohohle rčení. Je potřeba ten smutek nejdřív nějak dostat ven.“

Eva Bošková vystudovala pěveckou konzervatoř. Během života učila ve škole na Zbraslavi, pořádala koncerty pro důchodce, ale byla například i redaktorkou Pragokoncertu. Stejně jako v dětství, kdy pomohla neznámé paní s dětmi vším, co měla, i dnes se snaží pomáhat, i když ani ona sama nemá určitě nadbytek. „Já to vidím, jak jsou lidi k sobě teď nevšímaví a nikoho nezajímá nikdo jiný než on sám a peníze.“ Je velmi veselé povahy, což je zřejmé z její největší životní obavy. „Vždycky jsem se modlila, abych neměla fádní život. To se mi zdálo něco hroznýho. To jsem neměla a dodnes nemám, takže jsem za to vděčná.“