Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Robert Novák (* 1967)

• born on October 9, 1967, in Hradec Králové

• in childhood and youth he was shaped by membership in the boating club

• interrogated by the StB as a high school student due to fabricated reports on members of the rowing club

• in the years 1986 - 1987 he worked as a caretaker at the University Hospital in Hradec Králové

• At the hospital, he took part in a strike over the treatment of the bodies of deceased patients

• since 1988 a student of the Faculty of Education in Hradec Králové

• at the end of 1989 he became one of the leading figures of the student strike in Hradec Králové

„Neměl jsem problém identifikovat, co je na tom režimu špatně,“ říká Robert Novák (*1967) o svém zrání v letech pozdního socialismu. Zároveň dodává: „Nepovažuju sebe sama za nějakého aktivního odbojníka. Jenom jsem chtěl, aby mi ten režim co nejméně překážel.“ Vyrůstal v rodině lékaře a říká, že jeho rodiče před ním nikdy neskrývali své smýšlení o panujících poměrech a doma o všem mluvili otevřeně. Stejně tak se nemusel přetvařovat ani ve vodáckém oddílu, kam chodil od dětství. Získal tu přátele na celý život.

 

Ze Sudparty Sudeťáci

Když chodil Robert Novák do třetího ročníku střední průmyslové školy, přišel jednou do třídy během vyučování ředitel Salaba: „Prosím tě, Roberte, pojď sem, je tu pro tebe StB,“ řekl s obavou v hlase. Důvod zadržení a výslechu se ukázal posléze. Parta z vodáckého oddílu chodila do hradecké hospody u Dvořáků a čas od času si koupili sud piva a vyrazili na víkend. Říkali si Sudparta. Podle všeho ale do hospody chodil udavač, který v tom viděl zkratku pro sudetoněmeckou stranu Sudetendeutsche Partei a podezření z propagace nacismu bylo na světě. V jiném hostinci pak psala vrchní stolní společnosti útratu na dlouhou účtenku, mladí vodáci tomu z recese říkali „propíjíme letenku do Austrálie“ a v bujných představách donašeče se z toho vyklubal plán na ilegální opuštění republiky. Obvinění ale byla natolik vratká, že celá tato aféra vyzněla do ztracena. Do oddílu chodily i děti tehdejších prominentů, a tak se pamětník domnívá, že vyšetřování mohl také zarazit někdo „shora“.

Po maturitě nastoupil Robert na brigádu jako zřízenec do nemocnice. Říká, že zde našel zajímavou sestavu - pestrou směsici lidí z okraje tehdejší společnosti. S kolegy v nemocnici tehdy dokonce uspořádali stávku – chtěli prosadit důstojnější přístup k tělům mrtvých pacientů z chirurgie. Byl z toho skandál. „Kdo vás vede?“ ptali se policejní vyšetřovatelé neschopní pochopit, že by zřízenci mohli sami něco podobného zorganizovat. „Nevěděli si s tím rady,“ vypráví Robert Novák a dodává, že po třech či čtyřech dnech se s mrtvými těly už zacházelo náležitým způsobem. „Tehdy jsem pochopil, že má smysl se snažit o nápravu věcí.“

 

Přese mě neprojdete!

Pedagogická fakulta v Hradci Králové, kam se Robert Novák dostal na druhý pokus v roce 1988, měla ve vzpomínkách tehdejších studentů pověst důkladně znormalizované školy s tuhým režimem. Obor pedagogika vedle některých předmětů, o které měl pamětník zájem (jako psychologie), obnášel i tupé biflování stranických či svazáckých stanov. Do druhého ročníku nastoupil Robert Novák na podzim roku 1989. Předtím v létě podepsal petici Několik vět a vzpomíná, že se tehdy ještě více vůči panujícímu režimu zatvrdil a zažíval stále častější konflikty s doktrinářsky naladěnými pedagogy. Diskuze s profesorkou Švarcovou v předmětu „vědecký ateismus“ vedly k otevřeným výhrůžkám o možném vyhazovu ze školy: „Vůbec nemá cenu, abyste na téhle škole zůstal, já vám stejně zkoušku nedám, vy přese mě neprojdete a budete tu končit,“ říkala mu. „Netrvalo dlouho a musela končit ona,“ glosuje to dnes pobaveně pamětník.

 

Proděkan na nás sprostě řval, studenti nás ale podpořili

Přestože tehdejší státem a stranou ovládaná média mlčela, i do Hradce Králové dorazily zprávy, co se 17. listopadu v Praze na Národní třídě stalo, i o vyhlášení stávky pražskými vysokoškoláky. V pondělí 20. listopadu ještě na pedagogické fakultě zčásti probíhala výuka. Odpoledne se dění přesunulo do hradecké restaurace Bouda, kde se sešla skupina studentů i z dalších hradeckých vysokých škol, tedy z medicíny a farmacie. Večer na koleji i pod vlivem příjezdu lidí studujících v Praze, kteří přivezli čerstvé informace, padlo rozhodnutí o vstupu do stávky.

Jelikož pedagogická fakulta v Hradci tehdy sídlila ve více budovách v různých částech města, rozhodli se studenti obsadit koleje v ulici Na Kotli. V úterý 21. listopadu pak vyrazili aktivisté přesvědčovat ostatní studenty, že se učit nebude a že je nutné vstoupit do stávky. Na fakultě ale měla silnou pozici organizace Socialistického svazu mládeže, která se snažila pootočit vývoj od přijetí radikálních požadavků v intencích prohlášení pražských studentů k podstatně krotšímu stanovisku svazáků. Robert Novák vzpomíná, jak se v prvním revolučním týdnu svolalo do menzy setkání všech studentů fakulty. Sál praskal ve švech, účastnilo se i vedení školy. Atmosféra houstla, lidé z vedení začali osočovat mluvčí studentů. „Jeden z proděkanů neudržel nervy a tím nám vlastně pomohl. Začal tam na nás sprostě řvát a jak se tam sápal, tak mě shodil z pódia.“ Po incidentu došlo na veřejné hlasování. „Pro radikální znění prohlášení byli úplně všichni, snad jenom tři se přihlásili k té umírněné verzi.“

 

Studenti uklízejí město

Stávkující studenti v Hradci Králové přemýšleli, jak si naklonit veřejnost, aby nebyli označeni za „flákače“. Rozhodli se pro úklid města. „Ale sežeňte najednou tři stovky košťat,“ vzpomíná Robert Novák. Studenti vyrazili do škol i dalších institucí s prosbou o zapůjčení potřebného vybavení. Někde na ně volali policisty, jinde jim ochotně nářadí půjčili a třeba i donesli vlastní z domova. V dalších týdnech pořádali studenti happeningy. Na tehdejším Gottwaldově náměstí tak například vyrostla zeď z papírových krabic, která měla symbolicky vytvořit blokádu u tehdejšího sídla Okresního výboru KSČ, nebo lidský řetěz spojující Hradec Králové a Pardubice.

„Myslím, že bylo velmi důležité, že jsme stávkou pokryli celou republiku,“ říká Robert Novák a zdůrazňuje roli výjezdů do menších východočeských měst jako Opočno, Broumov nebo Hostinné. Popisuje, jak fungovalo předávání informací. Nezastupitelnou roli hráli řidiči autobusů a strojvedoucí. Tak se stalo, že se studenti třeba v pět hodin ráno vydávali k prvním autobusům či vlakům vyrážejícím do menších měst a po řidičích posílali plakáty, letáky, instrukce. Obdobně se do Hradce dostávaly materiály z Prahy. „Bylo to v celé republice a nedalo se to komunistickou propagandou eliminovat na nějakou partu samozvanců a ztroskotanců.“

 

Tady máš klíčky, tady máš auto a za čtrnáct dní mi ho vraťte

„Uspěli jsme, protože ta menšina byla hodně aktivní a zapálená,“ ohlíží se vypravěč za studentskou stávkou. Na tehdejším dění kromě jiného oceňuje tehdejší schopnost studentů zorganizovat se a vytvořit fungující strukturu. „Vždycky jsem rozčílený, když slyším, že to bylo dopředu domluvené a naplánované, že by nás snad řídili estébáci.“ Zároveň si uvědomuje, že vše mohlo fungovat i díky masivní podpoře veřejnosti. „Přišli třeba úplně cizí lidi s tím, jak nám můžou pomoci. Tak jsme jim řekli: ‚Nemohli byste nás nějak odvézt?‘ A on třeba řekl: ‚Já nemám čas, ale tady máš klíčky, tady máš auto, mějte ho a za čtrnáct dní mi ho vraťte.‘ Auto v té době byla poměrně velká hodnota.“

Když se Robert Novák, dnes pedagog, v minulosti též ředitel gymnázia a komunální politik, ohlíží za děním roku 1989, říká: „Osobně jsem velmi šťastný, že jsem mohl být na počátku své životní dráhy u něčeho, co bylo velké a co se podařilo. Takže v tomto smyslu můžu být spokojený jako málokdo na této planetě.“