Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Philbert Ntezirizaza (* 1976)

• Philbert was born in 1976 in Northern Rwanda

• He is from a middle-class catholic family, with 4 siblings

• He married at 18 and had 1 child when the genocide began

• in 1994, he was called to the roadblocks and murdered one Tutsi family

• He later fled to Zaire (which became the Democratic Republic of Congo or DRC), and returned to Rwanda in August 1995

• He pleaded guilty and was condemned by a Gacaca Court (community tribunal) of twelve years imprisonment, but released on amnesty in 2003

• Back to his hometown, he is confronted with a great deal of remorse and guilt, particularly towards Maria, a genocide survivor whose family he killed

• Thanks to a reconciliation programme run by the NGO Prison Fellowship, he was able to seek and obtain forgiveness for Maryia and her family

• He now considers Maryia’s family and his own to be one and the same, as his daughter asked Maryia to be her godmother

***Tento příběh byl zpracován na základě nahrávky realizované v rámci doktorského výzkumu pana Mgr. Ondřeje Kolmana, jehož aplikovaný výzkum byl prováděn jako součást grantového systému doktorského programu Metropolitní univerzity Praha.***

***This story has been recorded within the Ph.D. of Mr. Ondřej Kolman, whose applied research was carried out as part of the grant system of the doctoral program of the Metropolitan University of Prague.***

 

***český příběh je umístěn za anglickým***

 

Český text zpracoval autor nahrávky, Mgr. Ondřej Kolman, v rámci svého doktorského výzkumu.

English story was written by Nathan Michaud.

 

“It was an ideology that claimed that the Tutsis were your enemies and that you wouldn‘t rest until they were dead. For the Hutus, at the time, killing someone was not a crime”. These words echoed in Philbert’s mind for years before 1994, when he was called upon to set up roadblocks to prevent the Tutsis from fleeing to Burundi. After killing a family, he searched forgiveness to a survivor member, Maryia, during several years.

Childhood in a Hutu family of Northern Rwanda

Philbert was born in Northern Rwanda in a catholic family, with four siblings. In this household, he was used to go sing with the church choir during his formative years.

When he was 18 years old, Philbert married and had a three-month-old daughter, entering adulthood with the responsibilities of a husband and father. Despite not being well-off, the family managed to maintain a comfortable middle-class lifestyle, relying on farming their own land for sustenance. They faced challenges, as any family would, but were content with their simple life.

The onset of Genocide

In 1991, the Rwandese Patriotic Front (RPF) launched an armed attack against the Rwandan government, led by Juvénal Habyarimana, Hutu president who ruled the one-party country with the NRMD (National Revolutionary Movement for Development[1]). The conflict created fear and tension among the population, as the government propagated the notion that if the rebels succeeded, Rwanda would be lost, and its people would be forced into becoming refugees. As a result, the government instigated discrimination and persecution against the Tutsi ethnic group, sowing seeds of animosity among Rwandans.

In his opinion, the factors that led people to commit genocide were primarily bad leadership. The government officials at the top instigated hatred among Rwandans, labeling certain groups as bad and fostering animosity. An ideology also played a significant role, spreading the belief that Tutsis were enemies and should be eliminated. During that time, killing someone was not considered a crime, which made it easier for people to commit acts of violence without fearing consequences. The assassination of President Habyarimana’s plane was used as a pretext to incite fear and promote the idea that Tutsis were planning to kill all Hutus, driving some to take drastic actions. “ They told us ‘what do you want more ? this is a clear signal that they will kill you all, so if you don’t kill them first, they will kill you’ ”. Propaganda, hatred, and the dehumanization of Tutsis played a significant role in promoting the genocide. Radio stations like RTLM[2] (Radio Télévision Libre des Mille Collines, “Free Radio and Television of the Thousand Hills”) spread hate propaganda, and some newspapers also contributed to the dissemination of harmful information. Family and community gatherings further fueled prejudice against Tutsis.

When the genocide began in 1994, the Hutus were instructed to man roadblocks to prevent Tutsis from fleeing to neighboring Burundi. Philbert was chosen to guard one of these roadblocks. One night, a Tutsi family seeking escape came across the roadblock, it was a man, two of his children and his brother. Philbert murdered all four of them and, with other guards, threw their bodies in a pit located in a mining site.

When asked to describe in more detail the situation when he murdered a family, he recalled the incident at the roadblock where he was stationed. “The man was around 85 years old. He was old. The first child was seven, the second was five. The man’s name was Gakoko. The children were named Heziryayo for the first one, and Ndayambaje for the second one. I killed the man with a machete. I didn’t kill the children, they ran to the mining site and died there.” The total number of people present at the roadblock during the incident was about fifteen. He killed only those four individuals that night.

Refugee in Congo : a time to reconsider his crimes

Following the RPF’s control of the country leading to the end of the genocide, he and his family fled to Zaire[3], which would later become the Democratic Republic of Congo (DRC). Initially, he felt no remorse and believed he was doing the right thing because of the dehumanization of Tutsis perpetuated by the ideology and propaganda. However, over time, especially during his time as a refugee in the Congo, he started to feel guilt and remorse for his actions. He began to question the dehumanization of Tutsis and acknowledged that they were still human beings. The reconciliation process, including seeking forgiveness from the family of those he had killed, helped him in his journey towards understanding the gravity of his actions.

Return in Rwanda and imprisonment

Philbert only returned to Rwanda in August 1995, with the intention to face punishment rather than living as a refugee in hiding. Initially, he was not immediately condemned because he was not directly involved in the killing groups responsible for numerous deaths. However, those who had been with him at the roadblock eventually reported him to the gacaca court[4], leading to his imprisonment in 1998. He received a sentence of twelve years.

In prison, admitting guilt was dangerous due to the presence of inmates who still believed in the righteousness of their actions. Some inmates acknowledged their guilt and confessed, but others denied their wrongdoing, while another group admitted they were guilty but couldn’t bring themselves to confess out of fear and uncertainty. “When I pleaded guilty, it was in secret. Because some inmates were also with the high criminal profile offenders, and they might find out about it. I was then moved to another prison for my protection.”

During his time in prison, he expected hostility from the guards due to the atrocities he and many other Hutus had committed against their people, “but instead [they] were given food; and when [they] were sick [they] were given care”. Eventually, President Paul Kagame announced an amnesty for perpetrators of genocide who pleaded guilty and served at least a quarter of their designated sentence.

Amnesty and Release : the “second prison” after being back in his village

As a result, he was released in 2003 after spending five years and a few months in prison. But upon returning to his community, he felt trapped again, unable to face the survivors whose families he had taken part in killing. He felt overwhelming shame and didn’t know how to interact with them, feeling as if he were in a “second prison”.

He found a way of claiming redemption thanks to an organization called Prison Fellowship, which sought to reconcile perpetrators and victims after the genocide. They initiated a project to build houses, involving both survivors and perpetrators to work together. At first, it was not easy, as the survivors were filled with anger and the perpetrators with fear and guilt. However, with time and communication, they started to break down the barriers between them. This journey led him to seek forgiveness from Maryia, the woman whose husband, brother-in-law, and two children he had killed. After his initial plea for forgiveness, she remained silent, but eventually, she forgave him. This act of forgiveness was confirmed through their willingness to share food and drink –fruit juices and wine– with each other, a significant gesture of reconciliation. The most important that was shown to him of her forgiveness is that “she invited [him] to her daughter’s wedding but also allowed [him] to participate to prepare the wedding. The only family member who survived with Maryia was her child, but inviting somebody to the wedding was very important, which released him to his ‘second prison’ ”.

Reconciliation : a “new family” with Maryia

Following the wedding of Maryia’s daughter, he felt that he had genuinely achieved forgiveness and freed himself from the emotional prison he had been living in. Despite the pain of the past, he continued to work on rebuilding relationships and trust. Over time, even Maryia’s daughter, who initially harbored hatred towards him, began to soften and eventually, they all became like a family. His own daughter formed a deep bond with Maryia’s daughter, and asked her to be her godmother. Today, love and unity exist among them, all Rwandans, thanks to the efforts of the government to promote reconciliation and unity in the country. Despite the journey towards reconciliation, Philbert continued to carry the burden of remorse. He reflected on the dehumanization of Tutsis during the genocide and realized the need for dignity and respect for all human beings, regardless of ethnicity or background. This story stands as his testimony about the genocide.

He expressed that the source of evil, fueled by Satan, lies in certain individuals themselves, and that one should be wary of succumbing to hatred. For him, it is a potent tool used by evil forces to instigate harm and violence. If he could address his younger self standing at the roadblock, he would advise against carrying out those actions, acknowledging that he had been influenced by bad leadership and family pressure but encouraging him to make a different choice and avoid committing acts he would later regret.

Throughout the interview, the theme of remorse, guilt, and the search for forgiveness and reconciliation emerged as he grappled with the consequences of his actions and the journey towards redemption. Philbert’s story stands as a testament to the human capacity for change and growth. From being involved in violence to seeking forgiveness of tragedy. His experiences underscore the profound impact of forgiveness and compassion in a society recovering from the scars of genocide.

 

[1] French MRND : Mouvement révolutionnaire national pour le développement. The NRMD was the ruling political party of Rwanda from 1975 to 1994 under President Juvénal Habyarimana, running with first Vice President Edouard Karemera. From 1978 to 1991, the NRMD was the only legal political party in the country. It was dominated by Hutus, particularly from President Habyarimana’s home region of Northern Rwanda.

[2] RTLM (Radio Télévision Libre des Mille Collines) was a Rwandan radio station that operated during the 1994 genocide. It played a significant role in promoting hate propaganda and inciting violence against the Tutsi ethnic group. The radio station fueled hatred and fear, contributing to the escalation of the genocide by spreading messages that called for the elimination of Tutsis.

[3] Hutu refugees went mainly to the eastern part of Zaire (now the Democratic Republic of Congo or DRC). Hutu genocidaires began to gather in refugee camps along the border with Rwanda. Declaring that a new genocide had to be avoided, the RPF-led government carried out military incursions into Zaire, giving rise to the first (1996-97) and second (1998-2003) Congo wars.

[4] Gacaca was a traditional community-based justice system in Rwanda. After the 1994 genocide, Gacaca courts were reintroduced as a way to address the overwhelming number of cases and promote reconciliation by allowing local communities to try lower-level perpetrators of genocide crimes.

 

***********************************

Philbert Ntezirizaza, 47 let, vrah 4 osob

Český text zpracoval autor nahrávky, Mgr. Ondřej Kolman, v rámci svého doktorského výzkumu.

„Před genocidou jsem měl oba rodiče. Když genocida začala, bylo mi osmnáct let, měl jsem ženu a tříměsíční dceru. Byli jsme střední třída, neměli jsme se kdovíjak, ale také ne špatně. Hospodařili jsme na naší vlastní půdě. Měl jsem čtyři sourozence, dvě sestry a dva bratry a byli jsme šťastná rodina, protože ačkoli to nebylo jednoduché, měli jsme dost jídla. Moje sestra a maminka zemřely v Kongu, to už bylo po genocidě. Otec zemřel roku 1996, když jsme se vrátili do Rwandy. Byli a jsme stále katolíci. Jako malý jsem nejraději zpíval v kostele ve sboru.

Genocida

V roce 1991 RPF[1] napadli vládu. Vláda nám řekla, že pokud uspějí, seberou nám zemi a že budeme sami uprchlíci. Měli jsme strach. Tak začala také diskriminace a pronásledování Tutsiů. V roce 1994, když genocida začala, řekli všem Hutuům, aby šli k silničním zátarasům, aby bránili Tutsiům utéct do Burundi. Já byl vybrán jako jeden z lidí, kteří mají jít strážit zátarasy. K zátarasu přišla tutsijská rodina, která chtěla uprchnout. Byl to muž se dvěma dětmi a jeho bratr. Všechny čtyři jsem zavraždil a hodil jsem je do jámy. Poté co RPF převzala kontrolu nad zemí, jsem musel uprchnout i s rodinou do Konga. Vrátil jsem se až v srpnu v pětadevadesátém roce. Chtěl jsem se raději vrátit do Rwandy a být potrestán, než se skrývat a žít život uprchlíka. Nebyl jsem ihned odsouzen, protože jsem nebyl přímo ve skupinách zabijáků, které zavraždily tolik lidí. Ale ti, co se mnou byli na silničním zátarasu, mě nakonec udali a gachacha[2] soud mě v osmadevadesátém roce poslal do vězení. Odsoudili mě ke dvanáctiletému trestu odnětí svobody. Očekával jsem, že mě tam strážci zabijí, protože jsme my zabíjeli jejich lidi. Ale místo toho jsme dostali jídlo a když jsme byli nemocní, dostalo se nám péče. Bylo to něco, co jsem nečekal. Prezident nakonec vyhlásil amnestii pro ty pachatele genocidy, kteří přiznají svou vinu a odseděli si minimálně čtvrtinu určeného trestu. Tak jsem byl propuštěn po pěti letech a pár měsících na svobodu v roce 2003.  Vrátit se ale do mé komunity bylo pro mě něco jako další vězení. Neuměl jsem si představit, že budu potkávat přeživší, kterým jsem zavraždil rodinu. Styděl jsem se. Nevěděl jsem, jak s nimi mluvit. Byl to vlastně pro mě druhý žalář. Je zde organizace Prison Fellowship, kde jsou také stařešinové této vesnice, a ti byli natolik moudří, že se pokoušeli po genocidě dávat dohromady pachatele a oběti. Začali stavět domy, ale nedokončili je a řekli jak obětem, tak nám pachatelům, abychom je společně dokončili. Tak jsme začali při té práci scházet, mluvit spolu a překračovat bariéry mezi námi. Sice jsem nedostal ve vesnici dům, ale alespoň jsem měl příležitost se setkávat s přeživšími a pomalu se zbavovat viny, kterou jsem v sobě nosil. Když jsme s touto iniciativou společného stavění domů začali, nebylo to zpočátku vůbec jednoduché. Přeživší byli tolik rozzlobení a my pachatelé jsme měli zase strach a nosili v sobě vinu a stud. Ale časem jsme spolu začali mluvit, a to mě vedlo k tomu, abych šel a požádal o odpuštění člověka, kterému jsem zavraždil rodinu. Byla to žena, které jsem zabil manžela, švagra a její dvě děti. Jmenuje se Maryia. Když jsem za ní poprvé přišel požádat o odpuštění, neudělala to. Neřekla nic. Mlčela. Ale později mně odpustila. Potvrzením toho, že mně odpustila je to, že když má ovocnou šťávu nebo i víno, tak se o něj se mnou podělí a stejně tak, když mám víno já, tak se podělím také. To pro mě bylo takové potvrzení, že mně opravdu odpustila. Maryia utekla do Burundi a přežilo jí jedno jediné dítě, nejmladší dcera.  Nejdůležitějším znamením jejího skutečného odpuštění, je, že mě pozvala na svatbu této dcery, a dokonce mě požádala, abych se podílel na svatebních přípravách. Tohle pro mě strašně moc znamenalo. Po té svatbě jsem pochopil, že jsem opravdu dosáhl odpuštění a bylo to, jako kdybych se dostal z toho druhého vězení, ve kterém jsem žil. To bylo v roce 2010. Mary mi sice odpustila, ale pro mě tu byla ještě jedna bolestná výzva – její dcera. Ta mě stále nenáviděla. Když jsem přišel k ní domů, ani mně nenabídla židli, abych si mohl sednout. Mary měla po genocidě ještě jedno dítě a ani jedno z nich se mnou nechtělo mluvit. Ale Mary nejenom, že mně odpustila, ale také s nimi o mně hovořila a postupem času dosáhla toho, že se mnou začaly dívky také mluvit. Dokonce jsme to posunuli o další stupeň a stali jsme se rodinou, protože moje děti si chodí hrát k nim domů, a naopak jejich děti tráví dny u mě doma a hrají si s mými dětmi. Dnes už to je více než odpuštění, stali jsme se vlastně rodinou. Moje dcera, která se narodila po genocidě, mně řekla, že chce, aby Mariina dcera byla její kmotrou. A toto pouto je dnes již nezničitelné. Dnes je mezi námi láska, jsme všichni Rwanďané a speciální dík patří naší vládě, která vnesla do země jednotu, takže se můžeme soustředit na naše životy. To je moje svědectví o genocidě.

 

Co jsou dle Vašeho názoru faktory, které vedly lidi ke genocidě?

Lidé dělali to, co dělali, kvůli špatnému vůdcovství. Tito lidé nahoře zaseli mezi Rwanďany nenávist, protože říkali, že tito lidé jsou špatní a měli byste je nenávidět. Tato vláda chtěla jenom špatné věci.

Napadá Vás ještě něco, proč se genocida stala?

Dále to byla ideologie, která tvrdila, že Tutsiové jsou tvými nepřáteli a nebudeš mít klid, dokud budou naživu. V této době zabít někoho nebyl zločin. Když to nebyl zločin, bylo velmi snadné zabíjet, protože jsme věděli, že nebudeme čelit žádným následkům. Navíc když sestřelili letadlo s prezidentem Habyarimanou, byl to fakt. Řekli nám, že ho zavraždili Tutsiové. Řekli nám – co ještě byste chtěli, toto je jasný signál, že vás všechny povraždí, takže pokud je nezabijete první, zabijí oni vás. To byly rozumné důvody, proto jsme zabíjeli Tutsie.

Mohl byste popsat detailněji situaci, když jste zavraždil tu rodinu? Jak staré byly děti?

Muži bylo okolo 85 let, byl starý. Jednomu děcku bylo sedm, druhému pět let. Muž se jmenoval Gacoco. Děti se jmenovaly Heziryayo a Ndayambaje. Muže jsem zabil mačetou. Děti jsem nezabil, utekly do lomu a tam zemřely.[3]  Jeho bratra, Mariina švagra, jsem také zabil mačetou. Bylo tam mnoho lidí, ale já zabil tyto čtyři – dva muže a ty děti. V lomu byla velká jáma a tam jsme házeli mrtvoly, někteří lidé ještě žili. Tam se děti udusily vahou ostatních těl.

Jak jste je zabil? Jednou ranou, nebo jak to proběhlo?

Zabil jsem je jednou ranou mačetou do krku. Sekl jsem je jen jednou a hodil je do jámy.

Kolik bylo okolo v tuto chvíli lidí?

Okolo zátarasu bylo hodně lidí, kteří čekali, aby mohli zabíjet, asi patnáct. Já zabil ty čtyři a té noci nikdo jiný zabit nebyl.

Jak jste se u toho cítil? Samozřejmě není jednoduché někoho zabít. Co jste u toho cítil, v ten moment a hned po něm?

Nejdříve jsem necítil nic, neměl jsem žádný soucit k těm lidem. Také jsem si myslel, že dělám správnou věc.  Protože Tutsiové byli dehumanizováni, nebyli pokládáni za lidi. Svou roli tady sehrála ideologie. A faktor zabij, nebo budeš zabit.  Později jsem si ale uvědomil, že udělal špatnou věc.

Cítil jsi něco ne přímo u toho aktu, ale třeba hodinu, či dvě po?

Poté jsem se cítil tak smutný. Ihned po, vlastně až doteď. (později si Philbert uvědomil, že ty, co zavraždil, byli součástí jeho vlastního klanu. I když byli Tutsi, byli součástí klanu a vlastně rodiny. Také proto měl následně tolik výčitek.)

Kdy přesně jste ale začal cítit výčitky svědomí? Přímo při aktu zabití to nebylo, jak dlouho poté?

Po genocidě, ale hlavně ve vězení. Tam jsem začal mít opravdové deprese.

Ale měl jste nějaké výčitky přímo po tom samotném aktu?

Nepamatuji se přesně, kdy jsem začal cítit výčitky svědomí a být smutný. Když jsem byl ve vězení, nejdříve jsem se nedoznal k vině. To jsem udělal až po roce. To jsem udělal, protože jsem si uvědomil, že co jsem udělal, bylo špatné. Tam jsem začal mít výčitky svědomí a být smutný.

Takže před tím přiznáním, cítil jste něco v sobě, nebo jste si to jen nechtěl přiznat?

Když jsem se rozhodl vrátit se z Konga, byl jsem připraven, věděl jsem, co jsem spáchal a že to bylo špatné. Říkal jsem si – pokud mě zabijí, zasloužím si to, protože jsem je také zabil. Poté, když jsem přišel, nezavřeli mě do vězení, protože nevěděli, co jsem spáchal až do gachacha soudu. V srdci jsem věděl, že jsem vinen, ale veřejně jsem to řekl až po roce vězení.

Když zabíjení skončilo, pořád nám říkali, že jsou Tutsiové špatní. Takže v této době jsem si stále myslel, že jsem udělal správnou věc. Ale pak, když jsem byl v uprchlickém táboře v Kongu v roce 1995, tam jsem začal cítit, že co jsem udělal, bylo špatné. Začal jsem trpět výčitkami svědomí.        

Kde jsou dle Vašeho názoru první krůčky ke genocidě, která následně propukla?

První, co si pamatuje byly školní třídy, učitelé nám řekli Hutuové povstaňte, Tutsiové povstaňte a když se zvedli Tutsiové, říkali jsme si: „oh, tak tohle je Tutsi, to je ten špatný“. Protože tohle jsme slýchali v našich rodinách, že Tutsiové nejsou dobří lidé. Takže to pochází z výchovy v rodině. Rwandské rodiny se potkávají kolem ohně a tam se probíralo, jak jsou Tutsiové špatní. Takže když Tutsiové s hanbou povstali, my ostatní jsme věděli, že to není dobrý člověk. Tady někde šíření nenávisti proti Tutsiům začínalo.

Takže toto byla rodina a škola, bylo tam ale ještě něco víc, jak komunita podporovala nenávist proti Tutsiům?

Nic dalšího mě nenapadá.

A co třeba rádio?

Ano, média hrála velkou roli. Například RTLM[4] se svou nenávistnou propagandou. Také noviny, ty já jsem nečetl, ale vím, že také byly noviny obsahující nenávistný obsah. I ze svědectví, která jsem slyšel, dnes vidím, kolik lidí poslouchalo RTLM a dostávali informace vedoucí k zabíjení lidí.

Jaká byla tehdy reakce lidí okolo Vás na to, že jste zabil Tutsie?

K těm silničním zátarasům jsem nechodil za dne, chodil jsem tam jenom v noci. Nechtěl jsem, aby moje rodina věděla, že tam jsem a zabíjím. Můj otec dokonce zemřel a nevěděl, že jsem něco spáchal. Pro mě to byla hanba. Mohl jsem o tom mluvit pouze s lidmi, kteří se mnou byli sami u silničních zátarasů. To také byl důvod, proč mě hned neuvěznili, lidé to nevěděli, dokud mě neudali ti, co jsem s nimi té noci byl.

Pokud to Vaše rodina nepodporovala, proč jste k těm zátarasům vlastně šel?

Moji rodiče byli staří a nepodporovali zabíjení Tutsiů. Ale jít k zátarasům byl rozkaz. V té chvíli jsem ale nevěděl, že budu zabíjet, měl jsem jen zastavit lidi, aby neprchali do Burundi. Nejdříve tam nikdo nebyl, teprve když přišli tito čtyři, tak jsem musel udělat svou práci[5], protože jsem musel uposlechnout rozkaz. Také jsem byl pod vlivem propagandy. Navíc jsem byl nejstarší ze sourozenců, tak jsem byl ten, kdo musel jít.

A co dnes? Máte ještě nějaké výčitky svědomí, nebo to po procesu smíření a vším, čím jste si prošel, je již zpracováno?

Není týdne, kdy by se mi to všechno nevracelo, ty vzpomínky. Lidé to na mě dokonce poznají. Není jediného týdne. Je to stále ve mně.

Vrací se Vám to ve snech?

Ne, ve snech ne.

Co bylo to nejdůležitější pro Vaše pochopení toho, že jste spáchal něco špatného. Vím, že to bylo v Kongu v utečeneckém táboře, ale co přesně Vás vedlo k pochopení?

Když jsem byl v utečeneckém táboře, měl jsem čas přemýšlet. A jako křesťan jsem si tam uvědomil, že přestože to byli Tutsiové, byli to stejně lidé. Přemýšlel jsem o bibli a o tom, co se říká v kostele. Tak jsem si uvědomil, že přestože to byli Tutsiové, pořád to byly lidské bytosti. Tam jsem začal pociťovat vinu. Když jsme přišli zpět, uvědomil jsem si, že ty rodiny obětí jsou z mého vlastního klanu, že jsme vlastně pořád rodina. To byla další věc, díky které jsem si uvědomil, že jsem konal špatně.

Byla propaganda a nenávist proti Tutsiům přítomna i v tom utečeneckém táboře?

Ano, propaganda tam stále byla, lidé v Kongu nezměnili nijak své myšlení. Ideologie i dehumanizace tam stále byla přítomná. Bylo to něco ve mně samotném, co se změnilo. Dokonce i dnes jsou v Kongu lidé, co pořád říkají, že jsou Tutsiové špatní, dokonce i jejich děti. Dokud tam budou, nic se nezmění.

Co bylo dle Vašeho názoru nejdůležitější pro to, aby Maryia odpustila?

Nejdůležitější moment toho procesu odpuštění bylo, když jsem ucítil jako bych byl propuštěn z toho druhého vězení. Protože i když jsem z fyzického vězení byl propuštěn v roce 2003, to druhé vězení ve mně bylo ještě těžší.

Když jsi byl ve vězení, jaký byl názor Hutuů? Setrvávali ve svých předsudcích, nebo jste cítil, že nějaká část z nich už litovala svých činů?

V té době bylo velmi těžké přiznat vinu a také to bylo nebezpečné. Když jsem doznal svou vinu, bylo to tajně. Protože spoluvězni, kteří byli také s nejtěžšími pachateli[6], by se o tom mohli dozvědět. Kdo se přiznal, byl přesunut do jiné věznice. Nebylo to jednoduché a muselo se to dělat tajně.

Vím, že to je spekulace, ale cítil jste, že ti pachatelé ve věznici se cítili nevinní, že se nedopustili ničeho špatného, nebo si myslíte, že většina věděla, že se spáchali zločin?

Byly tam tři skupiny lidí. První uznávali, co udělali a doznali svou vinu. Pak tam byli ti, co věděli, že jsou vinní, ale nebyli schopni to říci, protože se obávali, že by mohli být zabiti a také přesně nevěděli co dělat, tak to popírali. A pak tam byli ti, co tvrdili, že to, co udělali, bylo správné.

A zhruba jak velké byly ty jednotlivé skupiny?

Ti, co si stále mysleli, že udělali správnou věc, to bylo tak dvacet procent. Ta druhá skupina byla tak velká, protože přiznat se bylo za prvé nebezpečné díky té dvacetiprocentní skupině, a dále pokud se někdo přiznal, rodina a přátelé je přestali navštěvovat. To bylo pro odsouzené něco opravdu těžkého.

Co byste řekl tomu osmnáctiletému chlapci stojícímu u zátarasů řekl dnes?

Nyní máme takové štěstí, že žijeme v zemi, kde je láska a mír. Lidé by měli být šťastní. Co bych řekl sobě? V té době jsem byl zbabělec. Přestože jsem vnímal vládu jako rodinu, a má rodina mi říkala, abych dělal špatné věci, řekl bych svému starému „já“, abych to nedělal. Sice musíš udělat, co ti rodina říká, ale než abys dělal věci, o kterých víš, že jsou špatné, radši běž jinam.

Dle Vašeho názoru – odkud pramení zlo?

Zdroj zla je jistý. Já jsem ten, který zlo naplňoval, když máte štěstí, víte předem, že je něco zlé, ještě než to uděláte namísto spáchání něčeho, čeho potom litujete. Zdroj všeho zla je Satan.

A v tomto světě, které prostředky Satan nejvíce používá?

Prostředek, který Satan používá, je nenávist, protože já jsem zabil někoho, s kým jsem neměl žádné spory, který mně nic neučinil. Takže jedině nenávist.

 

[1] RPF – Rwandan Patriotic Front, Rwandská vlastenecká fronta, strana úřadujícího prezidenta Paula Kagameho sestávající z Tutsiů, jejíž ozbrojené jednotky zvítězily pod jeho velením ve rwandské občanské válce a ukončily tak genocidu Tutsiů roku 1994.

[2] Gachacha soudy byly institucionálně schválený způsob soudních procesů v lokálních podmínkách sestávající ze starších každé komunity a vesnice. Tyto soudy měly široké pravomoci a po vyslechnutí svědků i obžalovaných vynášely rozsudky, které pak akceptovaly rwandské justiční instituce. Tento druh spravedlnosti byl pro běžné Rwanďany velmi důležitý, protože zohledňoval lokální podmínky a byl to proti oficiálním soudům nanejvýš efektivní způsob určité alespoň elementární spravedlnosti ve společnosti rozvrácené tak neskutečně masovým násilím. 

[3] Pozorný čtenář může najít určité rozpory ve výpovědi. Tyto se u pachatelů vyskytovaly často při popisu vražedných aktů samotných. Psychika pachatelů ani po tak dlouhé době není schopna čelit konkrétnímu popisu aktu zabití samotného. Své také sehrává strach z dalšího trestu.

[4] RTLM – Radio télévision libre de Mille Collines, rozhlasová stanice podporující zájmy Hutuů, která sehrála velkou roli v přípravě a průběhu rwandské genocidy.

[5] „Pracovat“ byl eufemismus, který používala média šířící hate speech, sloužící k označení vraždění Tutsiů.

[6] „High-profile killers“ – ti, kteří měli na svědomí nejvíce životů či nejtěžší zločiny obecně