Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Paddock (* 1935)

• née Fleischmannová

• born on December 31, 1935 in Proseč, Czechoslovaikia

• 1938 moved to Prague

• her father Rudolf was an active regional politician, helped Thomas Mann to gain the Czechoslovak citizenship

• 15/3/1939 her father fled to Berlin, then through Brussels to Great Britain

• the Fleischmann sisters Eva and Milena saved by the Winton train

• in Britain they stayed at the Radcliffe family

• 1940 mother arrived to England

• after the communist coup in Czechoslovakia 1948, they decided to stay in England

• 1952 met her husband-to-be, Jim

• they lived in Britain, Canada and USA

• they have three children

• 1988 BBC TV show revealed the identity of Nicholas Winton

• a couple of years later personal meeting with Winton

• lives in Cambridge, Massachusetts, USA

„Měla jsem s sebou malý batůžek. Nepamatuju si to, ale domýšlím si, že jsem v něm měla jídlo a pití a určitě i hračky. Občas se lidí ptám, co by jim jejich maminka zabalila do batůžku, kdyby musela,“ vypráví Eva Paddock,[1] jedna z Wintonových dětí.[2]

Eva Paddock se narodila jako Eva Fleischmannová na Silvestra roku 1935 v Proseči. Její maminka Sonya byla ruského židovského původu a otec Rudolf byl velmi činný regionální politik. Žili „pohodlný život“, jak jej Eva popisuje, měli velký byt, kuchaře, chůvu a dvakrát ročně k nim přicházela krejčová. Ten život však měli brzy opustit, druhá světová válka byla na spadnutí. „Moji rodiče nikdy nedali najevo, že jsme oběti, že jsme museli utéct, že jsme něco ztratili, že nás to štve,“ vzpomíná Eva.

Pomoc Thomasi Mannovi

Když byly Evě dva a půl roku, rodina se přestěhovala do Prahy. Ještě předtím však její otec, vášnivý čtenář, dopomohl nacistickým režimem stíhanému prozaikovi Thomasi Mannovi k československému občanství.[3] „Němci už tehdy pálili knihy nežádoucích autorů, a Thomas Mann už mezitím utekl z Německa do Švýcarska,“ vypráví Eva Paddock. Právě její otec se tehdy zasadil za to, aby městská rada Proseče Mannovi udělila čestné občanství, na základě kterého by si pak mohl zažádat o to československé. „Předložil tenhle návrh československému prezidentovi. Všichni tehdy Thomase Manna znali, byl to slavný člověk. A prezident na to řekl: ‚Zdá se mi to jako výborný nápad, abychom mu pomohli, pro naši zemi to bude čest,‘“ popisuje události, díky kterým Německem vyhoštěný a zbavený národnosti a tím i cestovního dokladu, zvládl ze švýcarského exilu vycestovat do Spojených států.

Wintonův vlak

Rudolf Fleischmann však od té chvíle věděl, že bude okamžitě po započetí války v hledáčku nacistického aparátu, a už 15. března 1939 utekl do Berlína. Zvláštní místo pro člověka, jehož hlavu nacisté měli na prvních seznamech, které však Eva osvětluje tím, že právě paradoxně nejexponovanější město považoval její otec za to nejméně pravděpodobné, kde by ho hledali. Měl pravdu. Z Berlína zvládl vycestovat do Bruselu a odtud později do Velké Británie. „Můj otec už byl tehdy pryč, když se moje matka dozvěděla o Wintonovu vlaku. Mojí sestře bylo devět a stejně jako já si nevybavuje detaily. Když člověk prožívá v životě těžké chvíle, mozek je vymaže,” vzpomíná Eva na moment, který měl ji měl jako poloviční Židovku, byť z nepraktikující rodiny, zachránit. Její vzpomínky na Wintonův vlak, jak záchranná akce o mnoho desetiletí později vešla ve známost, jsou mlhavé, ba co říct, téměř nulové. Mísí se v nich střípky toho, co se ve skutečnosti událo, a spousty dalších detailů, které zná pouze z vyprávění. Přeci jen jí tehdy bylo něco málo přes tři roky.

Příjezd do Anglie

„Jsem si jistá, je, že nám rodiče řekli, že do Anglie jedeme jen na chvíli a že se brzy shledáme,“ vypráví Eva a přidává záblesk vzpomínky, kdy se jí při přeplouvání kanálu La Manche udělalo nevolno a kdosi jí nabídl banán na srování žaludku. Od té doby nemohla banány ani cítit, jak moc je měla spojené s traumatickým zážitkem z emigrace. „Až jako starší jsem si uvědomila, jak dramatické to mohlo být a jak obrovská oběť to byla od mé matky, že nás obě posadila na vlak, aniž by tušila, jestli nás ještě někdy spatří,“ hodnotí Eva tehdejší situaci s odstupem mnoha desetiletí.

Po příjezdu do Londýna je vyzvedl „daddy Radcliff“, jak se sestrou Milenou přezdívaly svému britskému opatrovníkovi. Rodina Radcliffových si Evu s Milenou vybrala podle fotografie a byť neměli příliš mnoho peněz a původně plánovali přijmout jen jedno československé dítě, rozhodli se, že sestry jednoduše nemohou rozdělit. Rozhodnutí, které nemělo trvat pouze rok, který Radcliffovi s děvčaty Fleischmannovými strávili, ale stvořilo přátelství celý život. Po necelém roce totiž do Anglie zvládla přes Norsko dorazit i jejich matka. „Když moje maminka přijela do Anglie a dorazila k Radcliffovým domů, že jsem už nemluvila česky, jen anglicky. Nechtěla jsem s ní jít domů, muselo to pro ni být těžké,“ vzpomíná Eva. Rodina Fleischmannových se konečně setkala v kompletní sestavě.

„Žili jsme v Anglii jako česká rodina,“ vzpomíná Eva na válečná léta, za kterých nikdy nezapochybovali o tom, že by se nevrátili do Československa. Jenže komunistický převrat roku 1948 a otcovy politické zkušenosti rozhodly odlišně. „Věděl, co komunismus znamená a tím i věděl, že se nechce vrátit a žít v něm, protože by musel znovu odejít,“ hodnotí Eva a vypráví, jak se otec odvážně vypravoval do své původní domoviny na návštěvu a setrvával výhradně v hotelu, aby komunistický režim neperzekuoval jeho přátele, kteří ho chodili navštívit.

Jakýsi Nicholas Winton

Eva se mezitím snažila jako jakýkoli jiný dospívající člověk zapadnout do společnosti. „Vyrůstala jsem s touhou být stejná jako ostatní, to znamená velmi anglická. Nechtěla jsem, aby si na mě někdo ukazoval prstem, že jsem ta uprchlice,“ porovnává Eva své mládí se zralým věkem, ve kterém si sama k vlastní rodinné historii dospěla. Zásadní zlom v tomto přerodu přitom hrál televizní pořad BBC z roku 1988,[4] ve kterém byl veřejnosti představen jakýsi Nicholas Winton, jehož jméno bylo Evě stejně jako všem dalším „Wintonovým dětem“ do té doby naprosto neznámé. „Nikdo nevěděl, kdo to je, ani jak jsme se do Anglie dostali,“ vypráví Eva Paddock a vzpomíná právě na onen pořad, do kterého přizvali Wintona pod záminkou, „že se ho jen zeptají na jeho život“, jak popisuje. Nicholas Winton byl zjevně pohnutý, když mu moderátor představil dvě dámy sedící po jeho boku. Po jeho pravici to byla Milena Fleischmannová, Evina sestra. To pravé dojetí, které pohne dodnes i těmi nejotrlejšími, byl však moment, kdy moderátor vyzval aby se postavili všichni ti z publika, kteří Nicholasi Wintonovi vděčí za svůj život. „A zvedlo se celé publikum,“ popisuje Eva moment, který však měla pouze zprostředkovaný. Žila tehdy s manželem Jimem v zahraničí, protože kvůli jeho práci architekta v prestižním studiu Waltera Gropiuse (zakladatele epicentra modernistické architektury Bauhaus) se často stěhovali mezi Velkou Británií, Kanadou a Cambridge v Massachusetts, Spojených státech amerických, kde nakonec zapustili kořeny.

Nebýt pouze pozorovatelem dění

O pár let později Eva zavolala k Wintonovým domů a řekla: „Jsem jedno z těch dětí a velmi ráda bych vás poznala. Směli bychom přijít na čaj?“ Tehdy telefon zvedla manželka Nicholase Wintona, která stála za zveřejněním dokumentů o záchraně dětí z Československa, když je úplnou náhodou našla. Evě odvětila: „K nám nikdo nechodí jen na čaj. K nám se chodí na celý den,“ a tak se událo první z mnoha setkání Evy Paddock s Nicholasem Wintonem. Popisuje ho jako okouzlujícího a laskavého muže, který nerad hovořil o svých činech a uzavíral je pouze slovy, že je rád, že mohl pomoci.[5] „Myslím, že je nesmírně důležité jednat, a ne být pouze pozorovatelem dění. Nepotřebujete speciální povolení, abyste mohli jiným pomáhat. A jeden jediný člověk může být obrovskou změnou pro životy spousty dalších,“ zakončuje rozhovor svým poselstvím Eva Paddock. Poselstvím, z jehož každého slova je cítit odkaz nejen jejího životního příběhu, ale i sira Nicholase Wintona.

 

[1][1] Rozhovor s Evou Paddock byl natočen v rámci vzdělávacího projektu Příběhy našich sousedů: https://www.pribehynasichsousedu.cz/pribehy-nasich-sousedu-ve-svete/pribehy-nasich-sousedu-ve-svete-pribehy-nasich-sousedu-ve-svete/paddock-eva/

[2] Další svědectví Wintonových dětí zaznamenaná pro archiv Paměti národa naleznete zde: Wintonovy děti | Paměť národa (pametnaroda.cz)

[3] Více informací o tom, jak Thomas Mann a jeho bratr Heinrich získali československé občanství zde: K československému občanství Heinricha a Thomase Manna. - Magazín - Goethe-Institut Tschechien

[4] Více informací o pořadu BBC a záznam z něj naleznete zde: Holocaust hero Nicholas Winton on That‘s Life - BBC Archive

[5] Svědectví Nicholase Wintona získané díky spolupráci s Muzeem a památníkem holokaustu ve Spojených státech amerických naleznete zde: Sir Nicholas Winton MBE (1909 - 2015) (pametnaroda.cz)