Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josephine Tuyenikelao Phillipus (* 1958)

• born in Elaka Lawpa, north Namibia, on 18 February 1958

• fled for Angola in May 1978 and joined the SWAPO liberation movement

• took healthcare training in the Lubango exile camp

• completed education studies in Lusaka, Zambia in 1989

• left for Považská Bystrica, Czechoslovakia in 1989 as one of the four matrons accompanying a group of Namibian children

• returned to Namibia with the children prematurely in 1991

• having returned, she worked at a boarding school in Usakos until retirement

• lived in Ohaali in the northern Namibian steppe in 2022

„Byla jsem nadšená. Chtěla jsem vidět, jak Evropa vypadá. Věděla jsem, že tam je jen pár černochů. Jen to, co jsem četla v knihách a viděla ve filmech,“ usmívá se Josephine Phillipus, jedna ze čtyř vychovatelek, které provázely z angolských uprchlických táborů v roce 1989 skupinu 64 namibijských válečných sirotků do Považské Bystrice. Do Československa skupina přicestovala v rámci internacionální pomoci marxistickému hnutí SWAPO, které tehdy bojovalo za nezávislost Namibie na Jihoafrické republice. Na Slovensku spolu s dětmi strávila tři roky do chvíle, kdy se musely předčasně vrátit do vlasti. Děti se podle ní s návratem nikdy nesmířily.

Nejdříve jsme se pomodlili, pak jeden z nás přestříhal dráty

Josephine Tuyenikelao Phillipus se narodila 18. února 1958 v obci Elaka Lawpa v severní Namibii u hranic s Angolou. Její dětství nebylo podle jejích slov snadné kvůli nadvládě Jihoafrické republiky, která také v Namibii zavedla po vzoru vlastní společnosti politiku apartheidu.

Josephine vyrůstala u svých prarodičů, protože rodiče byli podle tehdejších zvyklostí rozděleni kvůli práci pro bílé obyvatele v různých místech země. Běloši měli své farmy především v jižní části, sever byl černošským územím. Běloši tehdy na severu Namibie podle Josephine žili především na základnách, byli to totiž vojáci, kteří bojovali proti povstalcům z řad osvobozeneckého hnutí SWAPO, ke kterému se přidávalo množství černošských Namibijců.

Prarodiče pro svůj vysoký věk už nepracovali, jedli proto jen jedno jídlo denně. „Život tehdy nebyl moc dobrý. Do čtyř hodin odpoledne musel být každý doma, nikdo se pak nesměl volně pohybovat. Pokud tě načapali venku, zatáhli tě na svou základnu a zmlátili tě,“ vzpomíná Josephine na tehdejší poměry. „I když člověk spal, objevili se u něj doma a ptali se: ‚Kde ukrýváte teroristy?‘ I kdybys to věděl, nemůžeš nic říct, zabili by tě,“ vykresluje občasný noční teror ze strany jihoafrických vojáků.

Školu nedokončila. Po cestě, kterou do ní denně chodila, byly totiž rozesety nášlapné miny. Vychodila tedy jen pět tříd základní školy. „Búrové nás mlátili, když jsme chodili do školy.“ I proto se spolu s dalšími později rozhodla odejít do exilu do Angoly, aby bojovala za nezávislost své vlasti na Jižní Africe.

Utekla v květnu 1978, ještě jí ani nebylo osmnáct let. „Měla jsem po krk toho neustálého bití!“ vysvětluje rozrušeně důvody svého dramatického odchodu. Zemi ve skupinkách opouštěli především mladí lidé, kteří se mezi sebou zorganizovali. Na ně podle Josephine dopadaly násilnosti a teror bílých Jihoafričanů nejvíce. V její skupině jich bylo šest, tři hoši a tři dívky. Kontrolám i obyvatelům v okolí hranic namlouvali, že jdou na pohřeb své babičky. „To ale nebyla pravda. Jen jsme se snažili projít.“ Hranice byla střežena bílými Jihoafričany. Skupina proto nějakou dobu přespávala v jednom z kostelů u linie a čekala na správnou chvíli.

„My jsme, díkybohu, hranici překročili v jedenáct hodin v noci. Byl tak krásný měsíc... Nejdříve jsme se pomodlili, aby nás Pán ochránil, a pak jsme vyrazili. Jeden z nás přestříhal dráty, které byly podél linie nataženy, a pak jsme prošli.“ Uchýlili se do nedaleké angolské vesnice, kde strávili zbytek noci. Mnozí jiní však podobnou cestu nezvládli. „Byli lapeni na cestě. Někteří byli zabiti, jiní uvězněni.“

Místo na Kubu do Československa

Po příchodu do Angoly Josephine poslali do exilového tábora Lubango na půlroční vojenský výcvik u jednotky první pomoci. Po něm se její skupinka rozdělila a část putovala bojovat na frontu. „Měla jsem štěstí, že jsem zůstala v táborech.“ Tam se starala zejména o raněné vojáky, kteří se vrátili z bojů. „I když podmínky v táboře nebyly dobré, člověk to musel vydržet. Šlo nám o nezávislost Namibie.“ Spali na zemi ve stanech uprostřed buše. Jídlo se podávalo jednou denně.

Po třech letech v Lubangu ji čekaly zkoušky a stipendium ke studiu pedagogiky v zambijské Lusace. Studia dokončila v roce 1989 a byla převelena do Angoly do tábora Kwanza-Sul, kde učila malé děti. „Bylo jich tam tolik! Většina z nich neměla rodiče. Někteří byli po smrti, jiní byli vysláni do Evropy studovat.“ Ona se pak kvůli změnám v Namibii, která postupně získávala svou nezávislost, vrátila do tábora u hlavního města Luandy, aby doprovodila skupinu starších dětí na studijní cestě na Kubu.

„Pak ale nastala změna a bylo nám řečeno, že pojedeme s malými dětmi do Československa.“ Nikdo se na nic neptal. Byl to rozkaz. Nebylo jim řečeno mnoho – jen to, že děti mají v Evropě zůstat až do dospělosti, kdy svá studia dokončí. A vychovatelky tam budou s nimi. Neznámý jim byl také klíč, podle kterého byly děti do skupiny vybírány. „Většina z nich neměla jednoho z rodičů nebo to byli úplní sirotci.“

Odlet následoval asi tři týdny po tom, co se Josephine o misi dozvěděla. Děti, s nimiž měla strávit následujících několik let, potkala poprvé při očkování a zdravotních prohlídkách před odletem. „V mé skupině bylo 64 dětí a my jsme byly čtyři vychovatelky,“ vypočítává a dodává, že nadšené byly i děti. Letadlem do Evropy se s nimi svezly také dvě starší dívky, které měly studovat v Turnově.

Hory a zelené lesy

Když všichni dorazili do Bratislavy, pršelo. Psalo se 3. září 1989. Na letišti je podle Josephine přivítali zástupci vzdělávacích úřadů. Odtud pak společně zamířili autobusy do Považské Bystrice, kde pro ně byl vyčleněn areál Motelu Fim, který byl vzdálen několik kilometrů od města. Podle Josephine měl tři patra. Ve spodním byla televizní a společenská místnost, v horních patrech byly pokoje. Josephine na první pohled překvapila naprostá rozdílnost prostředí. Severní Namibie je vyprahlá, stromy se objevují v polopoušti sporadicky, oproti tomu v Považské Bystrici na ni čekaly hory a zelené lesy.

Po příjezdu převzali zaměstnanci motelu jejich zavazadla a děti šly do sprch. „Přijeli jsme z buše, některé děti měly vši,“ vzpomíná Josephine. Proto některým dokonce oholili vlasy a všichni – včetně vychovatelek – dostali nové oblečení. Až po návštěvě umývárny společně usedli do jídelny, aby se najedli. Novinkou pro ně byla polévka před hlavním jídlem, kterou dostali také po příjezdu. „Většině dětí nechutnala, ošklíbaly se,“ vzpomíná pobaveně tehdejší vychovatelka. Za pár dní si ale zvykly.

Na co se ale zvykalo mnohem obtížněji, byla značná jazyková bariéra. „Hezky nás tam přivítali, ale ten jazyk!“ směje se Josephine. „My jsme uměli anglicky, oni slovensky, vůbec jsme si nerozuměli.“ Děti se později rychle slovenštinu naučily a tlumočily také namibijským vychovatelkám. Zpočátku však bylo těžké dostat děti do latě, protože pocházely z jiného prostředí. Docházelo proto k různým nedorozuměním. Slovenský personál byl občas frustrovaný, protože děti neposlouchaly. Ale to se podle Josephine rychle zlepšilo.

Děti začaly abecedou

Děti byly rozděleny do šesti skupin podle věku a podle věku spolu také sdílely pokoje. Ty byly oproti tomu, na co byly zvyklé z táborů, nezvyklým luxusem. Vychovatelky, které je z Namibie doprovázely, bydlely podle Josephine v jiné části areálu. Děti v prvních dnech podstoupily různá vyšetření a krátce po příjezdu již také začal slovenský pedagogický personál s jejich vzděláváním. „Začalo se s abecedou,“ vzpomíná Josephine. Prioritou totiž bylo, aby se děti co nejdříve naučily slovenštinu, jelikož v ní probíhala také kompletní výuka. Děti se učily slova zpočátku na základě obrázků. „My vychovatelky jsme dostaly slovníky a učily jsme se samy. Mohly jsme chodit na slovenštinu k dětem, ale bylo toho na nás moc,“ říká Josephine.

Děti se ráno nejprve umyly, pak následovala snídaně a poté vyučování. Ráno byl pravidelně nástup s rozcvičkou. Při nástupech se někdy zpívala také hymna hnutí SWAPO, aby ji děti nezapomněly. Byly rozdělené do skupin také během výuky a dalších aktivit. Každá skupina měla svoji slovenskou vychovatelku. Když měly službu namibijské vychovatelky, což bylo zejména večer a v noci, staraly se podle Josephine o všechny děti najednou. Přes den pak bývaly v kombinaci s vychovatelkami slovenskými.

Úkolem Namibijek bylo udržovat povědomí o vlasti a zajistit, aby děti nepozbyly namibijskou kulturu. Tyto informace jim předávaly neformální výukou, často vpodvečer ve společenské místnosti, ve volném čase. Snažily se na ně také mluvit rodným jazykem ošivambo a učily děti tradiční namibijské tance, s nimiž pak také příležitostně vystupovaly. O revolučním hnutí a boji za nezávislost s dětmi tolik nemluvily, na rozdíl od české skupiny, kde byl na toto téma kladen poměrně velký důraz.

Pokyny od SWAPO dostávaly namibijské vychovatelky přes pana Nepola, zástupce ředitele internátní školy pro namibijské děti v Bartošovicích, později v Prachaticích. Telefonicky. Josephine s ním bývala v čilém kontaktu, jednou se do Prachatic i podívala. Se svou vládou podle ní slovenská skupina v přímém kontaktu nebyla.

Děti byly v rodinách šťastné

Lidé z okresního města Považská Bystrica byli podle Josephine zpočátku z přítomnosti černošské skupiny nesví. „Některé děti z obce měly strach, protože to bylo poprvé, co viděly černochy. A tak na nás sahaly a byly překvapené,“ vypráví pobaveně. Lidé si ale na ně rychle zvykli a skupinu si oblíbili. „Hodně jsme s našimi žáky chodili do města, do obchodu nebo do kostela.“

Někteří zaměstnanci Motelu Fim a pedagogičtí pracovníci si děti brávali na víkendy domů, později se tato praxe rozšířila také na některé rodiny mimo motel. Josephine se domnívá, že lidé se o té možnosti doslechli od dalších lidí a z médií, a tak se do motelu přišli o namibijské děti přihlásit. Ty tak s rodinami trávily víkendy nebo prázdniny. A začaly se pomalu stávat jejich součástí.

Na víkendy podle Josephine odjížděly skoro všechny děti, v motelu jich zůstávalo jen několik. „Rodiny si děti vyzvedly každý pátek, aby s nimi strávily víkend, a přivezly je zase v neděli nebo brzy v pondělí před začátkem vyučování. Děti byly ve slovenských rodinách šťastné,“ vzpomíná Josephine. Některé děti, když je rodiny po víkendu vracely, plakaly. „Jedna rodina si někdy vzala třeba i dvě až čtyři děti.“

Děti začaly slovenské rodiny považovat podle Josephine za vlastní. Své rodiče totiž fakticky mnoho z nich vůbec nepoznalo. „Někteří rodiče ani pořádně nevěděli, kde jejich děti jsou,“ říká. Jiní byli s dětmi sporadicky v kontaktu přes telefon. Jedna matka přijela svou dceru navštívit na Slovensko, jelikož studovala v Evropě.

Děti se velmi rychle začaly cítit Slováky, i proto, že ovládaly místní jazyk, zatímco ošivambo pozapomněly. „Neznaly Namibii, nevěděly, jak to tam vypadalo. Pouze jejich rodiče byli z Namibie. Většina z těch dětí se narodila v Angole,“ vysvětluje Josephine. Také ona měla slovenské přátele, se kterými trávila volný čas. Protože se slovensky na rozdíl od dětí nikdy plynně nenaučila, mluvila s nimi anglicko-slovensky. Některá slova a obraty si však pamatuje dodnes.

Musela udělat, co jí řekli

Jednoho dne přijeli do Považské Bystrice zástupci SWAPO, aby dětem i vychovatelkám oznámili, že děti s doprovodem odjedou do Afriky. A to velmi brzy. „Řekli nám, že jedeme domů jen na návštěvu a zase se na Slovensko vrátíme,“ vzpomíná Josephine. Z návratu nadšená nebyla. „Ale co můžeš dělat? Musíš dělat to, co ti řeknou,“ vysvětluje. Později se ukázalo, že to nebyla pravda a odjezd skupiny byl definitivní. Podle Josephine měla namibijská vláda dětem umožnit, aby dokončily vzdělání, jak bylo domluveno.

Pocity mezi dětmi byly rozporuplné. Některé se do Namibie těšily, jiné byly smutné a nechtěly tam. Tím spíš pokud měly pevné vazby se slovenskými rodinami. „Některé měly radost. Myslely si, že se vrátíme na Slovensko pro další vzdělání.“ Jejich slovenské rodiny nesly odjezd velmi těžce. „Jedna žena dokonce přijela sem do Namibie pro svého syna, ale jeho rodina si to nepřála, protože by byl od ní daleko,“ říká Josephine. Některé rodiny si chtěly namibijské děti adoptovat, jiní navrhovali, že děti vezmou na prázdniny a pak je do Namibie hromadně přivezou. „To ale neprošlo.“

Josephine si vzpomíná, že chlapce, kterému říkali Malý John, si chtěla adoptovat starší učitelka jménem Maria. Byla vdaná a měla jednoho syna. Nechtěla se Malého Johna vzdát. Když si pro něj k ní přišli, schovala ho. „Strašně plakala,“ vzpomíná Josephine. Jiná z matek později dokonce přijela za svým „adoptivním“ synem do Namibie, jmenoval se Mweenga.

V den odjezdu si měli všichni zabalit. Děti dostaly mnoho dárků. „I my,“ usmívá se Josephine. Pak si všichni měli nastoupit do dvou autobusů směr Prachatice, kde měli vyzvednout tamní skupinu namibijských dětí a pokračovat do Frankfurtu, odkud měli společně odletět letadlem do Namibie. Odjezd se ale nakonec odehrál nadvakrát, protože poprvé se museli z Prachatic vrátit kvůli únosu jednoho z chlapců slovenskou „matkou“, a zůstali ještě několik týdnů v Považské Bystrici.

Děti byly nešťastné, ale nedalo se nic dělat

Windhoek nebyl překvapivý jen pro děti, ale i pro samotnou Josephine, protože ho nikdy v životě neviděla. „Tady u nás na severu máme pláně, tam mají hory. A bylo tam strašné horko. Nebyli jsme na to zvyklí.“ Děti čekalo nemilé překvapení. „Byly nešťastné, ale nedalo se nic dělat. Tvůj domov je tvůj domov. Tak to prostě bylo,“ říká s povzdechem.

Některé rodiny si po příletu pro děti rovnou přijely, o návratu svých potomků se dozvěděly z rozhlasu. Děti pak odjely do internátu ve Windhoeku a odtamtud po pár dnech do internátní integrační školy v Usakosu. „Tam se je učitelé snažili naučit číst a psát anglicky. Většina dětí totiž už anglicky nemluvila, mluvily česky a slovensky,“ vypráví Josephine.

Rodiny si děti postupně rozebíraly, ale o některé se nikdo nepřihlásil. „Rodiče některých z těch dětí už nežili, a tak musely vyrůstat u prarodičů, kteří nevěděli, co s nimi. Vzdělání nebylo moc dobré. Měly to pak těžké,“ hodnotí situaci po návratu Josephine a dodává, že se některé děti u příbuzných dočkaly špatného zacházení.

Jsou to pořád moje děti

Josephine se po návratu stala učitelkou. Nejprve učila československé namibijské děti v Usakosu a v učení v Usakosu pokračovala až do důchodu. Znovu se provdala a do vesnice svého manžela s názvem Ohaali jezdila na svátky a během volna. V roce 2022 tam, v prostředí polopouště, žila trvale. Na Slovensko se už nikdy nevrátila. Přestože jí stále chybělo, přála si dožít v Namibii.

Zpočátku jí slovenské kolegyně a přátelé psali dopisy, později se kontakt přerušil. Ztratila spojení také s většinou dětí ze své skupiny. „Hodně z nich dnes nemá práci, nebylo to pro ně lehké. Dotýká se mě to, myslím na ně každý den. Jsou to pořád moje děti,“ uzavírá Josephine.