Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milena Pokorná (* 1921  †︎ 2017)

• born November 3, 1921 in London

• her father František Pokorný worked in the press department of the Czechoslovak embassy in London, at the end of the 1920s he became an official in the Mining and Metallurgy Company

• during the war she worked in the Economic Department for Iron and Metals

• hired by the Ministry of Foreign Trade after the liberation

• in the 1960s worked in the Institute for Interior and Fashion Design and then in the Czech Press Agency

• at the turn of the 1960s and 1970s had to leave the Czech Press Agency, returned to the Institute for Interior and Fashion Design where she worked until her retirement

Milena Pokorná (narozena 3. listopadu 1921) strávila téměř celý život v Čechách, její nejranější vzpomínky jsou však spojené s Londýnem. Právě sem totiž na samém počátku dvacátých let odešel její otec František Pokorný.

Lidem jako on otevřela poválečná doba netušené možnosti: František Pokorný pocházel z nesmírně skromných poměrů, díky své houževnatosti se však vypracoval do vysoce postavených funkcí. Za Rakouska-Uherska začínal jako pomocná síla v obchodě, po nocích se učil, vstával mezi třetí a čtvrtou hodinou ráno a neustále se snažil zlepšovat svou jazykovou vybavenost. Jedním z jazyků, které ovládal, byla angličtina a díky tomu se mu v Anglii podařilo získat zaměstnání. Rozhodl se tedy zkusit své štěstí v zahraničí, o novou práci však po dvou měsících přišel kvůli tomu, že britští zaměstnavatelé potřebovali vytvořit volná místa pro navrátilce z války. Nedlouho poté František Pokorný dostal novou nabídku: prostřednictvím Sokola jej kontaktovalo nedávno vzniklé československé vyslanectví, když hledalo pracovníka do tiskového odboru. Po zbytek svého působení v Londýně pak otec pamětnice tlumočil oficiálním návštěvám, psal články o naší zemi pro britský tisk, informoval československou stranu o dění ve Spojeném království a podílel se na vzniku první anglicky psané knihy o Československé republice. V té době již do Londýna přibyla i jeho nastávající a na vyslanectví získala práci sekretářky.

Manželům Pokorným se v Londýně narodili dcera Milena a syn Jiří. Pro otce Mileny Pokorné se záhy objevila zajímavá nabídka v podobě vysoké funkce v Báňské a hutní společnosti, a rodina se proto po několika letech ve Velké Británii přestěhovala do Československa.

V době, kdy Milena Pokorná dospívala, vzrůstalo politické napětí a koncem třicátých let začalo být jasné, že dříve či později dojde k válce. Děti jejího věku proto chodily na brannou výchovu. „Nikdo nás do toho nemusel nutit. To nebylo žádné čárkování přítomen – nepřítomen. Na vyšehradských hradbách jsme se učili házet granáty, v tom jsem vynikala,“ popisuje pamětnice.

Milena Pokorná si velmi přesně vybavuje předmnichovskou krizi i to, co následovalo. „První mobilizace, to bylo něco neuvěřitelného. Ta když byla vyhlášena, všichni byli v pohotovosti a nejrůznějším způsobem pomáhali vojákům, aby se co nejrychleji dostali na určené místo. Mnichov byl velký šok a neštěstí. Předtím byli z pohraničí vyštvaní Češi. To taky nebylo bez krve, protože leckterý český úředník, který tam byl, to zaplatil životem. Ti lidi, co přicházeli z pohraničí, se nastěhovali ke svým příbuzným ve vnitrozemí – z celého domu jim snášeli lůžkoviny, aby mohli existovat v rodině, která je přijala. To je něco, co v současné době postrádám.“

Za německé okupace byla pamětnice zaměstnaná v Hospodářské skupině průmyslu železa a kovů a během posledních dnů války se stala svědkem Pražského povstání. „Na začátku povstání jsem chtěla jít s jednou kamarádkou někam darovat krev. Jenže když jsem viděla, jak to vypadá, že na otevřených náklaďácích jedou lidi a odněkud se střílí… Já sama jsem tomu jednou musela ujít jen o fous: stála jsem u patníku – a střela se dostala do patníku, ne do mě. Protože maminka byla doma se třemi dětmi a nikdo nevěděl, jak to přežijeme, říkala jsem si: Tohleto nemůžu riskovat.“

V následujících hodinách a dnech se Milena Pokorná snažila dostat ke svému otci, jehož firma sídlila poblíž Karlova náměstí. „Našla jsem úkryt v jednom sklepě v Panské ulici. Musím říct, že mě nenechali o hladu – měla jsem chleba a vodu, bylo to velice skromné. Pak jsem zatelefonovala do sídla Báňské a hutní společnosti. Když jsem spojovatelkám říkala, že chci mluvit s tatínkem, ptaly se mě, jestli to jsem já. Odpověděla jsem, že ano, a ony zajásaly. Pak jsem se stáhla do krytu v Lazarské, strávila tam ještě asi den a nestačila zírat – tam už byl náběh… nevím, jestli říct k demokratizaci nebo k čemu, řekněme ke změnám: mluvilo se o tom, koho vyhodí, kdo zůstane…“

V nesprávný čas na nesprávném místě

Po skončení války Milena Pokorná nastoupila na nově zřízeném ministerstvu zahraničního obchodu. „Přišlo tam hodně lidí ze západní emigrace. Tehdy platil takový systém, že ministr byl Čech, zástupce Slovák nebo naopak. Měli jsme asi pět sekčních šéfů a myslím, že byli úplně všichni Židé. Můj šéf byl taky Žid. Původně se jmenoval Hochberg a přejmenoval se na Horského. A představte si, čeho byl schopen! On si dva roky nárokoval dětské přídavky a přitom jeho dva chlapci a manželka skončili někde v plynu. Když byla výplata a přebírala jsem jeho peníze, hanba mě fackovala, ale co jsem mohla dělat? Trvalo to dva roky,“ líčí pamětnice.

Po únoru 1948 se zaměstnanci ministerstva dostali do svízelné situace a vyšetřování tajné policie neunikla ani Milena Pokorná: „Absolvovala jsem asi čtyři nebo pět výslechů, pak jsem byla i v Bartolomějské. Celou tu dobu jsem nosila rezervní prádlo a tabulku čokolády – byla jsem naivní, to všecko by mi byli vzali. Počítala jsem s tím, že mě mohou kdykoli zavřít. Doma jsem o tom nemluvila, ale bylo mi to jasné. Výslechy nebyly spojeny s žádným fyzickým příkořím, protože ještě nedorazili sovětští poradci, ale stačilo to.“

Nový režim přitom nevěnoval zvláštní zájem jen samotnému ministerstvu, ale také budově, ve které se nacházelo. Úředníci na ministerstvu mohli sledovat, jak se Petschkův palác, bývalé sídlo pražského gestapa, stal dějištěm politicky motivovaných akcí. „V Petschkárně jsem nesnášela, když jsme dole, kde gestapáci mučili lidi a kde byly dokonce i zbytky krve, měli povinné cvičení komunistických častušek. Na sobotu a na neděli tam pořádali veřejné prohlídky,“ dosvědčuje Milena Pokorná.

Poté, co pominula vlna výslechů a zatýkání, se pamětnice na ministerstvo vrátila. V rámci něj pak působila na celní správě, jejíž agenda postupně přešla pod obchodní komoru. Své místo Milena Pokorná ztratila na začátku šedesátých let, kdy její mladší bratr Miloš odešel do exilu. Další práci si hledala velmi obtížně: až na šestapadesátý pokus ji zaměstnal Ústav bytové a oděvní kultury. Později byla Milena Pokorná pověřena zpracováváním dokumentů z anglicky a španělsky mluvících zemí pro Českou tiskovou kancelář; kvůli svému zaměstnání se podobně jako v padesátých letech dostala i v roce 1968 do centra politického dění. „V osmašedesátém roce časně ráno mi telefonoval dědeček z Olomouce, že nás obsazují Rusové. Já jsem vyhlédla z okna a už projížděli. Zastavilo se ve mně srdce. Do práce jsem šla – stejně jako ostatní. Ale dlouho jsme na pracovišti nezůstali. Poslední zpráva, kterou se podařilo odvysílat, byla, že nás právě obsazují Rusové; a poslední zpráva přijatá od Reuters zněla, že to dostali. Pak nám nezbylo než vyklidit pozice a zmizet. Nějakou dobu jsme působili na víceméně utajeném místě, kde jsme se snažili nouzově dělat svou práci. Když budovu ČTK Rusové vyklidili, musela nejdřív přijít úklidová četa, ta pracovala snad tři dny, protože to tam bylo strašně zaneřáděné. A ukázalo se, že všechno, co kdo měl ve stole k snědku, bylo pryč. Dokonce nakousali i takovou zvláštní gumu na čištění zanesených klapek na stroji. Jeden kolega měl v práci kytaru, ta samozřejmě zmizela taky. Velké překvapení se dostavilo, když v jedné místnosti našli lístek s nápisem: ,Izvini, Praga,‘ což znamená: ,Odpusť, Praho.‘“

Poté, co se spustily normalizační prověrky, si Milena Pokorná musela hledat práci znovu, tentokrát již naposledy. Vrátila se jako redaktorka do Ústavu bytové a oděvní kultury a na této pozici zůstala až do odchodu do důchodu.