Ing. Leo Rotter

„Maminku pak zkvaltovali Rusáci. Naštěstí teda jsem nezískal žádnýho bratříčka nebo sestřičku.“ – „Že ji znásilnili?“ – „Ano! Maminku znásilnili Rusi dva. Ale to jste nesměla nikde vykládat za komunistů. Bůh chraň, tohleto někde vykládat! To byly sionistický výmysly. Co všecko člověk má za sebou, víte... škoda mluvit.“

„Pak tady byl jeden učitel, to byl kapitán, měl tady s sebou ženskou, vojačku, spali tam v ložnici, a ten říkal matce: ‚Jenom si sem nezaveďte komunisty. Nic horšího se vám nemůže stát!‘ Voják! Ruskej voják.“

„On směl psát jednou za čtvrtletí a dvakrát za rok se mu mohl poslat patnáctikilový balík na takzvanou tu terezínskou známku. Ta má dneska strašnou hodnotu. To ghetto v Terezíně bylo v podstatě takové přechodné. V tom ghettu Terezín se pak dělaly transporty do Osvětína [Osvětimi]. Největší legrace byla, že moje babička Regína tam přežila v tom Terezíně. Do žádnýho toho transportu nešla. Ta to přežila. Otec tam byl do října 1944. V říjnu 1944 šel transportem do Osvětína, na rampě ho přidělili do skupiny na práci, ostatní šli do plynu. Poslali ho z toho Osvětína během třech čtyř dnů do Dachova, s dvouma bratrancama se tam sešel. Poslední zprávu od něho máme ze 7. ledna na krabičce od cigaret, kde bylo jenom napsaných pár vět: ‚Su tady na práci.‘ A to byla poslední zpráva od něho. A pak jsme celej květen čekali, jestli se vrátí.“

„Doma se mluvilo česky, ale jako kluk tříletý já jsem mluvil německy. Až za Hitlera pak byla němčina. Pro mě němčina, to byla velká legrace, protože já jsem mluvil perfektně německy a ten pan učitel, oni neměli za protektorátu učitele němčiny žádné. To učil třeba nějaký češtinář nebo tělocvikář, ten byl vždycky o jednu lekci před dětmi. A když viděl, že já umím perfektně německy, tak vždycky přišel za mnou a ptal se, jestli má dobrou výslovnost. No legrace, že si to neumíte představit.“