Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Luděk Šácha (* 1931)

• narozen 28. červen 1931 v Praze

• jako malý kluk zažil druhou světovou válku, osvobozování Prahy a příjezd sovětských vojáků

• v roce 1947 uprchl do Německa, kde byl zatčen a dva měsíce vězněn

• po únoru 1948 připravoval se spolužáky ilegální akce, v březnu 1949 zatčen StB

• trest si odpykával v Ústavu pro mladistvé delikventy v Zámrsku

• krátce po návratu z vězení byl povolán k výkonu vojenské služby u PTP

• pracoval ve Výzkumném ústavu přístrojů jaderné techniky TESLA

• dosáhl titulu inženýr na ČVUT

• krátce před listopadem 1989 zastával funkci neuvolněného tajemníka na MNV Zdiby-Veltěž

• po roce 1989 byl tři volební období starostou v obci Zdiby-Veltěž

Luděk Šácha se narodil 28. června 1931 v Praze. Otec Josef Šácha pracoval jako obchodní zástupce u zeměvrtných závodů, matka Anna Šáchová, rozená Řeháková, byla v domácnosti. Kromě Luďka vychovávali manželé Šáchovi ještě syna Karla, který v roce 1969 emigroval do Švýcarska, kde však předčasně zemřel.

Po dokončení základní školy pokračoval Luděk Šácha ve studiu na tzv. škole hlavní a poté rok navštěvoval francouzské gymnázium a následně jazykovou školu. V roce 1947 však u šestnáctiletého chlapce převážila nad studiem touha po dobrodružství a rozhodl se pro ilegální cestu do Německa. Tajně si sbalil pár věcí, bez větších problémů nedaleko Železné Rudy překročil státní hranice a převážně vlakem pokračoval přes Německo směrem k francouzským hranicím. Asi po třech dnech však byl na udání spolucestujícího zatčen francouzskými okupačními orgány a eskortován do vězení. Následoval soud a rozsudek, který ho poslal na dva měsíce do tzv. Jugendheimu (chlapeckého domova) v městečku Zell im Wiesental, asi patnáct kilometrů od švýcarských a také francouzských hranic.

Pobyt v Jugendheimu byl pro Luďka Šáchu poměrně bezproblémový, jako cizinec nemusel chodit ani do práce. Když se blížil konec jeho trestu, dostal dokonce nabídku, aby v Německu zůstal. Ředitel domova nabídku zdůvodnil slovy: „Do dvou let bude v Československu Stalin.“.Luděk Šácha mu však nevěřil a vrátil se zpět domů. Hned na hranicích republiky byl však zatčen a jako celostátně hledaná osoba eskortován do chebské věznice. Tam si jej po třech dnech vyzvedl otec a dobrodružná epizoda tím byla ukončena.

Manželům Šáchovým se v roce 1948 podařilo dostat syna na obchodní akademii v Praze-Karlíně. Tam prožil i únorové dny roku 1948. Postupně společně s několika spolužáky začal plánovat ilegální akce proti novému režimu, vůči kterému byli nepřátelsky naladěni. Dne 10. března 1949 byl během vyučování Luděk Šácha zatčen a s ním i několik dalších spolužáků. Všichni byli odvezeni přes Karlín do Bartolomějské ulice do vyšetřovací vazby. Následoval transport na Pankrác a soud.

Během vazby nebylo proti Luďku Šáchovi použito fyzické násilí. Sám první dny vnímal spíše jako chlapecké dobrodružství. Na pankrácké cele č. 32 se setkal i s pozdějším kamarádem ze Zámrsku Jaroslavem Grünbergem, který se během výkonu trestu spřátelil s jednou z bachařek a později se s ní oženil. Poprvé se také dozvěděl o existenci Státního soudu, který vynáší rozsudky nad politickými vězni. Zažil i nevšední a trpký zážitek, když se dostal do nechvalně proslulé pankrácké sekyrárny. „Ještě taková zvláštnost: ty dozorci nás také dvakrát vzali jako na takovou exkurzi, abychom se podívali do pankrácké sekyrárny. A jak byly ty tři místnosti pankrácké sekyrárny, tak v té poslední místnosti byla ta sekyrárna a tu jsem měl za hlavou. Protože z původní cely nás odstěhovali a udělali oddělení pro mladistvé a to bylo v těch celách smrti, které byly v blízkosti té sekyrárny. My jsme byli na společné cele, jinak v těch menších byli po čtyřech. To se měnilo, jak kdo přicházel a odcházel. A taky jsem tam viděl nápis: Popraven! A někdo tam dopsal to datum, to bylo na těch zárubních nebo futrech dveří. A taky jsem tam viděl nápis: ‚Musela jsem zemřít, protože jsem milovala komunistu.‘ Tenhleten nápis tam byl taky, ten jsem tam četl.“

Státní soud s desetičlennou ilegální skupinou proběhl 22. a 23. června 1949 v Praze. Jak vidno, o pět dní později „oslavil“ Luděk Šácha svoji plnoletost. Stejně i většina obžalovaných ještě nedosáhla osmnácti let věku, a byli tedy souzeni jako mladiství. Obžaloba Luďka Šáchu vinila ze spáchání trestného činu velezrady, kterého se měl dopustit tím, že „byl členem skupiny B a spoluiniciátorem zamýšlených akcí skupiny ‚Blesk‘, zúčastnil se všech tajných schůzek, plánoval opatření zbraní pro organizaci, a to vyloupením jedné muniční továrny a přepadením vojenské hlídky na letišti, pro kterýžto účel opatřil spolu s Jaroslavem Hnykem plánek stanoviště hlídek“. Sám Luděk Šácha však hovoří o zkreslenosti obžaloby a připomíná, že těmito úkoly měl být možná pověřen, ale nic takového neučinil.

Samotné hlavní líčení popsal Luděk Šácha následovně: „Já jsem při tom prvním líčení dostal čtrnáct měsíců. A když už jsem seděl dvacátý měsíc v Zámrsku, tak teprve bylo odvolací řízení a tam jsem dostal osmnáct měsíců a už jsem měl skoro dvacet, tak to se nepočítalo tenkrát. Soud probíhal 22. až 23. června 1949 na Pankráci v soudní budově. Já mám tady obžalobu. Byl tam Ivan Mikuláštíků, u kterého teda našli nějaký ten předmět doličný, Zdeněk Duchoslav, Jaroslav Hnyk, Petr Glomb, Pavel Glomb, Jirka Velíšek, Láďa Zvelebil a Šrachta, ty jako se Šrachtou pustili domů. Původně jsem byl tedy odsouzen na čtrnáct měsíců a pak bylo odvolací řízení a tam mi to zarovnali na osmnáct měsíců. Já jsem byl dost přizpůsobivý k těmto věcem, takže jsem litoval spíše toho Pavla, který dostal čtyři roky, ale se mnou to jako moc nehnulo.“

Celý trest si Luděk Šácha odpykal v Ústavu pro mladistvé delikventy v Zámrsku, kam byl po soudu eskortován vlakem. Chovanci pracovali na polích i na nově budovaných dílnách. Luděk Šácha byl spolu se svým velkým kamarádem hudebníkem Jaroslavem Hnykem zařazen na práci v truhlářské dílně, kde se zároveň učil truhlářskému řemeslu. Režim v Zámrsku byl přísný, ale bachaři byli většinou ze staré školy a chovali se slušně. Postupem času vznikaly v Zámrsku různé kroužky, do kterých se Luděk Šácha rovněž zapojil. Byl členem recitačního, pěveckého a hudebního kroužku. Pro dobré chování byl zařazen z II. třídy na I. A třídu a stal se i členem ústavní chovanecké dozorčí služby, která při útěcích chovanců pomáhala s jejich hledáním. V Zámrsku existovalo i několik sportovních kroužků. Ač se to zdá neuvěřitelné, konaly se atletické tréninky, hrál se stolní tenis, fotbalová utkání, a dokonce i hokejové zápasy s kluky ze Zámrsku na místním rybníku. Tyto zápasy organizoval právě Luděk Šácha.

Zvláště vyhlášený byl zámrský orchestr. Iniciátorem vzniku chovaneckého orchestru byl pravděpodobně Ladislav Burda, na jehož popud bylo chovancům povoleno nechat si poslat hudební nástroje a začít cvičit. Postupem času dokonce ministerstvo dokoupilo chybějící hudební nástroje a vznikl slavný orchestr, který vystupoval i na zábavách v okolí Zámrsku. Jednoho dne hrál orchestr i v pankrácké věznici. Vystoupení se konalo jak pro vězně, tak i pro bachaře. Při té příležitosti pronesl k chovancům projev sám ministr Čepička, na jehož popud byl orchestru přidělen hudebník a dirigent Smetana, který pak později celé těleso vedl.

Během veřejných vystoupení orchestru v okolí Zámrsku vždy vzbuzovali chovanci velkou pozornost a docházelo i ke kontaktům s místním obyvatelstvem. Několik chovanců si tak v Zámrsku vyhlédlo svou budoucí manželku a Luděk Šácha byl jedním z nich. „Začalo to takhle: Jednou jsme se na náklaďáku vraceli z komanda a já jsem uviděl takovou dívčinu, která mě zaujala. A potom, když jsme mívali ty veřejná vystoupení, tak ona tam byla a já jsem na ni tak koukal – já jsem neuměl tancovat, teprve s manželkou jsme šli do taneční školy pro dospělé, kterou pořádal jeden výzkumník, kde jsem pracoval – tak jsem šlapal a vyzval ji k tanci, ta možnost jako byla a takhle jsme se seznámili. Pak jsem jí posílal psaníčka, to ani nevím kdo to doručoval, to někdo z toho chléva, ty kluci, co jeli s koňmi, tak to tam dali a možná i některý dozorce, já nevím. Pak jsem jednou měl svátek a říkali: ‚Šácha, na bránu, máš tady balík.‘ Tak jsem šel a tam byl dort od manželky. Jmenovala se Zdena Jiskrová.“

Luděk Šácha ve svém vyprávění rovněž vzpomíná na lékaře Navaru, u kterého se tajně scházel Jaroslav Grünberg se svou budoucí manželkou, která se v Zámrsku zaučovala v dozorčí službě. MUDr. Navara dle vyprávění Luďka Šáchy pravidelně společně s dirigentem Smetanou konal procházky kolem tábora, vždy jej několikrát obešli a vrátili se zpět.

Ze Zámrsku byl Luděk Šácha propuštěn až koncem října 1950. Důvodem pozdního propuštění bylo čekání na odvolací soud, který změnil rozsudek ze čtrnácti měsíců na osmnáct měsíců odnětí svobody. Přesto, jak vidno, strávil Luděk Šácha ve vězení téměř dvacet měsíců, což se v té době jaksi nebralo nijak nepatřičně.

Po návratu z vězení nastoupil Luděk Šácha do národního podniku Avia Čakovice jako dělník na stroji. Po krátkém zaučení pracoval na revolverovém soustruhu. Postupně ve stejném podniku přešel na demontáž automobilových motorů, úklid třísek a nakonec na kontrolu materiálu. V roce 1952 obdržel povolávací rozkaz k nástupu vojenské služby a v září téhož roku narukoval k oddílům PTP do Komárna. „Na vojně jsem byl u PTP. Rukoval jsem na Slovensko. Tam byla hned taková krásná příhoda: Jelo nás tam z Prahy z Masarykova nádraží asi dvanáct set, nikdo nevěděl, kam jedeme, jeli jsme přes noc a skončili jsme v Komárně. Prošli jsme asi třemi velkými branami a bylo uvítání a první informace, které nám sděloval velitel praporu kpt. Hajnovi, před ním mluvil nějaký podplukovník, to byla pro nás šarže, a ten tam říkal: ‚A když budete dobře pracovat a budete plnit pracovní úlohy, vrátíte se do normální lidské společnosti.‘ My jsme koukali a pak zase ten Hajnovi to zakončoval: ‚A protože jsou tu veliká vedra, budete všichni ostříháni dohola.‘ Teď to začalo hlučet. Tam byl nějaký kluk na stráži se samopalem a ten na nás doslova volal: ‚Soudruzi, soudruzi, neprotestujte, soudruh kapitán byl v SSSR a má velké zkušenosti.‘“

Útvar byl následně převelen do Dubnice, Chotusic, Pardubic a Chrudimi. Osud tomu chtěl, že se během působení v Pardubicích a Chrudimi ocitl nedaleko Zámrsku. Napsal své bývalé lásce Zdeničce a v roce 1955 se v Zámrsku konala svatba. V kostele svatební obřad doprovodili i kamarádi z PTP: Jenda Jouza na varhany a Vašek Žemla na housle. Manželé Šáchovi vychovali dvě děti: syna a dceru, která v současné době vykonává funkci starostky v Zámrsku.

Po návratu z vojny se Luděk Šácha na nějaký čas vrátil do Avie, aby po krátké době přijal nabídku svého kamaráda z PTP Jendy Jouzy a začal pracovat jako automechanik v podniku Autodílny státního obchodu v Pardubicích. V té době žil i s manželkou u jejích rodičů v Zámrsku a vzhledem k malé rozloze domu se rozhodli přestěhovat k Šáchovým rodičům do obce Zdiby. S přestěhováním došlo i ke změně zaměstnání a Luděk Šácha nastoupil do Výzkumného ústavu přístrojů jaderné techniky TESLA, kde pracoval jako dispečer odboru elektronických přístrojů. Postupem času si doplnil vzdělání a na Českém vysokém učení technickém získal titul inženýr.

V posledním volebním období před rokem 1989 vykonával Luděk Šácha v obci Zdiby funkci neuvolněného tajemníka MNV. Před nastávajícími prvními demokratickými volbami do obecních zastupitelstev se pak nechal přemluvit a kandidoval na funkci starosty, kterou v obci Zdiby zastával tři volební období až do roku 2002. O tři roky později jej žel opustila manželka Zdena. Při posledním rozloučení opět zahráli kamarádi z PTP Jenda Jouza a Vašek Žemla, se kterými se Luděk Šácha vídá i při pravidelných setkáních bývalých vojáků PTP. Tyto akce, kterých se pravidelně účastní i chovanci ze Zámrsku, jsou chvílemi radostných vzpomínek na neradostná léta života. Jak sám Luděk Šácha potvrzuje, tato přátelství se mu stala jedním z největších životních darů, který mu komunistický režim „věnoval“. Když se ohlíží za svým životem, tak léta věznění jistě nebyla nic příjemného, ale člověka to nasměrovalo a získal celoživotní přátelství. Proto nikdy let strávených v kriminále nebo u PTP nelituje. Život bere takový, jaký je, a má jen jedno přání: „Aby na světě převládlo to dobré!“