Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Andrei Sannikov Андрей Санников (* 1954)

• 8 March 1954, born in Minsk

• graduated from the Department of Languages of the University of Minsk

• worked as an interpreter on Soviet construction sites in Pakistan and Egypt in the 1970s

• in the early 1980s he worked in the Soviet „Society of Friendship and Relations with Foreign Countries“

• worked as an interpreter at the UN Secretariat in New York

• studied at the MGIMO diplomatic school in Moscow in the late 1980s

• worked in the Belarusian Foreign Ministry, was deputy minister, led negotiations on nuclear disarmament

• abdicated his post in 1996 to protest against the concentration of power in the hands of President Lukashenka

• co-founded Charter 97 in 1997

• co-organised the March for Freedom in 2000

• co-organized the March for a Better Life in 2003

• ran for president in 2010, was beaten and arrested during protests against electoral manipulation

• was convicted in 2011 for allegedly organizing mass riots

• was released from a penal colony in April 2012, subsequently left Belarus

• lived in London, now lives in Warsaw

Pozor! Text v češtině následuje hned po anglickém.

In 2010, he was the strongest opponent of Belarusian dictator Lukashenko in the presidential election. In a rigged plebiscite, former Deputy Foreign Minister Andrei Sannikov lost, and during the subsequent mass protests he was beaten, injured, arrested, and finally convicted. He spent almost 20 months in detention, prison and penal camps. Today he lives in Polish exile and tells not only of his experiences as a politician and prisoner, but also of his transformation from a representative of the Soviet nomenklatura into a democrat and dissident.

Theater backstage, Gagarin, and Soviet education

It was almost exactly a year after the death of Stalin. On March 8, 1954, one of the future leaders of the Belarusian opposition, Andrei Sannikov, was born in Minsk. He was born to teacher Lydia Shinko and theater critic Konstantin Sannikov. Little Andrei‘s family was very close to the theater. His grandfather was a director and one of the founders of the most important Minsk stage, the Janka Kupala Theater. His grandmother was an actress. “I knew not only the stage, but also the backstage,” recalls Andrei Sannikov.

In 1961, as the people of Minsk celebrated Yuri Gagarin‘s first spaceflight, Andrei attended the elite Soviet elementary school No. 42, directly opposite the KGB building—an institution that would play a significant role in his future. Andrei did not notice the invasion of Czechoslovakia by the Warsaw Pact armies in 1968; it was not discussed. He knew nothing at all about the brave Soviet citizens who protested against the occupation, and he did not meet the poet and activist Natalia Gorbanevskaya until many years later, when he himself became a dissident. The only voice of protest that reached Andrei at that time was the disapproval of Václav Nedomansky, a famous Czech hockey player who was also popular in the USSR.

The Beatles and languages

Although Andrei was inclined towards the hard sciences and mathematics at school, he eventually decided to study languages ​​at the newly opened translation department of Minsk State Linguistic University. He studied English and French, and to this day praises the excellent teachers he had there, although foreign language teaching in the USSR was not very advanced. Among other things, a knowledge of languages exposed the young student to foreign texts free of Soviet propaganda. Understanding the Western world and its attractions motivated his study. Andrei Sannikov recalls how he came across the Beatles‘ single “Girl” and how he regretted not understanding the lyrics. The Czechoslovak magazine Melodie, which he subscribed to, also opened a window into the world of Western popular music.

In any case, knowledge of foreign languages ​​paved the way for Andrei Sannikov to a promising career in the USSR. As an interpreter, he worked on construction sites where Soviet engineers built aluminum smelters. He spent a year in Pakistan, and two years in Egypt near the Aswan Dam. “The money was miserable, we lived in hostels in the desert and were not allowed to travel around Egypt independently,” recalls Andrei Sannikov about the conditions of the Soviet work assignment. But it was a prestigious job by the standards of the time.

Dream job

He got a better job at the end of 1979, after returning to Minsk. In the Society of Cultural Relations with Foreign Countries, he was, among other things, in charge of welcoming and supervising cultural delegations that came to Soviet Belarus. “It was a propaganda tool controlled by Moscow,” Andrei Sannikov says today. “But as a Belarusian, I was happy to promote our culture.” Several great figures of Belarusian culture of the time also participated in the Society, such as writers Vasil Bykav and Ales Adamovich. However, contact with foreign nationals, including artists, was obviously closely monitored by the Soviet secret services, which exploited Sannikov accordingly. But he continued to be a child of fortune – he was selected as a participant in a UN language course, which sent him to New York where he then worked as a translator in the secretariat.

After Leonid Brezhnev died in 1982, the USSR entered a period of social and political change known as perestroika, or restructuring. During this period, Andrei Sannikov studied at the Soviet diplomatic academy MGIMO in Moscow, where he also enjoyed the benefits of total liberalization – new information, films, magazines, and overall release. After graduating, he joined the Belarusian Foreign Ministry in Minsk. (Only two republics in the USSR, Belarus and Ukraine, had national foreign ministries.) “It was a showpiece ministry. We had 27 employees, and there were 11 of us diplomats there,” says Andrei Sannikov. “We only handled two consulates, in Poland and the GDR. It was a dream job. There wasn’t much to do, and you could travel abroad.”

Andrei Sannikov says the following about his values during perestroika: “The totalitarian USSR collapsed before our eyes. I was not a dissident, but I did not like Soviet cultural products. I read Aksyonov, Solzhenitsyn; I listened to Western music. I did not look at the West in a propagandistic way, but intellectually. I welcomed perestroika.”

Independence and Lukashenko

However, with the collapse of the USSR and Belarusian independence in 1991, the situation changed. The workload at the Belarusian ministry was suddenly very heavy, but there was a lack of experience, and Sannikov was one of the few diplomats that the new state could rely on. Bilateral relations were being built from scratch. The consequences of the Chernobyl nuclear disaster were still a hot topic, and Belarus needed foreign assistance. But the most important issue internationally at that time was the issue of nuclear and conventional disarmament, specifically the liquidation or removal of Soviet nuclear and non-nuclear weapons from Belarus. The negotiations for Minsk were led by Andrei Sannikov, who eventually rose to the position of Deputy Minister of Foreign Affairs. “I represented the interests of Belarus, but also to the satisfaction of the United States. It was Ukraine that caused more problems,” he recalls of his important diplomatic role. Compared to Ukraine, there were a smaller number of weapons in Belarus and the agreement was reached much easier. But it was 1996 and Andrei Sannikov already suspected that he wanted to resign from his diplomatic duties.

In 1994, future Belarusian dictator, Aleksandr Lukashenko, won the presidential election. At the time, Sannikov was in Geneva, where he headed a permanent mission to the UN “as punishment” for conflicts with the foreign minister. “I didn’t know Lukashenko before, but I knew right away that it would be terrible. On the other hand, the then Prime Minister Kebich didn’t stand a chance against him, he had already fallen into alcoholism by then. He used to be a promising communist reformist, but power ruined him,” recalls Andrei Sannikov of that time. “I didn’t vote for Lukashenko, I voted for Pazniak [Zianon Pazniak, chairman of the Belarusian Popular Front, Christian-Democratic nationalist politician, and scientist]. I didn’t want Shushkevich [Stanislav Shushkevich, former chairman of the Belarusian Supreme Soviet, signatory of the treaty on the dissolution of the USSR, and scientist] because he refused to hold a referendum on changing the constitution to a democratic one and also angered me by signing the accession treaty to the Commonwealth of Independent States [the successor structure of the USSR].”

Charter 97

The results of the Belarusian referendum in 1996 strengthened the power and position of the president, Alexander Lukashenko. This despite the fact that it was only supposed to be consultatory in nature and was not recognized by the international community due to suspicions of manipulation. Andrei Sannikov no longer wanted to work for a regime that was showing increasingly dictatorial traits. He resigned from the post of Deputy Foreign Minister before the referendum, but the government tried to hide this for a long time. The resignation was only accepted after he personally went to the minister‘s office and threatened to hold a press conference and an interview with Russian television. (The Russian media was still free at the time.)

But Sannikov remained publicly active in the opposition. He received offers to join opposition parties, and he participated in the shadow government of Hienadź Karpienka, who died in the hospital under suspicious circumstances in 1999. But the most important thing in the end was Sannikov‘s involvement in the nascent Charter 97 initiative. “At that time, they arrested Pavel Sheremet, a Belarusian journalist working for Russian television, and Dmitry Zavadsky. And we talked about what could be done not only to release those journalists, but also to organize resistance against the entire regime. And we came up with the idea of ​​Charter 97, because it was in 1997. And it was 20 years after the Czechoslovak Charter,” recalls Andrei Sannikov of the activities of opposition politicians and activists, who often met right in his own apartment. “Who came up with the idea for the name Charter 97, I don‘t remember anymore, but I know that the text of the declaration was written by everyone together, it was a collective work. This short statement said that the idea of ​​communism is still alive in Central Europe and we want to deal with it. There were people from various political groups, civil society groups. And we decided to unite, to involve independent journalists in distributing those texts and collecting signatures. And it was an immediate success. Because people wanted to see unity and clarity in the opposition. And that‘s what Charter 97 represented at that time.” Pavel Sheremet (later murdered in Kiev in 2016, possibly by Russian agents) was actually released at that time, under pressure from civil society and foreign politicians, including Russian President Yeltsin, and was able to speak publicly at the first Charter 97 press conference.

Opposition activities

Andrei Sannikov became a prominent figure in the Belarusian opposition, participating in protests and demonstrations. “It worked like this: one of us would always officially sign onto the protest, and then go to jail for it,” he describes. While Sannikov was not punished for co-organizing the March for Freedom in 2000, or the March for a Better Life (a slogan Lukashenko’s regime deemed anti-state) in 2003, he was immediately arrested, swiftly convicted, and spent 15 days in Okrestino detention center.

In the 2006 presidential election, the unified opposition candidate was Alyaksandr Milinkevich, whom Sannikov supported at the time. According to him, however, he did not prove to be a suitable leader after Lukashenko regained control of the rigged elections. The opposition then occupied the trade union headquarters in protest, and Milinkevich “escaped.” “Since then, I have believed in strong, but not unified, candidates,” he says.

Presidential candidate

He himself was “persuaded” to run in 2010. “They told me it was my turn,” he says, half-jokingly. Although a whole host of opposition politicians ran for office in those elections, Andrei Sannikov was clearly the strongest. However, according to the official results, he was to receive only 2.45 percent of the vote.

“We met with many people, we organized the collection of signatures very well, and it was clear that our signature collection stands attracted people and there were queues. If there were Lukashenko’s people nearby, they didn’t have anyone at the stand. Our people even fed them, gave them hot coffee and tea,” Sannikov recalls of the 2010 campaign. “I took every opportunity to speak in front of large audiences, but I didn’t neglect small groups either. I traveled a lot, and my team traveled a lot. Look, I had two heads of state in my team, Shushkevich and Gryb. I had two generals, the former Minister of Defense Kozlovsky and General Frolov. I had people there who were well-known, like the famous director Khashchevadsky, who in 1996 made the first film criticizing Lukashenko. I believe that is why there were such high expectations in society for us. That is why Lukashenko used force right on election day, which he had never done before.”

Beaten, arrested, convicted

The clearly rigged election results led to mass protests in 2010. Andrei Sannikov also went to the center of Minsk, together with his wife, journalist Iryna Khalip. “We came to the square and started giving speeches and calling on people to join us. We said we wanted change. Everything was quite calm, so we decided to go to the government headquarters, to another square, through the center of Minsk,” Andrei Sannikov recalls. “We continued our rally and speeches, many people were speaking. And then suddenly someone started breaking windows in the government building, and the police appeared and dispersed the crowd. People started running because they looked really scary, they were beating people, there was already blood flowing. I was also beaten up and a friend and my wife took me to the nearest car (some journalist friends offered me one) and we went to some... it was a hospital because I was badly beaten and I didn’t feel well and I wanted to ask for help there. When we were driving along Victory Square, near where we lived, they stopped us, beat us again, and arrested us.”

It didn‘t help that Iryna Khalip was on the phone with journalists from the independent Russian radio station Echo of Moscow when she was arrested. Andrei had facial injuries and could not stand on one leg. Nevertheless, the couple were first taken to the Okrestino detention center, and Andrei was then taken to the KGB prison, opposite his primary school No. 42. He was given painkillers and a wheelchair, and he hoped that at least his wife would be released soon. But they were detained there for several weeks, after which their two-and-a-half-year-old son was taken care of by his grandparents. The KGB even tried to kidnap his son from kindergarten once and take him to an orphanage. Despite all the hardships, Andrei Sannikov also remembers “kind” guards – older men who secretly supported him when no one was looking, or even the wife of a KGB officer who whispered words of support in his ear. When his leg, which was not broken after all, had healed somewhat after a few days, the interrogations began. Three investigators and Deputy Minister of the Interior Shunevich took part in them. Sannikov’s injuries protected him from the harshest forms of interrogation, but that didn’t mean someone wouldn’t kick him in his sore leg every now and then, or that they wouldn’t try the “swallow” method on him, where the interrogated person’s hands are lifted behind their back and they are forced to crawl. For the first two months, Andrei Sannikov was held “incommunicado,” meaning without contact with the outside world. “Nobody thinks about you or remembers you,” they told him.

Five months after his arrest, in the spring of 2011, he was convinced of the opposite. The trial began, which at first he perceived as a relief – he was finally sitting among people, looking out the window at the familiar scenery from his childhood. He could also see a number of acquaintances in the hall, including his mother and cousin. But, as he says, the trial itself was a “mockery.” Andrei Sannikov was accused of organizing mass riots and sentenced to five years in a prison colony.

A crash course in the gulag

Andrei Sannikov faced a long stay in various prisons and penal camps across the country. “When I later described it to Vladimir Bukovsky [a Soviet dissident and long-time political prisoner], he said I had taken a crash course in the gulag,” says Andrei Sannikov, describing where he had been: in Minsk, in the KGB prison and the Ministry of Internal Affairs prison, in Mogilev, in Vitebsk, in the penal colonies of Babruysk and Novopolotsk. In some places he was imprisoned in solitary confinement, in others ten prisoners lived in a cell at a time, in others up to forty. Contact with the outside world was forbidden, but at one point his fellow prisoners even got him a radio on which he listened to Radio Free Europe. Once his wife was even allowed to visit him – for two whole days!

The fate of his wife and family was on Andrei Sannikov’s heart throughout his imprisonment. In the pre-trial detention center, he heard her voice several times. When they were taking her somewhere, she spoke deliberately loudly. At first, he himself refused to cooperate with the investigator, but under threats of harm to his wife or son, he finally agreed. “I knew the nature of these people and I knew that they were not lying when they threatened to kill, maim, or do nasty things to your family,” he says. 

Clemency plea

Even with regard to his family, Andrei Sannikov was convinced from the beginning that he would not resist the request for clemency at any cost. “The problem was that I had to write it twice because when I wrote it, they were holding me in solitary confinement, they tried to keep it a secret. Maybe they didn’t like the language I used, I don’t remember. But time passed and there was no reaction. And then I understood that they had other plans for me, and I got scared. Not for myself, but for my family. It was clear that I had written the pardon paper after they had threatened my family, but I didn’t hear anything about it and nothing was done. They wouldn’t let anyone see me, even my lawyers were looking for me and couldn’t find me for a while. I was kept alone in solitary confinement, I wasn’t allowed to communicate with anyone, so I had to write it a second time. And then I screamed. I was alone in solitary confinement, but other prisoners were being punished nearby in similar cells. When I handed in the paper during the usual control procedure in the morning, I screamed that I had written it. So that “the other people heard it too. Because they were planning something very nasty.”

Dismissal and departure

On April 14, 2012, Easter Sunday in Vitebsk, Andrei Sannikov was summoned. It looked like he was going to be transferred to prison again, but in the administrative building, he was made to sign a release form, and his request for clemency was granted. He was left alone in his prison uniform at the Vitebsk train station, and given only a phone card after repeated requests.

But after returning home, he couldn’t find a job, and President Lukashenko threatened to have him imprisoned again. When he received a warning from the US embassy that he was being targeted, Andrei Sannikov decided to leave the country. With the help of a friend, he crossed the border, but he doesn’t want to say how. “It was legal, albeit inconspicuous,” he says, suggesting a connection with the de facto non-existence of the border between Belarus and Russia. He simply found himself in Lithuania, then went to London to see his sister. He had hoped to be able to return soon, but that didn’t happen. Given the current waves of repression that followed the attempted peaceful revolution in 2020, this is completely out of the question. 

Today (2024) Andrei Sannikov lives in Poland, still trying to support the Belarusian democratic opposition. But it is difficult. “Dictatorial regimes must be overthrown at the very beginning, otherwise they strengthen and the situation gets worse and worse. People in Belarus today are suffering more than ever before,” he says. But he does not lose hope: “I have a clear vision of a European Belarus. What is better for Belarus – totalitarianism or a free European society? The answer is unequivocal. I want Belarusians in Europe. But you have to understand one thing – no country today will get rid of a dictator on its own, it may bring casualties, but without external help it is simply impossible. The cooperation of dictators is growing stronger, and if Vladimir Putin does not end soon, he will try to take you too one day.”

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

V roce 2010 byl nejvýznamnějším vyzyvatelem běloruského diktátora Lukašenka v prezidentských volbách. Ve zmanipulovaném plebiscitu někdejší náměstek ministra zahraničí Andrej Sannikov neuspěl, při následných masových protestech byl zbit, zraněn, zatčen a nakonec i odsouzen. Ve vazbě, vězení a kárných táborech strávil bezmála 20 měsíců. Dnes žije v polském exilu a vypráví nejen o své zkušenosti politika a vězně, ale i o vlastním přerodu z představitele sovětské nomenklatury v demokrata a disidenta.

Divadelní zákulisí, Gagarin a sovětské školství

Bylo to téměř na den přesně rok po smrti diktátora Stalina. Dne 8. března 1954 přišel v Minsku na svět jeden z budoucích lídrů běloruské opozice, Andrej Sannikov. Narodil se do rodiny učitelky Lydie Šinko a divadelního kritika Konstantina Sannikova. K divadlu měla rodina malého Andreje ostatně hodně blízko. Dědeček byl režisér a patřil mezi zakladatele nejvýznamnější minské scény, divadla Janky Kupaly, babička byla herečka. „Znal jsem dobře nejen jeviště, ale i zákulisí,“ vzpomíná Andrej Sannikov.

Roku 1961, kdy lidé na ulicích v Minsku oslavovali Gagarinův první let do vesmíru, navštěvoval Andrej elitní sovětskou základní školu č. 42, přímo naproti budově KGB, tedy instituce, se kterou měl mít do budoucna ještě hodně do činění. Invazi armád zemí Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 Andrej příliš nevnímal, nemluvilo se o tom. Už vůbec nic nevěděl o statečných sovětských občanech, kteří proti okupaci protestovali, s básnířkou a aktivistkou Natalií Gorbaněvskou se seznámil až o mnoho let později, kdy se sám stal disidentem. Jediným protestním hlasem, který se tehdy k Andrejovi donesl, byl odsudek Václava Nedomanského, slavného českého hokejisty, který byl populární i v SSSR.

Beatles a jazyky

Na škole sice Andrej inklinoval k exaktním vědám a matematice, rozhodl se ale nakonec pro studium jazyků na nově otevřené překladatelské katedře minské univerzity. Vystudoval angličtinu a francouzštinu a dodnes si pochvaluje, jaké tam měli výborné učitele, ačkoli výuka cizích jazyků jinak v dobách SSSR nebyla na vysoké úrovni. Znalost jazyků mladému studentovi mimo jiné otevírala cestu k zahraničním textům bez sovětské propagandy. Porozumět západnímu světu a jeho lákadlům bylo jednou z jeho studijních motivací. Andrej Sannikov vzpomíná, jak se mu dostal do ruky singl Girl od skupiny Beatles a jak litoval, že nerozumí textu. Okno do světa západní populární hudby mu otevíral i československý časopis Melodie, který odebíral.

Každopádně ale znalost cizích jazyků umetla Andreji Sannikovovi cestu k slibné kariéře v tehdejším SSSR. Jako tlumočník vyjížděl pracovat na místa, kde sovětští inženýři budovali továrny na zpracování hliníku. Rok strávil v Pákistánu, skoro dva roky v Egyptě v blízkosti Asuánské přehrady. „Byly za to mizerné peníze, žili jsme na ubytovnách v poušti a nesměli se ani samostatně pohybovat po Egyptě,“ vzpomíná Andrej Sannikov na podmínky sovětského pracovního vyslání. Šlo ale na tehdejší poměry o prestižní zaměstnání.

Práce snů

Ještě lepší práci získal na přelomu let 1979/80, po návratu do Minsku. Ve Společnosti přátelství a kulturních vztahů s cizími zeměmi měl mimo jiné na starosti vítání a dohled nad kulturními delegacemi, které do tehdejšího sovětského Běloruska přijížděly. „Byl to propagandistický nástroj řízený Moskvou,“ hodnotí to dnes Andrej Sannikov. „Ale já jako Bělorus jsem byl rád, že můžu propagovat naši běloruskou kulturu.“ Faktem je, že na činnosti Společnosti se podílely i tehdejší veličiny běloruské kultury, jako byli spisovatelé Vasil Bykav či Ales Adamovič. Na druhou stranu samozřejmě styk s cizími státními příslušníky včetně umělců byl v dobách SSSR pod drobnohledem tajných služeb, které ho patřičně vytěžovaly. Dítětem štěstěny zůstával Andrej Sannikov i nadále – byl vybrán jako účastník jazykového kurzu OSN, na který odjel do New Yorku a zůstal tam působit na sekretariátu jako překladatel.

Pár let poté, co roku 1982 zemřel Leonid Brežněv, začalo v SSSR období společenských a politických změn známých jako perestrojka, přestavba. Během té studoval Andrej Sannikov v Moskvě na sovětské diplomatické akademii MGIMO, kde si zároveň užíval výdobytky celkové liberalizace – nové informace, filmy, časopisy, celkové uvolňování. Po absolvování školy nastoupil v Minsku na běloruské ministerstvo zahraničí. (Národní ministerstva zahraničí měly v rámci SSSR jen dvě svazové republiky, Bělorusko a Ukrajina.) „Bylo to ministerstvo jen na oko. Měli jsme 27 zaměstnanců, nás diplomatů tam bylo 11,“ vyčísluje Andrej Sannikov. „Obstarávali jsme jen dva konzuláty, v Polsku a v NDR. Byla to práce snů. Nebylo moc co dělat a člověk mohl cestovat do ciziny.“

O svých hodnotových postojích během perestrojky říká Andrej Sannikov následující: „Totalitní SSSR před našima očima kolaboval. Nebyl jsem disident, ale neměl jsem rád sovětské kulturní produkty. Četl jsem Aksjonova, Solženicyna, poslouchal západní muziku. Nekoukal jsem na Západ propagandisticky, ale intelektuálně. Perestrojku jsem uvítal.“

Nezávislost a Lukašenko

S rozpadem SSSR a běloruskou nezávislostí v roce 1991 se ale situace změnila. Práce na běloruském ministerstvu bylo najednou hodně, zkušenosti chyběly, Sannikov byl jedním z mála diplomatů, na které se nový stát mohl spolehnout. Budovaly se bilaterální vztahy na zelené louce, tématem byly stále i následky jaderné katastrofy v Černobylu, na jejichž řešení potřebovalo Bělorusko zahraniční pomoc. Mezinárodně nejdůležitější ale byla v té době otázka jaderného i konvenčního odzbrojování, tedy konkrétně likvidace či odvoz sovětských jaderných i nejaderných zbraní na území Běloruska. Vyjednávání za Minsk vedl právě Andrej Sannikov, nakonec i v pozici náměstka ministra zahraničních věcí. „Zastupoval jsem zájmy Běloruska, ale i ke spokojenosti USA. To Ukrajina dělala více potíží,“ vzpomíná na svou důležitou diplomatickou roli. Ve srovnání s Ukrajinou se nacházel v Bělorusku jen menší počet zbraní a dohody bylo dosaženo o poznání snáze. Tehdy se ale psal rok 1996 a Andrej Sannikov už tušil, že chce na své diplomatické funkce rezignovat.

V roce 1994 totiž vyhrál prezidentské volby budoucí běloruský diktátor, Aleksandr Lukašenko. Sannikov byl v té době v Ženevě, kde kvůli konfliktům s ministrem zahraničí „za trest“ vedl stálou misi při OSN. „Lukašenka jsem předtím neznal, ale věděl jsem hned, že to bude hrůza. Na druhou stranu tehdejší předseda vlády Kebič proti němu neměl šanci, tehdy už propadl alkoholu. Býval přitom dřív slibným komunistickým reformistou, ale moc ho zruinovala,“ vzpomíná na tu dobu Andrej Sannikov. „Já Lukašenka nevolil, volil jsem Pozniaka [Zenon Pozniak, předseda Běloruské lidové fronty, křesťansko-demokratický národovecký politik a vědec]. Nechtěl jsem Šuškeviče [Stanislav Šuškevič, někdejší předseda běloruského Nejvyššího sovětu, signatář smlouvy o rozpadu SSSR a vědec], protože odmítl uspořádat referendum o změně ústavy v demokratickou a naštval mě i svým podpisem pod přístupovou smlouvou ke Společenství nezávislých států [nástupnická struktura SSSR].“

Charta 97

Výsledky běloruského referenda v roce 1996 posílily moc a postavení prezidenta, tedy Aleksandra Lukašenka. A to navzdory tomu, že mělo mít pouze konzultační charakter a nebylo kvůli podezření na manipulace uznáno mezinárodním společenstvím. Pracovat pro režim, který vykazoval stále silnější diktátorské rysy, už Andrej Sannikov nechtěl. Na funkci náměstka ministra zahraničí rezignoval ještě před referendem, ale vláda se to dlouho snažila zatajit. Rezignaci přijali až poté, co osobně zašel do ministerské kanceláře a pohrozil tiskovou konferencí a rozhovorem pro ruskou televizi (ruská média byla tehdy ještě svobodná). 

Sannikov ale zůstával veřejně činný i v opozici. Dostával nabídky na členství v opozičních stranách, figuroval ve stínové vládě Hienadźe Karpenka, který za podezřelých okolností zemřel v nemocnici roku 1999. Nejdůležitějším se ale nakonec ukázalo Sannikovovo angažmá v rodící se iniciativě Charta 97. „Tehdy zatkli Pavla Šeremeta, běloruského novináře pracujícího pro ruskou televizi, a Dmitrije Zavadského. A my jsme se bavili o tom, co by se dalo udělat nejen za účelem propuštění těch novinářů, ale také organizování odporu proti celému režimu. A přišli jsme s nápadem Charty 97. Protože to bylo v roce 1997. A bylo to 20 let po československé Chartě,“ vzpomíná Andrej Sannikov na aktivitu opozičních politiků a aktivistů, kteří se scházeli často přímo v jeho vlastním bytě. Kdo přišel s nápadem na název Charta 97, si už nepamatuje, ví ale, že text deklarace sepsali všichni společně, bylo to kolektivní dílo. „V tomto krátkém prohlášení bylo napsáno, že myšlenka komunismu je ve střední Evropě stále živá a my se s ní chceme vypořádat. Byli tam lidé z různých politických skupin, skupin občanské společnosti. A my jsme se rozhodli spojit, zapojit nezávislé novináře do distribuce těch textů a sběru podpisů. A mělo to okamžitý úspěch. Protože lidé chtěli vidět u opozice jednotu a srozumitelnost. A tu v té době představovala Charta 97.“ Pavel Šeremet (později v roce 2016 zavražděný v Kyjevě pravděpodobně ruskými agenty) byl tehdy na nátlak občanské společnosti a zahraničních politiků, včetně ruského prezidenta Jelcina, skutečně propuštěn a mohl veřejně vystoupit na první tiskové konferenci Charty 97.

Opoziční aktivity

Andrej Sannikov se stal výraznou tváří běloruské opozice, podílel se na protestech a demonstrativních akcích. „Fungovalo to tak, že pod protest se vždy jeden z nás oficiálně podepsal, a potom si šel za to sednout do vězení,“ popisuje. Zatímco za spolupořádání Pochodu za svobodu v roce 2000 Sannikov trestán nebyl, po Pochodu za lepší život (tento slogan Lukašenkův režim ohodnotil jako protistátní) byl v roce 2003 okamžitě zatčen, bleskurychle odsouzen a strávil 15 dní ve vazební věznici Okrestino.

V prezidentských volbách roku 2006 byl jednotným kandidátem opozice Aljaksandr Milinkievič, kterého tehdy Sannikov podporoval. Podle něj se ale neprokázal jako vhodný lídr poté, co zmanipulované volby opět opanoval Lukašenko. Opozice tehdy na protest obsadila odborovou centrálu, kandidát sjednocené opozice z ní dle Sannikovova hodnocení „utekl“. „Od té chvíle věřím v silné, ale ne jednotné kandidáty,“ říká Andrej Sannikov.

Kandidát na prezidenta

Sám se nechal „přemluvit“ ke kandidatuře v roce 2010. „Řekli mi, že jsem na řadě,“ říká napůl žertem. V těchto volbách se sice ucházela o zvolení celá plejáda opozičních politiků, Andrej Sannikov z nich byl ale zřetelně nejsilnější, ačkoli nakonec podle oficiálních výsledků měl získat jen 2,45 procenta hlasů.

„Setkávali jsme se s mnoha lidmi, velmi dobře jsme organizovali sběr podpisů a bylo vidět, že naše stánky pro sběr podpisů přitahují lidi a stojí se na ně fronty. Pokud byli poblíž Lukašenkovi lidé, neměli u stánku nikoho. Naši lidé je dokonce krmili, dávali jim horkou kávu a čaj,“ vzpomíná Sannikov na kampaň v roce 2010. „Využíval jsem všechny příležitosti mluvit před velkým publikem, ale nezanedbával jsem ani malé skupinky. Hodně jsem cestoval a hodně cestoval i můj tým. Podívejte, měl jsem ve svém týmu dvě hlavy státu, Šuškeviče a Gryba. Měl jsem dva generály, bývalého ministra obrany Kazlovského a generála Frolova. Měl jsem tam lidi, kteří byli známí, novináře, slavného režiséra Chaščevadského, který v roce 1996 natočil první film kritizující Lukašenka. Věřím, že právě proto se s námi pojila tak veliká očekávání ve společnosti. Proto Lukašenko hned ve volební den použil sílu, což nikdy předtím neudělal.“

Zbit, zatčen, odsouzen

Zřetelně zmanipulované výsledky voleb vedly v roce 2010 k masovým protestům. I Andrej Sannikov se vydal do centra Minsku, společně se svou manželkou, novinářkou Irinou Chalip. „Přišli jsme na náměstí a začali mít proslovy a vyzývali jsme lidi, aby se k nám přidali. Říkali jsme, že chceme změnu. Všechno bylo docela v klidu, tak jsme se rozhodli jít k sídlu vlády, na jiné náměstí, přes centrum Minsku,“ vzpomíná Andrej Sannikov. „Pokračovali jsme v našem shromáždění a s projevy, mluvilo mnoho lidí. A pak zničehonic někdo začal rozbíjet okna v sídle vlády a objevila se policie, která dav rozehnala. Lidé začali utíkat, protože oni vypadali opravdu hrozivě, bili lidi, už tekla krev. Já jsem byl také zmlácený a jeden přítel a moje žena mě odvedli k nejbližšímu autu (nabídli mi ho nějací přátelé novináři) a vyrazili jsme do nějaké... byla to nemocnice, protože jsem byl těžce zmlácený a necítil jsem se dobře a chtěl jsem tam požádat o pomoc. Když jsme jeli po Vítězném náměstí, poblíž kterého jsme bydleli, tak nás zastavili, znovu zbili a zatkli.“

Nepomohlo ani, že Irina Chalip při zatýkání právě telefonovala s novináři z nezávislého ruského rádia Echo Moskvy. Andrej měl zranění na obličeji, na jednu nohu se nemohl postavit. Přesto oba manžele odvezli nejprve do vazební věznice Okrestino, Andreje potom do věznice KGB, naproti jeho základní škole č. 42. Dostal léky na bolest a invalidní vozík, a doufal, že alespoň jeho manželku brzy propustí. I tu ale zadržovali řadu týdnů, po které se o jejich dva a půl ročního syna starali prarodiče. KGB se dokonce pokusila jednou syna unést z mateřské školky a odvézt ho do sirotčince. Navzdory všemu příkoří ale Andrej Sannikov vzpomíná i „hodné“ bachaře – starší muže, kteří ho potají podpírali, když se nikdo nedíval, či dokonce manželku důstojníka KGB, která mu do ucha šeptala slova podpory. Když se po pár dnech jeho noha, která nakonec nebyla zlomená, poněkud zhojila, začaly výslechy. Podíleli se na nich tři vyšetřovatelé a náměstek ministra vnitra Šuněvič. Zranění Sannikova chránila před nejtvrdšími formami výslechu, to ale neznamená, že by ho sem tam někdo do bolavé nohy nekopl nebo že by na něm nezkoušeli metodu „vlaštovka“, kdy vyslýchanému zvednou ruce za zády a nutí ho plazit se. První dva měsíce zadržovali Andreje Sannikova tzv. „incommunicado“, tedy bez kontaktu s vnějším světem. „Nikdo na vás nemyslí a nevzpomíná,“ tvrdili mu.

Po pěti měsících od zatčení, na jaře 2011, se mohl přesvědčit o opaku. Začal totiž proces, který zprvu vnímal jako úlevu – seděl totiž konečně mezi lidmi, z okna hleděl na důvěrně známou scenérii z dětství. V sále také mohl vidět řadu známých, i matku a bratrance. Jak ale říká, proces sám byl „výsměchem“. Andrej Sannikov byl obviněn z organizování masových nepokojů a odsouzen na pět let ve vězeňské kolonii.

Rychlokurz gulagu

Andreje Sannikova čekal dlouhý pobyt v nejrůznějších věznicích a kárných táborech v celé zemi. „Když jsem to potom popisoval Vladimiru Bukovskému [sovětský disident a dlouholetý politický vězeň], řekl, že jsem absolvoval rychlokurz gulagu,“ říká Andrej Sannikov a popisuje, kde všude byl: v Minsku ve věznici KGB i věznici ministerstva vnitra, v Mohylevu, ve Vitebsku, v trestaneckých koloniích Babrujsk a Novopolock. Někde byl vězněn na samotce, jinde bydlelo v cele deset vězňů najednou, jinde dokonce až 40. Kontakt s vnějším světem byl zakázán, ale spoluvězni mu na jednom místě obstarali i rádio, na kterém poslouchal Svobodnou Evropu. Jednou k němu dokonce směla na návštěvu i manželka – na celé dva dny!

Osud jeho manželky a rodiny ležel Andreji Sannikovovi na srdci celou dobu věznění. Ve vazební věznici několikrát slyšel její hlas, když ji někam odváděli, mluvila schválně nahlas. Sám nejprve odmítal spolupracovat s vyšetřovatelem, ale pod pohrůžkami újmy na zdraví ženy či syna nakonec souhlasil. „Znal jsem povahu těchto lidí a věděl jsem, že nelžou, když vyhrožují, že budou zabíjet, mrzačit nebo dělat hnusné věci vaší rodině,“ říká. 

Žádost o milost

I s ohledem na rodinu byl Andrej Sannikov od začátku přesvědčen, že se nebude za každou cenu bránit žádosti o milost. „Problém byl v tom, že jsem ji musel napsat dvakrát, protože když jsem to napsal, zatímco mě drželi v izolaci, snažili se to utajit. Možná se jim nelíbil jazyk, který jsem použil, už si nevzpomínám. Ale čas plynul a žádná reakce nepřicházela. A pak jsem pochopil, že se mnou mají nějaké další plány, a dostal jsem strach. Ne o sebe, ale o svou rodinu. Bylo jasné, že jsem ten papír o milosti napsal poté, co vyhrožovali mé rodině, ale nic jsem se o tom nedozvěděl a nic se nedělo. Nepustili nikoho, aby se se mnou setkal, dokonce i moji právníci mě hledali a nějakou dobu mě nemohli najít. Byl jsem držen sám na samotce, nesměl jsem s nikým komunikovat, a tak jsem to musel napsat podruhé. A pak jsem křičel. Na samotce jsem byl sám, ale v podobných celách byli poblíž trestáni i další vězni. Když jsem ráno při obvyklé kontrolní proceduře odevzdával ten papír, křičel jsem, že jsem ho napsal. Tak, aby to slyšeli i ostatní lidé. Protože oni chystali něco velmi hnusného.“ 

Propuštění a odchod

Bylo to ve Vitebsku 14. dubna 2012, na Velikonoce. Andreje Sannikova si předvolali, vypadalo to na další transfer do věznice. V administrativní budově mu ale dali podepsat propouštěcí formulář, jeho žádosti o milost bylo vyhověno. Ve vězeňském mundúru ho nechali o samotě na vitebském vlakovém nádraží, telefonní kartu mu vydali až na opakovanou žádost.

Po návratu domů ale nemohl sehnat práci, prezident Lukašenko navíc hrozil, že ho dá znovu zavřít. Když dostal od velvyslanectví USA varování, že se na něj chystá úkladná vražda, rozhodl se Andrej Sannikov odejít ze země. S pomocí přítele přešel hranici, nechce však prozradit jak. „Bylo to legální, byť nenápadné,“ říká a naznačuje spojitost s faktickou neexistencí hranice mezi Běloruskem a Ruskem. Prostě se najednou ocitl v Litvě, poté odjel za sestrou do Londýna. Doufal, že se bude brzy moct vrátit, ale nestalo se tak. Za současné vlny represí, které následovaly po pokusu o pokojnou revoluci v roce 2020, je to naprosto vyloučeno. 

Dnes (2024) žije Andrej Sannikov v Polsku, stále se snaží podporovat běloruskou demokratickou opozici, občanskou společnost. Ale je to těžké. „Diktátorské režimy je třeba svrhnout hned na začátku, jinak posilují a situace je stále horší a horší. Lidé dnes v Bělorusku trpí víc než kdy předtím,“ říká. Naději ale neztrácí: „Mám jasnou vizi evropského Běloruska. Co je pro Bělorusko lepší – totalita, či svobodná evropská společnost? Odpověď je jednoznačná. Chci Bělorusy v Evropě. Ale musíte pochopit jednu věc – žádná země se dnes nezbaví diktátora sama o sobě, může přinášet oběti na životech, ale bez vnější pomoci je to prostě nemožné. Spolupráce diktátorů sílí, a pokud Vladimir Putin brzy neskončí, pokusí se jednou zabrat i vás.“