Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Agathe Széchényi (* 1962)

• born on the 7th of June in 1962 in Lisbon to Christiane von Auersperg and Antal Széchenyi, scions of notable Austrian and Hungarian noble families

• in 1975, she moved, along with her parents and two older brothers to Austria where they spent a year with Grandma Clam-Gallas – that’s how they called Gabrielle von Auersperg, fourth of the seven daughters of Franz Clam-Gallas

• from 1976, she and her family lived at the St Maartin castle in Upper Austria where her father worked in the stables of the noble family of Arco-Zinneberg

• after finishing secondary school, she studied hotel housekeeping in Salzburg for a year; for all her life, she worked in hotels in Austria, London, and Spain

• in 1992, she visited the Frýdlant area for the first time

• from 2013 on, every year, she has been visiting Hejnice where her ancestors founded an important convent and church

• In 2022, she lived in St. Martin in Austria.

Agathe Széchényi je pravnučkou Franze Clam-Gallase, posledního mužského představitele starorakouského šlechtického rodu, který se významně zapsal do historie Frýdlantska. Žije v Rakousku, ale pravidelně se vrací do Hejnic, kde její předci založili významný klášter s bazilikou. „Je to pro mne nejdůležitější místo v České republice. Místo, kde si každý rok dobíjím energii,“ vypráví s úsměvem Agathe Széchényi, celým jménem Agathe Maria hraběnka Széchényi von Sárvár-Felsővidék.

Ne pro všechny příslušníky starobylého rodu se však Frýdlantsko stalo vysněnou zemí předků. Clothilde, dcera Sophie von Auersperg, jež byla tetou Agathe Széchényi, žila s rodinou v Hejnicích. Clothilde a její bratr se kvůli nacistickému válečnému běsnění ocitli po válce ve vězení a nevěděli, jestli jsou rodiče naživu, kde mají sourozence, jestli je ještě uvidí. „O mnoho let později žila teta Clothilde v Itálii. Setkala jsem se s ní, když už byla v důchodu a žila ve Vídni,“ říká Agathe Széchényi. „Jednou jsem se jí zeptala, jestli s námi nechce jet do Frýdlantu, že by nám mohla říci něco o rodinné historii.“

Clothilde von Auersperg, jež vyrůstala na hejnickém zámečku se sedmi sourozenci a rodiči, uvěznili po válce jako čtrnáctiletou dívku na několik dní příslušníci bojové skupiny Skuteč. Na Frýdlantsko dorazila kvůli zajištění klidu a pořádku na území obývaném převážně Němci, nejednou fanatickými nacisty. Mnoho ze zhruba 250 mužů z bojové skupiny Skuteč se nicméně vyznačovalo nenávistí vůči všemu německému a další přišli po válce do pohraničí hlavně za kořistí.

Clothildina maminka Sophie von Auersperg byla nejmladší dcerou Franze Clam-Gallase a partyzáni ji uvěznili i s jejím manželem Eduardem von Auersperg. „Clothilde dlouho nevěděla, co se s rodiči stalo. Když jsem jí říkala, ať jede s námi, tak mi řekla, ať se nezlobím, ale že ona se do Hejnic nemůže nikdy vrátit. Tak byla traumatizována tím, jak se k nim po válce chovali,“ vysvětluje pamětnice. „Musel to pro ni být horor, peklo na zemi.“

O historii Clam-Gallasů se Agathe Széchényi dozvídala útržkovitě díky obrazům, které vídala u své babičky Gabriely, jedné ze sedmi dcer Franze a Marie Clam-Gallasových. „Na dvou z nich byl hrad Lemberk a já se jí ptala: ‚Co to je?‘ A babička odpověděla, že je to hrad v Čechách, který jí kdysi patřil.“ Lemberk spolu s dalšími majetky Clam-Gallasů směla vidět až po pádu železné opony.

Příběh Agathe Széchényi přibližuje poválečné osudy šlechtických rodů Clam-Gallasů a Auerspergů, s nimiž byla spjata její matka Christiane von Auersperg, a maďarských Széchényiů, z nichž pocházel její otec Antal Széchényi.

Otec uprchl z Maďarska před Rudou armádou

Narodila se 7. června 1962 v Lisabonu v Portugalsku, kam se její rodiče Christiane von Auersperg a Antal Széchényi přestěhovali z Uruguaye. Příslušníci šlechtických rodů někdejší Rakousko-uherské monarchie střídali místa pobytu kvůli poválečné situaci ve střední Evropě.

Matka pamětnice Christiane (1920–2008) odešla do Uruguaye se svým nejstarším bratrem Karl-Adolfem Fürstem von Auersperg, který po ztrátě majetku ve Slovinsku prohlásil, že v Evropě nemají šlechtické rody budoucnost. Do Uruguaye odjel se svou ženou Margarethe a dětmi, s jejichž výchovou měla pomáhat matka pamětnice.

Otec pamětnice Antal Széchényi (1924–2009) se do Uruguaye dostal z Maďarska za dramatičtějších okolností. Ze zámku Széchényiů v Somogytarnóca u města Barsc na jihovýchodě Maďarska uprchl vojákům Rudé armády, kteří ho spolu s jedním z bratrů a strýcem uvěznili ve sklepě.

„Nevěděli, co s nimi bude, když konečně přišel opilý ruský voják a vyvedl je nahoru. Tam je postavili ke zdi, stříleli kolem nich a smáli se. Když vojáci odešli do vinného sklepa, tak s pomocí svých bývalých zaměstnanců uprchli. Šli pěšky do Pécse vzdáleného asi 60 kilometrů, otec neměl pořádné boty, ale přežili,“ popisuje pamětnice útěk svého otce z Maďarska.

Széchényiovi se po válce ocitli v nemilosti, ačkoli patřili k nejvýznamnějším uherským šlechtickým rodům. Zejména v 19. století usilovali o emancipaci maďarského národa a na mnoha místech v Maďarsku lze najít ulice či náměstí, mosty i veřejné instituce pojmenované po hraběti Istvánu Széchényiovi (1791–1860), který stál v čele maďarské revoluce a boje za nezávislost v roce 1848.

Maďarsko v poválečných letech opustilo všech sedm sourozenců otce pamětnice. Jeden bratr žil ve Spojených státech, sestry v Austrálii, Belgii a Rakousku.

Maďarskému hraběti učarovala rakouská princezna

Antal Széchényi vycestoval z Maďarska na studentský průkaz do Rakouska a dále do Belgie, kde působila organizace, která pomáhala lidem jako on. Tedy štvancům, kteří se museli narychlo vystěhovat ze své země a neměli s sebou potřebné dokumenty, například cestovní pas. Otec pamětnice požádal o vízum do Kanady, na Nový Zéland a do Uruguaye s tím, že pojede do země, která mu ho jako první udělí. Byla to Uruguay, která ho přijala s otevřenou náručí.

Mladý Antal zažil v Uruguayi poválečný rozkvět ekonomiky pod vládou liberálů, díky kterému se Uruguayi říkalo Švýcarsko Jižní Ameriky. Našel si dobrou práci v Uruguayské národní bance a mohl se tak ucházet o ruku princezny Christiane von Auersperg, která byla o čtyři roky starší. „Když ji poprvé uviděl, řekl: ‚To je moje žena!‘ A tak se také stalo, měli velmi šťastné manželství,“ prozrazuje pamětnice. Po svatbě v roce 1952 se jim narodili dva synové, do života mladé rodiny ale záhy opět zasáhla politika.

Od roku 1958 se zhoršovala v Uruguayi hospodářská situace, což vedlo k radikalizaci levicových hnutí, která bojovala proti vládě. „Otec měl vyvinutý smysl pro nebezpečí a rozhodl se odjet s rodinou za příbuznými do Evropy. V Portugalsku navštívili sestru maminky Agathe von Auersperg, která žila v Lisabonu a byla malířkou. Teta jim řekla, aby zůstali, že Portugalsko roste,“ vypráví pamětnice, která se narodila v Lisabonu v červnu 1962 a dostala jméno po své tetě Agathe.

Levice vyhnala rodinu i z Portugalska

V Portugalsku se rodině zalíbilo, v zemi vládl autoritářský vůdce António de Oliveira Salazar, který nenáviděl komunismus a měl vstřícný vztah ke šlechtě. Jeho režim, který nastolil již v roce 1933, vycházel z katolického učení a nacionalismu. V šedesátých letech dvacátého století se zasloužil o ekonomický růst, ovšem za cenu potlačování jakýchkoliv projevů opozice či nesouhlasu s režimem a jeho vůdci.

Antal Széchényi nejdříve pracoval pro německého investora, pro něhož čtyři roky spravoval jeho majetek v Portugalsku, později působil na trhu s nemovitostmi. Rodině se dařilo dobře až do takzvané Karafiátové revoluce v dubnu 1974, která svrhla nástupce Salazara a umožnila svobodné volby. V nich vyhrála Socialistická strana a otec pamětnice už v Portugalsku žít nechtěl.

„Dokonce i já jsem dostala ve škole do hlavy komunistické názory, i když mi otec vyprávěl o svém osudu v Maďarsku. Proto jsme odjeli v roce 1975 do Rakouska, kde jsme první rok žili u babičky Clam-Gallasové z Frýdlantu,“ vysvětluje pamětnice.

Rok žili v Rakousku s babičkou Clam-Gallasovou

Babička Clam-Gallasová, jak jí v rodině říkali, byla Gabriela Ida Maria Josefa princezna Auerspergová. Narodila se 29. října 1890 jako čtvrtá ze sedmi dcer Franze a Marie Clam-Gallasových ve vídeňském paláci Clam-Gallasů. Vyrůstala ve Vídni nebo v severních Čechách, kde její otec vlastnil velkostatky Liberec, Frýdlant, Grabštejn a Lemberk. Hrabě Franz Clam-Gallas hospodařil zodpovědně a i své dcery vedl „ke střídmosti a přísné kázni ohledně vlastních potřeb, k prostému životnímu stylu, skromnosti a zodpovědnosti za sebe i druhé“.

V dubnu roku 1914 se Gabriela provdala ve Vídni za Adolfa Karla Augusta Mariu prince z Auerspergu (1886–1923) a během jejich osmiletého manželství porodila šest dětí. Matka pamětnice přišla na svět v pořadí pátá v roce 1920. Rodina žila v auersperském sídle Goldegg v Dolním Rakousku a Gabriela jezdila do severních Čech za rodinou.

V roce 1930 zdědila po smrti svého otce zámek Lemberk, který využívala jako letní byt, a stejně jako její otec a děd se ho rozhodla i nadále zpřístupňovat veřejnosti. Pokračovala tak v tradici rodu Clam-Gallasů, který jako první ve střední Evropě otevřel veřejnosti své šlechtické sídlo – nejdříve hrad a zámek Frýdlant a později i zámky Lemberk a Grabštejn.

Zámek Lemberk znala z obrazů

Zámek Lemberk se pro veřejnost i princeznu Gabrielu uzavřel v době druhé světové války, kdy ho pro své potřeby zabrala Německá říše. Definitivně o něj princezna Gabriela přišla po válce, kdy Lemberk zkonfiskovala na základě dekretů prezidenta Beneše Československá republika. Do dnešních dní se na zámku zachovala její sbírka nesourodých předmětů a uměleckých děl.

Pamětnice vídala zámek Lemberk na obrazech u babičky. Vybavuje si také ubrus s iniciálami CG, tedy Clam-Gallas, a v paměti jí utkvěl první dojem, který na ni babička Gabriela udělala, když je navštívila v Portugalsku. „Seděla u stolu a malovala akvarel. Byla jsem dítě a udělalo to na mne velký dojem, že někdo maluje obraz.“

Babičku Gabrielu poznala blíže během roku, kdy s ní bydleli v sídle Goldegg. Pamatuje si ji jako důstojnou dámu, se kterou hrála stolní hry. Chovala se k ní s láskou, ale vždy si udržovala odstup – vztahy mezi vnoučaty a prarodiči nebyly tak blízké jako dnes. Lituje, že tehdy se jí neptala na věci, které by ji zajímaly dnes. Pradědečka Franze zná z vyprávění maminky, která po něm zdědila lásku k přírodě a zahradničení. Říká, že o rodině Clam-Gallasů toho ví více historik Milan Svoboda z Hejnic, který osudy Clam-Gallasů zmapoval v několika publikacích, a Jan Heinzl, ředitel Mezinárodního duchovního centra v Hejnicích. „Vždy se dozvím něco nového o svých předcích,“ směje se Agathe Széchényi.

Otec dostal práci snů v hřebčíně rodiny Arco-Zinneberg

Nedlouho po příjezdu do Rakouska v roce 1976 se rodina přestěhovala na zámek St. Martin v Horním Rakousku, kde Antal Széchényi dostal práci chovatele a trenéra koní ve stájích hraběte Arco-Zinneberga. S rodem Arco-Zinnebergů byli spojeni i příbuzensky – nejstarší dcera Franze Clam-Gallase Christiane, sestra babičky pamětnice, se provdala za hraběte Josefa von Arco-Zinneberg.

„Otec koně miloval, rád je trénoval, jediné, co se mu nelíbilo, bylo koňské pólo. Říkal, že je dobré pro lidi, ale ne pro koně,“ říká pamětnice a ukazuje fotky otce z několika jezdeckých závodů, které vyhrál. Na jedné fotografii sedí Antal Széchényi vedle Huberta Rudolfského, s jehož pomocí zachránili američtí vojáci na konci války vzácné chovné koně z hřebčína v Hostouni. Během Operace Kovboj je převezli před příchodem Rudé armády do Bavorska a dále do stájí v St. Martinu.

Pamětnice v Rakousku vystudovala střední školu a po ní se rozhodla pro roční studium hoteliérství na univerzitě v Salzburku. Podle svých slov nebyla vzornou studentkou a před učením dávala přednost zábavě. Přitom ale měla na paměti slova svých rodičů, že jako aristokratka musí jít svým chováním příkladem. Chtěla se osamostatnit, a proto začala pracovat v hotelích, nejdříve jako recepční, později jako manažerka. Vystřídala malé i velké hotely v Rakousku, ale pracovala i v Londýně či ve Španělsku.

Pád komunismu vítali s nadšením

Na podzim roku 1989 se celá rodina radovala z pádu komunismu. Konečně mohli začít svobodně navštěvovat v Československu příbuzné z rodu Kinských ve Ždáru nad Sázavou nebo jezdit do Maďarska. „Nedovedli jsme si představit, že se to stane. S otcem jsem byla na konci sedmdesátých let v Maďarsku, na hranicích jsem viděla vojáky se samopaly a měla jsem z toho nepříjemný pocit. Když padla železná opona, bylo vše jinak,“ vzpomíná na své pocity.

Nadšení jejího otce z konce komunismu ale brzy vystřídalo zklamání. „Jezdil do Maďarska a nabízel pomoc. Lidé ale nerozuměli tomu, že se chce vrátit a investovat. A také se na něj jako na aristokrata koukali skrz prsty, byl pro ně ‚Crème de la Crème‘, tedy nechtěná elita.“

Jejímu otci se podařilo získat zpět zkonfiskované pozemky, o které se nyní starají bratři pamětnice. Využívají je pro zemědělství a vnímají to jako svou povinnost – předat pozemky v pořádku dalším generacím.

V Čechách rodinný majetek získat zpět nemohli, stát jim ho zabavil v roce 1945 na základě Benešových dekretů. Ale její maminka nepovažovala za nespravedlnost, že na něj po roce 1989 neměli nárok. „Maminka nebyla materialistka. Ráda malovala, měla smysl pro krásu a milovala květiny. Každý člověk měl pro ni v sobě něco dobrého,“ vysvětluje. Pamětnice viděla zámky svých předků poprvé na podzim roku 1992, kdy na Frýdlantsko přijela autem se svou sestřenicí Edinou Winkelbauer Kelly, vnučkou Eduardiny Clam-Gallasové, která jako jediná z dcer Franze Clam-Gallase neměla manžela ze šlechtické rodiny.

„Nejdříve jsme jely do Hejnic a druhý den na Grabštejn, kolem kterého stáli vojáci se samopaly a nepustili nás dovnitř. Zavřený byl i hrad a zámek ve Frýdlantu, tak jsme ho jen obešly. Měly jsme radost, že ty nemovitosti stále stojí,“ vzpomíná pamětnice a dodává, že s bratry pravidelně jezdí do Hejnic od roku 2013, kdy se v klášteře založeném jejími předky konalo velké setkání příslušníků rodu Clam-Gallasů.

V Hejnicích čerpá každý rok energii

Na setkání chyběla její maminka Christiane, která zemřela v roce 2008 ve věku 88 let. Krátce po ní zemřel i otec pamětnice, který nemohl bez své ženy žít. Do Hejnic tehdy nepřijela ani Clothilde von Auersperg, traumatizovaná poválečnými zážitky z dětství.

Pro pamětnici jsou ale Hejnice nejdůležitějším místem v Čechách. V majestátním barokním kostele Navštívení Panny Marie, který založili a navštěvovali její předci, čerpá energii. Podle svých možností přispívá na chod kláštera, který se stal v roce 2000 Mezinárodním centrem duchovní obnovy.

Víra byla jedním ze tří základních kamenů výchovy, kterou jí předali rodiče. „Víra, láska a respekt. Podle mých rodičů to je vše, co potřebuji pro život,“ uzavírá vyprávění Agathe Széchényi.