Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Nicholas Winton, Jr. (* 1952)

• born near Maidenhead, England, United Kingdom, on 27th July 1952

• his father, Sir Nicholas Winton, is publicly known for the organization of Kindertransporten

• the Kindertransporten saved the lives of 669 mainly Jewish children before the outbreak of the WW2

• his mother was Grete Gjelstrup, was born in Vejle, Denmark

• his parents met in France, in International Refugee Organization, where they both worked, and married in 1948 in Grete’s Danish hometown

• Nick studied in boarding school, where he learned to fly under the Royal Air Force

• in the 1980s, a big black trunk from Winton’s attic was held to a researcher

• the content of the trunk was presented at the BBC program That’s Life in 1988

• in the BBC program, Sir Nicholas Winton, was presented to a total of 120 children from the Kindertransporten

• in 2003, Sir Nicholas Winton was knighted by the Queen Elizabeth

• Sir Nicholas Winton died in 2015 at the age of 106

• his son Nick continues in his legacy giving conferences on his father’s story

Český překlad textu následuje po anglické verzi:

“I do not even have to see the footage. It is one of those ankers which takes me immediately back to how valuable life is, how precarious life is, and how one small act that we could do today, could have dramatic and lasting repercussions,” narrates Nicholas Winton Junior. The footage he recalls, is the well-known BBC programme from 1988, when his father, Sir Nicholas Winton, was surrounded by children who survived the WW2’s Holocaust just thanks to him.[1]

Nicholas Bo Winton was born near Maidenhead, England, United Kingdom, on 27th July 1952. “I’m known as Nick”, he says at the very beginning of the interview. “With stunning imagination, of all the names in the world, my father called me Nicholas after him,” laughs Nick and adds a family joke: “I was named Nicholas after my father. And I was called Winton after Nicholas.” This “wicked sense of humour” which showed Sir Winton, reveals a less-known fact that in fact, Sir Nicholas Winton was not born as Winton, but Wertheimer. In the late 1930s, when Hitlers’ power was rising and the Munich agreement took place, the Wertheimer family started thinking about changing the surname to a less-German variant. From Wertheimer, they went to Wertheim, then Werthem, to end up in “purely invented name” Winton.

Nick’s mother Grete Gjelstrup, born in Vejle, Denmark, met her life partner in France, in International Refugee Organization, where they both worked, and married in 1948 in Grete’s Danish hometown. “My parents between them spoke four or five European languages - Danish, German, French, a little Italian, as well as English. But in those day, it was considered unhealthful to a child‘s development to speak more than one language as they were growing up, so all the contact in the family was in English,” recalls Nick from his childhood and adds that once his parents wanted to speak about something privately, without their children knowing, they spoke French as a secret language.

The Winton family had three children – Nick had a one-year older sister Barbara Ann who passed away in 2022 and a brother Robin, who was born with Down Syndrome and passed away when five years old. “It was actually a major trauma,” thinks back Nick. At that time, the doctor’s direct advice was to put his brother Robin to an institution, but Nick’s father did not take this as an option and cared for Robin at home and even created Mentally Handicapped Society, a local support group.

Privileged life without emotions

“In scale of most people, I was very privileged,” narrates Nick describing plenty of space, garden, swimming pool and accessibility of financial resources. Once, his mother worked in an ice-cream factory, “which made us as a place for my friends to visit extremely popular,” laughs Nick. However, his parents, probably because of their education in post-Victorian era, were not used to show emotions. “It was loving but cool. I am not sure if I ever saw my parents hugging or kissing,” recalls Nick who grew in the scheme of “real men don’t cry”. At the same time, he also recalls infinitely long conversations with his father about an enormous range of subjects including economics and politics. “He inculcated in me a great interest in what was going on in the world,” says Nick.

Nick spent his studies at private boarding school (in British English surprisingly called “public” in fact), following his father’s steps and obviously also the customs of that time. “I have always found in challenging on emotional level, and it raised a lot of questions for me. I know I was loved, but somehow to be sent away to be a boarder, so close to home, seemed perverse, and I wondered what were the reasons,” recalls Nick. “I hated being in boarding school, it was like being sent to prison,” he adds. Even though, there were still some aspects he really did enjoy – English sports as cricket, rugby or rowing. “Rowing became quite an entertaining passion,” comments Nick. “When rowing properly, it was like floating in the air,” he adds. But not only he had this “floating passion” when rowing; he literally reached the skies. “I absolutely adored flying,” reminiscences Nick his real passion. In effect, when learning flying under the Royal Airforce, he even changed his date of birth to show that he was already sixteen, and thus allowed to fly solo. However, he finally did not become a pilot, basically because of his reluctance to be told what to do. “Process and procedures, that’s not flying, that’s like driving a bus,” comments Nick. Nevertheless, these two passions – sports and aviation, he shared with his father. In his youth, Sir Winton was an Olympic fencer; and much later, on his 98th and even on his 100th birthday, he flew in a microlight.

669 brothers and sisters

“I have 669 more brothers and sisters,” narrates Nick about what was a great deal of the interview – summarized in a couple of words, how Sir Nicholas Winton saved the lives of 669 children who would have probably died in Nazi concentration camps. It was in winter of 1938. Every winter, Sir Winton used to go on skiing holidays with his friend Martin Blake. Not that year. Blake was already in Prague, Czechoslovakia, where was rising the power of Adolf Hitler and increasing antisemitic drive, and invited Nicholas to join him at the British Committee for Refugees from Czechoslovakia. At that time, shortly after the Kristallnacht of November 1938, also called November pogrom, these organizations change rapidly their focus of saving refugees’ lives and instead of trying to send abroad whole families, they focused on the urgent matter of sending just children to Britain.

Nicholas Winton was just on a short holiday and his employer at the stock dismissed his request for longer holidays. “Let me put this straight, I’m not coming back,” said Sir Nicholas, as his son Nick recalls. Winton was at that time already sure that the war was imminent and took quick actions. “His work was imperative to be done in a great speed,” describes Nick. Together with his cooperators, as Winton always emphasized, they created a master list including more than 5,000 names of Jewish, Catholic or in other way endangered children to be sent to Great Britain before the war breaks out, and at the same time began the dramatic search for the foster families.

Outcomes rather than niceties

Sir Winton was a keen photographer, as his son Nick recalls, which played a significant role in the so necessary speed of actions. “He created cards with similar-looking children to be chosen by the British families,” narrates Nick. “Today, it would be considered illegal but then it was fast,” he adds, describing that his father was “very determined and very focused on the outcomes rather than on the niceties and procedures which might be considered appropriate.” In the same way, focused on the outcome, he also approached the Jewish community delegation which visited Winton to stress their strict desire to not put the Jewish children into Christian families in Britain. “Is it better a dead child in Prague or alive Jew living with Christian families? I am not interested!” replied Sir Winton to this situation.

For each child younger than seventeen, it was necessary to find a foster family which would be also able to pay 50 sterling pounds, at that time a great amount of money, as a guarantee for repatriation. Together with an “extra bribery” towards the German officers, just like this they were able to emit a visa and a leaving permit from Czechoslovakia. But that was just one part of the whole rescue machinery of the so-called Kindertransporten. Sir Winton and his cooperators from the British Committee for Refugees from Czechoslovakia had to secure all the logistics and finances to send trains from Prague to the Strait of Dover, then a steamship to get to the British island territory and then another train to get them to London. Winton wrote dozens of letters – to families, presidents of associations, fundraisers, and sponsors, and the first Kindertransport finally left Prague on 14th March 1939, and another six other trains followed. The last one, counting 250 children, was scheduled on 1st September 1939. However, exactly on this day, Germany occupied Poland, and the war broke out. Winton always remembered those 250 children who he could not rescue. Most of them died during the War.

Done what he could

“He’d done what he could, and he moved to other things,” recalls Sir Winton’s son Nick, stressing that for his father, those nine months in Prague when rescuing almost seven hundred children, were just one of many life chapters: “He did so many other things in life. For him, it has been a little bit weird why everybody wanted spent so much time on such a short episode in history.” As a pacifist, Sir Winton spent the rest of the War “choosing a profession where he could make a difference” – first he was an ambulance driver; later, thanks to his aviation skills, he signed to the RAF as a pilot navigator; and at the later stages of the war, he was responsible for a travelling exhibition promoting the work of the Royal Air Force.

After the War, Sir Winton volunteered for a couple of years, probably until 1948 as his son recalls, at the International Refugee Organization and as an experienced banker, he dealt with the Nazi loot: “It was a paradox - most of the gold the Germans stole, was melted in German factories, and turned into money for the refugee organization,” recalls Nick. However, Sir Winton did many other efforts in his life, which remain mostly covered by that one story of the children refugee trains. Apart of the already mentioned activities in the field of mentally handicapped children and support to their families, Nick stresses also his father’s involvement in the Rotary and also at the Abbyfield charity, where he designed thematically decorated care homes, reaching the period of youth of the people with dementia. Utterly amazing. “This, I think, is emblematic of how he looked at life and thought: ‘Well, I don’t have to accept the status quo, it needs to be different.’ And rather than complaining and saying, ‘Someone ought to do something about it, he made the effort to do something himself,’” recalls Nick about his father.

Big black metal trunk

Meanwhile, Sir Winton’s efforts in the Kindertransporten were locked in a big black metal trunk in the attic. He did not talk about them with anyone anymore, not even with his own family. And the children who survived the Holocaust thanks for having been transported to London, grew up, without the slightest clue about who actually saved their lives.

“There were lot of boxes and who knows what was in them,” describes Nick how his father, when entering in elder years of his life, started to desire to deal with all those belongings gathered in their attic. And it was in the late 1970s, when the family rediscovered “all the kinds of treasures of history of a nine-months story,” recalls Nick. Papers. Letters. Postcards. Photos. Lists of names, including the final one of 669 children. The Winton family tried to find a home for these belongings and that was exactly the moment, when through a series of unexpected events, that one big black metal trunk ended up in the hands of a researcher, and finally, in the BBC broadcasting, thus exactly at the moment, where we started this story. After 50 years of silence, in 1988, the story came to the light.

BBC That’s Life

“To him, it was great embarrassment,” remembers Nick that exact moment when the BBC program That’s life,[2] gathered for the very first time some of the children from what is now being called Winton trains. The first program was a mere surprise to Sir Winton – he was brought to the studio under false pretences: “Under the pretext that he was giving some advice on checking the content of that show, while in fact, he was being on camera for the first time, and had an opportunity to meet some of the children,” recalls Nick. It was actually so-well planned that even Nick mother, Sir Winton’s wife, didn’t join him to BBC, as no one expected what was up to happen. On Sir Winton’s left hand was sitting Vera Gissing[3]. “I can tell you that you are actually sitting next to Nicholas Winton,” said the moderator Esther Rantzen and Vera just whispered “Hello” to the man who saved her life. Winton, besides Vera, at the studio was also present Hanuš Šnábl[4], sitting right next to Vera, and finally, Vera’s train friend Milena Fleischmann (now Lady Milena Grenfell-Baines), on the right hand of Sir Winton.[5]

But these three survivors were just the beginning. The BBC program That’s Life emitted a call for other Winton children, and very soon after the first recording in studio, a second one took place. At that moment, Sir Winton, accompanied by his wife, was sitting in the first row, and possibly thought that there might be a couple of more children whose lives were saved by the Kindertransporten. However, he definitely didn’t expect that from the original number of 669, there would be 120 of them in that studio. “It was a hugely emotional piece of television and I mean still today, it is absolutely remarkable, because it exposes for the first time what for him was a very small project, that lasted nine months, and saved, for him, just a few people. But for the few people he saved, it was their whole life,” recalls Nick. “When I understood what the meaning of the Kinderstransporten rescuing people looks like... When those people stood up and you think, you know, they would not have been there if he had not bothered to make the effort… As you can see, it had quite an impact on me,” he adds.

Unavoidable celebrity

Basically, from one day to another, Sir Winton became a celebrity. “To him, celebrity was something he didn‘t want, but it became unavoidable,” adds Nick, explaining that in the age of eighty, you simply “don’t expect to make many new more friends”. It was until meeting some of the rescued children, at then already adults, when “he got to know that he really touched lives”.

This kind of embarrassment is probably hereditary in the Winton’s genetics. Because as well as his father, also Nick feels somehow inappropriate. “Particularly, I find it embarrassing, because people somehow feel that I am important just because I happen to be my father‘s son. I did not do anything,” says Nick. However, it is exactly him and his voice who keeps the story of his father alive, using “his story to encourage other, to change things for the better”.

In 2003, in his late nineties, the Queen Elizabeth knighted Sir Nicholas Winton. “In Britain, we do ceremonies splendidly,” laughs Nick, who joined his father to the ceremony of investiture. However, even having been knighted, in Britain, Sir Winton’s story did not call as much attention as in the Czech Republic, and specially in Prague. Nick remembers the numerous visits to the Czech capital, where his father was “almost like a rockstar”. So much importance had Prague for the Winton family, that Nick even married his wife Dominique there: “We got married in Prague Castle, because it‘s symbolic of all that we believe in and a lot of things we value,” he recalls. “He, like I, grew up, believing that the word ‘heroism’ meant that you would be in danger. But I guess it has also come to mean something which is an act which is above and beyond what normal people would do,” closes Nicholas Winton Junior.

 

 

 

[1] The whole recording of the BBC’s program That’s Life by Esther Rantzen available here: https://www.bbc.co.uk/archive/nicholas_winton_on_thats_life/zbmxhbk

[2] The whole recording of the BBC’s program That’s Life by Esther Rantzen available here: https://www.bbc.co.uk/archive/nicholas_winton_on_thats_life/zbmxhbk

[3] Vera Gissing or Věra Gissing(ová), née Věra Diamantová, was one of “Winton’s children”. Translator and writer published e.g. Pearls of Childhood or Nicholas Winton: The Power of Good.

[4] Memory of Nations recorded Hanuš Šnábl’s testimony in 2006, one year before he passed away: https://www.pametnaroda.cz/en/snabl-hanus-1928

[5] Lady Milena Grenfell-Baines‘ story was recorded for Memory of Nations in multiple occasions between 2014-2020: https://www.pametnaroda.cz/en/grenfell-baines-milena-1929

 

Český překlad:

„Ani nemusím vidět ty záběry. Pro mě je to jeden z opěrných bodů, který mi okamžitě připomene, jak je život cenný, jak je vratký a jak jeden malý skutek, který bychom mohli dnes udělat, může mít dramatický a trvající význam,“ vypráví Nicholas Winton mladší. Záběry, na něž vzpomíná, pocházejí z dobře známého pořadu BBC z roku 1988, kdy byl jeho otec sir Nicholas Winton obklopen dětmi, které přežily holokaust druhé světové války jen díky němu.[1]

Nicholas Bo Winton se narodil 27. července 1952 poblíž města Maidenhead v Anglii (Spojené království). „Všichni mi říkají Nick,“ říká hned na samém začátku rozhovoru. „Můj otec zapojil všechnu svoji omračující představivost a po zvážení všech jmen na světě mě pojmenoval Nicholas po sobě,“ směje se Nick a přidává rodinný vtip: „Jméno Nicholas jsem dostal po otci. A dokonce mi po něm říkají i Winton.“ Tento „zvrácený smysl pro humor“, který sir Winton projevil, poukazuje na méně známou informaci. Sir Nicholas Winton se nenarodil s příjmením Winton, ale jako Wertheimer. Ke konci třicátých let, kdy Hitlerova moc rostla a přišla mnichovská dohoda, začala Wertheimerova rodina zvažovat změnu jména na méně německy znějící variantu. Z příjmení Wertheimer přešli na Wertheim, poté na Werthem a nakonec skončili u „čistě vymyšleného jména“ Winton.

Nickova matka Grete Gjelstrup, narozená ve městě Vejle v Dánsku, svého životního partnera potkala ve Francii v Mezinárodní organizaci pro uprchlíky (IRO), kde oba pracovali. Vzali se v roce 1948 v Gretině rodném městě v Dánsku. „Moji rodiče spolu mluvili čtyřmi nebo pěti evropskými jazyky – dánsky, německy, francouzsky, trošku italsky a také anglicky. Jenže v tehdejší době se mluvení na dítě více než jedním jazykem považovalo za škodlivé pro jeho vývoj, takže veškerá komunikace v rodině byla v angličtině,“ vzpomíná Nick na své dětství a dodává, že když si rodiče chtěli o něčem promluvit v soukromí tak, aby jim děti nerozuměly, použili jako tajný jazyk francouzštinu.

Wintonovi měli tři děti – Nick měl o rok starší sestru Barbaru Ann, která zemřela v roce 2022, a bratra Robina, který se narodil s Downovým syndromem a zemřel, když mu bylo pět let. „To bylo skutečně velké trauma,“ vzpomíná Nick. Přímá rada lékaře tehdy zněla, aby jeho bratra Robina umístili do ústavu, ale Nickův otec to nevzal ani v úvahu a staral se o Robina doma, a dokonce založil Společnost pro mentálně postižené (Mentally Handicapped Society), místní podpůrnou skupinu.

Privilegovaný život bez emocí

„Podle měřítka většiny lidí jsem byl velmi privilegovaný,“ vypráví Nick a popisuje dostatek prostoru, zahradu, bazén a dostupnost finančních prostředků. Jednu dobu jeho matka pracovala v továrně na zmrzlinu, „což z našeho domu udělalo extrémně oblíbené místo setkávání mých kamarádů“, směje se Nick. Ovšem jeho rodiče, nejspíše kvůli jejich vzdělání v postviktoriánské době, nebyli zvyklí ukazovat emoce. „Byla to láska, ale chladná. Nejsem si jistý, zda jsem kdy viděl své rodiče se objímat nebo líbat,“ vzpomíná Nick, který vyrostl podle poučky „správní chlapi nepláčou“. Zároveň si ale pamatuje na nekonečně dlouhé rozhovory s otcem o neuvěřitelně širokém rozpětí témat včetně ekonomie a politiky. „Vštípil mi velký zájem o dění ve světě,“ říká Nick.

Nick svá školní léta strávil na soukromé internátní škole (v britské angličtině kupodivu nazývané „veřejné“), čímž následoval otcův příklad a samozřejmě zvyklosti dané doby. „Vždycky to pro mě bylo náročné po emoční stránce a vyvolávalo to ve mně mnoho otázek. Vím, že mě milovali, ale stejně se mi zdálo zvrácené být poslán pryč na internát, přitom tak blízko domova, a zajímalo mě, jaké k tomu měli důvody,“ vzpomíná Nick. „Nesnášel jsem studium na internátní škole, cítil jsem se, jako kdyby mě poslali do vězení,“ dodává. Přesto se našly nějaké stránky, které ho velmi bavily – anglické sporty jako kriket, rugby nebo veslování. „Do veslování jsem se stal docela zapáleným,“ říká Nick. „Když veslujete správně, je to jako vznášet se ve vzduchu,“ dodává. Ale „vášeň pro vznášení“ neměl jen při veslování. On doslova dosáhl nebes. „Naprosto jsem zbožňoval létání,“ vzpomíná Nick na svou skutečnou vášeň. Dokonce si během výuky létání pod Královským letectvem změnil datum narození, aby dokázal, že už je mu šestnáct let, a smí tedy létat samostatně. Pilotem se však nakonec nestal, v podstatě kvůli své neochotě nechat si říkat, co má dělat. „Postupy a procedury, to není létání, to je jako řídit autobus,“ komentuje Nick. Nicméně tyto dvě vášně – sport a letectví – sdílel se svým otcem. V mládí byl sir Winton olympijským šermířem a mnohem později, v den svých osmadevadesátých, a dokonce i stých narozenin, se proletěl ultralehkým letadlem.

669 bratrů a sester

„Mám dalších 669 bratrů a sester,“ vypráví Nick o tom, co bylo podstatnou částí rozhovoru – shrnuto do několika slov, jak sir Nicholas Winton zachránil životy 669 dětí, které by pravděpodobně zemřely v nacistických koncentračních táborech. Bylo to v zimě roku 1938. Každou zimu jezdil sir Winton na lyžařskou dovolenou se svým přítelem Martinem Blakem. Toho roku ne. Blake už byl v Praze, v Československu, kde rostla moc Adolfa Hitlera a sílily antisemitské štvanice, a pozval Nicholase, aby se k němu připojil v Britském výboru pro uprchlíky z Československa (British Committee for Refugees from Czechoslovakia). V té době, krátce po Křišťálové noci v listopadu 1938, nazývané také listopadový pogrom, tyto organizace rychle změnily své zaměření na záchranu životů uprchlíků a místo snahy poslat do zahraničí celé rodiny se soustředily na naléhavou záležitost poslat do Velké Británie jen děti.

Nicholas Winton byl jen na krátké dovolené a jeho zaměstnavatel na burze jeho žádost o delší dovolenou zamítl. „Řeknu vám to na rovinu, já se nevrátím,“ řekl sir Nicholas, jak vzpomíná jeho syn Nick. Sir Winton si v té době byl už jistý, že bezprostředně hrozí válka, a podnikl rychlé kroky. „Jeho práce musela být zcela nutně vykonána ve velké rychlosti,“ popisuje Nick. Společně se svými spolupracovníky, jak sir Winton vždy zdůrazňoval, vytvořili hlavní seznam obsahující více než 5 000 jmen židovských, katolických či jinak ohrožených dětí, které měly být před vypuknutím války poslány do Velké Británie, a zároveň začalo dramatické hledání pěstounských rodin.

Výsledky měly přednost před zdvořilostí

Sir Winton byl vášnivým fotografem, jak jeho syn Nick vzpomíná, což hrálo významnou roli v tolik potřebné rychlosti jednání. „Vytvářel kartičky s podobně vypadajícími dětmi, které si vybíraly britské rodiny,“ vypráví Nick. „Dnes by to bylo považováno za nezákonné, ale tehdy to bylo rychlé,“ dodává a popisuje, že jeho otec byl „velmi odhodlaný a velmi zaměřený na výsledky spíše než na zdvořilosti a postupy, které by mohly být považovány za vhodné“. Stejným způsobem, zaměřeným na výsledek, odpověděl i delegaci židovské komunity, která ho navštívila, aby zdůraznila své striktní přání nedávat ve Velké Británii židovské děti do křesťanských rodin. „Je lepší mrtvé dítě v Praze, nebo živý Žid žijící v křesťanských rodinách? To mě nezajímá!“ odvětil v této situaci sir Winton.

Pro každé dítě mladší sedmnácti let bylo nutné najít pěstounskou rodinu, která by byla schopna zaplatit 50 liber šterlinků, tehdy velkou částku, jako záruku za repatriaci. Spolu s „dodatečným úplatkem“ pro německé úředníky se jim právě takto podařilo získat víza a povolení k odjezdu z Československa. To však byla jen jedna část celé záchranné operace takzvaných Kindertransportů. Sir Winton a jeho spolupracovníci z Britského výboru pro uprchlíky z Československa museli zajistit veškerou logistiku a finance na vypravení vlaků z Prahy do Doverské úžiny, pak parník na britské ostrovní území a pak další vlak, aby je dostali do Londýna. Sir Winton napsal desítky dopisů rodinám, předsedům spolků, pořadatelům benefičních akcí a sponzorům a 14. března 1939 konečně z Prahy vyjel první Kindertransport. A následovalo dalších šest vlaků. Poslední, čítající 250 dětí, byl naplánován na 1. září 1939. Přesně v tento den však Německo obsadilo Polsko a vypukla válka. Sir Winton vždy vzpomínal na těch 250 dětí, které se mu zachránit nepodařilo. Většina z nich během války zahynula.

Udělal, co mohl

„Udělal, co mohl, a pak se začal věnovat jiným věcem,“ vzpomíná syn sira Wintona Nick a zdůrazňuje, že pro jeho otce bylo oněch devět měsíců v Praze, kdy zachránil téměř sedm set dětí, jen jednou z mnoha životních kapitol: „V životě dělal spoustu dalších věcí. Připadalo mu trochu zvláštní, proč všichni chtěli věnovat tolik času tak krátké epizodě v dějinách.“ Jako pacifista si sir Winton po zbytek války „vybíral povolání, kde mohl něco změnit k lepšímu“ – nejprve byl řidičem sanitky, později se díky svým leteckým schopnostem přihlásil k RAF jako pilot navigátor a v pozdějších fázích války byl zodpovědný za putovní výstavu propagující činnost Královského letectva.

Po válce pracoval sir Winton několik let, pravděpodobně do roku 1948, jak vzpomíná jeho syn, jako dobrovolník v Mezinárodní organizaci pro uprchlíky (IRO) a jako zkušený bankéř se zabýval nacistickou kořistí. „Byl to paradox – většina zlata, které Němci ukradli, byla přetavena v německých továrnách a proměněna v peníze pro uprchlickou organizaci,“ vzpomíná Nick. Sir Winton však ve svém životě vykonal mnoho dalších skutků, které zůstávají většinou ve stínu toho jednoho příběhu o dětských uprchlických vlacích. Kromě již zmíněných aktivit v oblasti mentálně postižených dětí a podpory jejich rodin Nick zdůrazňuje také otcovo angažmá v Rotary klubu a v charitě Abbeyfield, kde navrhoval tematicky vyzdobené pečovatelské domy, které lidi s demencí vracely do období jejich mládí. Naprosto úžasné. „To je, myslím, příznačné pro to, jak se díval na život a přemýšlel: ‚No, nemusím se smířit se současným stavem, musí to být jinak.‘ A místo toho, aby si stěžoval a říkal: ‚Někdo by s tím měl něco udělat,‘ tak se sám snažil něco změnit,“ vzpomíná Nick na svého otce.

Velký černý kovový kufr

Mezitím bylo celé úsilí sira Wintona vložené do Kindertransportů uzamčeno do velkého černého kovového cestovního kufru na půdě. Nikdy o tom s nikým nemluvil, dokonce ani s vlastní rodinou. A děti, které přežily holokaust díky tomu, že byly odvezeny do Londýna, vyrostly, aniž by měly sebemenší ponětí o tom, kdo vlastně jejich životy zachránil.

„Bylo tam hodně krabic, a kdo ví, co v nich bylo,“ popisuje Nick, jak se jeho otec při vstupu do starších let života rozhodl vypořádat se všemi věcmi, které se nahromadily na jejich půdě. A bylo to právě na konci sedmdesátých let, kdy rodina znovu objevila „všechny možné poklady historie příběhu, který trval devět měsíců“, vzpomíná Nick. Dokumenty. Dopisy. Pohlednice. Fotky. Seznamy jmen včetně konečného seznamu obsahujícího 669 dětí. Wintonova rodina se pro tyto materiály snažila najít domov, a to byla přesně ta chvíle, kdy skrze řetězec nepředvídatelných náhod tento velký černý kovový cestovní kufr skončil v rukou badatelky, a nakonec až ve vysílání BBC. Tedy přesně v tom momentu, kterým jsme tento příběh začali. V roce 1988, po padesáti letech, tento příběh vyšel na světlo.

Pořad That’s Life od BBC

„V celé té situaci se cítil velmi rozpačitě,“ vzpomíná Nick na přesný moment, kdy pořad That’s Life[2] od BBC úplně poprvé shromáždil některé z dětí z transportů, které jsou dnes známy jako Wintonovy vlaky. První epizoda byla pro sira Wintona čisté překvapení – byl do studia přiveden pod falešnou záminkou. „Pod záminkou, že poskytne rady ohledně kontroly obsahu tohoto pořadu, zatímco ve skutečnosti byl poprvé před kamerou a měl příležitost setkat se s některými z dětí,“ vzpomíná Nick. Bylo to dokonce tak dobře naplánované, že ani Nickova matka, manželka sira Wintona, nepřišla do studia BBC s ním, protože nikdo nečekal to, co měli tvůrci pořadu za lubem. Nalevo od sira Wintona seděla Věra Gissingová.[3] „Můžu vám říct, že sedíte vedle Nicholase Wintona,“ řekla moderátorka Esther Rantzenová a Věra jen zašeptala: „Ahoj“ muži, který jí zachránil život. Kromě Věry byl ve studiu také Hanuš Šnábl,[4] který seděl napravo od Věry, a jako poslední Věřina kamarádka z vlaku Milena Fleischmannová (nyní lady Milena Grenfell-Baines), napravo od sira Wintona.[5]

Ale tito tři zachránění byli jen začátek. Program BBC That’s Life vydal výzvu, že hledá další Wintonovy děti, a velmi brzy po prvním natáčení se ve studiu natáčelo podruhé. V této chvíli seděl sir Winton, doprovázený svou ženou, v první řadě a možná čekal, že ve studiu může být pár dalších dětí, jejichž životy zachránily Kindertransporty. Určitě ale nečekal, že z původního počtu 669 jich bude ve studiu 120. „Byla to velmi emotivní televizní scéna a je jí dodnes, je to absolutně neuvěřitelné, protože tato scéna poprvé odhalila to, co pro něj byl velmi malý projekt, který trval devět měsíců, během nichž zařizoval věci, a zachránil podle něj jen několik lidí. Ale pro těch několik lidí, které zachránil, to znamenalo celý jejich život,“ vzpomíná Nick. „Když jsem pochopil, jak vypadá smysl záchrany lidí díky Kindertransportům... Když ti lidé vstali a vy si pomyslíte, vy víte, že by tady nebyli, kdyby se neobtěžoval vyvinout to úsilí… Jak vidíte, mělo to na mě velký vliv,“ dodává.

Nevyhnutelná celebrita

Prakticky ze dne na den se sir Winton stal celebritou. „Pro něj byla celebrita něco, čím se stát nechtěl, ale stalo se to nevyhnutelným,“ dodává Nick a vysvětluje, že ve věku osmdesáti let už jednoduše „nečekáte, že navážete mnoho nových přátelství“. Až po setkání s některými ze zachráněných dětí, v té době už dospělých, „poznal, že se opravdu dotkl lidských životů“.

Tento druh rozpačitosti se v genech Wintonů pravděpodobně dědí. Protože stejně jako jeho otec se Nick cítí tak trochu nepatřičně. „Především se stydím, protože lidé z nějakého důvodu cítí, že jsem důležitý jen proto, že jsem náhodou syn svého otce. Nic jsem pro to neudělal,“ říká Nick. Avšak je to právě on a jeho hlas, kdo udržuje příběh svého otce naživu, když ho používá k tomu, „aby dodal odvahu dalším, aby změnili věci k lepšímu“.

V roce 2003, když bylo Nicholasi Wintonovi už více než devadesát let, ho královna Alžběta II. povýšila do rytířského stavu. „V Británii umíme dělat ohromné slavnosti,“ směje se Nick, který doprovodil svého otce na ceremoniál. Přestože byl pasován do rytířského stavu, nepřitáhl jeho příběh ve Velké Británii tolik pozornosti jako v České republice, a především v Praze. Nick si pamatuje četné návštěvy českého hlavního města, kde byl jeho otec „skoro za rockovou hvězdu“. Praha měla pro Wintonovu rodinu takový význam, že Nick se svou manželkou Dominique zde dokonce měli svatbu. „Vzali jsme se na Pražském hradě, protože to symbolizuje vše, v co věříme, a spoustu věcí, kterých si vážíme,“ říká. „Otec stejně jako já vyrůstal v přesvědčení, že slovo ‚hrdinství‘ znamená, že vám hrozí nebezpečí. Ale myslím, že to také začalo znamenat čin, který přesahuje rámec toho, co by udělali obyčejní lidé,“ uzavírá Nicholas Winton mladší.

 

[1] Celý záznam pořadu BBC That‘s Life od Esther Rantzenové je k dispozici zde: https://www.bbc.co.uk/archive/nicholas_winton_on_thats_life/zbmxhbk

[2] Celý záznam pořadu BBC That‘s Life od Esther Rantzenové je k dispozici zde: https://www.bbc.co.uk/archive/nicholas_winton_on_thats_life/zbmxhbk

[3] Věra Gissing(ová) neboli Vera Gissing, za svobodna Věra Diamantová, byla jedním z „Wintonových dětí“. Jako překladatelka a spisovatelka vydala například knihy Perličky dětství a Nicholas Winton a zachráněná generace.

[4] Paměť národa zaznamenala svědectví Hanuše Šnábla v roce 2006, rok před jeho smrtí: https://www.pametnaroda.cz/en/snabl-hanus-1928

[5] Příběh lady Mileny Grenfell-Baines byl pro Paměť národa zaznamenán při několika příležitostech mezi lety 2014–2020: https://www.pametnaroda.cz/en/grenfell-baines-milena-1929