Michael Žantovský

„Já nesmím vynechat to, co ilustruje tu barvu té doby i jeho [Václava Havla] smysl pro absurditu, že my jsme měli vždycky ráno takovou schůzi kolegia, kde jsme se sešli, pokud byli k sehnání, jaksi všichni. A v lednu 1990, možná ještě v únoru, Václav Havel začíná každé to kolegium otázkou: ,Nebyl přes noc nějaký puč?' A ona nebyla tak nesmyslná, jak se možná zdálo, protože my jsme samozřejmě nevěděli v té době, ještě to postupně lezlo na povrch, že ta armáda byla připravená zasáhnout v listopadu, bylo tady 100 000 sovětských vojáků, my jsme nevěděli, že se ještě v lednu 1990 moskevské politbyro radilo o tom, jestli proti sjednocení Německa nemá zasáhnout vojensky, což by znamenalo zasáhnout i proti nám, protože těžko by se tam dostali jinak, než přes Polsko a Československu. To jsme všechno nevěděli a ta síť StB a jejich agentů se rozpouštěla velmi pomalu. Oni sice dostali nějaký rozkaz od ministra Sachera, aby se rozešli, ale dlouho to nevypadalo, že se rozcházejí a vždycky někde se vynořilo něco, že se někde setkali na nějakých jejich pracovištích a už vůbec, jsme měli jenom velmi matnou představu o tom, kde jsou všechny ty dokumenty a archivy a tyhle věci, které pak postupně vyplynuly na povrch. Čili ta první priorita samozřejmě byla tu novou demokratickou moc stabilizovat a zabezpečit. Proto tolik pozornosti bylo věnováno zrušení StB , vyhledání neskartovaných archivů a tak dále.“

„Ale pak byl ten druhý problém a to jsme byli my. Protože Václav Havel podle svého naturelu a zájmu atd. se obklopil lidmi, kteří byli odborníky na divadlo a na architekturu a na výtvarný umění a překládání a psychologii atd. Ale v tom týmu nebyl jediný ekonom a jediný právník, což jsou dneska profese, které jsou pro výkon nějaké politické činnosti klíčové, ani nikdo z nás nikdy z důvodů, které jsou zřejmé, nikdy nepracoval v žádném státním úřadě nebo vládním úřadě, takže jsme o to měli velmi matné ponětí, ale naštěstí přijela velmi záhy Madeleine Albrightová jako náš takový anděl strážný trošku a ona pracovala vlastně ve třech prezidentských administrativách v Americe v Bílém domě, nebo tenkrát teprve ve dvou, protože Clinton byl ještě před ní. A takže nám ledacos vysvětlila, pomohla. Sedli jsme si na Vikárku a tam ona nám kreslila, možná ty malůvky ještě někde budou, jak vypadá oběh dokumentů, spisová agenda. Tyhle ty jako strašně důležitý, ale pro nás naprosto ezoterický věci, tak tím se trošku jaksi podepřel ten výkon té kanceláře.“

„My jsme ani tak nebyli hozeni do vody, jako nás ta voda zalila. Samozřejmě v první řadě zalila Václava Havla, který byl jediným myslitelným člověkem,který se měl postavit v čelo toho státu a jemu se – jak historici vědí a jak vím i já, vůbec nechtělo a kladl si neustále nějaké podmínky. A jednou z těch podmínek bylo, že s ním půjde pár lidí, které znal, kterým důvěřoval, s kterými si myslel, že může pracovat, a bylo nás tuším devět v té první chvíli. Karel Schwarzenberg samozřejmě k tomu patřil a ten se připojil později. Takže devět, to původní tzv. kolegium prezidenta. To jsme byli my. Ale počítali jsme s tím, že na tom Hradě najdeme ať méně nebo více ochotnou administrativní strukturu a podporu a ta tam nebyla, protože to vypadalo, jako že se všichni ti úřednici poschovávali do těch kanceláří, v hrůze, co s nimi uděláme. My jsme měli jiné priority. A bylo hrozně těžké vůbec tu kancelář rozchodit, protože vlastně tam se politika za Husáka nikdy nedělala, ta se dělala z nábřeží, z Ústředního výboru KSČ, na Hradě se dělaly protokolární věci, jako přijetí velvyslanců, návštěv a tak dále, a potom samozřejmě ty prohlídky a takové ty turistické věci. No a tak jsme se začali rozhlížet a zjistili jsme, že tam není jedinej computer, ani jedinej elektrický psací stroj. Aspoň jsme ho nenašli. A co bylo horší, k těm strojům tam nebyly sekretářky nebo asistenti nebo ta lidská síla. A tak nás nenapadlo nic lepšího, než sejít na ten dvůr, kde byly ty průvodkyně a průvodci, kteří prováděli turisty po Pražském hradě, a které jsme podezřívali z toho, že budou umět nějaký cizí jazyk, tak taky jo. Tam jsme přemluvili asi tři mladé dámy, aby byly sekretářky, pár dalších se mezi přáteli sehnalo.“

"The censorship had many levels, it affected me, especially when he [Pavel Bobek] was making records. At Supraphon or Panton, it went through some kind of screening. We had a few problems. I know there's this wonderful song from a famous American western called My Rifle, My Pony and Me. And I translated it into English as My Body, My Soul and Me. And there came up an argument about the soul, like what's the soul doing there. There's a rifle in the original, so we'd still take the rifle, yeah, but not the soul. Well, but we finally got it through somehow and it's on the record. I don't know if it made the whole thing worse or better, but everywhere at the time and everywhere in Bohemia, there was a lot of „Švejk-like passive resistence" behind it, too. Just as it was said that people pretended to work and the regime pretended to pay them, so also in the culture a lot of people pretended to exyecute the surveillance but got bought with a shot or just got persuaded. I knew it more from the translation field, I was already translating a lot at that time, especially modern American literature. And there was a similar process of proofreading, where somebody had to guarantee that it could be published here, because the censors didn't read in English, so that was an advantage. So there was always somebody who wrote that it was an important anti-imperialist work or something like that. And so we published Vonnegut and Styron and Heller - a lot of people who had no idea that they were writing anti-imperialist works."

"I was expelled from grammar school in my first year. I was attending a grammar school, then the Secondary General Education School, on Velvarská, now Evropská Street. Because I was the "smart one", I was already doing school theatre at the age of 14. The so-called Theater in the Basement, which was in the basement of the Central Army House in the Dejvické Square, where I think the officers' club is today, or something like that. It was just a very interesting little theatre in those days. There were a lot of events like that, Jirka Černý used to be a DJ there there. And we had a school theatre, which I, immediately when I got admitted to the school, I joined. First we did some Shakespeare, which I didn't think was modern enough. So I took it up and started staging a Beatniks´ (Beat Generation authors´) poetry that was starting to come to us: Allen Ginsberg, Gregory Corso, Lawrence Ferlinghetti and so on. And I was living it completely, and I could already see myself as a future director and actor. We were preparing, rehearsing. But, what the hell did not happen? Allen Ginsberg came to Prague. We went to see him at Viola and he drew us a fish and it was just amazing and he was reading Howl at the Faculty of Arts at the time and it was just breathtaking. And then they voted him King of Majáles [students May celebration]. And then he was expelled from Czechoslovakia. Because, according to the communist authorities, he had been allegedly seducing underage boys to some games. At that time we had already rehearsed everything and Honza Zábrana gave me unpublished translations of Ginsberg, which we were read there and so on. And our school headmistress, who was a convinced communist, although three years later she also became a reformer, I think, put it all together and simply realized that our theatre rehearsals in the little theatre and everything we were doing were just a cover for some apparently homosexual orgies and so on. And I was just kicked out of that school. Parents not wanting me there and so on. So I failed in my theatre career. And fortunately my sister, who unlike me was a model student all her life, a pupil and everybody praised her and so on, so she was studying at the Gymnázium [grammar school] Na Dlouhém lánu, today it's the Gymnázium Arabská. And there they took pity on me, on the renegade, and they admitted me there, and somehow I made it to graduation."

"It meant that I had a job for which I was paid and that I would go... I was gathering the latest news from that time, both official news... At that time, at the Government Office, the then spokesman for Prime Minister Adamec's government, Mr Pavel, would sometimes hold some press conferences, so I would go there to ask intrusive questions. But I also had channels and relations or contacts with the unofficial opposition leaders, and I also wrote about that, or we wrote the bigger stories together with my colleague Michael Weiss, who would came from Vienna. But the main thing that my work consisted of - in 1988 and especially 1989 - was running up and down Wenceslas Square, avoiding truncheons and writing about what had just happened that day. I like to recall it, because I say that I never had such a physical condition in my life as that year. And of course it was touch-and-go at times. But we were part of a group of foreign correspondents, and in our group was especially important Jolyon Naegele, the Voice of America correspondent at the time, who still lives in Prague. He was important because he had a transistor radio. We all had that, but unlike us, he also had a very short wavelength frequency on that transistor radio, which was used by the police. So we could listen to the cops. Of course, they were speaking in coded language, but not that complicated, so after a while we knew very well that if we heard 'we are going to the stadium', the stadium was Wenceslas Square, and we knew that we had to retreat to some place where we could possibly get out from. And we were a little bit prepared for them."