Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdislav Zima (* 1925  †︎ 2021)

• born April 25, 1925 in Kopřivnice into a family of Tatra car factory workers

• worked as a locksmith in a Nazi-controlled factory since 1942

• cooperated with Jan Vaška, a foreign intelligence agent, following February 1948

• provided information about the Tatra factory, helped transmitting encrypted messages abroad

• arrested in December 1958 and accused of espionage

• sentenced to ten years in prison in April 1959

• released in May 1960 after president Antonín Novotný had announced amnesty

• fully rehabilitated in 1991

• member of the Confederation of Political Prisoners and co-founder of a local branch in Nový Jičín

• recognized as a Member of the anti-communist resistance and opposition by the Ministry of Defence in 2014

Kopřivnice se stala v září 1938 součástí německé Třetí říše. Její začlenění do Sudet zřejmě ovlivnil zájem nacistů o automobilku Ringhoffer, která pak zásobovala německou armádu vojenskými vozidly i leteckou technikou. Na všechna vyšší místa ve fabrice byli dosazeni Němci a mnozí nosili uniformy SS. K nelibosti kopřivnických Čechů se chodili bavit na Štramberskou Trúbu. „Scházeli se v lázních pod rozhlednou a pořádali tam mejdany. S kluky z dělnické kolonie jsme jim tam občas udělali trochu chaos. Vyrobili jsme si praky, ve fabrice jsme si nabrali plné kapsy šroubů, vylezli jsme na kopec Kocvínek a odtud na ně za tmy pálili,“ vypráví Zdislav Zima.

Tento mladistvý odboj mu prošel. O necelých deset let později ho na Trúbu přivedlo nebezpečnější poslání. S kamarádem Janem Vaškem vysílal z rozhledny šifrované zprávy pro západní tajné služby. Jan Vašek se zapsal do historie protikomunistického odboje jako mimořádně zdatný agent-chodec a kurýr francouzské zpravodajské služby, který asi čtyřicetkrát překročil střežené hranice s Rakouskem. Nikdy nebyl dopaden. Všechny jeho pomocníky z Kopřivnice a okolí ale estébáci pochytali. Zdislava Zimu mezi prvními.

Dětství v sokolském duchu

Zdislav Zíma se narodil v Kopřivnici 25. dubna 1925. Jeho otec Jan pracoval v tamní automobilce Tatra nejprve jako zámečník a poté jako zkušební řidič. Rodina obývala byt v kolonii, kterou nechal majitel prosperující automobilky postavit pro dělníky. Neodmyslitelnou součástí pamětníkových klukovských let bylo chození do Sokola. „Byl jsem tam pečený vařený. Cvičili jsme, hráli fotbal, házenou, volejbal, v zimě hokej. Bylo to vynikající,“ říká Zdislav. Účastnil se akademií a sokolských sletů. Kromě sportování hrál na housle a později i na pozoun. Bezstarostné dětství narušila 2. světová válka. V říjnu 1938 byla Kopřivnice obsazena německým vojskem. „Ve městě se usadil motorizovaný prapor, němečtí vojáci zabrali celá kasárna. Fabrika byla plná Němců a výroba byla podřízena válečným potřebám nacistů. Například nákladní Tatry s motorem chlazeným vzduchem úspěšně používali i v Africe,“ dodává.

České gymnázium v Příboru, kam Zdislav chodil od páté třídy, německé úřady uzavřely. Začal pak dojíždět do Protektorátu do Valašského Meziříčí, ale školu obsadili němečtí vojáci. „Chvíli jsem studoval v Pardubicích, ale kvůli komplikacím s bydlením jsem v septimě skončil a vrátil se domů. Tatínek mi sehnal místo u Ringhoffera v Tatře. Vzali mě jako zámečníka. Zaučoval jsem se v provozu,“ vysvětluje.

Němečtí vojáci opustili Kopřivnici bez boje

K jeho povinnostem patřila služba u závodních hasičů. S koncem války nad městem často přelétávaly spojenecké bombardovací svazy. „V době leteckých poplachů jsme byli v pohotovosti pro případ požáru. Vozy připravené k expedici se vždy odvážely mimo fabriku. Jednou shodili spojenci na auta zaparkovaná v aleji v Závišicích asi pět pum. Dodnes jsou tam obrovské krátery,“ říká pamětník. Automobilka ale bombardována nebyla a ani město neutrpělo během války žádné velké škody. Německé jednotky opustily Kopřivnici v květnu 1945 bez boje.

„Měl jsem zrovna službu v kotelně. Fabrika v posledních dnech války stála, vyráběl se pouze proud pro obyvatele Kopřivnice. V práci jsem měl výhled na hlavní cestu a sledoval jsem, jak Němci odjíždějí. Za pár hodin je vystřídali sovětští vojáci s bryčkami a koníky. Nestřílelo se vůbec,“ říká. Na sovětské vojáky má dobré vzpomínky. „Nadšeně jsme je vítali. Spousta lidí stála na křižovatkách a mávala. Rusové měli taky radost, že nemusí o Kopřivnici bojovat. S některými jsme se skamarádili. Hráli s námi dokonce fotbal,“ říká.

Přátelství s Janem Vaškem

Po osvobození se do Kopřivnice přistěhoval Jan Vašek. Jeho otec, který se za války účastnil protinacistického odboje, se stal předsedou kopřivnického Sokola. „Jan byl o několik let mladší než já. Bydleli jsme kousek od sebe, potkávali jsme se v Sokolu, kde cvičila celá jeho rodina. Stejně jako já pracoval v Tatře. Skamarádili jsme se a trávil jsme spolu hodně volného času. Chodili jsme na koupaliště do Libotína ve Štramberku, jezdili jsme na kolech na přehradu Bystřička nebo na Hukvaldy,“ vypráví.

V roce 1947 dostal Zdislav povolávací rozkaz. Vojenský výcvik absolvoval v Kladně, později se mu podařilo dostat do Prahy k Armádnímu uměleckému souboru Víta Nejedlého. Hrál v orchestru na pozoun. „Vystupovali jsme po celé republice, objížděli jsme výcvikové tábory i posádky na Slovensku. Měli jsme velmi široký repertoár. V souboru byli i tanečníci a zpěváci. To už byla trochu lepší vojna než pochody s plnou polní,“ vzpomíná Zdislav.

V karlínské posádce prožil v únoru 1948 komunistický státní převrat. „Byli jsme zavřeni v kasárnách a nic jsme nevěděli. Pak nás svolali na dvůr a nahnali do pochodu Prahou. Až později jsme se dočetli v novinách o shromáždění studentů a dalších událostech,“ říká. Jako nadšenému sokolovi, příznivci a voliči národních socialistů mu byla změna poměrů proti mysli. Když se vrátil z vojny, dozvěděl se, že kamarád Vašek emigroval do Rakouska. Předtím se s ním viděl o dovolené koncem roku 1948. „To už se zmínil o tom, že by bylo dobré odejít na Západ. Řekl jsem mu, že pro mě by to nebylo, protože bych nechtěl opustit rodiče a sestru,“ říká. Vašek překročil hranice se dvěma kamarády u Českých Velenic na jaře 1949. V sovětském pásmu je zadrželi rakouští pohraničníci. Protože neměli propustku, měli být vráceni do Československa. Vaškovi se jako jedinému podařilo v nestřežené chvíli utéct oknem. Pamětník se domnívá, že se tenkrát tajně vrátil do Československa.

Historik Luboš Kokeš, který se specializuje na dějiny Státní bezpečnosti a protikomunistický odboj, v článku „Nepolapitelný kurýr Jan Vašek“ otištěném v časopise Paměť a dějiny ale píše, že už první Vaškův útěk na Západ byl úspěšný. Uvádí, že se v rakouském exilu rychle zkontaktoval s československými exulanty napojenými na americkou vojenskou kontrarozvědku a navázal také spolupráci s největší domácí protikomunistickou organizací Světlana. Později dodával špionážní informace pro francouzskou zpravodajskou službu SDECE. Podle historikova zjištění se ilegálně vrátil do Československa poprvé v červenci 1949. Při zpáteční cestě do Rakouska převáděl lidi postižené komunistickým režimem, pronásledované duchovní nebo členy odbojových skupin.

Schůzky na Štramberské Trúbě

Při jeho prvním návratu navštívila Zdislava Zimu Vaškova maminka Žofie. „Řekla mi, že se Jenda schovává ve Štramberku, a požádala mě, jestli bych mu tam nemohl přinést kufr s ošacením. Souhlasil jsem a podrobnosti jsme domluvili s jeho otcem. Kufr mi předal na vlakovém nádraží v Kopřivnici. Odjel jsem do Štramberku a podle instrukcí jsem šel do restaurace pod Trúbou a obrátil se na tamní vedoucí, která mě k Vaškovi dovedla. Ubytovala ho v chatě, kde byly hostinské pokoje,“ popisuje Zdislav. „Jenda mi tenkrát povídal, jak to bylo s jeho útěkem a svěřil mi, že se znovu chystá překročit hranice. Pak jsem ho na čas neviděl,“ říká pamětník.

Někdy v roce 1951 ho navštívila dcera vedoucí restaurace Pod rozhlednou Alena se vzkazem od Vaška, že je ve Štramberku, a aby za ním přišel. „Tehdy mi řekl, že pracuje pro zahraniční zpravodajské služby. Domluvili jsme se, jak se budeme dál stýkat,“ říká. Při další schůzce už měl Vašek vysílačku. „Vysvětloval mi, jak s vysílací stanicí zacházet, natahovali jsme antény a dráty, abychom zajistili potřebný dosah. A večer jsme pak společně vysílali zprávy do zahraničí. Někdy přímo z rozhledny, jindy z nedaleké Bílé hory. Vysílačku Jenda schovával na Trúbě na velmi špatně dostupném místě, kam jsem se ani já neodvážil. Vysílali jsme krátké relace zdánlivě nesmyslného obsahu. Sdělení se sestavovala podle speciálního číselného klíče,“ vysvětluje Zdislav.

Dodavatel špionážních zpráv z Tatry

S Vaškem také fotografoval automobilku Tatra a sháněl mu různé informace. „Zjišťoval jsem například, kde jsou ve fabrice místnosti Lidových milicí a kde skladují zbraně, kolik vozů Tatra vyrábí, kolik jich dodává pro armádu a podobně,“ líčil. Nepamatuje si přesně, kolikrát se s Vaškem sešel. Odhaduje, že to bylo nejméně pětkrát v průběhu zhruba čtyř let. „Pak se odmlčel. Všude kolem kroužilo plno estébáků a policajtů.“

Další spolupracovníky měl Vašek v Novém Jičíně, v Příboru, ve Vsetíně, v Brně nebo na Slovensku. Dodávali mu informace z různých továren, zbrojovek a vojenských posádek. „V očekávaném střetu mezi Západem a Východem bylo Rakousko západními tajnými službami považováno za klíčové operační území. Z toho vyplýval zájem o špionážní služby našich uprchlíků. V případě války bylo nutné zajistit přechodové kanály, vybudovat sítě spolupracovníků pro možnost působení v týlu nepřítele a prostřednictvím rádiového spojení získávat vojenské a hospodářské zprávy všeho druhu. Tomu odpovídaly i zpravodajské aktivity Jana Vaška,“ shrnuje Kokeš ve svém textu o nepolapitelném agentovi.

Pamětník se dlouho nerozmýšlel, jestli má Janu Vaškovi pomáhat. „Byl to jeden z mých nejlepších kamarádů v životě. A vzhledem k vývoji v naší zemi po únoru 1948 jsem chtěl přispět k tomu, aby se vrátila svoboda a demokracie.“ Zdůraznil, že komunistická vláda brzy po únoru přijala zákon na ochranu republiky, na jehož základě plnila kriminály a pracovní tábory na Jáchymovsku lidmi, kteří se zapojili do odboje, byli nepohodlní anebo projevili nesouhlas s režimem. Zdislav Zima se stal jedním z nich.

Zapíral jsem ze všech sil

Estébáci si pro něj přišli 19. prosince 1958 do zaměstnání. Pracoval tehdy v Tatře jako plánovač. „Zavolali mě k řediteli. Vzal jsem s sebou papíry s plány, protože jsem si myslel, že budeme řešit pracovní záležitosti. Po chvíli čekání na sekretariátu přišli dva pánové v kožených kabátech a požádali mě, abych šel s nimi. Odmítl jsem. Na to se legitimovali jako StB, odvedli mě k osobnímu autu a odvezli na krajskou správu do Ostravy. Když jsem uviděl mříže, došlo mi, proč tam jsem,“ popisuje. Dodává, že tehdy už na spolupráci s Vaškem skoro zapomněl. Oženil se a dokončoval dálkové studium kopřivnické vyšší průmyslové školy.

Vyšetřovatelé hned začali s tvrdými výslechy. „Poprvé na mě byli hned čtyři estébáci. Začali takovým zajímavým povídáním. Ptali se, jestli vím, proč jsem byl zatčen. Já samozřejmě tvrdil, že to netuším. Oni na to, že pokud to nevím, hned se to dozvím. Jeden z nich pak prohlásil: ‚Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu….‘ Chtěli, abych dopověděl, až se ucho ulomí. Místo toho jsem řekl: ‚Až se v něm donese pivo.‘ Jako bych nalil olej do ohně. Začali strašně řvát, že si z nich nebudu dělat srandu. A pak se už jen pořád dokola vyptávali na Vaška. Zapíral jsem ze všech sil.“

Po několikahodinovém výslechu ho odvedli do cely. Sotva si lehl, přišli pro něj znovu a vyslýchali ho až do rána. První dva dny ho vůbec nenechali spát. „Teprve třetí nebo čtvrtý den jsem se mohl vyspat. Pak výslechy pokračovaly stejným tempem. Pořád jsem zapíral. Zároveň už asi zpracovávali dceru vedoucí štramberské restaurace Alenu, která za mnou chodila se vzkazy od Vaška. Zorganizovali konfrontaci. Řekla mi do očí, co věděla, tak jsem musel i já některé věci doznat. Do obžaloby zahrnuli i stěhování vysílačky, kterého jsem se vůbec neúčastnil,“ uvádí. Výslechy byly vyčerpávající, hrozili mu trestem smrti, ale nikdo ho nebil. „Když se jeden vyšetřovatel pokusil mlátit mi hlavou o zeď, výhrůžně jsem se postavil, a tak toho nechal. Byl jsem rozhodnutý bránit se, ať to stojí, co to stojí. Maximálně bych to odnesl tak jako mnozí další,“ říká.

Veřejný proces se záškodníky

V procesu nazvaném Zima a spol. byl v dubnu 1959 u ostravského krajského soudu odsouzen za vyzvědačství k deseti rokům vězení a ztrátě občanských práv. Spolu s ním soud poslal za mříže na dva až třináct roků dalších sedm lidí. Znal z nich pouze vedoucí štramberského hostince a její dceru. Pojítkem mezi nimi byly styky s agentem Vaškem. „Proces byl veřejný, soudní síň byla plná. Strana předtím udělala propagaci v novinách. Dostal jsem slovo, hájil jsem se, jak jsem mohl, ale nebylo mi to nic platné. Než mě odvedli, umožnili mi aspoň promluvit s manželkou. Z opatrnosti jsem jí o svých schůzkách s Vaškem neřekl ani slovo. Byla z toho úplně zhroucená,“ dodává. Jan Vašek se mezitím přestěhoval do USA. Jeho otec a strýc byli už dříve odsouzeni k vysokým trestům. Později byla uvězněna i jeho matka.

Zdislav Zima se domnívá, že je zradil muž, kterého mu jednou Vašek představil jako „Pepita“. „Hned se mi nelíbil,“ říká.  Zpronevěřil peníze náležející brněnské pobočce Svazu osvobozených politických vězňů. StB ho poté zavázala ke spolupráci. Jeho úkolem bylo vydávat se za odbojáře a předstírat spolupráci se zahraničními tajnými službami. Podařilo se mu dostat i k Janu Vaškovi a jeho rodině. Podle Kokeše se ho Státní bezpečnost snažila dopadnout od roku 1949. „Pepito“ se přičinil o zatčení agentova otce a strýce. V roce 1953 se do případu zapojila ostravská StB akcí s krycím názvem Tatra. Hlavním cílem bylo dopadení Jana Vaška. Koncem roku 1958 se rozhodla „realizovat“ aspoň jeho spolupracovníky z Kopřivnice a Štramberku.

Zdislav Zima vykonával trest ve věznici v Opavě. Díky tomu, že měl téměř dokončenou průmyslovou školu, byl zařazen do speciální konstrukční skupiny. „Podílel jsem se na projektování válcovací fabriky v Košicích zvané HUKO. Pracovali tam se mnou skuteční odborníci. Byl jsem ve skupině, která kreslila ocelové konstrukce budovy pro válcovací tratě. Práce to byla zajímavá. Horší bylo, že v celách bylo strašně moc štěnic. Pak jsem na ně trochu vyzrál. Sehnal jsem si velký kus pauzovacího papíru a dával si ho na noc přes deku. Štěnice po něm sklouzly. Také strava byla mizerná.“

Nečekaně velká amnestie pro politické vězně

U příležitosti patnáctého výročí osvobození vyhlásil tehdejší prezident Antonín Novotný velkou amnestii, která se týkala i politických vězňů. Propuštěno jich bylo šedesát čtyři procenta, což bylo více než pět a půl tisíc trestanců. Novotný vysvětloval velkorysé propouštění tím, že republika je silná jako nikdy dříve a může si dovolit dát příležitost i lidem, kteří se dopustili závažných protistátních trestných činů, odčinit svou vinu prací.

„Oznámili nám to tak, že nám hodili do cely noviny, ve kterých byl o amnestii článek. Asi za dvě hodiny nám tam naházeli i naše svršky, ve kterých jsme byli zatčeni. Když jsem si oblékl šaty, visely na mě jako na věšáku. Za rok a půl jsem zhubl skoro třicet kilo,“ říká. Odvezli je na nádraží v Opavě a pak se už o ně nestarali. „Dostal jsem asi padesát sedm korun. Stačilo to na jízdenku do Štramberku. Čekal jsem, až se setmí, teprve pak jsem se pomalu štrachal domů. Měl jsem strach, jak dopadnu. Byla u nás zrovna návštěva a všichni mě radostně vítali,“ vzpomíná.

Z písemného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě se pak dozvěděl, že byl propuštěn na desetiletou podmínku. Ještě ve vězení se ho Státní bezpečnost pokusila získat pro spolupráci. „Říkali mi, že by potřebovali chytit Jana Vaška a chtěli, abych jim s tím pomohl. Vysmál jsem se tomu. Pak už mi dali pokoj. Později jsem zjistil, že kolem mě bylo plno špiclů. Dokonce soused a známý z Tatry, se kterým jsem si dobře rozuměl, podepsal spolupráci a podával o mně hlášení.“

Šťastné okolnosti po propuštění na svobodu

V národním podniku Tatra ho opakovaně odmítli zaměstnat. Úředník na pracovním úřadě mu doporučil cementárnu ve Štramberku. „Přijali mě bez problémů jako zámečníka. Pak jsem měl velké štěstí, že jsem na školském odboru narazil na člověka, který se zasadil o to, že jsem si mohl dodělat průmyslovku. V roce 1963 jsem školu dokončil. V cementárně jsem potkal slušné lidi, kteří neřešili mou minulost a roku 1969 mě dokonce přijali jako konstruktéra. Byl jsem tam až do důchodu,“ doplňuje. Jeho ženu vyhodili hned po jeho odsouzení z úřednického místa v Tatře a nechali ji šít pracovní rukavice.

V listopadu 1989 se konečně dočkal pádu totalitního režimu V devadesátých letech patřil k zakládajícím členům pobočky Konfederace politických vězňů v Novém Jičíně a ve svých devadesáti čtyřech letech je stále jejím aktivním členem. Roku 1991 byl soudně rehabilitován a v roce 2014 mu Ministerstvo obrany udělilo statut příslušníka protikomunistického odboje a válečného veterána. Sleduje domácí i zahraniční politiku. Přál by si sjednocení demokratických politických stran a silnou Evropskou unii.