Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Carlos Aguilera (* 1970)

• nació en el barrio del Cerro en el centro de La Habana, donde creció con su madre

• siendo adolescente descubrió el mundo de la literatura que marcó toda su vida profesional

• estudió Filología y es uno de los fundadores del grupo literario Diáspora(s)

• de 1997 a 2002 codirigió la revista de literatura y política Diáspora(s)

• recibió becas para escritores de diversas ciudades de la Europa Central

• ha publicado varios libros, como Clausewitz y yo, Discurso de la madre muerta, Teoría del alma china, Das Kapital, y Retrato de A. Hooper y su esposa. Sus libros han sido traducidos al francés, checo, croata y alemán

• actualmente reside en la República Checa, donde trabaja en el proyecto InCubadora que apoya a una amplia red de bibliotecas y centros de disidencia en Cuba. Contribuye en la sección literaria de El Nuevo Herald

(Česká verze příběhu následuje po té španělské)

“Nací precisamente el primer año del decenio que es considerado uno de los peores de la Revolución cubana. Pasaron cosas terribles como el caso Padilla[1]. Después viene lo que se llama el Quinquenio gris[2]. Sin embargo, en realidad eran seis decenios negros”, empieza a contar Carlos A. Aguilera - narrador, poeta y ensayista cubano nacido en el año 1970 en La Habana.

Junto con su madre vivía en el barrio El Cerro ubicado cerca del mismo centro de la capital cubana. La familia era de clase trabajadora y la relación a la Revolución cubana era similar a la de la mayor parte de la población. Cuando era pequeño iba al Pionero y participaba en los trabajos del campo. “No había gran conflicto en mi cabeza”, dice al respecto. Esto empezó a cambiar en el momento del éxodo cubano por el puerto de Mariel en 1980. “Un día la profesora en la escuela nos dijo que había que ir a la casa de un amigo que no había venido a las clases durante un par de días. Dijo que había que gritar y tirar cosas y yo me quedé muy confundido, era mi amigo. Sus padres habían decidido irse por el Mariel. Allí me doy cuenta de que pasa algo. Ese día regresé a mi casa y tuve una conversación con mi mamá. Me explicó exactamente lo que pasaba”, cuenta Carlos. En lo que se refiere a la postura de su madre y más tarde su padrastro, eran personas que sí sabían que algo iba mal, pero no se oponían de alguna manera más significativa, simplemente trabajaban y vivían como se podía. “No era una familia integrada en el Partido Comunista”, recalca. Carlos pasó la mayor parte de su infancia solo con su mamá, ya que su padre los abandonó cuando él tenía más o menos dos años. “Lo que recuerdo de mi infancia era muchos apagones, apenas había luz y muchos problemas de dinero. Mi mamá era contable de una empresa y ganaba un sueldo modesto”, narra.

 

“Sabía que iba a ser escritor”

La modestia no se limitaba a los recursos económicos, sino que también se reflejaba en la vida cultural de la familia. “Mi mamá era una mujer más bien de números. En nuestra casa no había muchos libros, no había mucha relación con la cultura,” explica. El mundo de la cultura se le abrió a través del contacto social fuera de casa. “Lo que sucede es que cuando lo descubro a unos doce o trece años, ya no paré. Comencé a leer y ya no paré nunca de leer. Y empecé a escribir. Sabía que iba a ser escritor.” Participando en el círculo de interés escolar centrado en la literatura y visitando diversos talleres literarios, más tarde se convirtió en uno de los miembros fundadores del grupo literario Diáspora(s) que llegó a tener éxito tanto dentro de la isla como en otros países del mundo. Sin embargo, la creación literaria libre le puso en conflicto con las estructuras estatales totalitarias de Cuba, lo que al final desembocó en su emigración.

 

Grupo Diáspora(s)

“La vida cultural tiene un aspecto social. Empiezas a ir a presentaciones de libros, empiezas a elegir lo que quieres y que no quieres. Empiezas a conocer personas y pensar en relación con la literatura y con la filosofía en general. Hablas con gente que tiene cierta cultura. Allí se produce digamos el rompimiento”, explica. Carlos estudió Filología. Alrededor de los veinte años se reúne con un par de escritores que más tarde, en 1993, forman uno de los grupos literarios cubanos más importantes de hoy en día, el Grupo Diáspora(s). Compartiendo libros e intereses, Rolando Sánchez Mejías (1959), Carlos Alberto Aguilera (1970), Ricardo Alberto Pérez (1963), Pedro Marqués de Armas (1965), Rogelio Saunders (1963), José Manuel Prieto (1962), Radamés Molina (1968) e Ismael González Castañer (1961) definieron un estilo peculiar. “Nos interesaba un arte más conceptual, donde se relacionaba la literatura con el pensamiento, y que iba de cierto modo contra todo el realismo que siempre se imponía en las escuelas. Es el primer grupo que empieza a dinamitar la imagen del escritor. Empieza a pensar en un escritor más como un performer que también piensa y discute la literatura y que va contra la corriente política”, explica. Muy importantes fueron los encuentros en la casa de María Rodríguez, poetisa conocida por el seudónimo de Reina, que tenían lugar casi durante todos los años 90. Se hablaba y se cambiaban ideas. “Era un oasis, otra cosa. Lo recuerdo con mucho agrado, creo que era importante para mi generación”, cuenta Carlos. En los textos de los miembros del grupo Diáspora(s) frecuentemente se medita sobre la relación de un intelectual y el Estado. En los años 90, este comportamiento no podía escapar de la vista de las instituciones. “Traía muchos problemas y situaciones. Siempre cuando te invitaban a algún evento, nunca era para que tu dijeras algo en contra de lo establecido. Nosotros hacíamos precisamente lo contrario. Hablábamos en contra del nacionalismo. Terminaban echándonos de los eventos. Nos amenazaban”, recuerda. Todo eso ocurría en el contexto del Período Especial. “La paralización total de la sociedad – económica, sanitaria y cívicamente. El país se quedó en cero. No había absolutamente nada. Se dejaron de publicar libros por cuatro años. El papel se destinaba sólo al periódico Granma” narra. Carlos trabajaba mucho tiempo en un sótano donde se encontraba una fábrica pequeña ilegal de zapatos. “Aprendí mucho no solamente de zapatos, pero también de relaciones humanas. Trabajamos en turnos unas diez horas. También revendía cosas, compraba huevos en el campo y lo vendía en La Habana. Al campo traíamos por ejemplo jabones y ropas”, explica Carlos. A mediados de los años 90 empezó a publicar en las revistas afuera de Cuba. Más tarde, en el umbral del siglo 21, el grupo publicó ocho números de la revista Diáspora(s), que se hacía de una manera artesanal, al estilo de samizdat que, en Cuba, según Carlos, prácticamente no existía. “Era todo muy difícil – conseguir papel, fotocopiadora, plástico para meter la revista. Sacábamos unos cincuenta ejemplares de cada número”. En aquel entonces ya surgía la posibilidad de utilizar el correo electrónico para difundir la revista también fuera de Cuba. La revista representaba uno de los momentos en la historia del arte cubano en el que se logró de cierta manera unificar personas de varios campos artísticos – contribuían pintores, ilustradores etc. Se hacían videos, se daban cursos sobre la literatura, se publicaban tanto textos originales como traducciones.

 

La invitación del PEN club alemán

En 2001 Carlos recibió una invitación del PEN Club alemán para ir a una beca a la ciudad de Bonn. Sin embargo, como Diáspora(s) se convirtió en una especie de elemento sospechoso en el ambiente cultural cubano, la posibilidad de salir a Alemania parecía difícil de realizar. Además, Carlos había recibido dos veces a los oficiales de la Seguridad del Estado en su casa. Todo llegó a tal punto que debido a sus actividades ya no podía conseguir un trabajo. De ahí que, una vez invitado a Alemania, decidió intentar irse de Cuba. “Para canalizar la salida de un artista de Cuba, siempre se hace por las instituciones. A mí me dijeron en el Ministerio de Relaciones Exteriores que era una beca política. Para mí era una beca artística. Además, me parece infame que alguien decidiera por ti a dónde vas a ir”, explica. Y eso que Carlos nunca había tenido una conexión estrecha con la oposición en Cuba. “Al principio para mí eran casi rumores, no lo conocía bien”, dice al respecto. Posteriormente, lo que más le interesaba era sobre todo la reflexión sobre la política, y no tanto la participación directa. Carlos pasó casi un año intentando comunicar con las instituciones para recibir el permiso para poder ir a Alemania, pero todo eso sin gran éxito. Al final, la alcaldesa de la ciudad de Bonn escribió una carta al Ministerio de Cultura, en la que presionaba para conseguir la otorgación del permiso para salir. Hubo también una presión fuerte del PEN Club alemán. Amenazaban con denunciar públicamente que Cuba no deja salir a un escritor a una beca en Alemania. “Un día, cuando yo ya pensaba que todo era perdido después de haber llevado un año muy tenso y lleno de reuniones, me llamaron del Ministerio de Relaciones Exteriores”, narra. Gracias a la presión internacional Carlos pudo salir junto con su primera esposa y su niño. “Salimos a Bonn. Llevaba prácticamente solo libros. En Bonn estuvimos un año. Esa fue la primera estancia en Europa”, dice. El exilio era difícil. El invierno era muy fuerte y sin la posibilidad de comunicarse en el idioma local “uno pasa por un túnel de depresión. Ya no tienes amigos, el modo de comportarse es diferente. Tienes que acostumbrarte a una relación menos corporal en comparación con Cuba. También había una percepción del orden que yo no conocía, y una percepción diferente del tiempo. En Cuba uno vive como si el tiempo no existiera. Una cosa es el tiempo pensado como elaboración de algo, otra cosa es el tiempo desgastado, de ocio porque no sabes qué hacer con este tiempo”, recuerda. Posteriormente, Carlos pasó por Austria, donde estuvo más de dos años con una beca de la ciudad de Gratz. Lo que a primera vista puede parecer una vida bastante confortable tenía sus contras. “Cuando narro mi vida a un amigo y digo que estuve como diez años de beca, todo mundo dice: “vaya que bueno, tenías tiempo para escribir etc.” De hecho, era imposible llevar una vida normal, porque teniendo la beca, no podía buscarme un trabajo normal. Desde el punto de vista legal no era posible. Además, cambias de ciudades, tienes que empezar de nuevo constantemente. Tú prácticamente no sabías donde estabas, la estancia siempre tenía fecha limitada”, explica Carlos. De Austria regresó a Alemania con una beca de la ciudad de Dresden, y después se fue a Frankfurt, donde trabajaba en instituciones literarias.

 

Una vida como la de tu vecino

Al final llegó a Praga, donde conoció su actual esposa y donde lleva viviendo más de diez años. “Nos casamos y así la vida de becario se convirtió en una ciudadanamente comprometida. En Praga tengo por primera vez digamos la vida que tiene todo el mundo. Tengo preocupaciones laborales, preocupaciones económicas, domésticas… La vida como la de tu vecino, con todo lo bueno y todo lo malo. Te hace entender mucho mejor el lugar donde tú estás”, comenta. En la capital checa Carlos se dedica a la enseñanza del español en una escuela de idiomas. Además, trabaja en el proyecto InCubadora que ayuda a la sociedad civil en Cuba. Apoya una amplia red de bibliotecas independientes y espacios de disidencia. InCubadora otorga cada año un premio literario llamado Premio Gavetas de Franz Kafka. En el concurso participan escritores cubanos que no pueden publicar en Cuba debido a sus convicciones políticas. La editorial checa FRA después publica 500 ejemplares del libro ganador cada año. Carlos tomó la decisión de no regresar a Cuba hasta que no se produzca un cambio significativo del rumbo político de la isla caribeña. En lo que se refiere al futuro de Cuba, cree que cualquier cambio de la situación va a ser positivo. “Después lo que pasará depende de los cubanos, eso es otra cosa”. El comunismo lo define como una total imposibilidad de ilusión y una infinita serie de cadenas angustiosas y frustraciones. “Lo que se destruye es algo que es fundamental para el ser humano, que es tener la ilusión de poder construirse a sí mismo como individuo. Eso no existe”.

 

[1] Heberto Padilla fue un poeta cubano que, en 1971, fue arrestado después de ofrecer una lectura pública en la Unión de Escritores, donde recitó fragmentos de su libro “Provocaciones”. Padilla fue acusado de perpetrar actividades subversivas contra el gobierno, y el arresto levantó una polvareda continental. Escritores como Julio Cortázar, Susan Sontag, Octavio Paz, Jean-Paul Sartre y tantos otros protestaron. Después de 38 largos días de prisión, se presentó en la Unión de Escritores y leyó una “Autocrítica”, donde se arrepintió de todo lo que escribió en su vida. Para muchos, el caso fue el fin de un romance cubano.

[2] Cinco años después del caso Padilla que fueron caracterizados por fuerte persecución de los artistas y censura.

 

„Narodil jsem se v prvním roce desetiletí, které bylo vůbec jedním z nejhorších po vítězství Kubánské revoluce. Děly se otřesné věci jako např. případ básníka Padilly[1]. Poté přišlo pětiletí, kterému se říká šedé[2]. Skutečnost je ale taková, že Kuba zažila šest černých desetiletí,“ vypráví Carlos A. Aguilera, kubánský spisovatel narozený v roce 1970 v Havaně.

Společně se svou matkou bydlel ve čtvrti El Cerro, která se nachází poblíž centra kubánského hlavního města. Carlosova rodina patřila k pracující neboli dělnické třídě. Jako malý chlapec docházel do Pionýra a společně se svými vrstevníky se účastnil různých prací na venkově. „V mojí hlavě v té době neexistoval nějaký vážnější rozpor.“ To se začalo měnit s přibývajícím věkem. První důležitý moment přišel v roce 1980, kdy odešlo velké množství Kubánců přes přístav Mariel[3]. „Jednoho dne nám učitelka ve škole řekla, že budeme muset jít před dům jednoho mého kamaráda, který se několik dní neobjevil. A že prý budeme házet kameny a pokřikovat nějaká hesla. Byl jsem z toho velmi zmatený, protože to byl můj přítel. Jeho rodiče se ale rozhodli odejít přes Mariel. Tehdy mi došlo, že se něco děje. Přišel jsem domů a promluvil jsem si s maminkou. Ta mi podrobně vysvětlila, o co jde.“ Co se týče vztahu jeho matky a později otčíma k dění na Kubě, řadili se mezi lidi, kteří věděli, že je něco špatně, ale nijak výrazně se proti tomu nevymezovali. Prostě pracovali a žili, jak se dalo. „Nebyli členy komunistické strany.“ Carlos strávil část svého dětství jen s matkou. Otec je opustil, když mu byly asi dva roky. „Z dětství si vzpomínám hlavně na neustálé výpadky elektřiny, jen málokdy fungovala. A také jsme měli problém vyjít s penězi. Moje matka pracovala jako účetní a moc peněz nevydělávala.“

 

Věděl jsem, že se stanu spisovatelem

Jak poznamenává, skromné poměry v rodině se netýkaly jen materiální stránky života, ale i života kulturního. „Moje matka byla spíše praktický člověk. Doma jsme moc knih neměli a vztah ke kultuře se nijak zvlášť nepěstoval.“ Kulturní svět se mu začal otevírat později, a to prostřednictvím kamarádů. „Stalo se to, že když mi bylo tak dvanáct nebo třináct let, začal jsem číst. A už jsem nikdy nepřestal. Taky jsem začal psát. Hned jsem věděl, že ze mě bude spisovatel.“ Docházel do zájmového kroužku zaměřeného na literaturu a navštěvoval různé literární dílny. Později se stal jedním ze zakládajících členů literární skupiny Grupo Diáspora(s), která dosáhla značného uznání nejen na Kubě, ale i v jiných částech světa. Díky své literární tvorbě se však dostal do konfliktu s totalitními státními institucemi, což nakonec vedlo k emigraci.

 

Grupo Diáspora(s)

„Kulturní život má důležitý společenský aspekt. Začnete chodit na prezentace knih, začnete si sám vybírat, co se vám líbí a co ne. Poznáváte lidi, kteří mají vztah k myšlení, k literatuře a k filozofii. Diskutujete se vzdělanými lidmi. A tam se to začne lámat.“ Carlos studoval filologii. Když mu bylo asi dvacet let, poznal několik spisovatelů, se kterými poté založil zmiňovanou skupinu Diáspora(s). Rolando Sánchez Mejías (1959), Carlos Alberto Aguilera (1970), Ricardo Alberto Pérez (1963), Pedro Marqués de Armas (1965), Rogelio Saunders (1963), José Manuel Prieto (1962), Radamés Molina (1968) a Ismael González Castañer (1961) sdíleli svůj zájem o literární tvorbu a vytvořili si osobitý styl. „Zajímalo nás především konceptuální umění, vztah mezi literaturou a myšlením, a to šlo určitým způsobem proti všudypřítomnému realismu, který se prosazoval ve školách. Byli jsme první, kdo začal ničit tento obraz umělce. Toho jsme chápali spíše jako performera a jako někoho, kdo přemýšlí a diskutuje, čímž jde proti oficiálnímu proudu.“ Velmi důležitá byla v tomto ohledu společná setkání v domě básnířky Marii Rodríguezové, přezdívané Reina. Konala se během devadesátých let. „Byla to oáza. Něco úplně nového. Moc rád na to vzpomínám a myslím, že to pro naši generaci bylo velmi významné.“ V textech členů skupiny Diáspora(s) se často rozebírá vztah mezi intelektuálem a státem. To v této době nemohlo uniknout pozornosti úřadů. „Dostávalo nás to do mnoha problémů. Pokaždé, když nás pozvali na nějakou událost, nebylo to proto, abychom tam něco kritizovali. Jenže přesně to jsme dělali. Vymezovali jsme se proti nacionalismu. Končilo to tím, že nás vykazovali.“ To všechno se navíc odehrávalo v kontextu období známého jako Período Especial[4]. „Bylo poznamenané absolutní paralyzací společnosti. Ekonomika, zdravotnictví, občanská společnost – to všechno bylo v katastrofálním stavu. Země se dostala na samé dno. Nebylo tu vůbec nic. Čtyři roky se nevydávaly žádné knihy, protože veškerý papír se použil na tisk režimních novin Granma.“ Carlos pracoval v tajné továrně na boty ve sklepení jednoho domu. „Tam jsem se naučil hodně nejen o botách, ale hlavně o mezilidských vztazích. Pracovali jsme na směny, střídali jsme se po deseti hodinách. Také jsem přeprodával nejrůznější věci. Kupoval jsem na venkově vejce a prodával jsem je v Havaně. Na venkov jsme pak vozili mýdlo, oblečení a podobně.“ Kolem poloviny devadesátých let začaly jeho texty vycházet v zahraničních časopisech. Krátce poté, na přelomu tisíciletí, začala skupina Diáspora(s) vydávat svůj vlastní časopis, který se vyráběl podomácku ve stylu samizdatu. Ten na Kubě podle Carlose prakticky neexistoval. „Všechno to bylo strašně obtížné – sehnat papír, kopírku, plastové desky, do kterých by se to mohlo vložit. Od každého čísla jsme byli schopni vyrobit tak padesát kusů.“ V té době se už pomalu začínalo šířit povědomí o internetu, takže se k distribuci časopisu postupně začal využívat také e-mail. Časopis představoval jeden z mála okamžiků, kdy se dokázali spojit různí umělci z Kuby. Na jeho tvorbě se podíleli i ilustrátoři a malíři. Natáčela se videa, konaly se kurzy dějin literatury, publikovaly se jak autorské texty, tak překlady.

 

Pozvánka do Evropy

V roce 2001 dostal Carlos pozvání od německého PEN klubu. Ten mu nabídl spisovatelské stipendium, které bylo vázáno na pobyt ve městě Bonn. Ovšem jelikož byl Carlos členem skupiny Diáspora(s) a představoval tím pádem v jistém smyslu podvratný element na kubánské umělecké scéně, možnost vycestovat do Německa se nezdála být příliš reálná. Kromě toho Carlosův dům dvakrát navštívili příslušníci Státní bezpečnosti. Situace dospěla až do bodu, kdy Carlos kvůli svým uměleckým aktivitám nemohl sehnat práci. Když tedy pak dostal pozvání do Německa, rozhodl se, že se pokusí odjet z Kuby. „Když chce umělec vycestovat z ostrova, vždycky k tomu mají co říci státní instituce. Na ministerstvu zahraničí mi tvrdili, že je to politické stipendium. Já jsem to považoval za umělecké stipendium. Navíc mi přijde absolutně ujeté, že za vás někdo rozhoduje, kam můžete a nemůžete jet.“ Carlos navíc nikdy neměl žádný bližší vztah s opozičními skupinami operujícími na Kubě. „Toho, co jsem o opozici věděl, bylo tak málo, že když už se ke mně něco dostalo, působilo to na mě spíše jako nějaké výmysly.“ To, co ho zajímalo ve vztahu k opozici, byla spíše reflexe její role v obecném smyslu, nikoli přímá účast. Carlos se pokoušel získat povolení k cestě asi rok. Opakované schůzky a jednání však nepřinášely kýžený výsledek. Nakonec se do toho vložila starostka města Bonn, která napsala na ministerstvo kultury dopis. V něm žádala, aby dali Carlosovi povolení k výjezdu. Nátlak na kubánské úřady vyvíjel také samotný PEN klub, který pohrozil, že v případě zamezení cesty do Německa zveřejní celý případ. „Jednoho dne, když už jsem se přestal snažit a nevěřil jsem, že by to mohlo vyjít, mi zavolali z ministerstva zahraničí.“ Díky tlaku z Evropy dostal Carlos povolení k výjezdu spolu s manželkou a jejich dítětem. „Tak jsme odletěli do Bonnu. Sbalil jsem si s sebou téměř jen knihy. V Bonnu jsme byli rok. To byla moje první zkušenost v Evropě.“ Život v exilu nebyl jednoduchý. Carlos vzpomíná, jak v Německu udeřily tuhé mrazy a bojoval také s tím, že neuměl německy. „Člověk se dostane do takového tunelu deprese. Nemáte přátele a způsob, jakým se k sobě lidé chovají, je odlišný. Musíte si zvykat na to, že například vzdálenost při společenském kontaktu je jiná, kontakt je ve srovnání s Kubou omezený. Taky tu lidé úplně jinak vnímají pořádek. To pro mě bylo nové. A v neposlední řadě odlišné vnímání času. Na Kubě se žije, jako by čas vůbec neexistoval. Jedna věc je pojetí času jako prostředku k nějaké tvorbě a druhá věc je plýtvání časem, čas jako určitý prázdný prostor, u něhož nevíte, jak s ním naložit.“ Carlos žil také v Rakousku, kde byl déle než dva roky na literárním stipendiu ve Štýrském Hradci. Upozorňuje, že i když se to na první pohled může jevit jako život bez větších potíží, skutečnost je mnohem složitější. „Vždycky, když s někým mluvím a říkám, že jsem strávil deset let jako stipendista, reakce je: „Tak to muselo být skvělé, určitě jsi měl tolik času na psaní, a tak dále.“ Jenže realita je taková, že jsem nežil normálním životem. Kvůli tomu, že jsem pobíral stipendium, jsem si nemohl najít běžné zaměstnání. Z právního hlediska to nebylo možné. Navíc jsem se neustále stěhoval. To znamená, že pořád dokola začínáte znovu. V podstatě nevíte, kde je vaše místo. Každý pobyt je omezený nějakým datem.“ Z Rakouska se vrátil do Německa, kde získal tvůrčí stipendium od města Drážďany. Poté žil ve Frankfurtu a Hannoveru.

 

Život podobný tomu, který žije tvůj soused

Nakonec se usadil v Praze, kde poznal svou současnou manželku a žije tu už více než deset let. „Vzali jsme se a tím skončil život stipendisty. Mohl jsem se občansky začlenit do společnosti se všemi závazky, které z toho plynou. V Praze jsem v jistém smyslu slova poprvé začal žít život tak, jak ho lidé běžně žijí. Najednou jsem začal řešit otázky související se zaměstnáním, živobytím, bydlením. Měl jsem život, který se podobal mým sousedům. Se vším dobrým i zlým, co k tomu patří. Každopádně to obrovsky pomáhá pochopit místo, ve kterém žijete.“ V hlavním městě České republiky se Carlos věnuje výuce španělštiny na jazykové škole. Kromě toho pracuje na projektu InCubadora, který podporuje rozsáhlou síť nezávislých knihoven a menších center opozice na Kubě. InCubadora uděluje každoročně cenu Gavetas de Franz Kafka. Jde o literární soutěž, jíž se účastní kubánští autoři, kteří mají kvůli svému občanskému postoji problémy s vydáváním na Kubě. Pražské nakladatelství FRA vydá vítězné dílo v nákladu 500 kusů.

Carlos se rozhodl, že se na Kubu nevrátí, dokud se nezmění současné politické směřování země. Co se týče budoucnosti, je přesvědčený, že jakákoliv změna bude pro vývoj pozitivní. „To, co se stane poté, už záleží na samotných Kubáncích. To už je další věc.“ Komunismus považuje za systém, který znemožňuje lidem na něco se těšit. Představuje pro něj nekonečný retězec nesnází a frustrací, jimiž si musí jedinec procházet. „Komunismus ničí něco, co je naprosto zásadní pro život jednotlivce. Ničí možnost těšit se z toho, že se vlastními silami stanete takovým člověkem, jakým chcete být.“

 

[1] Heberto Padilla byl kubánský básník. V roce 1971 byt zatčen poté, co veřejně přednesl části ze své knihy “Provocaciones”. Byl obviněn z podvratných aktivit. Jeho uvěznění vyvolalo vlnu nevole mezi intelektuály z celého světa. Postavili se za něj Octavio Paz, Julio Cortázar a Jean-Paul Sartre. Po 38 dnech ve vězení vystoupil se svou veřejnou autokritikou, ve které vyjádřil lítost nad svou dosavadní tvorbou. Pro mnohé to byl začátek konce umění na Kubě.

[2] Šedé pětiletí. Vágně definované období začínající odsouzením Heberta Padilly v roce 1971. Vyznačuje se rostoucím tlakem na umělce, výraznou cenzurou a zaváděním sovětských vzorců.

[3] Poté, co se přibližně 10 000 Kubánců pokusilo získat azyl na peruánském velvyslanectví, kubánská vláda oznámila, že každý, kdo chce odejít, tak může učinit. Následná masová migrace byla organizována se souhlasem Fidela Castra. Příchod uprchlíků v USA způsobil poprask, když bylo zjištěno, že někteří uprchlíci byli propuštěni z kubánských vězení a zařízení pro duševně nemocné. Exodus z Marielu byl ukončen na základě vzájemné dohody mezi oběma vládami na konci října 1980, poté, co se až 125 000 Kubánců dostalo na Floridu.

[4] Období všeobecné krize spojené s pádem Sovětského svazu v roce 1991. Bývá popisováno jako vůbec nejhorší období. Dlouhá léta hladu a nedostatku základních věcí a prakticky nulová možnost dopravy donutila Kubánce být autonomní co se týče obživy a vymýšlet různé způsoby přežití – od uchovávání potravin až po výrobu mýdla nebo zubní pasty z nejrůznějších přírodních zdrojů, používání zdarma distribuovaných novin místo toaletního papíru a podobně. V tomto období se Kubánci stravovali převážně rostlinnou stravou (kukuřičná kaše s cukrem k obědu a se solí k večeři) a ti, co měli přístup do lesů, ulovili v podstatě veškerou zvěř, kterou bylo možné jíst – od holubů přes kachny a králíky až po dnes chráněné hutie (jutía). Ti, co měli štěstí a bydleli v okolí moře nebo řek a jezer, chodili denně na ryby, které pak konzumovali nebo vyměňovali se sousedy za jiné jídlo. Toto období bylo ukončeno až roku 1999, kdy byl do čela Venezuely zvolen Hugo Chávez a Venezuela se stala hlavním partnerem a dodavatelem ropy na Kubu, kterou následně kubánská vláda prodávala dále a získané prostředky investovala do zdravotnictví, školství a obživy obyvatelstva. (Zdroj: https://www.mundo.cz/kuba/historie)