Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Diana Caridad Ángel Bello Álvarez (* 1987)

• nació en Ciego de Ávila, Cuba, el 17 de agosto de 1987

• cuando era niña la Seguridad del Estado y la policía política cubana le decomisó a su familia un negocio lo cual le trajo traumas que arrastró hasta adulta

• estudió 4 años Técnico medio en Contabilidad

• le apasionaba el arte, sobre todo la danza y el teatro, pero nunca pudo estudiarlo en Cuba

• intentó entrar a trabajar a la red de tiendas cubanas, Caracol, pero nunca la aceptaron debido a que su familia era mal mirada en Ciego de Ávila

• creó el primer grupo de protección animal en la provincia de Ciego de Ávila, llamado APA [Ayuda y Protección Animal]

• el gobierno siempre le impidió legalizar dicha asociación por lo que tenía que funcionar en la sombra e ilegalmente

• tuvo problemas con la policía política cubana por lo que estuvo presa dos veces

• en 2017 decidió abandonar Cuba a los 30 años de edad junto a su hija, la cual sufre autismo

• en España ha trabajado como camarera, promotora cultural, agente de seguros

• miembro del grupo Acciones por la Democracia, en España

• víctima en Cuba de maltrato por parte de su expareja

• actualmente reside en Morata de Tajuña, Madrid, España

Česká verze příběhu následuje po té španělské:

Diana Caridad Ángel Bello Álvarez nació el 17 de agosto de 1987, en Ciego de Ávila, Cuba. Desde niña creció en una familia acomodada, de la clase media alta de esa provincia del país. Su núcleo familiar se dedicaba a los negocios. Tenían talleres en los que reparaban toda clase de equipos, autos, por lo que la entrada de dinero a la casa era constante.

Policía y Seguridad del Estado intervienen en su casa

“Una mañana desperté rodeada de policías, los cuales habían invadido mi casa, bajo el pretexto de que allí se hacían actividades ilícitas”. La policía política en conjunto con los órganos de la Seguridad del Estado, en ese operativo: “Decomisaron muchísimas pertenencias, como aires acondicionados, joyas, televisores, autos y, además, nos decomisaron la vivienda, por lo que nos propusieron que, si queríamos seguir viviéndola, teníamos que pagar una renta mensual al gobierno”, recuerda. Estas medidas tomadas con mi familia, eran parte de una ley llamada Plan Maceta[1], que se le aplicaba a personas que tuvieran negocios en una etapa en Cuba en que tenerlos era ilegal. Este episodio caló muy fuerte en su memoria, quien, siendo muy niña, tuvo que lidiar con las miradas y comentarios de muchas personas que creían que su familia se dedicaba a robar, cuando en realidad eran negociantes. Diana rememora muchos hechos contra ella, su hermana y primos: “En muchísimas ocasiones tuvimos que lidiar con las malas caras de los maestros y en ocasiones nos llamaban gusanos, mercenarios, contrarrevolucionarios” [apelativos utilizados por el Gobierno para denigrar la imagen de personas que están en contra de los Castros y su camarilla]. En la escuela supo lo que era el bullying: “A mis padres los citaban muy a menudo para reuniones con los profesores. Todo esto estaba ocurriendo en una etapa en que los cubanos pasamos muchísimas necesidades, el Período Especial, debido a la caída del campo socialista de la antigua Unión Soviética”.

A las escuelas de arte no todos los niños pueden entrar

Desde pequeña, Ángel Bello se sentía inclinada al mundo del arte y en especial hacia la danza y todo lo que tuviera que ver con la expresión escénica, pero: “Entrar a las Escuelas de arte en la isla solo se le permite a toda aquella persona que tenga contactos, palanca [en Cuba se utiliza la palabra “palanca” para referirse a contactos de buena posición o con cargos importantes] y como mi familia había sufrido del llamado bullying comunista, pues no tendría muchas opciones de poder entrar a estudiar a algún centro de arte”, por lo que su formación como bailarina fue totalmente empírica. Optó entonces por ingresar a varios grupos de danza, auspiciados por la Casa de Cultura de Ciego de Ávila: “Donde viví varios episodios de racismo”. También: “Estudié piano en un Conservatorio de Ciego [de Ávila] e intenté entrar a formar parte de la Escuela de Variedades de La Habana, pero nunca pude acceder”

Ya adolescente, tuvo que estudiar una carrera, la cual no satisfacía sus necesidades en lo absoluto: Técnico medio en Contabilidad. “Luego de terminado los cuatro años de estudios, hice dos años más de servicio social, para pagarle al gobierno mis años de carrera. Solamente cobraba un estipendio de estudiante que consistía en 290 pesos cubanos al mes, unos 11 dólares”, según el cambio actual. En este tiempo, su madre emigró a España, donde aún reside, y Diana quedó sola con su padre. Conoció a quien fuera su expareja: “De quien recibí maltrato verbal, psicológico y físico. Quedé embarazada de mi niña, me divorcié, y quedé como madre soltera”. Válido aclarar que la hija de Diana está diagnosticada con T.E.A, Trastorno del Espectro Autista, por lo que la situación de ella se tornaba insostenible en muchísimas ocasiones, debido a la escasez existente en la isla.

La pasión por los animales

Siempre le gustaron los animales, y: “Me preocupaba por la situación de los que se encuentran en situación de calle, por lo que decidí fundar en Ciego de Ávila el primer grupo de protección animal, pero lo tenía que hacer ilegalmente, en las sombras, dado que el gobierno cubano no acepta que existan organizaciones no gubernamentales”. Desde ese momento decidió ponerse a reunir personas las cuales compartieran sus mismos sentimientos por los animales y comenzar a realizar acciones en favor de ellos. Cuenta que: “Empezamos una labor de recogida y adopción de perros y gatos callejeros, a los cuales los desparasitábamos, le poníamos las vacunas correspondientes entre otras acciones”. Según conmemora: “Tuve muchísimos problemas con la Dirección Provincial de Higiene y Epidemiología debido a que no querían que yo hiciera estas labores. Muchísimas veces me reuní con el director de dicho organismo y me gritaba y hasta me llegaba a faltar el respeto, diciéndome que yo era una loca, que estaba mal de la cabeza, por el simple hecho de hacer lo que a ellos les correspondía”. Por aquel tiempo, Ángel Bello se entera de que el gobierno tenía unas instalaciones llamadas Zoonosis, en las que se sacrificaban a los animales callejeros y recuerda que ella: “No sabía que existía Zoonosis ni lo que era al menos, y decidí ir a mirar con mis propios ojos lo que allí estaba pasando. Me fui con un veterinario amigo mío y cuando entramos y vimos lo caótico que pasa allí decidimos adoptar a todos los animales que habían dentro. Fueron mis primeros animales acogidos y lo recuerdo con muchísimo cariño”

Contrapartida de Zoonosis

Luego de esto, la Directora Provincial de Salud Pública, de Ciego de Ávila, le concedió permiso para que realizara esa labor y recogiera a los animales callejeros: “Al menos ya no iba a tener problemas en este aspecto”, y: “Siendo así la contrapartida de Zoonosis¨ pero sin poder legalizar su organización, la cual, funciona hasta el día de hoy con la ayuda de muchos benefactores, entre ellos algunas organizaciones de países como Canadá y personas que luchan por los derechos de los animales tanto dentro de la isla, como fuera”. Cabe resaltar que, hasta este momento, en Cuba no existe una Ley de Protección animal.

La difícil decisión de emigrar

En julio del año 2018, Diana, junto a su hija, deciden emigrar a España, donde reside actualmente. “No ha sido nada fácil para mí. En primera por la situación de mi niña, quien ha mejorado muchísimo en 2 años que llevamos viviendo aquí”. Debido a la situación laboral existente en Europa y específicamente en España, Diana cuenta que: “He tenido que trabajar de camarera, Agente de seguros, promotora, entre otras ocupaciones, porque si para un español está difícil, imagínate para una persona inmigrante. Pero enseguida que llegué me puse a estudiar interpretación, que era mi sueño¨. También relata que: “La situación para homologar un título en España es muy difícil y además tarda demasiado”, lo cual le imposibilita trabajar en su área de especialización. En Madrid, se ha incorporado a ayudar a varias protectoras de animales: “Adopté un gato y sigo en contacto con la organización que fundé en Cuba, ayudándoles a conseguir contactos, medicamentos y benefactores”.

Activismo político en España

También se integró al Movimiento Acciones por la Democracia: “Luego de la visita del influencer político, Eliecer Ávila, a Madrid y desde ese momento he participado en actividades propuestas por dicho movimiento, entre las que sobresalen las manifestaciones en diferentes puntos de la capital española, protestas frente al Congreso de los Diputados y frente a la sede de Asuntos Exteriores. Fui firmante de varias cartas al Parlamento Europeo y al Gobierno español, en las que hemos pedido a estos organismos que se interesen más por la situación que se vive desde el año 1959 en Cuba. También en protestas que organizamos en fechas señaladas frente a la Embajada de Cuba en España. Se siente bien pararse fuera de la Embajada a gritarles todo lo que has tenido guardado durante mucho tiempo”.

Diana también se ha pronunciado por todos los activistas, periodistas independientes, artistas opositores, que tienen las llamadas Regulaciones migratorias y en el 2020 un video[2] suyo se hizo viral, debido a que criticaba fuertemente al régimen de La Habana, ya que: “Estaban pidiéndole al pueblo que hicieran donaciones monetarias para poder apaliar la situación que estaba provocando el Covid-19 en el archipiélago. Es que no me cabe en la cabeza cómo tienen la desfachatez de pedirle dinero al pueblo cubano”. “Me he pronunciado porque en Cuba exista una Ley contra la violencia de género, ya que este tema me afectó en su momento, una Ley que ayude a que las personas de la Comunidad LGBT no reciban más agresiones, sobre todo de las fuerzas represoras del gobierno cubano”. Considera, además: “Que el Bloqueo que mantiene Estados Unidos a Cuba, es un cuento de la dictadora para seguir oprimiendo al pueblo, que el famoso bloqueo es interno, no externo”.

 

[1] Plan Maceta: estaba determinada a confiscar mercaderías y detener y enviar a la cárcel a los que poseyeran “dinero ilícito”, proveniente de ventas de productos industriales y artesanales o de intercambio en el mercado alternativo. https://www.cubanet.org/articulos/a-20-anos-de-la-operacion-maceta/

[2] Video de Diana Caridad Ángel Bello Alvarez: https://twitter.com/i/status/1261032926483021824

 

Diana Caridad Ángel Bello Álvarez se narodila 17. srpna 1987 v Ciego de Ávila na Kubě. Vyrůstala v zaopatřené rodině z vyšší střední třídy této provincie. Její rodiče byli obchodníci – vlastnili několik dílen, ve kterých opravovali různé vybavení a auta, díky čemuž měla rodina zajištěný stálý příjem.

Policie a Státní bezpečnost obsadily dům

„Jednoho rána jsem se probudila obklopená policisty, kteří vnikli do domu pod falešnou záminkou, že v něm probíhají nelegální aktivity. Policie společně s orgány Státní bezpečnosti zabavila spoustu věcí jako klimatizace, šperky, televize, auta a další. Zkonfiskovali také náš dům jako takový a navrhli nám, že pokud v něm chceme nadále žít, budeme muset platit vládě měsíční nájemné,“ vzpomíná Diana Caridad Ángel Bello Álvarez na policejní razii v místě jejího bydliště. „Všechna opatření vůči mé rodině byly součástí tzv. zákona Plan Maceta,[1] který byl namířen proti obchodníkům, jejichž činnost byla v té době na Kubě nelegální,“ dodává. Tato životní etapa se jí silně vryla do paměti. Už útlého věku se musela vypořádávat s pohledy a komentáři lidí, kteří uvěřili, že její rodina krade, ačkoliv ve skutečnosti pouze obchodovala a zajišťovala si živobytí. Diana vzpomíná na různé ústrky vůči ní samotné, její sestře a bratrancům: „Často jsme museli čelit zlým pohledům od učitelů, občas nás i častovali jmény jako ničemové, ziskuchtivci nebo kontrarevolucionáři.“[2] Ve škole poznala, co je to šikana. „Moji rodiče byli často předvoláni před učitele. Vše se to odehrálo v době, kdy kubánská společnost procházela krizí, tzv. Zvláštním obdobím[3] [Periodo Especial], způsobenou pádem socialistického bloku bývalého Sovětského svazu,“ uvádí Diana své zkušenosti do kontextu tehdejší doby.

Ne všechny děti mohou studovat na umělecké škole

Už jako malá Diana inklinovala ke světu umění, především k tanci a dalším scénickým ztvárněním. „Dostat se na Kubě na uměleckou školu může jenom ten, kdo má kontakty, přes tlačenku, a jelikož moje rodina trpěla komunistickou šikanou, neměla jsem moc možností dostat se a studovat na nějakém uměleckém institutu,“ dodává. Její sen stát se baletkou tak nebyl reálný. Místo toho se rozhodla stát členkou několika tanečních skupin podporovaných Kulturním domem města Ciego de Ávila. „I zde jsem zažila několik rasistických incidentů,“ upozorňuje. „Ve stejném městě jsem na konzervatoři studovala hru na klavír a zároveň se snažila dostat na Uměleckou školu v Havaně [Escuela de Variedades de La Habana], nikdy jsem ale nebyla přijata,“ popisuje složitosti svého studia.

Během dospívání tak musela studovat obor, který ji vůbec nenaplňoval – účetnictví. „Po čtyřech letech studia jsem absolvovala dva roky sociálních prací, abych vládě svoje studium splatila. Měla jsem jen stipendium 290 kubánských pesos měsíčně, přibližně 11 amerických dolarů, záleželo na výši aktuálního kurzu,“ poukazuje na fungování kubánského školského systému. V té době její matka emigrovala do Španělska, kde žije dodnes, a Diana zůstala sama jen se svým otcem. Také poznala svého, teď již bývalého, muže. „Napadal mě slovně, psychicky i fyzicky. S ním jsem otěhotněla, pak se rozvedla a zůstala svobodnou matkou,“ vykresluje Diana tehdejší složité období. Její dceři byla navíc diagnostikována porucha autistického spektra (PAS), díky čemuž byla její situace v dobách ekonomické krize o to více komplikovaná.

Láska ke zvířatům

Diana vždy milovala zvířata: „Vadilo mi, v jakém stavu na ulici žijí, a proto jsem se v Ciego de Ávila rozhodla založit první projekt na ochranu zvířat. Musela jsem to však udělat ilegálně, protože kubánská vláda neakceptuje existenci jakýchkoliv nevládních organizací.“ Rozhodla se propojit osoby se stejným zájmem na ochranu zvířat a začala konat. „Měla jsem spoustu problémů s Krajskou hygienickou a epidemiologickou správou [Dirección Provincial de Higiene y Epidemiología], protože nechtěla, abych se tomuto problému věnovala. Několikrát jsem se sešla s ředitelem, který na mě bez špetky respektu křičel, že jsem blázen, když se snažím o to, co by vlastně správně měli dělat oni,“ vzpomíná. V té době zjistila, že vláda zřídila útulky zvané Zoonosis, ve kterých pouliční zvířata utrácejí. „Nejdřív jsem nevěděla, že nějaké Zoonosis existují, ani jsem netušila, co se tam děje. Proto jsem se o tom rozhodla přesvědčit na vlastní oči. Šla jsem tam s mým kamarádem veterinářem, a když jsme vešli a viděli ten chaos, který zde panoval, rozhodli jsme se adoptovat všechna místní zvířata. Byla to první zvířata, které jsem přijala, vzpomínám na ně s velkou láskou,“ popisuje Diana svůj počátek v boji za práva zvířat.

Náhrada za Zoonosis

Nakonec jí vedoucí Krajské správy veřejného zdraví [Directora Provincial de Salud Pública] v Ciego de Ávila udělila povolení k odchytu pouličních zvířat. „Alespoň v tomto ohledu jsem už neměla problémy. Organizace dodnes funguje jako náhrada za Zoonosis, ovšem bez možnosti právní subjektivity. Funguje díky finanční pomoci dárců, mezi nimi například kanadských organizací nebo osob, které bojují za práva zvířat jak na Kubě, tak v zahraničí,“ vysvětluje způsob financování svého projektu na Kubě, která dodnes nemá žádný zákon na ochranu zvířat.

Těžké rozhodnutí emigrovat

V červenci roku 2018 Diana spolu se svou dcerou emigrovala do Španělska, kde obě dodnes žijí. „Nebylo to pro mě vůbec snadné. V první řadě kvůli autistické poruše mé dcery, která se ale během posledních dvou let života ve Španělsku velmi zlepšila,“ poukazuje Diana na jednu z výhod jejich života v exilu. Kvůli zvýšené nezaměstnanosti v některých zemích Evropy a konkrétně ve Španělsku musela mimo jiné pracovat jako číšnice, pojišťovací agentka, nebo promotérka. „Najít práci bylo těžké i pro Španěly, představte si, jaké to bylo pro imigrantku,“ dodává. Ihned po příjezdu také začala studovat svůj vysněný obor. „Získat ve Španělsku vysokoškolský titul je složité a navíc to příliš dlouho trvá,“ vysvětluje problém, který ji znemožnil pracovat ve svém oboru. Také v Madridu se stala členkou mnoha iniciativ na ochranu zvířat. „Adoptovala jsem kočku a stále jsem v kontaktu s organizací, kterou jsem na Kubě založila. Pomáhám jí získávat další kontakty, léky a dárce,“ nezapomíná Diana ani na svůj první projekt.

Politický aktivismus ve Španělsku

Ve Španělsku se Diana mimo jiné stala členkou Hnutí akce za demokracii[4] [Movimiento Acciones por la Democracia], jehož akcí se od návštěvy vlivného politického aktivisty Eliecera Ávily[5] pravidelně účastní, především pak madridských demonstrací a protestů před Poslaneckou sněmovnou či sídlem Ministerstva zahraničních věcí. Je signatářkou několika dopisů směřovaných Evropskému parlamentu a španělské vládě, ve kterých spolu s dalšími signatáři žádá, aby se tyto instituce více zajímali o situaci na Kubě po vítězství Castrovy revoluce v roce 1959. To samé žádají i během protestů před kubánským velvyslanectvím. „Je to skvělý pocit, postavit se před kubánské velvyslanectví a vyřvat všechno, co jsem v sobě dlouho dusila,“ říká Diana úlevně.

Příběh diktátorství

Diana také promluvila za několik aktivistů, nezávislých novinářů a opozičních umělců, kterých se dotýkají tzv. regulace – tedy vládní zákazy vycestovat mimo Kubu. V roce 2020 se jedno z jejích reakčních videí[6] kritizující kubánský režim stalo virálním. „Žádali občany, ať poskytnou peněžní dary ke zmírnění dopadu pandemie Covid-19 na Kubě. Nelze pochopit tu drzost, že obyčejné Kubánce žádají o peníze,“ říká rozezleně. „[Poprvé] jsem promluvila, protože Kuba má zákon proti genderovému násilí, které se mě v té době týkalo. Zákon, který chrání lidi z LGBT komunity před další agresí, především ze strany represivních složek kubánské vlády,“ objasňuje svůj prvotní impulz k odporu proti kubánskému režimu. Diana se nebojí kritiky ani dalších aktérů ovlivňujících situaci na Kubě. „Blokáda USA vůči Kubě je příběhem diktátorství, které pokračuje v útlaku běžných občanů. A není pochyb o tom, že ta slavná blokáda je především vnitřní, ne vnější,“ dodává Diana na adresu USA.

 

[1] Plan Maceta bylo rozhodnutí o zabavení zboží a zadržení a uvěznění těch osob, které disponovaly „nelegálními penězi“ z obchodů s průmyslovými a řemeslnými výrobky nebo výměny na neoficiálním trhu. Více na: https://www.cubanet.org/articulos/a-20-anos-de-la-operacion-maceta/.

[2] Pojmenování používána vládou k poškození obrazu lidí, kteří jsou proti bratrům Castrovým a jejich juntě.

[3] Speciální období je obdobím hluboké ekonomické a potravinářské krize na Kubě v 90. letech. Krize způsobená především rozpadem Sovětského svazu, největšího obchodního partnera Kuby, znamenala extrémní nedostatek základních potravin a pohonných hmot na celém ostrově.

[4] Jedná se o hnutí kubánských emigrantů a jejich sympatizantů, které se snaží zvýšit povědomí o nedemokratické vládě na Kubě a jejích zločinech vůči svému lidu. Více o hnutí na: https://axdmovimiento.org/que-es-axd/

[5] Kubánský disident, jeho celý příběh lze nalézt na: https://www.pametnaroda.cz/en/avila-eliecer-1985

[6] Video Diany Caridad Ángel Bello Alvarze: https://twitter.com/i/status/1261032926483021824